Kouzelně bílá a zároveň i mrazivá zima se pomalounku začala přehoupávat do teplého počasí. Sníh začal ustupovat a na zahrádkách kouzelníků se začaly objevovat první sněženky, které byly prvními posly jara. I ptáci se začali vracet z teplých krajin a v půdě a v lesích se to opět začalo hemžit hmyzím životem. Jaro přišlo jako krásné a teplé pohlazení po dlouhé a vleklé zimě. 

Gellert seděl ve svém pokoji u psacího stolu a psal si deník. Tak, jak to dělával každý den. Připravoval plány své cesty. Veškeré plány měl dopodrobna sepsané. Byl velice soustředěný a psal rychle. Z myšlenek ho vyrušily paprsky jarního slunce, které osvítily jeho pokoj. Musel zamžourat, protože mu světlo ozářilo oči. Jaro ho vytrhlo z myšlenek. Znovu zamžoural, položil brk, zvedl se od stolu a přešel k oknu, aby zatáhl závěsy. Když vyhlédl z okna, viděl svou tetu, jak vynáší z domu péřové peřiny, aby je po zimě nechala pořádně vyvětrat. Automaticky, aniž by sám chtěl, zvedl zrak k Albusově zahradě, která sousedila se zahradou jeho tety. Doufal, že ho zahlédne v některých z oken jeho domu, nebo ho uvidí, jak vychází ven, ale nestalo se tak. Albus byl zřejmě v pracovně a psal, nebo uklízel celý dům, protože opět očekával příjezd bratra. 

Gellert posmutněl, když Albuse nezahlédl. Tento pocit ho vykolejil. Na začátku se zařekl, že jediné, co od Albuse chce, je jeho moc. Chtěl ho využít pro svou věc a byl schopen pro to udělat cokoliv. Obdivoval Albusovu inteligenci i kouzelnické nadání, ale nyní se ve svých pocitech začal také ztrácet. Už to nebylo jako dřív, kdy si s Albusem jen hrál. Všiml si, že na něj občas žárlí, když vidí, jak se baví s někým jiným. Uvědomil si, že vždy, když ho vidí, rozlije se mu po tváři úsměv a jeho tělo zalije neuvěřitelně silný a slastný pocit. Několikrát se přistihl, jak na Albuse upíná své myšlenky a myslí na něj. Je snad tohle pravá láska? Opravdu se zamiloval? 

„Co se to děje?" řekl si tiše a snažil se myšlenky na Albuse vyklepat z hlavy. Zatáhl závěsy a sedl si znovu ke stolu s tím, že bude dál psát. Ale nešlo to. Znovu myslel na člověka, kterého miloval a který bydlí nedaleko od něj. Myslel na chvíle, které spolu strávili. Scházeli se spolu celou zimu. Chodili spolu na procházky do zasněženého lesa, hráli spolu šachy a večer si společně ti dva vydrželi povídat i dlouho do rána. Když tak nad tím Gellert přemýšlel, zjistil, že tyto chvíle možná byli jeho nejšťastnější v životě. Zavřel rozepsanou knihu, uklidil brk a sešel dolů do kuchyně si něco vzít k obědu.   

„Dobré ráno, koukám, že dnes si tak trochu přispal. Co to? Nestává se, aby jsi vstával takhle pozdě." pozdravila svého milovaného synovce Batylda, která táhla těžké vědro vody.

„Proč jsi nic neřekl tetičko? Došel bych ti pro vodu. Takhle se s tím musíš tahat... ukaž, vezmu ti to." nabídl se starostlivě Gellert. 

„Jsi hodný kluk, ale já to zvládnu. Raději dojdi pro doktora Červotočku. Molly nějak přestala žrát. Skoč pro Albuse, ukáže ti, kde bydlí." řekla starostlivě Batylda.

„Neboj, tetičko. Je to silný koník, bude v pořádku." řekl Gellert a políbil tetu na tvář. Pomohl ji s kádí plné vody, zatopil ji v kamnech, aby bylo v domě teplo, snědl kus makového koláče, oblékl si černý kabát a šel k Albusovi. Našel ho na zahradě, jak věší prádlo.

„V tomhle vlhku ti to moc neuschne." usmál se Gellert na Albuse. „Chce to teplo, a ne vlhko." Srdce mu poskočilo radostí, když ho viděl. 

Albus nadskočil, asi se trochu lekl, když slyšel, že na něj někdo mluví.

„Jo, asi máš pravdu... rád tě vidím. Jdeš dál?" rozzářil se Albus.

„Jdu tě poprosit o pomoc. Nevíš, kde tu bydlí nějaký Červotočka? Onemocněla nám Molly a on prý ví, jak na koně."

„Jasně že vím. Jen seberu to prádlo a zavedu tě k němu."

Gellert pomohl Albusovi s prádlem, které oba zanesli do teplého domu, a začali ho rozvěšovat. Zrovna se spolu o něčem bavili, když o místnosti vstoupila Ariana. 

„Proč tu jsi?" sykla po Gellertovi, až Albuse zamrazilo. 

Gellert se na Arianu pomalu otočil. Cítil, že Albusova sestra ví a tuší víc, než by měla. Nechtěl ji tu. „Tvůj bratr zná Godrikův důl lépe, než já. Potřebuji veterináře a on mě má k němu zavést." řekl klidně a ihned nasadil svůj manipulativní tón hlasu.

Ariana se odmlčela. Dlouho a s nenávistí se na Gellerta dívala. 

„Ariano, Gellert je přítel. Proč by tu neměl být? Jen mu ukážu cestu a..."

„Albusi, copak ty to nevidíš?" vyštěkla Ariana, která zadržovala pláč.

„A co mám vidět?" nechápal Albus.

„To zlo! Stojí přímo vedle tebe. Vidím mu do srdce... co máš v srdci, neschováš. On není takový, jaký si myslíš." 

Arianina slova působila na Gellerta jako jed. Tep se mu vzteky zvýšil a srdce mu začalo rychle bít. Nenáviděl Arianu. Musel vynaložit velkou dávku sebekontroly, aby nesáhl po hůlce a něco ji neprovedl. V jeho očích byla otravným a ošklivým hmyzem, který se musí rychle zašlápnout. Skousl ji ret a začal počítat do deseti. Albus si Gellertovi rozladěnosti ihned všiml.

„Tohle neubudu poslouchat." štěkl po sestře. „Jestli se neumíš před návštěvou chovat, odejdi do svého pokoje. Jediný důvod, proč sem Gellert přišel je ten, že chce zavést za doktorem. Nechce nikoho zabíjet, jen chce uzdravit koně své tety! Mám tě rád sestřičko, ale někdy jsi neuvěřitelně paranoidní a otravná. Stejně, jako..." větu Albus raději nedořekl. Došlo mu, že se pouští na velmi tenký led. Nechtěl, aby jeho sourozenci věděli, že je vnímá spíš jako přítěž.

Ariana zbledla jako sníh. Z tváře se ji vytratil výraz a vypadalo to, že ji najednou vše došlo. „Takže... už není cesty zpět." pronesla smířlivě a po tváři ji ztekla slza. „Mám tě ráda Albusi." potom se jen otočila a pomalu vyšla schody do svého pokoje. 

Albuse její podivné chování lehce vykolejilo. Chtěl se vydat za ní, ale Gellert ho zastavil.

„Pusť mě. Mluvila nějak divně." 

„Nic se jí nestane. Bude v pořádku." ujišťoval ho Gellert a dál ho držel za ruku. 

„Ty jsi ji neslyšel? Je nemocná, může si něco udělat." trval na svém Albus a snažil se povolit Gellertovo sevření. Cítil jak se Gellert změnil. Jeho jasně modré oči potemněly až z nich šel strach.

„A když se tak stane, nebude to jedině dobře? Vždyť ti jen překáží." syčel Gellert a sevřel Albusovi ruku tak pevně, že ho to až zabolelo. „Všichni tě jen brzdí..."

„Co to zatraceně meleš Gellerte?! Je to moje rodina! Jak si mám přát, aby se jí něco stalo? PUSŤ MĚ!" křikl na Gellrta a vysmekl se mu ze sevření. Nechal Gellerta jak je a naštvaně vyběhl schody za sestrou.

Albus našel Arianu v posteli. Neplakala, jen prázdně zírala kamsi do prostoru. Byla bledá jako smrt a asi si ani neuvědomovala, co před malou chvilkou říkala, či dělala. Na Albusovi dotazy neodpovídala. Jen seděla a koukala.

„Nemůžu ji tu nechat o samotě." řekl Albus Gellertovi, když se asi po dvaceti minutách vrátil z Arianina pokoje. „Vysvětlím ti, jak k Červotočkovi dostaneš, ale nedoprovodím tě. Pamatuješ, jak jsme šli na ten starý hřbitov? Zahneš u něj ulicí doleva a je to hned ten pátý dům. Číslo popisné z hlavy nevím, ale trefíš tam snadno."

„Díky." poděkoval trochu podrážděně Gellert. 

„Myslel jsi to vážně, to co jsi řekl?" zajímal se okamžitě Albus.

„A co jsem řekl?"

„řekl jsi, že by bylo lepší, kdyby byla Ariana mrtvá." řekl zlomeným hlasem Albus. Hodně ho to od Gellerta zabolelo a ranilo.

Gellert se opět zamyslel a přemýšlel, jakou vhodnou odpověď použít. Jeho mozek byl jako počítač.

„Vždycky myslím vážně vše, co řeknu." odpověděl mu po chvilce. „Copak, ty by jsi chtěl takhle žít? Mít svůj dům jako vězení? Stranit se všech a žít život ve strachu? Ty můžeš kdykoliv odejít, ale co ona? Kdy naposledy byla u potoka? Kdy naposledy se rozeběhla po louce? Kdy naposledy slyšela šumění moře? Kdy skutečně žila?"

Albuse píchlo u srdce a smutně sklopil zrak. Uvědomil si, že má Gellert pravdu. Za tu dobu, co v Godrikově dole bydleli dům neopustila. Stal se pro ni vězením a on, její starší bratr, byl jejím žalářníkem. Tak moc smutně jeho nemocná sestra žila. Zkoušel si na jejím místě představit sebe. Nikdy by takhle žít nechtěl. Táhlo ho to do světa a za poznáním. Kdyby měl takto žít, raději by zemřel.

„To ale neznamená, že to musíš říkat nahlas." pokáral ho a mnul si přitom zápěstí, které před malou chvilkou jeho návštěva tak pevně svírala. Na jeho bílé kůži se začala vybarvovat modřina. 

Gellert chtěl ještě něco říci, ale na Albusovi bylo vidět, že momentálně o jeho přítomnost moc nestojí. Když odcházel z jeho domu, cítil, jak je mu to líto. Nechtěl Albuse ranit a cítil se provinile. Cestou za veterinářem nad ním přemýšlel. Možná, že to trochu přehnal a měl by se mu mluvit. Nechtěl ho ztratit. Ať už po lidské či po kariérní stránce. Tenkrát si naplno uvědomil, že i on Albuse miluje, i když se tomu ze všech svých sil bránil. 

Veterináře našel lehce. Domluvil s ním cenu, za kterou kobylku vyšetří a společně se vydali k zpět k Batyldině domu. Když vešli do stáje, pohled to byl žalostný. Nebohá klisna ležela na zemi a vypadala, že moc trpí. Červotočka ji vyšetřil a když Batyldě řekl, že nebohé Molly již není pomoci a je lepší ji uspat, Gellertova teta propukla v pláč. Gellert se s mrazivým pohledem na trpící zvíře díval dál. Čekal, že i na něj dolehne lítost nad umírajícím koněm a že i on bude plakat, ale nic z toho se nestalo. Díval se klisně do očí, ale jeho srdce, jako kdyby bylo z ledu. Naopak ho utrpení lákalo. Kdyby Červotočka nezvedl hůlku a klisnu s ní neusmrtil, vydržel by se na nebohé zvíře dívat hodiny a hodiny. Když z veterinářovi hůlky vyšlehl proud smaragdového světla, zjistil, že mu dělá dobře být blízko smrti. Projel mu mráz po zádech, ale strachem to nebylo. Bylo to vzrušením a potěšením. Musel co dělat, aby se při tom nerozesmál. 

Na Godrkův důl padla noc. Albus doklidil posledních pár věcí, a připravoval se na příjezd bratra, který se měl za dva dny vrátit z Bradavic na jarní prázdniny. Složil poslední vyprané košile a chtěl jít přiložit do krbu, když v tom uslyšel, jak mu někdo klepe na okno. Byl to Gellert. Albus se v půli cesty k oknu pozastavil. Stále na něj byl naštvaný, za to, co řekl o Arianě, ale stejně mu nedokázal odolat a okno otevřel.

„Zdravím tě Albusi. Chtěl bych s tebou probrat ještě pár detailů ohledné té naší cesty. Máš čas?" zazubil se a ukázal při tom na látkovou tašku, plnou knih a papírů.

Albus neodpověděl. Byl na něj naštvaný, ale když ho viděl, zjistil, že ho miluje tak moc, že se na něj moc dlouho zlobit nedokáže. Trochu se na Gellerta usmál a šel mu odemknout vchodové dveře.

„Tak pojď dál. Běž rovnou do mého pokoje. Zkusíme se o tom pobavit." řekl lehce chladně Albus, když vpouštěl Gellerta dál. Jakmile se zavřeli do Albusova pokoje, začal Gellert vytahovat knihy a všemožné poznámky, které si zapisoval. 

„Takže... hned, jak budeme připraveni, přemístíme se do Bulharska. Můžeme tam přespat u mých rodičů a potom..." začal vysvětlovat plány na cestu, ale větu nedořekl. Viděl, jak je Albus rozladěný. Poslouchal ho tak na půl ucha a vyhýbal se jeho pohledu.

„Dobře Albusi... omlouvám se. To, co jsem řekl, jsem jednoduše přehnal. Chápu, že jsi na mě naštvaný. Občas... jednoduše nevím, co mluvím."

Omluva na Albuse zabrala jako pohlazení. Gellert byl vždy tak trochu egoista, takže nečekal, že by se kdy omluvil.

„Docela to od tebe zabolelo." hlesl Albus a přísně se na Gellerta zadíval. „Občas z tebe jde vážně strach. Máš něco v očích. Něco nepopsatelného a mocného. Až mě to děsí."

„Ty se mě bát nemusíš." Gellert přistoupil k Albusovi blíž a hleděl mu do očí. „Moc mi na tobě záleží, Albusi. Asi, jako na nikom jiném. Chvíle, kdy jsem s tebou nikdy nezapomenu. Jen si představ, co všechno nás dva ještě čeká."

Albus cítil, že chybí málo, aby se mu štěstím rozskočilo srdce. Gellert se vždy vyhýbal tématům, jako je láska a vztahy, ale nyní o svých pocitech mluvil a vlastně mu i řekl, co k němu cítí. Rázem mu vše odpustil a byl za jeho upřímnost neskonale rád. Tak moc to potřeboval slyšet.

„I kdyby se nám ten převrat nepovedl, chci zbytek svého života strávit s tebou, Gellerte. Miluji tě, jako nikoho jiného. Ta láska je tak velká, že mě to samotného až děsí. Nevím, co bych si bez tebe počal. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo, nebo kdyby jsi mě opustil. Každý den bez tebe je pro mě utrpením. Je mi upřímně jedno, jestli to někdo zjistí, nebo jestli nás někdo bude podezřívat. Vzdal bych se pro tebe úplně všeho." vyhrkl ze sebe nekontrolovatelně Albus. Musel konečně říct, co všechno pro něj Gellert znamená. Jakmile se vyslovil, neuvěřitelně se mu ulevilo.

„Nikdy tě neopustím. Vždy tu pro tebe budu." řekl Gellert. Tentokrát žádnou hru nehrál. Myslel to smrtelně vážně. Políbil Albuse a celým svým tělem ho láskyplně objal. 

„Nikdy tě neopustím. Nikdy..."

Haaalelujáááá... Po dlouhé odmlce je zde nová kapitola. A haaaaleluja podruhé, naučila jsem se psát Grindelwaldovo jméno... Ano omlouvám se za to. Vím, že to muselo úplně mlátit do očí. Slibuji, že to už budu psát správně... tak přísahám.

A také se omlouvám za odmlku, ale zasekla jsem se na chvilku ve Francii a potřebovala jsem se chvilku věnovat i jiným žánrům, než jsou Fan fikce. K napsání nové kapitolky jste mě tak trochu donutili i vy svými komentáři. Takže Vám moc děkuji, jinak bych se k tomu pravděpodobně nevrátila. Takže díky. Ta pauzička mi prospěla, protože jsem nabrala druhý dech v psaní a zase to má nějakou úroveň. Doufám, že se vám kapča líbila a přísahám, že na další už nebudete čekat až tak dlouho. 

Mějte se fajn

Léňas :)