Tu noc, kdy se Gellert a Albus usmířili a oba si ujasnili, jak to mezi nimi doopravdy je si spolu povídali až do svítání. Neuvěřitelně oběma pomohlo, když se jeden druhému otevřeli. Z Albuse okamžitě opadla nejistota a on se cítil neuvěřitelně uvolněně. Najednou se už nebavili jen o a pouze o tom, jak ovládnou svět, ale také o vlastní budoucnosti. Najednou neplánovali jen revoluci, ale jejich společný život. Tenkrát si řekli, že spolu zestárnou. Albus byl štěstím bez sebe. Nedokázal si vedle sebe představit nikoho jiného, než Gellerta. 

„Ne! Nemůžeme mít psa. Jsem na psí chlupy alergický," protestoval se smíchem Gellert, když spolu leželi v posteli a plánovali společný život. 

„Tak si pořídíme kočku. Mám rád zvířata. Až si zařídíme společné bydlení, bylo by mi po nich smutno," 

„Kočku jsem měl doma v Bulharsku. Čůrala mi do bot. Lepší jsou rybičky. Ty se nemusí tolik obstarávat," uchechtl se Gellert a láskyplně se přitulil k Albusovi.

„Škoda, že pro lidi, jako my dva neexistuje něco jako svatba. Už bych tě žádal o ruku," povzdychl si Albus. „Až se nám podaří převrat, bude to to první, co udělám,"

„Vezmeš si mě?" podivil se Gellert. Vždycky se mu slova, jako manželství a svatba, neuvěřitelně příčily. Ale teď mu o tom vůbec nevadilo mluvit.

„Ano... Chci s tebou strávit zbytek života. Už nás vidím, jako dva staré dědky na smrtelné posteli. Budeme se držet za ruce a čekat, až si pro nás zubatá přijde,"

„To je krásná představa," usmál se Gellert. „Jen ses mě ještě nezeptal, jestli tě chci,"

„A chceš?" 

„Ano, to chci," odpověděl mu. Byl v tom až po uši. Tou nabídkou ho jeho přítel dostal do rozpaků. Krapet zrudnul a zastyděl se. Ještě nikdy se tak necítil. Ten pocit si neuvěřitelně užíval. Zjistil, že je šťastný. Byl štěstím bez sebe a těšil se na jejich společný život. Chvilku se tak přihlouple uculoval, když v tom uviděl, jak se na Albusově tváři rojí rozpaky.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Albuse a pohladil ho po jeho kaštanových vlasech.

„Je to bláznivá představa. My dva spolu. Společný život, svatba, společný dům a budoucnost. Tak moc bláznivá a nereálná. Žijeme ve světě, kde stejnopohlavní páry vraždí a lynčují. Nemáme žádná práva. Celý život ti nezbyde nic jiného, než předstírat a tajit, kdo skutečně jsi. Přetvařovat se a lhát. Protože kdybys to neudělal, neseženeš práci, bydlení a budeš se bát o život. V čem jsme jiní, než oni? Příčí se mi představa, že bych si musel jednoho dne vzít ženu a mít děti. a už si ani nedokážu představit život bez tebe. Znal jsem podobné lidi, jako jsme my dva, Gellerte. Bydleli o vesnici dál. Nikdy nikomu nic neudělali. Aby nebyli na obtíž, přestěhovali se raději do lesa, kde si postavili dům. Společnost je nepřijala. Nemohli ani vylézt z domu. Jenže to nestačilo. Stejně je našli. A když je našli, tak..." Albus se odmlčel. Najednou mu bylo těm dvěma zavražděných nešťastníkům líto. Viděl v nich sebe.

„My to změníme. Vybudujeme nový svět, Albusi. Náš svět. A kdokoliv bude něco namítat, bude odstraněn a umlčen. Ty neslyšíš ten zvuk rovnoprávnosti? Řekl jsi, že chceš, abychom spolu zestárli. Drž se toho snu. Drž se svého snu a mě a jednou to tak dopadne. Jednou budeme mít svůj ráj na zemi,"

Slunce už vycházelo, když se loučili. Albus svého Gellerta nechtěl pustit. I když bydlel jen o dům vedle, připadalo mu to jako neuvěřitelná dálka. 

„Musím jít, pusť mě, prosím. Vždyť se dnes zase uvidíme, ale i já musím jít také někdy spát." smál se Gellert a snažil se vyprostit z Albusova obětí. „A nezapomeň, že ti přijede bratr."

Albus naposledy Gellerta políbil a přitiskl své čelo k jeho. Nasál jeho vůni a teplo jeho těla. „Jsem strašně rád, že jsem se tenkrát na tu cestu s Elfiasem nevydal. Nikdy bych tě nepotkal. Ty mi za to všechno stojíš. Jsem neskonale rád, že tě mám Gellerte."

„Budeš mě mít už navždy. Patříme k sobě... na to pamatuj, ale teď už musím vážně jít. Tetička se po mě bude shánět. Oni na to ještě nejsou připraveni. Ale jednou... jednou k tomu dojde. Jednou budeme určovat pravidla my. To slunce, tam za kopcem, svítí pro nás Albusi."

Naposledy se políbili a rozloučili a potom Gellert odešel. Sledoval ho z okna a nespustil ho z očí do té doby, než zašel do domu. Pro Albuse to byla neskonalá euforie. Cítil se být neuvěřitelně lehký a volný a v podbřišku ho šimralo. Celá ta situace mu neuvěřitelně zlepšila den. Zářil štěstím a měl pocit, že na vše na co sáhl se mu daří.

V poledne jeho a Arianu pozvala Batylda na oběd, ale Albus to odmítl. Nechtěl, aby se znovu opakoval Arianin výstup a tak se s Gellertem raději dohodl, že v její přítomnosti do jejich domu chodit jednoduše nebude. Ariana s ním nemluvila. Byla celý den ticho jako pěna a odmítala dokonce i jíst. Celý den trávila na zahradě jejich domu a dívala se přes plot do dáli. Když na zahradě strávila skoro půlku dne, rozhodl se za ní Albus zajít.

„Kam to koukáš? Není ti zima? Nechceš domů?" zeptal se ji. Její chování mu přišlo podezřelé.

„Koukám k lesu. Stromy zpívají. Slyšíš?" hlesla Ariana a ani se na bratra nepodívala. Letní vítr ji česal dlouhé vlasy a ona se zdála být myšlenkami jinde.

„Ne, nic neslyším." řekl Albus.

„Je to krásná píseň. Zpívají o svobodě. Jak bys mohl slyšet, to, co slyším já? Jsi slepý a hluchý. Nevidíš a neslyšíš to, co máš přímo před nosem. Já moc dobře vím, co je mezi tebou a Gellertem. Je vám to oběma neuvěřitelně vidět na očích. Neboj, nikomu to nepovím. Musí být krásné, někoho tak bezmezně milovat. Neboj se, bratříčku, tvoje tajemství si vezmu do hrobu."

Albusovi projel mráz po zádech. Chtěl okamžitě zapřít, že by měl kdy poměr s Gellertem, ale nakonec to vzdal. Zapírat už asi ani nemělo cenu.

„Ano Ariano. Skoro rok se s Gellertem scházím a ano, jsme víc... než obyčejní přátelé." soukal ze sebe Albus. Byl rád, že si o tom, co cítí s někým může promluvit. „Možná je to pro tebe nepochopitelné, ale já ho opravdu miluji úplně stejně, jako muž miluje ženu. Nechtěl jsem to tak, ale stalo se. Prosím, jen to neříkej Aberforthovi. Opravdu to víš jen a pouze ty." svěřil se sestře.

„Ale kdepak Albusi. Lásce je jedno, jaký je kdo pohlaví. Ta si nevybírá. Já jen doufám, že až nastane den, kdy tu už nebudu, že se probudíš. O Grindelwaldovi určitě ještě uslyšíš. Teď, nebo za pár let. Ale v dobrém to rozhodně nebude." řekla smířeně.

„O čem to mluvíš, Ariano? Snad nepomýšlíš na... na."

„Ale ne, Albusi. Já bych se nikdy zabít nedokázala. Smrt přijde za mnou sama. Vždy jsem se jí bála, ale teď už se nebojím. Když vím, že..."

„Přestaň tak mluvit. Co by se ti stalo?" zadržel sestru. Nechtěl dál poslouchat její sejčkování. 

„Trápení ti způsobuje něco jiného. Vidím ti to na očích. Co se ti honí hlavou?" zeptala se bratra.

„Ty moc dobře víš, co lidi, ať už kouzelníci, nebo mudlové, dělají lidem, jako jsem já. Mám z toho strach. Bojím se, že by se někdo něco dozvěděl a potom by tobě, nebo Aberforthovi mohl něco udělat. Říkají, že je to proti přírodě. Že nejsme lidi a že patříme do pekel. Mudlové se to dokonce snaží i léčit. Myslí si, že je to nemoc. Možná mají pravdu," povzdychl si Albus.

„Ne, Albusi! To tedy nemají!" vyštěkla rázně Ariana, až to Albuse překvapilo. Láska existuje jen jedna. Je snad nemoc a zlo, když muž miluje ženu nebo rodič své vlastní, nebo i cizí dítě? Je to naprosto stejný druh lásky. Tvá láska ke Gellertovi není zlá. Ty nejsi špatný, prokletý, ani nemocný. Jsi jen po uši zamilovaný. To není nic špatného. Nevěs hlavu, bratříčku. Jednou to lidi pochopí a i ty budeš mít ve světě své místo,"

Albusovi se neskutečně ulevilo. Tím, že se svěřil a slyšel tato laskavá slova z něj spadl obrovský balvan. Konečně mu někdo rozumí. Konečně si s někým může o tom všem promluvit. Konečně se našel někdo, kdo ho ujistil, že je normální.

„Děkuji ti... hodně to pro mě znamená," usmál se na sestru a bratrsky ji objal okolo ramen.

K večeru sedl ke stolu a napsal bratrovi dopis s tím, že pro něj nemá do Londýna jak dojet, protože Batylda přišla o koně. Napsal mu místo, kam se může přemístit a kde na něj bude čekat a pomůže mu s kufrem. Když si byl jistý, že Ariana už spí, sešel se opět s Gellertem a strávil s ním noc. Mluvili o všem možném, hráli šachy, nebo plánovali svou budoucnost. Leželi spolu v posteli a Albus Gellertovi něco vyprávěl. Mluvil a mluvil, když v tom si všiml, že jeho přítel usnul. Láskyplně ho přikryl dekou a políbil na tvář. Nechtěl ho budit. Byl rád, že s ním konečně stráví noc a usne vedle něj.  

Druhý den vstal celkem brzy. Probudil opatrně Gellerta a tiše ho vyprovodil z domu tak, aby si ho Ariana nevšimla. Bylo krásné se vedle něj probudit. Těšil se, až tento pocit bude zažívat každý den. Hned na to zašel nakoupit, uvařil, poprosil Batyldu o pohlídání sestry a vydal se na smluvené místo, kam se měl přemístit jeho bratr Aberforth. Muselo to být až na okraji vsi aby se síla kouzla nějakým způsobem nedostala k Arianě. Chvilku postával na ulici a kopal si do kamínků, když tu najednou se ozvalo obrovské KŘACH a hned vedle něj se objevil Aberforth. Motal se a byl zelený jako kopřiva. Zřejmě to bylo poprvé, co se sám přemístil.

„Asi... asi budu zvracet." hekal Albusův mladší bratr a chytil se při tom za břicho.

„Neboj. Na to si zvykneš. Ty první pokusy o přemisťování jsou hrozný, ale důležité je, že jsi tady. Rád tě vidím." usmál se Albus a bratrsky Aberfortha objal.

„Taky tě rád vidím. Ne, nemačkej mě. Fakt se mi chce zvracet." sípal dál Aberforth. Albus bratrovi vzal klec se sovou a potom se společně oba vydali na cestu k domovu. Procházka Aberforthovi docela prospěla. Chytil zpátky zdravou barvu a nevypadal už tak hrozně. Vyprávěl Albusovi o Bradavicích a o známkách, které za rok nasbíral. 

Když přišli oba domů, uvítala Aberfortha Ariana s velkým úsměvem. Společně si potom sedli ke stolu a najedli se. V domě zavládla dobrá nálada. Nikdo se s nikým nehádal a všichni byli rádi, že je rodina zase pohromadě. Dobrá nálada padla i na Albuse, ale zároveň mu přítomnost bratra trochu vadila. Znamenalo to, že nějakou chvilku neuvidí Gellerta. Cítil, že má jeho mladší bratr menší podezření a tak nechtěl nijak rozpoutávat vášně. Zároveň byl ale před Albusem těžký úkol. Říct bratrovi, jaké má plány, a že se po škole bude muset o Arianu začít starat on. Albus tento proslov připravoval každý večer, když šel spát. Jednoho teplého večera si ale řekl, že už by měl jít s pravdou ven.

Ariana si šla lehnout a v obývacím pokoji před krbem si zbyli jen on a Aberforth. Seděli spolu u krbu a pili čaj. Oheň příjemně praskal a sálalo z něj krásné a útulné teplo.

„Konec školního roku je už za rohem, co?" začal Albus a nervózně si promnul ruce.

„Jo, to jo. Docela se těším, až tu školu dodělám. Nikdy jsem nebyl studijní typ." usmál se Aberforth a napil se z hrnku.

„Víš... říkal jsem si... když už budeš mít dostudováno... že bych mohl..."

„Tak tebe to ještě nepustilo?" odsekl jedovatě Aberforth. „Chceš se přidat k Elfiasovi? Bránit ti nebudu. Dělej, jak myslíš."

Albusovi spadl kámen ze srdce. Čekal od bratra mnohem větší scény a neporozumění. „No, s Elfiasem jsem tak nějak ztratil úplně kontakt. Chci se na cestu vydat s Gellertem. Jsme na stopě velké věci bratříčku, jen počkej až..."

„S kým že se to chceš vydat na cestu?" pronesl šokovaně Aberforth.

„S Gellertem... vím, že ho dvakrát moc nemusíš, ale..."

„Ty jsi zešílel!" řekl Aberforth v totálním šoku a málem si při tom vylil čaj. „Tobě stále nedochází, o co tomu člověku jde?"

„A o co by mu asi tak šlo?" nechápal Albus.

„O vraždění, zotročování a ničení. To jsi fakt tak slepý a hluchý? K čemu si myslíš, že chce ty relikvie najít?"

Albus sebou trhnul. Absolutně nechápal, jak se tohle všechno jeho bratr mohl dozvědět.

„Co? Jak tohle všechno víš? Jak víš, že pátrá po relikviích?" nechápal.

„Včera jsem byl u tebe v pokoji sebrat nějaké špinavé prádlo s tím, že ho vyperu. Nevím, jak se to u tebe vyskytlo, ale pod skříní jsem našel Grindelwaldův deník a jeho šálu. A jímá mě hrůza, když si představím, že člověk jako on chodil po našem domě."

Albuse se zmocnila panika a vztek. Panika z toho, že jeho bratr nalezl Gellertův deník. Gellert ho tam zřejmě nechal, když v plátěné tašce přinesl knihy a poznámky o jejich cestě. Albus jeho deník nikdy nečetl, takže nevěděl, jestli tam něco o něm nepíše. Byl zároveň na svého bratra neuvěřitelně naštvaný, protože mu čenichal v pokoji. Albus zrudl vzteky a cítil, jak mu na čele pulzuje žíla. Nikdy v životě snad takto naštvaný nebyl.

„Jdi si kam chceš, ale ne s ním." řekl rázně Aberforth.

„Ty mi nebudeš říkat, co smím a nesmím." syčel Albus a nenávistně probodával bratra pohledem.

„Když tu nejsou rodiče, musím to tedy udělat já. A já ti říkám, že nikam nepůjdeš." zvýšil hlas Aberforth.

„Pozor na jazyk, nebo to s tebou zle dopadne." vrčel Albus na bratra.

„Honíte se za přeludem. Relikvie smrti nejsou. Je to báchorka. A já nemůžu uvěřit tomu, že se chceš hnát za něčím, co neexistuje. A přitom se opět vykašlat na rodinu!"

„Já nechci být na věky věků zavřený doma. Mám sny. Ano brácha, já má sny. Na rozdíl od tebe!" štěkal Albus.

„Ty si myslíš, že o tom nevím?" zeptal se ho rázně Aberforth tak podivným tónem v hlase a divným výrazem v obličeji, až Albuse zamrazilo. Začala se ho zmocňovat panika a nervozita. Co dalšího jeho mladší bratr ještě ví? Jen na něj užasle hleděl a čekal co z něj vypadne.

„Slyšel jsem vás tenkrát. Když byly prázdniny. Myslel sis, že spím. Byl u tebe v pokoji. To, co lezlo po střeše kočky rozhodně nebyly. Společnou cestu jste spolu teda zrovna neplánovali. Vy jste tam spolu..."

„MLČ, NEBO...!" křikl nenávistně Albus na bratra a měl sakra co dělat, aby po něm neskočil. Tak strašně ho chtěl zbít a potrestat. Nejraději by mu jednu vrazil a přerazil mu nos. Vynaložil veškeré úsilí a sebekontrolu, aby se tak nestalo.

„Nebo co? Jednu mi vrazíš? Do toho, bratříčku. Do tlamy jsem dostal už několikrát, ale ještě nikdy od teplouše. Jen tě poprosím, aby to nebylo tou rukou, kterou jsi mu honil. Je to odporný," nepřestával provokovat Aberforth. 

Tato slova na Albuse neuvěřitelně dopadla. Číše jeho trpělivosti přetekla a on byl tak naštvaný, že mu začalo být úplně všechno jedno. 

„Tak poslouchej bratříčku... kašlu na tebe! Kašlu na tebe i na Arianu. Jste mi jen a pouze přítěží. Oba dva. Nebýt vás, už jsem někde v zahraničí. Nejste nic!  Všechno jsem vám obětoval a teď, když chci konečně začít žít i já, mi do toho opět házíte vidle. Mám toho plný zuby. S Gallertem odejdu, ať se ti to líbí nebo ne!" Albus naštvaně bouchl pěstí do stolu, až se málem Aberforth polil čajem. Vztekle se zvedl z křesla a vyběhl schody do patra. 

„Co jdeš dělat?" vyhrkl ze sebe Aberforth. 

„To, co jsem měl udělat už dávno. Odejdu!" řekl Albus a začal si rychle balit věci.

„To nemůžeš. To nás tu necháš?" nevěřil svým uším Aberforth. Teprve teď pochopil, že to opravdu přehnal. Takto Albuse ještě nikdy neviděl. Chtěl svá slova vzít ihned zpět, ale vůbec netušil, jak.

„Cokoliv, co udělám je dle vás dvou špatně. Když jsem tak strašně špatný, nebudu ti překážet." vrčel Albus. Sbalil si pár košil, z šuplíku od stolu vyndal váček s galeony a vyšel odhodlaně z pokoje až při tom do bratra vrazil.  

„Kam chceš jít? Nikam nechoď." snažil se rozzuřeného bratra zastavit.

„Za Gellertem. Čeká pouze na mě. On jediný mi rozumí. USTUP!" křikl Albus na bratra a vší silou ho popadl a odhodil od vchodových dveří. Potom otevřel dveře a vyšel do temné noci. 

„ALBUSI NE!" křičel za ním. Snažil se ho ze všech sil zastavit, ale byl silnější. Křik obou bratrů vzbudil Arianu. Vykoukla z oken, a když viděla, co se před jejich domem děje, okamžitě seběhl dolů.

I když se Aberforth snažil bratra zastavit, co mu síly stačily, nepovedlo se. Zanedlouho byl u Batyldiných dveří. Ani neklepal a razantně vešel do domu. Vběhl do Gellertova pokoje a rozrazil dveře. Gellert se zřejmě zrovna chystal jít spát. Nečekaná návštěva ho vylekala až nadskočil.

„Co se děje?" nechápal Gellert, když viděl naštvaného Albuse ve dveřích svého pokoje.

„Jdeme Gellerte. Odcházíme. Já už doma nebudu ani minutu. Jdeme hledat relikvie a až je najdeme, už nám nic nebude stát v cestě. Nehodlám cestu už dál odkládat. Vyrážíme teď hned." řekl rozhodně Albus.

Gellertovi se na obličeji rozlil úsměv a odhodlání. Na tohle čekal celý rok. 

„Ano, Albusi. Jdeme do toho. Teď, nebo nikdy!" odpověděl mu rázně Gellert a začal se svižně oblékat. sbaleno už měl celkem dlouho, takže se tím moc nezdržoval. Když oba vyšli z domu, čekal na ně stále Aberforth.

„Albusi, počkej přece. To nemůžeš! Nechoď s ním!" naléhal dál Aberforth. Musel přidat do kroku a občas trochu popoběhnout, protože ti dva šli neuvěřitelně rychle. 

„Dej mi pokoj Abe. Mezi námi je konec. Jdi za sestrou, je doma sama." rozkázal Albus bratrovi a dál se ho snažil nevšímat. Aberforthovi vydrželo přemlouvání bratra až na konec vsi. 

„ZATRACENĚ TAK POSLOUCHEJ MĚ PŘECE!" zařval Aberforth a chytil Albuse za paži. „Podívej, co s tebou udělal! Takovýhle jsi nikdy před tím nebyl! Proč se v něm tak moc vidíš? Drželi jsme vždy pohromadě, než přišel on!"

„Jdi domů." odsekl mu naposledy Albus a vytrhl se mu ze sevření.

„Rodina, Albusi. Víš, co to slovo vůbec znamená? Znamenalo pro tebe někdy něco? To jsi tak strašně velký sobec?"

„Jdi domů!" zvýšil hlas Albus. Chtěl se bratrovi vysmeknout, ale nepovedlo se mu to.

„Tvůj bratr má pravdu Aberforthe. Měl by jsi jít domů," řekl chladně Gellert. Neustále povykování a hysterické vřeštění Albusova batra ho začalo víc a víc otravovat.

„Ty se do toho nepleť! Patříš do Azkabanu!" vřeštěl Aberforth.

„Ano, to asi ano. Zatím jsem ale obstojně unikal" zasmál se šíleně Gellert. Rozepnul si knoflík u své černé vesty a začal pomalu vytahovat hůlku.

„Co to děláš, Gellerte?" zeptal se ho Albus. Najednou znervózněl. Nečekal od toho nic dobrého a začal se o bratra bát.

„Víš Aberforthe, přiznám se ti, že jsem tě nikdy moc neměl rád. Tebe a tvou dementní sestru jsem trpěl jen a pouze kvůli Albusovi. Jenže teď, když tu kvičíš jako podsvinče a prosíš bratra o návrat už od doby, co jsme vyšli, mi vadíš zas o něco víc. A upřímně na tebe teď nemám sebemenší náladu. Odpovím ti na tvou otázku. Ano, drahý brachu. Patřím do Azkabanu. Když jsem poprvé zabil člověka, myslel jsem, že mě dožene svědomí. Něco jako výčitky nebo tak. Jenže nic. Nic se nestalo. Podle všeho žádné srdce nemám. Nevím, co je to láska. Nicméně teď jsem jsi si vyslechl mé největší tajemství, které sebou vláčím. A já nemohu dopustit, aby jsi nás ohrozil tím, že mě nahlásíš úřadům. Dovol tedy, abych si s tebou před odchodem vyřídil účty,"

Albusovi se zastavil svět. Nemohl uvěřit, co právě teď vyšlo s Gellertových úst. Vražda? Opravdu někdy někoho zavraždil? Šok to byl tak velký, až se mu podlomila kolena a vyschlo mu v krku.

„Gellerte... ty..." zmohl se jen na toto.

„Nevejrej na mě tak Albusi. Věděl jsi to! Celou tu dobu jsi to věděl. Jen jsi to vidět nechtěl,"

Najednou mu vše došlo. Vše mu seplo a zapadlo do skládačky. Sundání růžových brýlí neuvěřitelně bolelo. Konečně viděl Gellerta Grindelwalda takového, jaký doopravdy byl. Bez jakýchkoliv idealizování. Byla to krutá a čistá realita. Albusovi se rázem zhroutil celý svět. Jak mohl být tak moc slepý?

„Já... já ti věřil. A taky jsem tě," soukal ze sebe šokovaně. Najednou mu ze sebe samotného bylo na zvracení. Nedokázal pochopit v jaké monstrum se přetvořil a koho celý ten rok miloval a bezmezně podporoval.

„Naše společná kratochvíle končí drahý Aberforthe. Zabít tě milosrdnou Avadou Kedavrou je ovšem příliš jednoduché a bezbolestné. Pojďme se společně pobavit víc. CRUCIO!" vykřikl Gellert a namířil hůlku na Albusova bratra. Aberforth padl na zem a začal se bolestivě svíjet. Musel moc trpět. Bolest, kterou mu kletba způsobovala byla opravdu nesnesitelná.

„NECH HO BÝT!" vykřikl Albus. Sáhl po své hůlce a kletbu odrazil. 

„Albusi! to snad ne. Já myslel, že se slabochů nezastáváš. Ty patříš k těm silným. Ne k nickám, jako je on," zasmál se panovačně Gellert.

„JE TO MŮJ BRATR!" zakřičel Albus,

„Já jsem tvá rodina, Albusi. Vzpomínáš? JEN SE MNOU TO DOKÁŽEŠ! TAK POJĎ!" zakřičel netrpělivě Gellert.

„Nejsi nic," špitl Albus a v duchu se proklínal.

„Zastavíme ho a pošleme do Azkabanu. Dělej Albusi. Nebo nám uteče," syčel Aberforth, který byl znovu na nohou. Křečovitě svíral hůlku a v jeho obličeji bylo znát obrovské odhodlání. Albus se nezmohl na nic. Měl v hlavě neuvěřitelný guláš. Jak by mohl bojovat s člověkem, kterého tolik miluje? Jenže když viděl, jak Gellert metl po jeho mladším bratrovi další kletbou, kterou Aberforth tak tak stačil odrazit, něco se v něm hnulo. Instinktivně sáhl po hůlce a začal bojovat také.

Kletby létaly vzduchem a síly Albuse a Gellerta se zdály být vyrovnané. Když v tom najednou se ozvala obrovská rána, která všechny tři odmrštila. Periferním viděním zblejskl Albus svou sestru Arianu, která k nim běžela. 

Odstředivá síla byla tak obrovská, že vyrazila Albusovi hůlku a on dopadl tvrdě na zem.