Na malou kouzelnickou vesničku jménem Godrikův důl začala padat tma. Červánky romanticky obklopily celý kraj a horký vzduch začal být konečně snesitelný.

Jara a léta v Godrikově dole byla horká, takže obyvatelé vesničky neradi za dne vycházeli ze svých kamenných domků, kde byl příjemný chládek. Ale když se sluce chystalo ke spánku, začaly uličky a náměstíčko opět ožívat.

Albus Brumbál, čerstvý absolvent kouzelnické školy čar a kouzel v Bradavicích, seděl na kopci za vsí a hleděl a Godrikův důl. Hlavou se mu honilo tisíce myšlenek. Především myslel a své rodiče. On a jeho dva mladší sourozenci byli sirotci. Zůstali v tom velkém a širém světě úplně sami a kromě sebe samotných už neměli vůbec nikoho. Tak tak vycházeli s penězi a k tomu všemu byly jejich vzájemné sourozenecké vztahy celkem napjaté. Především mezi ním a jeho mladším bratrem Aberforthem. Nikdy si nijak extra ti dva příliš nerozuměli, ale teď, když zemřela i jejich matka, se propast mezi bratry ještě víc rozšířila a prohloubila. 

Na Albuse padl smutek, když si vzpomněl a rodiče. Přišlo mu to všechno strašně nefér. Takhle si svůj život ani za mák nepředstavoval. A hlavně mu máma s tátou jednoduše chyběli. Ačkoliv by to do sebe nikdy extra neřekl, smysl pro rodinu měl zřejmě ukrytou někde hodně hluboko uvnitř sebe. Jen ji nedával okolnímu světu najevo. Zadíval se do červánků a ucítil, jak se mu do očí řinou slzy. Snažil se být před sourozenci vždy silný, ale teď to na něj všechno tak nějak dolehlo a i on pocítil svou slabou chvilku.

Chvilku jen tak seděl a utápěl se v depresi, když v tom za sebou uslyšel něčí kroky. Rychle si otřel oči a otočil se. Srdce mu poskočilo, když viděl, kdo se k němu blíží a na tváři se mu objevil úsměv. Byl to Gellert Gridelwald. Člověk, který vstoupil do jeho života neuvěřitelně nečekaně a který mu dal nový smysl, směr a cíl.

„Tak tady jsi," usmál se Gellert a zamával před Albusem velkým porcelánovým džbánem. „Něco nesu,"

„Potřeboval jsem si vyčistit hlavu. A tady je to fajn," řekl Albus a před svého přítele se postavil. Jakmile k němu Gellert došel, objal ho a věnoval mu pár zamilovaných a něžných polibků. 

„Rád tě vidím," pošeptal Gellert a tiskl se ke svému milému.

„Když jsi šel sem, nesledoval tě někdo?" zeptal se ho Albus a prohrábl mu jeho vlité blonďaté vlasy.

„Ne, dával jsem si pozor. Nikdo o nás dvou neví. A když se to náhodou někdo dozví, tak já už se o to postarám,"

Albus se raději nepídil, co by s takovým člověkem ,Gellert, provedl. Pochopil, že na některé věci je zkrátka dobré se přítele neptat a raději je přehlížet. Vzal si do rukou džbán, který Gellert nesl a přivoněl si k němu.

„Pivo? Od kdy piješ pivo?"podivil se a sedl si znovu do trávy.

„Asi od dnešního dne začnu. Moc dobře ty vaše horka nedávám a to pivo je krásně studené. Vyrůstal jsem mezi ledem, ne na poušti," odpověděl mu Gellert, vzal si od Albuse džbán a napil se.

„Tak to se připrav, že to za chvilku pomine. Tyhle horka bývají v Anglii jen chvíli. A potom bude zase foukat vítr a pršet. Chutná ti?"zeptal se Albus.

„Ale jo. Není špatné. Je docela silné," pronesl Gellert a lehce si odkašlal. „Myslím, že to celé asi nevypiju. Nedáš si taky?" podal opět džbán Albusovi a sedl si vedle něj.

„Včera mi přijel Aberforth na prázdniny. Dnes už mu to řeknu." řekl Albus a napil se při tom piva.

„Řekni mu je to, že chceš odejít. Neříkej mu nic o našich plánech," upozornil ho Gellert.

„Chci už to mít všechno z krku. Nechci se pořád o někoho starat a dělat mu mámu. Nechci se pořád s tebou skrývat, jako kdybychom byli bůh ví jací zločinci. Nechci se skrývat před mudly. Chci normálně žít ve svobodném světě. Ach Gellerte, musí nám to vyjít. Tenhle svět je špatný," postěžoval si Albus.

Gellert se potěšeně usmál.„Spojil jsem s tebou nejenom svou moc, ale také svůj život. Patříme k sobě, Albusi. Pamatuji si, co jsi mi včera řekl, když jsem od tebe odcházel. My dva spolu zestárneme. Zemřeme vedle sebe jako dva staří pánové, kteří po sobě zanechají svět, který dá lidem, jako jsme my dva, naději na vlastní a svobodný život. Proč oni se mohou brát a zakládat rodiny, zatímco my se musíme skrývat, protože jinak by nás to stálo dokonce i život? Jak může být láska dvou lidí postavena mimo zákon, jen proto, jakého jsou ti dva pohlaví? Jakou cenu má život, trávíme-li ho v díře lží, hlouposti a nesmyslů?"

Albuse tato slova vyhnala z deprese a ze smutku. Usmál se na Gellerta a chytil ho za ruku. 

„Tolik pro mě znamenáš... prosím, nikdy mě neopouštěj. Slib mi to," pošeptal Albus.    

„Slibuji. Znovu a opět ti slibuji, že ať se stane, co se stane, budu stále s tebou. Ať už fyzicky, nebo jen v myšlenkách," usmál se Gellert a přitiskl si Albuse blíž k tělu.

Chvilku jen tak seděli a hleděli, jak se slunce chystá ke spánku. Když padla tma a vyšly první hvězdy šli se projít po blízkém okolí. Domů se jim nechtělo. Chtěli být spolu. Jako kdyby tato noc, kterou spolu prožívají, byla jejich poslední. Něco zvláštního bylo ve vzduchu. Nicméně to bylo možná poprvé, kdy byl Gellert Grindelwald ke svému milenci a příteli zcela upřímný a otevřený.

„A co vlastně tvoji rodiče? Moc o nich nemluvíš," napadlo Albuse, když se oba courali nočním lesem.

„Ale, to nestojí ani moc za řeč. Můj otec je ubohá nula a moje matka je hlupačka. Když jsem u nich byl na Vánoce, opět jsem od nich dostal kázání. Prý jim neposílám žádné peníze. Moji rodiče se až po hlavu topí v dluzích a nemají sebemenší snahu něco platit," odpověděl Gellert. Realitu si ovšem kapánek upravil. Jeho rodiče se opravdu topili v dluzích, ale je a pouze díky němu a jeho kruvalskému maléru, díky kterému nedokončil školu.

„Ale přece jenom... je to tvoje rodina. Měl by jsi jim pomoci." snažil se mu domluvit.

„Ty jsi má rodina, Albusi,"

„Ale, oni jsou tvá krev,"

„ Ano, mám stejnou krev jako oni a dokonce i stejné geny, bohužel. To ale neznamená, že jim musím být zavázán. Je nechutné brát sebemenší ohledy na bratry, sestry, synovce či neteře. Copak může krev někomu ukládat povinnosti?  Víš, proč souložíme, příteli?"

Albus se na Gellerta podivně podíval. Čekal by od něj mnohem filozofičtější otázku, než probírání sexu.

„Asi proto, že je to naše potřeba. Je to příjemné a uvolňující," pokrčil rameny. 

„Je to jen pro naše potěšení. Proč mám tedy dlužit díky svému otci, když měl z toho, že mě zplodil, jen vlastní požitek?" pronesl Gellert a přidal do kroku.

„Takže, takhle ty koukáš na svou rodinu? Na lidi, kteří tě vychovali?" pronesl lehce šokovaně.

„Rodina neznamená mít stejnou krev a stejné geny, Albusi. Znamená především lásku. Já ke svým rodičům necítím nic. Ale tebe... ty jsi moje jediná rodina," odmlčel se Gellert. Zastavil se a pohlédl do Albusových očí.

„Dobře... věřím ti," usmál se Albus. To, co říkal Gellert o vnímání rodiny se mu sice moc nezamlouvalo, ale řekl si v duchu, že takový on zkrátka a prostě je. Raději vše, tak jako vždy, hodil za hlavu.

„Když jsme u toho sexu... Nemohl jsem si nevšimnout, jak dobře jsi si tam a louce sedl. Po tom včerejšku jsem myslel, že už si po zbytek svého života nebudeš moci plnohodnotně sednout," začervenal se Albus a na mysl mu vyběhla minulá noc, kterou ti dva spolu strávili.

„Já něco vydržím. Včerejšek byl skvělý," usmál se Gellert a políbil Abuse. Šli dál a dál lesem. Stále při tom měli vesnici na dohled. Albus spatřil z dálky věž místního kostelíku a zamračil se.

„Bůh je jediný omyl, který nedokážu lidstvu odpustit," prohodil naštvaně.

„Snad nejsi věřící," pronesl Gellert a kopl při tom do kamínku.

„Když jsem byl malý, zkoušeli to na mě s vírou. Ale nikdy jsem tomu nepodlehl. A teď vím víc, než kdy jindy, že Bůh není. A i kdyby náhodou byl, tak je to pěkný parchant. V kostele nás často učí, že nás Bůh miluje. Ježe já jsem zůstal se svými sourozenci úplně sám. Bez rodičů a bez peněz. Ve světě se děje hodě krutostí. Jedna moje teta žila ve spojených státech. Umřela dřív, než jsem se narodil. Posílala nám dopisy o tom, jak se žije v občanské válce, které v tu dobu v US mudlové vedli. Chápeš to Gellerte? Občanská válka je mnohem horší, než která jiná válka. Postaví proti sobě otce, syny a bratry. A Bůh to dovolí,"

„V tom případě, je člověk omylem Boha,  nebo Bůh omylem člověka?" zeptal se Gellert.

„To nevím, Gellerte. Ztratil jsem přehled," řekl prázdně Albus. Cítil, jak ho Gellertova ruka poplácala po ramenou. 

„Neutápěj se v minulosti. Tu nezměníš. Hleď dopředu. Tam jsou lepší zítřky. To je teď důležité. Musíme stvořit nový svět. Žij přítomností, sni o budoucnosti, uč se minulostí."

Po nějaké době oba došli na rozlehlou mýtinu, kde stál polorozbořený dům. Oka byla vysklená, a ve střeše díry. Dovnitř se kvůli naprosto otřesnému stavu budovy jít oba báli, a tak je tak kroužili kolem.

„Kdo tu bydlel?" zeptal se Gellert.

„Dva nešťastníci. Byl jsem malý, moc jsem je neznal. Zrovna jsme se sem přistěhovali, když se jim to stalo," hlesl Albus a zdrceně si prohlížel dům.

„A co se jim stalo?" zeptal se Gellert.

„Jede se utopil a druhý se oběsil. Ministerstvo to uzavřelo jako nešťastnou nehodu a sebevraždu, ale každý v Godrikově dole ví, že jim k tomu zdejší museli pomoci. Šuškalo se, že je mezi nimi víc než obyčejné přátelství. Ve vsi je nechtěli, a tak si postavili domek tady v lese. Aby mohli svobodě žít. Ale stejně je dostihli. Kam měli jinam jít? Když by se přidali k mudlům, tak by je také hnali. Mudlové tyto lidi kastrují. Kouzelníci, jak vidíš, rovnou vraždí," Albus na prázdno polkl. Střet s realitou mu dal pěknou facku. Nikdy si nebezpečí jejich vztahu nepřipouštěl, ale teď, když u toho domku stál, viděl vše mnohem jasněji. Představil si sám sebe a Gellerta na jejich místě. Zamrazilo ho až v kostech. „Ach Gellerte, proč je svět tak strašně zkažený? Proč nenávidíme vše odlišné?"

„Máme to prostě v sobě. Příroda to tak nejspíš sama chtěla," pokrčil rameny Gellert a zkoumal okem, co by v domku zahlédl zajímavého.„I mudlové jsou odlišní. Já ale mudly mám rád. Jen je jejich místo tak trochu někde jinde, než kde oni sami sebe vidí,"

 „To si nemyslím." oponoval mu Albus. „Příroda původně stvořila bytosti silné a slabé, s úmyslem, aby byly neustále někým podrobeny, tak jako jehně je podrobeno lvu a skřivan sokolu. Obratnost a inteligence člověka mění postavení jedinců: podřadnost jedněch a nadřazenost ostatních neurčuje fyzická síla, ale bohatství, které má. Člověk nejbohatší stává se nejsilnějším a člověk nejchudší stává se bytostí nejslabší. Prvenství silného před slabým je ostatně odpradávna psáno v zákonech přírody a je jisté, že je přírodě lhostejné, že řetěz poutá méněcenného, že drtí chudšího a slabšího a že tito všichni slabí jsou svíráni rukou bohatého a silnějšího člověka. Kdyby ti dva měli moc, peníze a slávu, bude se o nich maximálně špatně mluvit. Ale nezabijí je. Des už se síla na svaly neměří. Vše je o tom, kolik a komu zaplatíš. To jsou novodobé zákony přírody, "

„Jenže i když by byli nejbohatšími kouzelníky na světě a veřejně by vyšli na povrch se svým vztahem, stejně by jim to zničilo život. A to je to, o čem já stále mluvím. Abychom změnili svět, musíme zbořit systém, která ta pravidla určují. A každého, kdo se proti nám postaví, okamžitě umlčet. Násilí je nutné k nastolení správného pořádku, protože potom už nebude nutné,"prohlásil razantně Gellert.

„Ano, já vím. Jdu do toho s tebou," usmál se na něj Albus.

Prošli mýtinou, zamířili k nedalekému potoku a když se vrátili oba do vsi, měsíc už jasně svítil. Zašli za Batyldin dům, aby nebyli všem a očím a jen tak postávali.

„Budu muset domů. Jsem už docela dlouho pryč, uvidíme se, až Aberforth odjede," špitl Albus, aby je náhodou někdo neslyšel.

„Za jak dlouho to bude?" zeptal se Gellert.

„Asi za dva týdny. Až mu skončí prázdniny,"

„Dva týdny tě budu muset přehlížet? To nevím, jestli vydržím," vzdychl Gellert a ve tvářích začal rudnout. Albus nevěřil vlastím očím. Takhle zamilovaně se Gellert ještě nikdy nechoval. Že by opravdu jeho city k Albusovi byly pravé. Gellert byl vždy studený jako led, ale nyní roztál a dával najevo svou lásku.

„Trpělivost růže přináší. Už je měsíc a potom už spolu budeme každý den. Potom nás už nic nezastaví," uklidňoval ho Albus.

„Správně, Albusi. Tak se mi líbíš," usmál se Gellert a znovu Albuse políbil. „Čeká nás spoustu práce a zářivá budoucnost. Je třeba se a ni připravit,"

Chvilku tam ještě postávali. Potom se oba rozloučili, naposledy se políbili a objali a potom každý zašel do svých domovů.

Takže ahoj,

Proč jsem tuto bonusovou kapitolu napsala? Protože v době karantény nemám zrovna co dělat a protože ani nesmím ven. Naše sousedka byla pozitivně testovaná na koronavirus, takže ani nakoupit nemůžu. Mám domácí vězení. Doslova. 

U této knížky se mi v posledních dnech zvedla čtenost (což úplně koukám), takže tato velmi filozofická kapitola byla jako takové poděkování a zároveň i zahnání nudy mé i té vaší. Měla zobrazovat večer před finálí potyčkou Albuse a Gellerta a trochu poodhalit jejich (a tak trochu i mé) myšlenkové a filozofické pochody. Samozřejmě že tam není tak úplně vše. Jen zlomek. 

Pro někoho je kapitola možná nudnější, ale já to tak zamýšlela. Chtěla jsem vážně jen filozofovat :)

PS: Kdyby někde v textu chybělo písmenko „N" je to chyba mé klávesnice. Prostě mi to nějak blbě píše a vynechává.

Takže zatím čau a přežijte tyto virové dny hlavně ve zdraví :)

L.