Šero místnosti narušovalo bílé světlo monitoru počítače. To ticho, které se snažilo prostor vyplnit, odhánělo do rohů hned několik zvuků - prsty, jež klepaly do klávesnice, kroky, které patřily nohám, jež pochodovaly sem a tam. A nepravidelný dech dvou osob, jež mohla utěšovat pouze přítomnost toho druhého a zvuk starého kávovaru.

Postarší muž zde trávil většinu času. Poslední rok pro něj byl velmi náročný. Tým jeho pomocníků už dávno odešel rozhořčeně do postelí, když jim oznámil, že aby shrábl veškerou slávu, musí do finiše dojít sám. Což podle něj bylo naprosto správné přemýšlení a jasná zpráva pro ty, kteří se chtěli vyhřívat na výsluní s ním.

To ovšem neznamenalo, že by neuvítal alespoň jednu hlavu navíc. Mohl patřit mezi ty nejlepší překladatele a znalce jazyku A, ale stále byl lidská bytost. Přirozeně toužil po pozornosti. A po sluhovi, který by byl k něčemu.

Jeho asistent toho v hlavě moc neměl. To byl jeden z důvodů, proč si u sebe nechal alespoň něj. Mohl mít jistotu, že nepřečte jediné slovo, které musel zadat do překladače. Kdyby měl o pilinu více, možná by mu došlo, že byl jeho nadřízený pověřen velmi důležitým úkolem. Na druhou stranu kdyby měl o jednu méně, mohlo by se stát, že by zapomněl, kde mu hlava stojí.

„Pane Štika, nesu vám tu kávu," ozval se tmavovlasý mladík s nepřeslechnutelným východním přízvukem.

„Děkuji, Olivere. Položte ji daleko ode mě," zabrblal doktor Štika a mávl rukou někam vedle sebe.

Nemusel ho dlouho přemlouvat. Výhoda toho, že měl rozumu jako kočka lásky k hrachu, byla ta, že se na nic zbytečně neptal. Jakýkoli příkaz mu byl svatý, zpochybnění by ho přivedlo na pomyslnou hranici. Od té doby, co mu doktor Štika prozradil pravdu o šibenici, se bál mluvit sám od sebe.

Ticho doktorovi vyhovovalo. Na svou práci potřeboval klid. Nebylo snadné přeložit jazyk, který se svou složitostí vládl na nejvyšších stupních geniality lingvistů, tak, aby i v něčem tak primitivním, jako byl jazyk A, dávaly jejich pranostiky a přísloví smysl.

Kdyby bylo po jeho, dávno by všechny staré zvyklosti zahodili. Ale protože mu u domu už několikrát protestovaly skupinky patriotů, kteří pokřikovali, že u nich kočky a psy padat z nebe nebudou, byl nucen ohýbat nový jazyk tak, aby vyhovoval i požadavkům zapálených Čechů.

„Potřebujete ještě něco?" zajímal se Oliver.

„Ne. Můžete se posadit. Ale někam, kde nemám věci," přikázal doktor.

Nemusel se ani dívat. Věděl, že Oliver bral každé jeho slovo smrtelně vážně. Možná, že kdyby mu řekl, aby skočil z mostu a šel si zaplavat do Bečvy, udělal by to. Pokud by se zeptal, kde by Bečvu hledal, samozřejmě. A samotný fakt, že jeho rodné město v sobě název řeky obsahovalo, mu to neulehčoval.

S povzdechem se podíval vedle sebe, odkud slyšel Oliverův věčně mutující hlas. Potěšilo ho, že dokázal ohřát vodu na dostatečně vysokou teplotu, aby té břečce, jež v modrém hrnečku s pávem byla, mohl říkat káva. Zatím na ni však chuť neměl. Měl by se soustředit.

Prsty si stlačil spánky. Na překladu pracoval už několik měsíců. K jeho smůle jazyk A vymysleli velcí pánové někde v Indii, jimž angličtina zjevně nic neříkala. Netušil, jestli ji z úředních jazyků vyloučili kvůli sporům s Velkou Británií. A upřímně? Bylo mu to fuk. Hindština trápila všechny, když si odmyslel tu skoro půl miliardu lidí, která ji používala naprosto běžně.

Jeho roční ultimátum se blížilo ke konci. Věděl, že mu zbývá jen několik malých úprav, než bude moct poslat hotový překlad na Hrad. Navíc si nemohl přidat několik dalších dnů na doladění všech nedokonalostí, jež tam jistě měl. Možná, že kdyby na to měl víc času a schopnější tým, dokončili by překlad mnohem dříve. Ale nemohl za to, že se čeština od ostatních jazyků lišila. A že se Slováky spolupracovat nemohli, když jim to vláda zakázala.

Ocenil by pomoc kohokoli, kdo by dokázal vymazat alespoň polovinu starých idiomů, jichž se Češi nehodlali vzdát. Hlavu měl plnou hned několika verzí v novém jazyce, na ramenou tíhu zodpovědnosti, která mu napovídala, že tak, jak to udá, se to bude používat minimálně dvě další století.

Doktor Štika chápal, proč lidé zavedli nový univerzální jazyk. Angličtina se nezamlouvala všem. A protože se počítaly hlasy na obyvatele, nejpřelidněnější státy světa tu anglicky mluvící část zkrátka přehlasovaly a přišly s novým jazykem, jehož základ si vzaly od bůhvíkde. Pro jistotu nevytvořily skloňování ani členy. Doktor mohl být rád pouze za to, že použili latinku.

„Olivere?" zeptal se po chvilce ticha.

„Ano, pane Štika?"

„Jak vám zní idiom „Spal, jako by usnul"?"

„Dobře," odvětil dotázaný.

„No jistě," zamumlal si doktor pod nosem a posunul si na dlouhém nose nezvykle malé brýle s tenkými obroučkami.

Neměl by se ptát zrovna Olivera. Věděl, že na tom se vzděláním není úplně nejlépe, ale že je snaživý. Aby byl přesný, u nich se tomu říkalo, že někomu takzvaně leze do prdele.

Brýle mu pomohly zaostřit na poslední rozpracovaný idiom. Stále si s ním nevěděl rady. Možná neměl své pomocníky posílat domů tak brzy. Pro slávu to sice bylo nutné, ale jaký pak měl štítek? Doktor Šimon Štika, ten, který se pokusil o první překlad jazyku A a zklamal.

Jeho jediným úspěchem bylo to, že přeložil téměř třicet procent základních českých frází. K jeho smůle se do češtiny zahrnovalo i nářečí a nespisovné výrazy. To aby se nenudili, až budou závidět Britům, kteří dokončení překladu ohlásili už před půl rokem. Bodejť by ne, když spolupracovali se všemi anglicky mluvícími zeměmi na světě.

Byl poctěn, že vedení českého překladu dostal zrovna on. Věděl, že to bude těžké, ale nečekal, že se dostanou až k hranici, která jim oznamovala, že přeložit vše je nemožné.

Uchopil ouško brýlí mezi prsty. Třesoucí se rukou, jež mu svým pohybem dávala vědět, že by měl mít spánku více než čtyři hodiny a o tři kávy méně, sejmul brýle a položil je na stůl před svůj pracovní počítač. Ouška měla tendenci se poskládat pod sebe, ale doktor je položil tak, aby je později nemusel rozevírat, až bude mít dost sil na dokončení práce.

Byl vyčerpaný. Téměř dvanáct měsíců neviděl nic jiného než podivně poskládaná písmena. Nějaký systém v tom možná byl, ale jemu se pletly dohromady už po půl roce, kdy z nich zrak téměř nespouštěl. Jeho manželka ho dokonce podezírala z toho, že svou práci miluje více než ji. Ani by se nedivil, kdyby se po několika dnech bez odchodu z pracovny vrátil domů a našel prázdný byt.

Ticho přerušilo tiché písknutí. Doktor ho poprvé neslyšel dost zřetelně na to, aby ho mohl považovat za skutečné, ale jakmile se ozvalo znovu, zvedl svůj unavený zrak k monitoru. I bez brýlí poznal, že mu přišla zpráva. Podle toho, že na sebe upozornila každých několik sekund, usoudil, že je velmi důležité, aby si ji přečetl co nejdříve.

Podíval se na Olivera. Už se mu chystal říct, aby opustil místnost. Nemohl riskovat, že by si přečetl zprávu, která by měla patřit jen jemu. Ale brzy si uvědomil, že pokud by si ji chtěl přečíst, měl by to nejdřív umět. A to bylo podle toho tupého výrazu, jejž měl pokaždé, když se snažil luštit nadpis článku v novinách, nemožné.

„Olivere, zkontrolujte dveře, prosím," přikázal mu nakonec.

Mladík se okamžitě zvedl a svižným krokem vyšel ke dveřím. Přesně v tu chvíli, kdy opustil doktorovo zorné pole, ho přestal zajímat.

Pan Štika se otočil zpět k monitoru. Rukou, která byla blíže brýlím, jež si před několika minutami odložil, je poslepu nahmatal. Prsty přitom nejspíš zapatlal sklíčka, ale tím se teď nemusel trápit. Dokud přes ně viděl alespoň to minimum potřebné pro čtení, mohl jejich čistotu považovat za dostatečnou.

Jakmile se tenké obroučky usadily na širokém nose, jeho svět získal nejen normální tvary, ale také lépe rozlišoval barvy na monitoru. Také si konečně mohl všimnout toho, že byla zpráva označena červeně, což mohlo znamenat jediné - otevřete před pěti minutami.

„To je zpráva od šéfa?" zaslechl za sebou Oliverův mutující hlas.

„Olivere, posaďte se. Zamíchejte mi kávu."

V odraze lesklé plochy monitoru viděl, jak Oliver trhl hlavou na stranu. Byl na něm znát jakýsi vnitřní boj. Odhadoval, že na straně protivníka stála přirozená lidská zvědavost. Kdyby byl na jeho místě, za ukojení zvědavosti by udělal cokoli.

Zprávu otevřel až tehdy, když si byl jistý, že mu nikdo nekouká přes rameno. Ale obávat se toho, že by někdo zprávu rozluštil, bylo zbytečné. Hindština dělala problém i jemu, a to se považoval za jednoho z odborníků. Za ten rok se naučil rozumět mnohému, ne však celým větám, pouze frázím.

Prsty levé ruky si stiskl spánek. Čím si tohle zasloužil? Byla to pocta, to ano, ale obával se toho, že ho to bude stát zdravý rozum. Už několikrát se s kolegy pohádal kvůli malichernostem, o nichž by nikdy předtím nemluvil. Dokonce ani dnes se mu otočení zubního kartáčku nejevilo tak důležitě.

„Olivere, podej mi tu kávu, prosím," zamumlal si pod rezavým vousem.

Jeho sluch zaregistroval cinknutí lžičky o hrnek. Ten zvuk by poznal kdykoli, některé noci to bylo to jediné, co ho udržovalo vzhůru. Na kofein si naneštěstí zvykl příliš brzy.

Pod prsty ucítil mírné teplo, jež z hrnku sálalo. Oliver se nezdržoval zbytečnými otázkami a rozkaz splnil okamžitě. Možná to byl jeden z důvodů, proč se rozhodl si u sebe nechat zrovna jeho. Navíc mu jeho společnost byla i docela příjemná.

Nahmatal konec lžíce. Bezmyšlenkovitě začal míchat proti směru hodinových ručiček. Občas zacinkal, aby si připomněl, že spánek má ještě dobré dva dny zakázaný. Ale k pití se zatím neměl. Postrádal tu potřebnou chuť.

Dělal by cokoli jiného, jen aby se nemusel pouštět do nesmyslného překládání důležité zprávy. Chápal, že to vymysleli ti experti v Indii, ale už nepobíral, proč měli k angličtině takový odpor, že nemohli posílat zprávy srozumitelné každé zemi na světě. Ale tipoval, že v tom mělo prsty i ego.

Kdyby on něco převratného vymyslel, jen těžko by to do světa mohl rozeslat v českém jazyce. Slovanští sousedé by s překladem velký problém neměli, ale nedokázal si představit takové Švédy. Nebo Indy. Nebo kohokoli, kdo se slovanským jazykům nikdy nevěnoval.

„Víte, co na lidech nenávidím nejvíce, Olivere?" zeptal se, když zjistil, že má zpráva víc stran, než by rád.

„Ne, pane Štika," odvětil Oliver.

„Jejich velký ego. Místo toho, aby se přizpůsobili zbytku, vymýšlejí voloviny, který nás chudáky stojí čas a zdravý rozum. No vážně, kdyby byli normální, používáme všichni angličtinu jako druhý jazyk. Nebo i první, kdyby to nešlo jinak. Ale tohle je -"

Jeho zpověď přerušilo další pípání. Překvapením škubnul obočím směrem nahoru, když spatřil červené označení. A to se bál, že dnes bude mít málo práce. Nejen že byl pozadu s překladem, ale také musel luštit další zprávy, které mají stejnou prioritu.

Už párkrát přemýšlel o tom, že by změnil zaměstnání. Překladatelství ho sice naplňovalo a bylo prakticky vším, co uměl a chtěl znát a milovat, ale stálo ho to i to, co neměl. Neměl na ten úkol přikyvovat.

„To je -"

„Já nevím," přiznal doktor Štika.

Ramena mu klesla tak nízko, jak to bylo anatomicky možné. Byl vyčerpaný. Dokonce došel do fáze, kdy své vyčerpání netajil, jen se s ním postupně smiřoval.

Beznaděj, jež nahradila to původní nadšení, už nemohla nabrat větší objem. Proto, když se přemlouval, aby nechal dlaň opustit příjemné teplo chladnoucího hrnku, už nedokázal cítit nic. Jen mohl doufat, že je to jeho vedoucí, který mu konečně poslal tu zprávu, na niž čekal tak dlouho - že to může vzdát.

Překvapeně civěl na znění zprávy, jíž rozuměl každé slovo. Nechápal, jak to Fiala dokázal rozluštit tak rychle. Jistě, jeho tým byl schopnější, když se jednalo o překlad z jakéhokoli jazyka, ale na druhou stranu jim moc nešly úpravy v opačném směru.

Posunul si brýle na konec nosu. Musel si zprávu přečíst několikrát, než mu došlo, co se mu jeho slovenský kolega snaží sdělit. Automaticky si ji v hlavě přehrával ve svém rodném jazyce, ale stále mu dělalo problém pochopit její význam.

Už pro ni mají jméno.

Nebylo moc možností, co by se mohlo skrývat za zájmenem ženského rodu. Světové velmoci se s Indií dohadovaly o spoustě věcech, kdykoli šlo o označení něčeho důležitého. Naposledy, pokud si to dobře pamatoval, chtěli přejmenovat Pacifik. Dohady trvaly dva měsíce, než se rozhodlo, že se přeloží doslovně.

Přitiskl si hrnek ke rtům. Nestačil zaregistrovat, že by dlaň vracel na hrnek, ale rozhodně si nestěžoval. Hořká chuť kávy, jež se mu rozlila v ústech, na moment odvrátila jeho pozornost od zprávy doktora Fialy. Ocenil ji tak, jak jen nespavec mohl. Ačkoli už kofein na centrální nervovou soustavu nezabíral jako kdysi, to povzbuzení se hodilo vždy.

Tiše zamlaskal. Oliver neuměl uvařit dobrou kávu. Ale byla mnohem lepší než ta z automatu, jíž si plnil hrdlo, když asistenta v otroctví neměl.

„To je slovensky, že?" ozval se Oliver.

Doktor jen krátce přikývl. Mile ho překvapilo, že nejen že Oliver dokázal něco přečíst, ale také rozlišil jazyk. Což nebylo nic těžkého, ale vzhledem k tomu, že ho považoval za někoho s mozkem velikosti citrónové pecky, musel uznat, že ho podcenil.

„Mají pro ni jméno," prohlásil doktor Štika, když z jazyka dostal většinu trpkosti.

„Pro koho?"

Jeho koutky sebou zaškubaly směrem vzhůru. Už si vzpomněl. Tento spor trval už od samotného vzniku jazyka A.

„Pro Zemi," odvětil a podíval se na hodiny.

Už dávno odbila půlnoc. Dodatek ve zprávě, kterou mu doktor Fiala poslal, hlásil, že jejich ultimátum končí. Musel republiku připravit na tu velkou změnu, jež je všechny čekala.

„Olivere, uvařte mi další kávu. Dnes máme náš poslední den na Zemi. S odbitím greenwichské půlnoci se všechny jazyky sjednotí do jednoho tím největším a nejdražším, co máme."

Tušil, že mu rozuměl sotva první větu. Ale nevadilo mu to. Ta slova nepatřila Oliverovi. Patřila celému světu.