Na začátku bylo vypuštěno sto tisíc Simantů. Měly za úkol dodávat energii do Zázemí, vyživovat rostliny a nahrazovat Slunce, kterému dávno došla energie. Každý znal jejich pravou moc, věděl o tom, že dokážou učinit z lidí nesmrtelné. Nikdo to však nevyužil. Tenkrát byli moudří, vážili si znovu nabyté kontroly nad světem, toho, že jsou louky opět zelené a obloha zase modrá. Moc dobře si pamatovali, jak se chovala Tma, a nechtěli ji znovu zažít.
Proto byly ze sta tisíce odchyceny pouze dva. Jejich moc se vtěsnala do skleněných přívěsků a ty Staří posléze pověsili na krk dvěma vybraným.
První se stal čarodějem Úsvitu, měl za úkol každé ráno rozhrnout mraky a vypustit Simanty, aby šířily světlo po celém Zázemí. Druhý byl pasován na čaroděje Soumraku, večer je svou mocí uzamykal zpět do bezpečí oblohy, ale za jasných nocí, kdy nebylo na nebi ani beránka, byl tento muž bezmocný. Musel se spolehnout na to, že se energetické částečky samy ukryjí.
Minulo mnoho let, uplynula spousta vody v řece, a moc Simantů zevšedněla stejně, jako tenkrát sluneční. Lidé pomalu zapomínali, kdysi vážení Čarodějové odešli do ústraní a živořili, třebaže své poslání plnili nadále. Ne však tak svědomitě.
Jedno ovšem zůstalo v mysli všech. Nesmrtelnost se stala nejdříve jakýmsi plíživým stínem, poté hladovým přáním a nakonec neskonalou touhou. Každý chtěl žít navždy, i po sto letech stále dokola okusovat sladký nektar mládí.
A tak vznikli Sestřelovači. Obyčejní lidé, bez rodiny, bez přátel, vyzbrojeni lukem a šípy, kteří čekali na jasnou noční oblohu, aby měli volný přístup k nechráněným Simantům. Odchytávali je pro bohaté, vlivné pány, lidi toužící po moci. Kdo neměl na krku přívěsek s energetickou kuličkou uvnitř, jako by ve společnosti neexistoval. Upadl na samé dno společenské pyramidy.
Jenže čím více přibývalo nesmrtelných, tím více ubývalo Simantů. Ze sta tisíc se stalo sedmdesát, ze sedmdesáti čtyřicet, ze čtyřiceti pouhých deset tisíc. A obloha začala znovu pohasínat...