William věděl, že bouře už přešla. To nejhorší přečkal v malém přístřešku pro ovce nedaleko a mohl svorně prohlásit, že to byly tři nejdéle se táhnoucí hodiny jeho života. Musel Katerinu najít. Pokud se s ní do setmění nevrátí do zámku, půjdou je hledat. Nechtěl raději ani pomyslet na to, co by mu udělali, kdyby jej tu našli samotného bez kněžky po boku.

Pobídl svého koně kupředu, za krk mu stále padaly ledové kapky deště. Byl celý promoklý, stejně, jako zem, po níž jel. Navíc se mělo brzy stmívat. Nedokázal přesně odhadnout kdy, protože na obloze stále setrvávala hustá clona mraků a o to bylo šero všude kolem chladnější.

Mířil k lesu, kde Katerinu viděl naposledy. Jestli celé tři hodiny proležela na mokré, ledové zemi, určitě prochladla a jemu se ani v případě, že ji najde, nepovede dobře.

„Co to bylo za nápad," zanadával sám sobě. „Měl jsem za ten prokletej Simant chtít vyplatit tunu zlata."

Ve své minulosti toho s ostatními lidmi mnoho nenamluvil. Většinou se schovával v lesích nebo domlouval podmínky nových obchodů, nikdy ho však neužilo na plané řeči. Naopak byl ale skvělým posluchačem. Díky povídačkám trhovkyň a klepům, co se šířily skrz vesnice a města, věděl o Katerině úplně vše.

Jak byla krásná, tak byla krutá. Neminul jediný týden, aby pod její vládou někdo neskončil na šibenici. Lidé zkrátka museli poslouchat její rozkazy, pokud chtěli žít. To však nebylo vše, co se o ní ve vesnicích povídalo.

Nemohla si najít manžela, pokud si chtěla udržet svou moc, to bylo všem jasné. Vládce měl odjakživa větší slovo než vládkyně, a tak by o své pravomoce a privilegia brzy přišla. To však neznamenalo, že zůstávala neposkvrněná. Podle toho, co o ní William kde slyšel, byla poskvrněná až moc. Využívala svou krásu k získání moci a manipulovala lidmi.

„Když něco nejde po dobrým, vyhrne sukni a získá to jinak," vzpomněl si Will na slova jedné ženy. Vládla celému Killianu a obchodní transakce vyjednávala svým tělem. A když ani to nepomohlo, sekala hlavy a věšela lidi jako na běžícím páse.

A proto William přijal úkol, který mu dala. Bavilo ho, jak se tvářila, když musela vyhovět požadavkům obyčejného nuzáka, zkrátka ona poslouchala jeho, ne naopak. Měl ji v hrsti. Ta myšlenka měla cenu vyšší, než všechno zlato na světě. I když, teď už se to tak růžově nejevilo.

Prohledával les křížem krážem, ale nenašel nic. Jako by Katerinu doslova pohltila vlhká zem. Napadlo ho, že by mohla být zpátky na cestě k zámku. Představoval si ji jako slabou Princezničku, ale tak nějak tušil, že je v ní ohromný bojovný duch, a kdyby byla při vědomí, asi by nezůstala ležet na zemi a nečekala by, až ji přijde někdo zachránit. Zkrátka by se zvedla, s tím svým znechuceným úšklebkem, jímž se často dívala i na něj, by si oprášila kalhoty a vydala se domů.

Ještě nějakou chvíli se svým koněm mlčky jezdil po lese ve snaze nalézt alespoň nějaké stopy. Pokud tu však byly, déšť je všechny smyl.

Zrovna byl na mýtině, kde včera ulovil Katerinin Simant. Napadlo ho zamířit přímo ke kněžčinu sídlu. Pak mu ale došlo... Co když přijede do zámku a ona tam nebude? Nemůže se vrátit bez ní, okamžitě by ho zavřeli do žaláře. Rozhodl se tedy tuhle možnost nechat až jako úplně krajní řešení. Bude hledat dál, i kdyby měl chodit od domu k domu a ptát se lidí, zda kolem neprošla.

Zrovna projížděl kolem obrovské jabloně, u níž včera večer nechal pást svého koně, zatímco v nedalekém křoví čekal na správný okamžik, aby mohl vystřelit svůj šíp. Stále hleděl do dálky, směrem k lesu a pročesával očima okolí, zda někde nespatří Katerininu siluetu. Byl do svého hledání tak zabraný, že skrz padající kapky deště a hvízdání větru v korunách stromů ani neslyšel kroky cizích koní za svými zády.

„Sestřelovači! Stůj! Jsi zatčen pro krádež majetku krále a únos bývalé kněžky!"