Kožené jezdecké kalhoty nikdy nepatřily ke Katerininým oblíbencům ve světě módy. Nejenže při chůzi vydávaly nemístné zvuky, ale k dámě se prostě nehodily, stejně tak jako bavlněná košile a vysoké holínky, které by nejradši ihned dala darem nejbližšímu žebrákovi. 

Její bílá klisna už byla osedlána spolu s černým hřebcem, kterého Sestřelovači propůjčila. Zrovna, když chtěla Katerina pro jeho pána poslat nějakého strážného, William se objevil ve dveřích stájí. Kněžka musela uznat, že jemu to jezdecké oblečení opravdu slušelo, asi proto, že pro člověka jeho postavení se nic jiného ani nehodilo. Kdyby byla o dva roky mladší, asi by se k němu nedokázala chovat tak chladně, ale ty časy už byly dávno pryč. Dávno dospěla a musela se všech radovánek vzdát. 

„Musím říct, že jste mě překvapila. Čekal jsem, že si ty své podpatky vezmete i na vyjížďku," poznamenal William. 

Katerina se s úsměvem zašklebila, přešla ke své jezdecké kabele upevněné na sedle a otevřela ji. V ní se leskly bílé střevíce. „Pro případ, že bychom někde zastavovali." Neuniklo jí Williamovo překvapení, když přecházel k ní. Začal se v tašce přehrabovat a postupně nabyl dojmu, že si s sebou nabalila celý zámek včetně ponožek a zubních kartáčků šéfkuchaře. Ale byla to její věc, ona se s tím vším oblečením bude táhnout. Proto za chvíli odstoupil a svižně vyskočil na svého koně. Katerina po něm švihla pohledem. 

„Copak, Princezničko? Nedokážete bez pomoci vylézt na koně?" Zase se jí vysmíval. Jak strašně jí tenhle člověk lezl na nervy! 

Zatnula zuby, chytila se sedla a vyhoupla se dřív, než její strážný vůbec stihl nastavit dlaně, aby se od nich odrazila. S úsměvem se podívala na Williama. „A co ty? Dokážeš mě chytit?" S těmito slovy pobídla svou klisnu k cvalu a ujížděla ze stájí pryč, přes nádvoří a pár přilehlých domů služebných směrem k lesu. William se zasmál, také zatahal za otěže a následoval Katerinu.

Jeli už dobrou hodinu, cval se změnil v krok, závod přešel v obyčejnou projížďku. Les byl temnější než obvykle, skrz clonu mraků sem nepronikl ani paprsek světla. Mluvili minimálně, spíše naslouchali tlumenému klapotu podkov po udusané pěšině a zvukům přírody. Jen zřídkakdy se William na něco zeptal, většinu těchto míst znal možná lépe, než samotná Katerina, jelikož se v nich často ukrýval před okolním světem.

Jeho život nikdy nebyl jednoduchý. Od patnácti let se živil kde se dalo, pomáhal různým sedlákům na statcích, kosil pole bohatým vdovám, ale tito lidé jej vždy nějakým způsobem o výdělek připravili. Brzy přišel na to, že s poctivostí leda pojde, a tak se začal živit jinak. Drobné, ale časté krádeže z něho sice udělaly absolutního vyvrhela společnosti, ale měl se dobře. Když si ho poté mladá farmářka najala, aby jí sestřelil jeden ze Simantů, a odměnila ho tolika penězi, kolik v životě na jednom místě neviděl, rozhodl se stát Sestřelovačem. A teď byl tu, po boku nejkrásnější kněžky v celém Zázemí, vezl se na jejím hřebci a mohl si žít jako pán, jak dlouho se mu jen chtělo.

„Podívej, jak se stahují mračna," vytrhla ho z vnitřních úvah Kateriny poznámka. Měla pravdu – celý den bylo šero a zataženo, ale mraky se teď ještě více zatáhly, vítr, který si ještě před chvílí pohrával s hřívami koní najednou ustal a vypadalo to, že se blíží nějaká opravdu ošklivá bouřka. 

„Jo, tohle asi nebude žádná rychlá sprška," poznamenal. „Myslím, že bychom se měli pomalu otočit a vrátit zpět, chytit bouři v tomhle lese opravdu není příjemné."

„I koně začínají být neklidní,..." vytušila kněžka, „Máš pravdu, jedeme, dokud je čas." Katerina jedním pokynem otočila svého koně a pobídla ho ke klusu.

„Ještě byste se nám v tom dešti rozpustila a to by nikdo nechtěl!" neodpustil si William uštěpačnou poznámku na její konto a rozjel se za ní.

Bouře přišla dřív, než čekali. Blesky křižovaly oblohu jeden za druhým, následovány hlasitými hromy. Vítr teď foukal přímo proti nim a ledový déšť je bičoval do tváří. Měli co dělat, aby koně udrželi v relativním klidu. William jel první, aby Katerinu alespoň trochu zaštítil, ale bylo to houby platné, proti bouři neměli nejmenší šanci. Stále se ještě nedostali z lesa, který byl teď tak temný, že opravdu neviděli ani na krok.

„Tímhle tempem se odtud nikdy nedostaneme, musíme najít nějaké přístřeší!" volala Katerina dopředu na Williama a tak tak se vyhnula silné větvi stromu, která jí málem udeřila do hlavy. Nikdy nebyla dobrou jezdkyní, vždy se spoléhala spíše na schopnosti zvířete, na němž jela. Proto měla teď opravdu veliký strach, obzvlášť, když tu byla s tímhle podivínem, který by se jí v případě pádu určitě akorát vysmál. 

„Souhlasím," přitakal Sestřelovač. Hned, jak to dořekl, přišel další silný poryv větru, který ho málem shodil ze sedla. Objal svého koně pevně kolem krku a zabořil hlavu do jeho hřívy, zároveň jej pobídl ke cvalu.

Vtom oblohu opět proťal blesk následovaný hromem. Kateriny kůň se vyděsil k smrti. Postavil se na zadní a překvapená kněžka nestihla udělat vůbec nic. Automaticky zašátrala ve vzduchu, aby se něčeho zachytila, ale nahmatala jen svou brašnu. Nedokázala nijak zabránit pádu, jež následoval. Splašená klisna se v tu ránu otočila a aniž by si všimla  jezdkyně pod svými kopyty, utekla opačným směrem hluboko do lesa. 

Když se William náhle ocitl na mýtině, zaradoval se. „Rychle, nedaleko odtud je jeden polorozbořený přístřešek pro ovce!" zakřičel dozadu na Katerinu. Čekal nějakou uštěpačnou odpověď, ale nepřišlo nic.

„A do háje," zanadával, když si všiml, že ho Katerina nenásleduje. Chvíli čekal, jestli se třeba jen nezdržela. Když se však ani po dvou minutách neobjevila, věděl, že je zle. Zmocnila se ho panika, pobídl koně, otočil se a běžel zpět, ale po chvíli to vzdal. Kněžka mohla být kdekoli uprostřed hlubokého lesa.

Když celý mokrý opět vyjel ven na mýtinu, nezbývalo mu nic jiného, než přečkat bouři v úkrytu a doufat, že je Katerina stále naživu, aby se pro ni mohl vydat hned, jak bouře ustane.