Bylo sice něco málo po jedenácté hodině dopolední, ale hustá clona mraků na obloze vyvolávala dojem soumraku. Simanty byly ve svých peřinkách zachumláni tak dokonale, že by je ani ten nejlepší Sestřelovač nedokázal ulovit.
             Ještě včera by kvůli tomu byla Katerina znepokojena.
             Nyní se jen spokojeně dívala do zrcadla, absolutně naplněna štěstím. Zkoumala každičkou část své bledé, nesmrtelné pleti, zatímco na tváře nanášela již druhou vrstvu pudru. Nikdy neměla v oblibě přehnané líčení, vlastně to ani nepotřebovala, ale po včerejším vyčerpávajícím večírku se jí pod očima uhnízdily veliké kruhy, jež právě bravurně zamaskovávala.
           „Copak, copak, Princezničko? Dlouhá noc?" Hlas se ozval znenadání. Katerina leknutím nadskočila a tím pohybem jí popadaly všechny lahvičky, které na toaletce stály.
          „To tě rodiče nenaučili klepat?!" osopila se na něj kněžka a začala popadané přípravky sbírat. V tu chvíli už stál William u ní a pomáhal jí.
          „Ještě jsem neřekl ani pět slov, a už jste na mne naštvaná. To vás opravdu moje přítomnost tak obtěžuje?" Sestřelovač otázku myslel zcela vážně, přesto nepřestával energicky sbírat, s nikdy nemizícím úšklebkem na tváři.
          Katerina však tak optimistická nebyla. Tohle měly být nejlepší dny jejího věčného života, které si bude pamatovat navždy, jako začátek své nesmrtelnosti, a on tu musel okounět a kazit jí je. Nejraději by mu nechala setnout hlavu, ale tím by porušila svůj slib. Ten sice obsahoval fakt, že se Williamovi musí věnovat a dát mu vše, co požaduje, dokud bude on sám chtít, ale nikdy se neřeklo, že na něj musí být milá.
           „Obtěžuje mě celá tvá existence, nějakých pět slov na tom nic nezmění," vyprskla tónem uražené kočky a prudce mu z rukou vytrhla skleněnou lahvičku s parfémem, kterou následně s hlasitým klapnutím položila na stolek. Potom znovu popadla pudr a rytmicky si jej uplácávala na tvář. William se upřímně zasmál, opřený o zeď.
          „Tak to se holt asi budu muset víc snažit," pokrčil rameny a na okamžik se odmlčel. „Na kruhy pod očima nejlépe funguje dlouhý spánek, ne nějaký pochybný pudr, který nemá ani váš odstín." Prostě si musel rýpnout. Líbilo se mu, jak jej neustále odmítala.
           Katerina nasupeně odložila pudřenku a naštvaně se k němu otočila.
           „Potřebuješ něco? Nebo jsi prostě přišel jen proto, abys mě naštval? O to ti jde? Protože se ti to za chvíli podaří," založila si ruce do klína a probodla ho nenávistným pohledem. William zvedl na protest dlaně.
           „Říkám jen pravdu," natáhl se pro pudřenku, opatrně k ní čichl. Smrděla jako koňský hnůj. Asi to z něj vyráběli. Raději to položil zpět. „Vlastně jsem tu, abych vám připomněl, že spolu máme odpoledne jet na vyjížďku." Katerina naprázdno otevřela ústa a pak je zase zavřela. No jistě, na to úplně zapomněla. V noci, někdy mezi osmou a devátou sklenkou výběrového vína, se s ním domluvila na malém výletu. Na něm mu měla ukázat všechny krásy své země, protože on, chudý ubožák, je asi nikdy neviděl.
         Will si překřížil ruce na prsou a zvedl obočí. „Ale, ale, Princezničko? Snad jste na mě po všech těch drincích nezapomněla?" Kněžce ihned došlo, že si jí dobírá, a tak popadla parfém a za okamžik skoro celá zmizela v mlžném, voňavém oparu.
          „Jistěže ne. Ve tři hodiny buď ve stájích." Ona mezitím zkusí vymyslet nějaký plán, jak se ho zbavit. Nešťastný pád ze splašeného koně? Nechá jej v nějakém hlubokém lese? I když to by riskovala, že se vrátí...
          „Rozkaz madam!" William vzpřímeně zasalutoval.
          „A neříkej mi Princezničko," dodala kněžka ještě.
           Na to Sestřelovač vysekl parádní poklonu, zazubil se a se slovy „Zkuste mi to zakázat, Princezničko," pak zmizel z místnosti.
          Jakmile za ním zaklaply dveře, Katerina odložila parfém, pohlédla do zrcadla na svou dokonalou tvář a dotkla se svého znaku nesmrtelnosti.
          „Šašek," zanadávala.