Aroan zaslechl volání o pomoc ve svém snu. Po silném heřmánkovém čaji usnul hlubokým spánkem stoletých starců, z něhož jej mohlo probudit jen málo věcí. A jednou z nich bylo právě Simantí naříkání.
„Do vysušeného jalovce," zanadával čaroděj Soumraku, když se snažil zvednout své unavené tělo do sedu a následně jej donutit k činům. Přešel k oknu, držel se za záda, která jej v poslední době neskutečně bolela, aby se podíval na oblohu. Po Simantech nebylo ani stopy. Vše mu ihned docvaklo. Je tam venku někdo loví, zatímco on si tu v klidu spí.
Natáhl se ke dřevěnému věšáku, aby sundal svůj pršiplášť z hnědé příze, do něhož se posléze celý zabalil. U dveří popadl velkou sukovici, která mu v posledních měsících sloužila spíše na podpěru, než na nějaké čarování, a vyšel ven, do stále silnější tmy.
Na nebi opět nebylo ani mráčku, jak samozřejmě očekával. Mhouřil oči, snažil se jimi proniknout strašlivou tmou a najít alespoň jeden blýskající se paprsek v dálce. Po chvíli se mu to podařilo, přímo nad hlubokými lesy spatřil světelný chuchvalec k sobě se choulících, vyděšených Simantů.
Takhle už to ale dál nešlo. Aroan tušil, že tu kolem něho může být spousta Sestřelovačů, kteří číhají na další příležitost, na to, až se Simanty uklidní a zase se začnou chystat k spánku. Sáhl za výstřih své zpráchnivělé, lněné košile, jíž vlastnil už přes devadesát let, a vytáhl zamaštěný přívěsek, se slabě mihotajícím se plamínkem uvnitř. Zatáhl za koženou šňůrku, aby mu šel jeho vlastní Simant lépe přetáhnout přes hlavu. Když tak udělal, držel jej natažený před sebou.
Netrvalo dlouho a z přívěsku začalo sálat teplo, spolu se silným světlem, které lákalo ostatní Simanty k čaroději. Zatímco nejstarší z nejstarších světélek svolávalo své vyděšené syny, Aroan se rozhodl pro kouzlo, které měl povoleno udělat jen jednou za rok, protože na něho bylo potřeba hodně sil. Nebyl si jistý, zda mu ty jeho budou stačit.
Zavřel oči, sevřel svou hůl pevně v ruce a kroužil zápěstím. Snažil se v duchu spočítat, kolik Simantů ještě zbylo. To číslo bylo děsivé. Pouhých osm tisíc. Jen tato malá část zůstala. Aroan zatnul zuby. Ochrání je. Alespoň na měsíc. Obrátil se k severu a začal prosit duchy severních vánků o pomoc. Zanedlouho cítil v řídkých, stříbrných vlasech ledový chlad a slyšel jemné šustění větví v korunách stromů. Poté se otočil k jihu, žádal o prosbu patrony jižních říček. Po chvíli ve vzduchu ucítil nasládlou vůni vody a na tváři vlhkost. Otevřel oči, před sebou spatřil velký větrný vír plný vody, který se neústupně točil v kruhu nad loukou.
„Žádám vás, vodo a větře jižních a severních plání, ať vaše moc třicet nocí zbylé Simanty chrání!" zvolal a pozvedl svou hůl. Živelný ruch před ním se naposledy zavlnil a pak, skoro nepostřehnutelně, zastínil jasnou oblohu. Utvořil na ní ucelenou přikrývku mraků, bez jediné trhlinky. Aroan uctivě sklonil hlavu a zašeptal tiché poděkování.
To už se nad jeho hlavou shromáždilo celých osm tisíc osiřelých Simantů. Čaroděj se připravil na druhé kolo. Rozpřáhl paže, v jedné svíral svůj amulet, v druhé hůl, a vyřkl větu, kterou už opakoval po tisíc let.
„Uložte se do mraků!" Pozvedl obě ruce a čekal, až jej Simanty poslechnou. Blikotající se roj bez dlouhého čekání vylétl k obloze, usídlil se mezi mraky a alespoň na chvíli si užíval si bezpečí. Co je třicet dnů oproti věčnosti?
Když byly všechny ukryty před ostrými šípy Sestřelovačů, rozhostilo se ticho. Aroan si nepamatoval, kdy byl naposledy tolik vyčerpán. Jednou paží se opřel o hůl a druhou si roztřeseně navlékl svůj Simant zpět na krk. Rozhlédl se po šedé obloze, po nedobytných hradbách mračen, a pomalu se vrátil do své chalupy. Uvnitř si uvařil další bylinkový čaj. Posadil se do svého proutěného křesla a koukal se z okna.
„Selhal jsem. Všichni jsme selhali," zamumlal si pod vousy, když upíjel horký doušek heřmánku a sledoval několik Sestřelovačů, jak na svých koních uhánějí pryč s prázdnými sklenicemi určenými uloveným Simantům. - Pokud ovšem nebyli rychlejší než Aroanova magie.