„Máš ještě nějaké šípy?" zeptala se Katerina Williama těsně před tím, než pěstí dvakrát udeřila do velkých dřevěných vrat.

„Nemám ani luk, jestli jste si toho nevšimla," podotkl Sestřelovač se zdviženým obočím. „Všechno jsem nechal ve své komnatě na zámku."

Kněžka ho opravila. „Myslíš v mé komnatě."

„No, když se to vezme kolem a kolem, není ani moje, ani vaše." Zkrátka si nemohl nerýpnout. „K čemu chcete mé šípy? Snad jim ty Simanty nechcete z toho krku sestře-" zarazil se v půli slova, protože se dveře zrovna začaly pomalu otevírat.

Konečně dorazili do vesnice. Díky zvědavosti Williama zjistili, že tu žije jeden nesmrtelný, jež se neúčastnil Katerininy oslavy, a tudíž svůj Simant zatím stále má. Kněžku zpočátku trošku zaslepila vlastní hrdost, přece nebude škemrat o nocleh a jídlo u někoho, kdo z ní nemá respekt, ale pak se nechala přesvědčit. Ten dotyčný má přívěsek, díky němuž bude moci porazit svého strýce.

Když se vrata otevřela dokořán, spatřili v nich – podle Williama pohlednou, podle Kateriny zcela průměrnou, - ženu, která se svýma modrýma očima a blond vlasy vypadala tak na třicet let. Ve skutečnosti jí však mohlo být i dvě stě, jelikož se jí na krku houpal zářící Simant.

„Přejete si?" zeptala se opatrně. Katerina se nadechla, že něco poví, ale William byl rychlejší. Rukou jí odsunul do pozadí a vrhl na ženu ve dveřích oslnivý úsměv.

„Dobrý den," nasadil tón jemný jako med, na hony vzdálený od toho hravého, jakým mluvil s Katerinou. „jsme obchodníci, co se vrací domů z královských trhů. Hledali jsme ve vesnici nocleh a poslali nás sem." Podlézal a kněžce to přišlo odporné. K něčemu takovému by se nikdy nesnížila. Možná to byl důvod, proč se slova raději ujal Sestřelovač.

Žena si je oba změřila pohledem. „A s čímpak obchodujete?"

„S drahými látkami," vyhrkla Katerina rychle. William se na ni otočil a vrhl po ní vražedný výraz, jímž dal jasně najevo, aby zavřela zobák a nechala to na něm.

„Občas. Hlavně prodáváme vlnu a kožešiny."

„A kde máte vozík? Nebo nějaké zboží? Nebo peníze na hostel?" Očividně mu nevěřila. Katerina začínala být dost skeptická. I když.. vždyť nepotřebovali nocleh, ne? Jediné, o co šlo, byl ženin Simant. A ten jí Will mohl snadno ztrhnout už teď.

„Všechno jsme prodali, byl to úspěšný týden. Tedy až na to, že nám z vozu upadlo kolo. Nechali jsme ho tam, doma kopím nový.. a dám za něj to, co jsme vydělali."

„Aha, tak to máte opravdu smůlu," vytušila žena a nadále si je měřila pohledem. „To je tvá žena?" Katerinu to tvrzení urazilo. Vypadala snad jako někdo, kdo by si vzal takového nuzáka?! Pak si vzpomněla na to, jak je oblečená, a bylo jí jasné, že ano.

„Tahle?" Will vyprskl smíchy. „Ne, jsem svobodný. To je má sestra, Helenn. Mimochodem, mé jméno je Johnatan," mírně se uklonil.

Katerina netušila, zda jí obměkčilo to, že získala všechny potřebné informace, nebo to, že je Will svobodný, ale spatřila v ženině modrých očích souhlas. Ustoupila stranou, aby mohli vejít.

„Dobrá, tak pojďte dál. Promiňte mi ty otázky, ale v dnešní době... člověk nikdy neví, koho si zve domů," omlouvala se. Třeba Sestřelovače a bývalou kněžku, která se jí chystá ukrást Simant?

William jí poděkoval a ona se na něj široce usmála. Když jí děkovala Katerina, vysloužila si jen opovržlivý pohled.

Žena je zavedla do malé místnosti vedle chlívku pro kozy. Byla tu zima, tma, po ledabyle omítnutých stěnách se odzhora dolů plazily pavučiny a stály tu dvě proleželé postele. Katerině se při pohledu na tu hrůzu málem zvedl žaludek, zatímco Will při dalším děkování té ženě použil spíše slova „útulný kamrlíček."

„Má služebná zrovna vaří večeři, dáte si s námi?" zeptala se nesmrtelná a otázku mířila spíše na Sestřelovače, než na Katerinu.

Ta chtěla horlivě přikývnout, její žaludek doslova zpíval prázdnotou. Ale William byl opět rychlejší.

„To je od vás hrozně milé, hlady nevidím," rozzářil se. „Ale má sestra je po cestě unavená," nadhodil po chvíli a Katerina na něj vytřeštila oči. „Půjdeš si asi spíš ihned lehnout, že ano, Helenn?" otočil se směrem k ní a nenápadně mrknul. Kněžka netušila, co měl Sestřelovač v plánu, ale v téhle hře rozhodně nedokázala být prim. A tak svěsila ramena, pomalu přikývla a předvedla ospalé zívnutí. „Byl to opravdu dlouhý a náročný den.. Nebude vám vadit, když se nepřipojím?" zeptala se s hranou zdvořilostí.

„Ovšem že ne, jen si v klidu odpočiňte!" řekla žena s až moc velkým nadšením, že bude mít Williama celý večer jen a jen pro sebe.

V Katerině se najednou probudila závist. Chtěla ty pocity potlačit, jenže netušila, odkud se braly. Neměla přece důvod na toho pobudu žárlit. Ale představa, že se bude celý večer veselit s tou ošklivou blondýnou, jí v hlavě bodala jako roj včel a doopravdy jí to štvalo. Nebyla hloupá. Věděla, co žena bude chtít za to, že je tu nechá zadarmo přespat. William byl pohledný, statný a určitě velice schopný muž. Dá mu najíst dobrého jídla, napít výběrového vína a pak ho nechá, aby jí to všechno oplatil. Nejraději by jí ten Simant okamžitě ztrhla z krku a v případě, že by se na místě neproměnila v prach, jí ještě vyškrábala oči. Ale musela hrát ospalou sestřičku Helenn, a tak si po jejich odchodu s odporem lehla do jedné ze stoletých postelí a po chvíli kupodivu doopravdy usnula.

Vzbudilo jí vrznutí dveří od místnosti. Věděla, že je to William, a tak se ani nenamáhala otočit ode zdi.

„Tak jaké to bylo?" zeptala se uštěpačně hlasem tlumeným dekou.

„Musím říct, že takhle dobré jsem to opravdu nečekal," přiznal Sestřelovač barvu. To Katerinu vyloženě dopálilo. Prudce se otočila a zvedla do sedu.

„To myslíš vážně?!" vyštěkla. „Je mi z tebe zle. Doufám, že od ní aspoň něco chytneš," přisadila si ještě a odvrátila od něj pohled. Nemohla se na něj ani podívat.

William chvíli stál jako opařený, než mu došlo, že se Katerina asi neptala, jak mu chutnala večeře.

„No dovolte, co si to o mně myslíte, Princezničko?"

„Viděla jsem, jak jste se na sebe koukali, tak nezapírej," uraženě si založila ruce na prsou. Věděla, že se chová dětinsky, ale nemohla si pomoci.

Sestřelovač se podrbal na hlavě, ani trochu nechápal její myšlenkové pochody.

„No, neříkám, že se mi nelíbila,..."

Katerina si odfrkla a dala oči vsloup, když jí cosi přistálo v klíně. Zašátrala po dece a nahmatala něco drobného. Když se na to podívala zblízka, zjistila, že v ruce drží ženin Simant.

„...ale nejsem na stařenky," dokončil William větu a hlasitě se zachechtal.