Zadání: Roco - Rory a Draco (Žít bez srdce; Žít ve stínu - Werisek93)

Poznámka: Tisíc slov. Jedná se o vyprávění Aurory Blackové. Postava patří do příběhu od autorky Werisek93.
Styl Rory je ve skutečnosti poněkud jiný, ale múza přicházela za doprovodu rýmy. Je pravděpodobné, že následující části mají více chyb, než obvykle a moc se za to omlouvám.

Harry nikdy neměl v lásce Malfoye. A i když spolu vyrůstali a naše matky se snažili je spřátelit, jejich snaha vždy selhávala. A možná to všechno bylo jen tím, že nemohl přes srdce přenést fakt, že je strejda Remus dlouhodobě s Narcissou ve vztahu.
Bral to jako osobní mstu, kterou nedokázal pojmenovat tím správným slovem. Jako dýku do zad pro jeho otce. Občas mi to ve svém vzteku dával jasně najevo. Byla jsem jen Blacková, to on byl Potter. Chlapec, který přežil - díky Jamesovi. A já? Měla jsem být dcerou krvezrádce a šmejdky.

Co jsem však nedokázala nikdy pochopit, bylo to, jak svět opěvoval mého staršího bratra; nikdy nebyl ctnostný, a přesto vždy když něco udělal nebo porušil, vyvolal tím dojetí a potlesk. Často si na mě vybíjel zlost; třeba když se v přijmacím dopise z Bradavic opravdu dozvěděl, že nesmí mít vlastní koště. Vadilo mu, když někdo označil Siriuse i za jeho otce; ošíval se; byl to přeci můj otec, né jeho. James zemřel hrdinou smrtí a ač se snažil tvářit, že je to samozřejmost, nedokázal vyslovit nahlas, jak rád by ho býval poznal. Častokrát jsem musela snášet jeho nevraživé pohledy doprovázené mlčením - a to bylo mnohem horší, než jakákoli osobní konfrontace.

Přátelství s Dracem přišlo neplánovaně. Byl to tehdy velmi zvláštní vlahý večer. Všichni jsme si hráli na zahradě, jenže pak se přihnal Harry a vytrhl Dracovi své vlastní koště (od Siriuse) z rukou. Označil ho za spoustu slov, u kterých jsem tou dobou neznala ani jejich význam.

Seděla jsem pod klenbou z přenosných plaménků na kořenu stromu. Přemýšlela jsem. Jaké to asi bude až vyrosteme? Bude Harry stejně tak nesnesitelný?
Zrak mi spočinul na blonďáka, jenž si přisedl hned vedle. Věděla jsem, že ho mrzí, jak se k němu Harry chová. A stejně jako já i on chápal, že chlapec, který přežil není tím samým chlapcem, o kterém psala spousta knih. Seděli jsme mlčky. A přesto jsem měla pocit, že je to mnohem víc, než cokoli, co jsem kdy zažívala se svým vlastním bratrem.

Občas jsme spolu Harryho studovali. Někdo by mohl namítat něco o našem zdraví. Ale byla to naše společná hra. Vybíjeli jsme si tak na něj svůj vlastní vztek. Bylo úplně jedno, co jsme vlastně podnikali. Naslouchal mi - a hlavně - viděl mě. Neměl mě za sestru vyvoleného. Pro Draca jsem byla nejlepší kamarádkou, sestřenicí. A mnohdy jsem měla pocit, že to pro něj znamená víc, než pro Harryho to, že jsem jeho sestra.

Chtěla jsem jen, aby mě Harry občas obejmul nebo jako starší bratr, aby se mě zastal, když jsem něco provedla. Občas se mě opravdu zastal, ale jen proto, aby mi v soukromí mohl vyhrožovat, že pokud mu nedám čokoládu od Remuse, práskne to.

V takových chvílích se zjevoval Draco. Přicházel z čista jasna. S vlastní tabulkou čokolády, o kterou se - k mému údivu - velmi rád dělil. Vím, že to všechno zní, jako bych neměla ráda svého bratra, ale věř mi, můj drahý deníčku, tak to nikdy nebylo. Milovala jsem ho, i když jsem ho často k smrti nenáviděla.

Když ho zařadili do Nebelvíru, musela jsem se smát. Máma s tátou měli radost. Jenže on mi na tu kolej nikdy zas až tak neseděl.
Když jsem byla zařazena do Zmijozelu, bála jsem se. Nebála jsem se reakcí mého okolí, věděla jsem, že to způsobí poprask - Potterova sestra ve stínu hada? To bylo samo o sobě dost pobuřující a zároveň ponižující. Ne, já jsem se bála té cesty; neznala jsem cíl, a přesto jsem cítila, že cesta nebude růžová.

Útěchou mi býval můj bratranec. Mít v koleji nejlepšího přítele, bylo opravdu to nejlepší, co mohl člověk mít. Sedávali jsme spolu po nocích ve společenské místnosti dlouhé hodiny mlčky. Rozuměli jsme tomu, proč jsou Zmijozelové odtažití. Toužili stejně jako my po vlastní cestě, která byla mnohdy trnitější, než kterákoli jiná, a přesto nekončila dobře ani čestně.

Zmijozel miluje, né že ne. To jsem si přiznala až příliš pozdě. Miluje a dusí v sobě všechny ty pocity, aby nebyl zranitelný. Zmijozel ubližuje, aby mu nikdo nemohl ublížit první. Ubližuje, aby se bránil. Špiní si ruce, nebojí se černé magie v domnění, že dělá správnou věc. V domnění, že tím najde svou vlastní cestu.

Jenže tak to není. Magie nás nikdy nespasí. Ať už je černá nebo bílá. A svět stejně jako magii nešlo odlišovat jen na tyto dvě barvy. Přesto spousta kouzelníků nedokázala odolat vábení lektvaru lásky. Což to nebyl hřích? Chtít, aby nás někdo miloval?

Záviděla jsem mudlům jejich svět. Byli ušetřeni od všech těch intrik s čáry. Nemuseli se ovládat, aby neměli o prázdninách problém. Nemuseli se zpovídat, když náhodou nekontrolovatelně vybuchli a jejich divoká magie něco rozbila. Měli životy, o kterých jsem snila. Obyčejné.

Chodívala jsem s Remusem a Dracem po čokoládovnách, když nás vodil po Londýně. Pozorovala se zaujetím nečary, jak se smějí a jsou šťastní. Dívala jsem se na sourozence, jak se mají rádi a záviděla jim, jak je jejich život prostý. Remus si možná něčeho všiml, ale nikdy nic nenaznačil. A toho jsem si vážila ze všeho nejvíc. Každému dával prostor - a pokud se člověk nechtěl svěřovat, respektoval to.

Chtěla jsem být jen šťastná. A já se vážně moc snažila. Chtěla jsem být dokonalou dcerou, kterou si má máma vysnila. Jenže naivní sny zůstali pohřbeny na dně mého kufru ve skříni. Nezáleželo na tom, kolik snů jsem měla, byla jsem jen sestrou Harryho Pottera, která musela tleskat stejně jako dav. Nesnášela jsem to. A mnohem víc jsem nesnášela samu sebe. Za to, že to nemůžu cítit jako všichni ostatní, jako celý kouzelný svět. Za to, že jsem zklamala tátu a skončila ve Zmijozelu. Ale hlavně za to, že jsem se nechala zlákat vábením černé magie.

Teď už vím, že se možná stačilo občas kousnout do jazyka a mlčet. Nemusela jsem Harrymu vracet jeho peprné poznámky. Chtěla jsem být jeho kotvou, abych tu pro něj vždycky byla. Jenže já jsem opravdu nikdy neodešla. Vždycky jsem stála schovaná v jeho stínu.

Jenže pak mě stín pohltil. A ani přesvědčování a hádky o tom, že jsem si vybrala špatnou kolej, nedovolily, abych ustoupila. Chtěla jsem být jen šťastná. Jen vyjít ze stínu.

Poznámka na závěr: Upřímně doufám, že se vám náhled líbil. A sice Auroru moc neznám, přesto doufám, že se mi ji podařilo vyobrazit alespoň dobře.

Věnováno: Skvělé autorce Werisek93! ♥