Připadala si jako v té nejkrásnější pohádce, kterou kdy četla nebo slyšela. Kdo by to byl řekl, že zrovna ona bude mít tu čest navštívit tohle skvostné místo, o kterém se jí mohlo leda tak zdát. Ani jí nepřišlo divné, že místo temné hlubiny, kterou oplývalo anglické moře - především u Sedmi Sester, jehož vlny horlivě bičovaly útesy, se místo toho ocitla v hotovém ráji, který byl plný pestrobarevných ryb a korálů.

Necítila teplo, ani chlad, necítila vůbec nic. Poháněla jí energie a radost, dalo by se říci, že i jistá nevysvětlitelná úleva. Občas jí zabolelo v plicích, ale nevěnovala tomu pozornost. Na co, když jí hlavu právě zamotala proplouvající strakatá ryba s obrovskou ploutví a něčím, co připomínalo volány. Nikdy neviděla něco takového. Pouze sumce a štiky v nedalekém rybníce. Její otec rád chodíval rybařit a jen občas s sebou brával své čtyři dcery. Spíše se poštěstilo jejich mladšímu bratrovi, který se zúčastnil všech rybářských výletů. Matka vždy říkávala, že tento koníček se spíše hodí k mužům, nežli k ženám. 

Vera svým chováním a povahou působila jako hoch, odlišovalo ji pouze to, že měla nádherné dlouhé kaštanové vlasy. S ostatními chlapci z vesnice si ráda hrála na vojáky nebo s otcem tajně chodila lovit zajíce a koroptve. Kdyby se to dozvěděla milá matička, omdlela by. Její sestry oproti tomu zase rády pořádaly čajové dýchánky a předváděly se v nových šatech.

Z myšlenek na svůj domov Veru vytrhl zvuk, jenž neuměla popsat. Možná by se mohl přiřadit k velrybě, kterou jednou slyšela na pláži, ale nebyla si tím zcela jistá.

Od úst se jí vytvořilo několik bublinek, rozmáchla se pažemi a plavala kupředu, aby objevila další krásy tohoto dna. Písčitý povrch byl pokrytý stíny, které vytvořila houpající se hladina moře. Veru to z nepochopitelného důvodu rozesmálo. Všechno jí přišlo neuvěřitelné a nádherné.

U jednoho korálového útesu, který byl asi devět metrů vysoký, se musela pozastavit, jelikož se na něm vyskytovaly obrovské houby různých barev a velikostí. Připadala si jako Alenka v Říši divů. Tolik zajímavých tvorů, rostlin a kamenů. Byly tu objemné hvězdice, hejna menších rybek, které kolem Very zvědavě kroužily. Najednou si uvědomila zásadní věc - jde čím dál více hlouběji a to neumí vůbec plavat. Je tohle realita nebo pouhý sen?

Náhle skvostné útesy s korály zmizely společně s písčitým dnem a nahradilo je modré temno, jenž se táhlo snad do nekonečna. Vera znejistěla. Nelíbil se jí tento otevřený prostor plný prázdnoty. Připadala si zranitelná.

Podívala se pod sebe, ale kromě svých kopajících nohou viděla jenom azurovou modř, nic jiného. Avšak si uvědomila, že je něco jinak. Místo naduclé sukně v barvě lila, měla kolem sebe omotanou obrovitou želatinu, která jí unášela proudem. Dostala se do houfu těchto tvorečků, kteří mířili bůh ví kam a Vera je musela následovat. Nestěžovala si, protože byla uchvácena jejich duhovým zbarvením, které se krásně třpytilo.

A pak to spatřila. Pár metrů od ní se ve vodě vyhoupl stín. Když se k tomu přiblížili, doslova ji ztuhla krev v žilách. Nejednalo se pouze o zkreslený vjem, nýbrž o živého tvora. Nebyl na něj nijak příjemný pohled, jelikož se jednalo o křížence mezi úhořem a ještěrem, ale bylo to mnohem větší, než tihle dva dohromady. Zíralo to na Veru smaragdovýma očima a čekalo. Ale na co?

Proud Veru a průhledné tvorečky strhl svou rychlostí, že se objevili v dalším otevřeném prostoru. Po tvorovi ani stopy. Dívka se proto soustředila na žraloky, kteří si nerušeně pluli kolem vraku, jenž byl na samém dně. Párkrát viděla žraloka na tržišti, ale to bylo tak všechno. Otec jednou dokonce ochutnal žraločí maso, a než ho Vera mohla napodobit, přiřítila se rozrušená máti, která poprvé v životě viděla kladivouna. Byla bílá jako smrt a říkala, že již nikdy nevstoupí do moře.

Vera se párkrát zatočila, aby ze sebe setřásla tvorečky, a se smíchem sledovala, jak postupně z ní odpadávají a znovu pokračují v cestě do neznáma.

Je čas, ozvalo se jí v hlavě naléhavě. Dívka si přiložila ruce k hrudi a dívala se před sebe. Znovu se k ní blížil tvor, kterého zahlédla v azurové modři. Tentokrát se nebála, ale vyčkávala.

„Mám nespočet forem, mé dítě," pomluvil k ní tvor. Ačkoli byli pod vodou, jeho hlas byl čistý a průzračný. „Jedna z nich je tahle. Omlouvám se za tvůj strach, ale má podoba musí příslušit mé profesi, aby bylo jasné o koho se jedná."

Dívka si se zájmem zvíře prohlížela, ale opravdu nemohla uhodnout, o koho by se mělo jednat.

„Ty máš nějakou profesi?" zeptala se dychtivě, jelikož byla velmi zvědavá.

Tvor sklonil svůj pohled k vraku lodi. Vera jeho pohled následovala a nechápavě hleděla na místo, které jí přišlo až příliš známé. Objevila se prudká bolest, která vystřelila do prsou. Dívka začala lapat po dechu, jenž se jí nedostával. Hladinu měla pár metrů nad sebou, ale nemohla se pohnout ani o píď.

Ještěr nebo úhoř na dívku pohlédl vážnýma skoro zarmoucenýma očima. Zračil se v nich smutek a špetka čehosi. Vera po několika lapnutích pochopila.

Vzpomínky ji celou pohltily. První plavba po moři s její rodinou. Když se loď zadrhla o čouhající kus útesu, byla Vera se svým otcem a bratrem na palubě. Zrovna vtipkovali o tom, jak se jim stýská po jejich rybníčku. Sestry s matkou byly v podpalubí, jelikož se dvěma z nich udělalo nevolno. Vera neuměla plavat, ani její mladší bratr. Záchranný člun se při dopadu na hladinu roztříštil. Vzpomněla si na křik a vlny, které se odrážely od trupu lodě.

Hlavou měla nespočet proudících myšlenek, ale jedna jediná z nich se uchovala. Vera prozřela.

Tohle je mé nebe?

S touhle ideou zavřela oči a nechala se kolébat ve vlnách, dokud se k ní smrtka nepřiblížila.

Ták, tohle je má první povídka do soutěže. Původně jsem myslela, že nebudu stíhat a že vlastně ani nebudu mít žádnou inspiraci, ale včera jsem se do toho pustila a bylo to hned, takže jsem moc šťastná, že jsem to vážně sepsala! Dnes jsem pouze sem tam něco doupravila a hrála si s tím.
Doufám, že se alespoň z části líbí ^^" Původně tohle nebyl první konec, který mě napadl, ale jsem za něj ráda, protože má takové větší grády, hehe~ (řekla bych).

ZDROJ fotografie: Archillect