Noc, ke mně nebyla moc milostivá. Zmítala jsem se v alkoholovém oparu a snech, ve kterých byl Benjamin co se dokolečka líbal a smál s Jasmínou, a nebo se mi hrubě snažil dostat do kalhotek. Co hůř, vždy se tam někde objevil Terence jako rytíř v černé zbroji.

„Proč jsi vzhůru a pereš v ruce?" zívla na prahu koupelny Martha.

„Nechci, Loydovi, věci prát s našimi a také mu je chci vrátit co nejdřív. Ještě líp, poslat je po tobě až půjdeš zkoušet," odpověděla jsem až moc upřímně. To bude tou únavou.

„Jo a proč to děláš," zaklonila se aby viděla na hodiny v naší kuchyňce, „v půl páté ráno?"

Na můj vkus byla až moc vzhůru hlavně ona:
„Jak jsem řekla, chci to vrátit a pračku v půl páté ráno nepůjdu pouštět. Moc dobře víš, že se bojím chodit do prádelny v normálním dni, natož ještě za tmy," pozorovala jsem ji, co bude provádět dál.

„No nic, já jdu do postele a ty si s někým promluv. Sice jsem uražená, že mi nevěříš, ale co už. Brou," znovu zívla a odešla do své ložnice.

„Brou. Až budu připravená, přijdu za tebou," odpověděla jsem a znovu začala válčit s tkaninou v lavoru. Cítila jsem jak každým přejetím trika a kalhot o vroubky na prací části umyvadla ze mně opadával stres. Také se mi vracely vzpomínky na první setkání s majitelem teď již ždímaného oblečení.

Bylo to hned první den co jsem dorazila do areálu školy.

Jako první kolem mně projel na motorce tak bezohledně, že jsem upadla a na kufru si rozbila kolečko, takže jsem si na ruce způsobila puchýře, jak jsem nesla příliš těžké a nevyvážené zavazadlo. To jsem ovšem ještě nevěděla o koho jde. Prostě jsem si zanadávala a byla ráda, že to nikdo neviděl.

Podruhé, to bylo na studentském oddělení, kdy zcela bezohledně sebral poslední informační letáčky. Nevzal jen jeden, ale celou kupu i když jsem za ním stála už jen já. To už jsem viděla jeho opálený obličej až s příliš ostrým nosem. Černé obarvené vlasy v podivném, dalo by se říci bohémském střihu.

„Hele ty, co mi dát jeden výtisk?" zavolala jsem na něj. Vím, že jsem mohla být milejší, to bych však nesměla mít za sebou cestu s rozbitým kufrem.

„Ani ne, rozmazlenejm holkám nikdy nic nedávám," oplatil mi obdobně. Čím mě dost nažhavil. A já vypustila toho ukrytého démona, co mají všechny lidské bytosti ukrytého v sobě:

„Tak si to sežer frajírku libovej!" Čekala jsem, že mi ještě něco odsekne, ale jen si mě pozorně prohlédl a odešel. Já tam pak stála další půl hodinu než raketový inženýr, naprosto nepoužitelný pro život dokopíruje sadu nových brožur. Nemohl mi okopírovat jen jednu. Vždy kopíruje po padesáti kusech a pak je kompletuje.

Když už jsem konečně získala mapu areálu, rozpis přednášek, heslo a způsob jak se přihlásit na studijního server, tak jsem se s ním potkala znovu.

Nesla jsem si ledové amerikano, a těšila se na sprchu, kdy on vyšel obalen tlupou holek a vrazil do mě. Celý obsah se mi vylil na obličej a do výstřihu. Bezmocně jsem jen zvedla pohled:

„Proč zas ty? " zeptala jsem se už lehce hystericky.

„To bych se měl ptát já, to neumíš koukat na cestu, nebo tě to doma neučili?" vysmál se mi a jeho fanynky kolem se jen zachychotaly. „Spíš bych řekl, že na to máš lidi," dokončil své kárání.

Mě se podařilo postavit se, politovat tričko co už se mi nepodaří vyprat a sledovat zázda toho debila.

„Terenci, Terenci, kdy budete mít vystoupení!" překřikoval se houf dívek.

„Brzo, teď už musím," rozloučil se s nimi. Došel k motorce, kterou jsem poznala okamžitě.

„Hej, Terenci!" křikla jsem na něj. Kupodivu se zastavil a věnoval mi pohled. „Něco jsem ti zapomněla dát," pokusila jsem se tvářit co nejklidněji.

„Co bys mi mohla dát?" spíš si povzdechl než něco jiného.

Došla jsem k němu, musela jsem se trochu zaklonit:
„Tohle!" cvrnkla jsem ho dost silně do čela. Odskočil a místo si třel.

„Co to děláš!" vykřikl. Holky kolem se zas zachychotaly.

„Jen, že jezdíš jako blbec. Kvůli tvé neopatrnosti se mi rozbil kufr. Teď jsme si kvit, doufám, že se už nepotkáme, sbohem!" otočila se, popadla rozbitý kufr a konečně zaplula na správu ubytování.

Nebyla to jediná setkání a vždy jsme k sobě měli celkem ostrý přístup. No a pak jsem si našla brigádu ve večerce a našla způsob jak se s ním nepotkávat. Tedy do doby než jsme šli s Mathou do Díry.

To ona nás vlastně seznámila trochu blíž. Bylo to na začátku mého vztahu s Benjaminem, kdy jsme se objevovali na veřejnosti společně, ale jen, jakoby náhodou.

Terence mě začal nazývat blbkou a nepoužitelnou a já jeho přemístila z kolonky, arogantní blbec, ještě do egomaniakální debil.

Nemůžu říct, že by on a jeho kapela byli špatní, jen ten název: „Teri a jeho banda," mi prostě nešel a nejde pod nos.

„Budeš snídat, nebo jdeš do práce?" ozvalo se od kuchyňského koutu.

„Kolik je hodin?" odpověděla jsem na dotaz inteligentně.

„Půl sedmé," přišla reálná odpověď.

„Budu a proč už jsi vzhůru ty?" houkla jsem k ní a douklidila koupelnu.

„Chci jít," odmlčela se, „jdu na rande," dokončila.

„S kým?" pověsila jsem Loydovo oblečení vykapat do sprchového koutu.

„Je to asistent jednoho profesora z mého oboru, ale nevím. Myslím si, že má špatnou ideu o mé osobě."

Sedla jsem si k ní a usmála se:
„Myslíš si, že si myslí, že jsi em a ty jsi zatím es?"

Zasmála se:
„Tak nějak. Jen mě celkem zajímá, chtěla bych ho poznat, tak nevím co na sebe. Nikdy jsem s nikým nešla na rande, ráno," protáhla zkroušeně.

„Vem si na sebe normální věci, mé by ti stejně byly dlouhé a navíc když se budeš cítit nepohodlně," zastavila mě zvednutou rukou.

„Hele neopakuj mi moje slova, buď tak laskavá ano?" zašklebily jsme se na sebe. „Už chápu, proč jsi se tenkrát tvářila kysele."

„No každopádně, pokud chceš mít rychlé rozhřešení, vem to jako útok na Díru, to budeš mít jasno hned. Tak toast je ve mně a já se jdu upravit a převléknout z pyžama," začala jsem se chystat na brigádu ve večerce.

„Proč teď nepustíš nějaké směny? Nepotřebuješ tolik peněz. V pohodě vyjdeš s kapesným," zkusila mě zlomit.

„Protože jsem hamižná mrcha," uzemnila jsem ji. Dokončila přípravy a vydala se ven.

„Ty, Ross, proč máš na sobě cyklistický dres?"

„Asi proto, že hodlám zas protáhnout všechna převodová kolečka a jet s větrem o závod!" dala jsem její zvědavosti žrádlo před zabouchnutím dveří.

To mi chybělo asi nejvíce. Proč jsem vlastně přestala jezdit?

Jistě, chtěla jsem potěšit Benjamina. Vyjeli jsme si na cyklo výlet s piknikem, já dupala do kopce i po rovince a byla stále trochu ve vedení. Brzdila jsem se, no a on mi promluvil do duše, že jako holka bych měla být něžnější a nebýt tak urputná. Tak jsem tedy přestala. Dokonce jsem se odhlásila z klubu, protože se mu nelíbila ta drobná zranění, kterých se člověk nevyvaruje. Nic co by bořilo svět.

Jít i ráno pro bicykl, bylo jak setkání se starým přítelem z dětství, nemusela jsem nic předstírat a mohla jsem být šťastná. Vyvedla jsem kolo z jeho stání v kolárně a pohladila sedlo. Rozběhla jsem se, držíc ho za řidítka a naskočila.

Nestarala jsem se o pot, vzhled, nebo nepodstatné věci a hnala se po delší trase k večerce. Přehoupla jsem se přes kopec a ještě zrychlila. Vím, že to bezpečné není, přesto jsem pustila ruce a rozpažila je doširoka. Na chvilinku zavřela oči. Jen co jsem popadla zpět ovládání svého bicyklu, projela kolem, mně známá, motorka.

Znovu jsem se opřela do pedálů a užívala si námahu a rychlost bušení srdce. Dokonce jsem měla pocit, že Terence na malý okamžik zpomalil, i když to byla spíše halucinace.

Když jsem seskočila ze sedla u zadního vchodu obchodu, bylo mi blaženě. Celkem jsem se těšila na obličej co udělá vedoucí.

„Šéfe, jsem doma!" zavolala jsem, jen co jsem si odemkla a vešla.

„Burnová? Co tu chceš?" dal mi na srozuměnou, že je v údivu.

„Nejdřív využít zaměstnanecký servis a pak pracovat," prošla jsem kolem a znehodnotila umístění jeho kšiltovky.

„Ross!" zavrčel. „Co tím myslíš?" dodal.

„Jdu si dát sprchu, tak jako jiní než začne směna. To si myslíš, že jsem si tohle místo vybrala jen náhodou? Tak ne!" ihned jsem reagovala na pokrčení v ramenou.

„Fajn a to bude furt, teď jako?" ještě jsem zaslechla přes dveře ženské části šatny.

„Asi!"

Jak to bude?

Protože co já vím? Ještě včera se mě můj ex pokusil donutit k sexu na veřejnosti násilím a já dnes přemýšlím, proč jsem s ním byla a jestli vlastně sním zas být nechci.

Jaké to vlastně bylo. Martha tvrdí, že to byl patologický vztah, já jsem zraněná a nejistá. Co je jisté je, že na mně čeká práce.

Rychle jsem se oblékla do firemního stejnokroje a přepláchla svůj funkční dres. Uschne, než budu muset odejít na první přednášku dne.

„Tak jo, pane Parcere, můžete mi to nechat na povel a jít se povalovat k fakturám, dodákům a inventurám," usmála jsem se na chlápka, kterému nikdy neříkám jménem, jen příjmením nebo titulem, šéfe.

Je to celkem pěkný chlap, kolem pět a třiceti, lehce při těle, husté vlasy, hlavně spolehlivý a klidný. Je skoro flegmouš což na roli vedoucího je podivné.

Postavila jsem se za pokladnu a zalogovala se. Jen je divné, že jsem tu dnes sama. Bude to dřina.

„Čím mohu posloužit?" zeptala jsem se zákazníka.

„Jedno expreso a tam ten croasan," ozval se.

„Jistě, ještě něco jiného?"

„Zaplatit."

„Jistě pane, bude to sedmdesát."

Zaúčtovala jsem potřebné a dala zákazníkovi žeton do automatu na kávu a zabalila čerstvé pečivo.

Věnovala jsem strohý úsměv dalšímu zákazníkovi:

„Co vám, mohu nabídnout?" zeptala jsem se a ten nucený klid byl v mém hlase až moc cítit.

„Misku instantních nudlí, tady," usmál se až moc zářivě, Loyd.

„Co ještě, pane?" nejraději bych se šla někam propadnout.

„Nevěřil bych, že rozmazlená holka jako ty, dokáže pracovat. Dám si k tomu i strouhaný sýr a jedno expreso," pozoroval mě škodolibě. Čeká, jestli začnu ječet nebo se chovat neprofesionálně.

„Sto dvacet, prosím," nenechala jsem se zvyklat.

„Tady a drobné si nech, Rossemarie," přebral si věci a odešel k automatu, kde si nechal natočit horkou vodu do nudlí a načepovat kafe do plastového kelímku.

„Ty se s ním znáš, Burnová?" zamručel šéf.

„No, neidentifikovala bych to tak. Nemáme se rádi, to je přesnější popis," vysvětlila jsem mu tu podivnou auru kolem nás.

„Hm, ale jinak je to dobrý člověk a moc dobrý muzikant."

Došlo mi, že i Parcer, je jeho fanynka.
„Nejspíše," odpověděla jsem chladně a šla rovnat zboží v regálech.

„Ty, Rosemarie, kdy mi vrátíš věci?"

Leknutím jsem nadskočila a narazila do Loyda.

„Sakra, ty se kradeš jako duch!" zaječela jsem a otočila se tak, že se naše obličeje skoro dotýkaly.

„Ahoj," promluvil lehce chraplavým hlasem a chytil pramen mých vlasů a vrátil mi ho za ucho.

Polknula jsem:

„Brzy," a dál se dívala na jeho rty

Naštěstí do obchodu vešel nový zákazník a já utekla za pokladnu, abych zjistila, že je ještě hůř.

„Benjamine, co tu chceš?" neudržela jsem se a musela uznat, že pořád zbožňuju, jak vypadá po sportu.

Tak další část na světě, další očekávejte někdy koncem února, je rozpracovaná. Budu ráda za upozornění v překlepech nebo nesrozumitelnosti.