Tupě jsem se dívala na spojené ruce na svém klínu. Bylo to tak jediné, co jsem dokázala, protože to co jsem právě viděla bylo jako blesk z čistého nebe.

Spíše to tak bylo pouze pro mně. Kdokoliv jiný to musel vědět už dávno.

„Ross, už toho nech. Je to tak lepší, vždyť já už tě skoro ani nepoznávala," nabourala to žalostné ticho, Marta.

Stočila jsem k ní pohled a viděla jak nanáší na svůj krásný obličej vrstvu černých stínů a konturky. Ještě přijde temně, rudo fialová rtěnka.

Nevím jestli se nezměnila spíše ona:

„Marhto, moc ti nerozumím. Vždyť jsem stále stejná. Nedala jsem se k žádné sektě nebo tak," snažila jsem se být jedovatá.

„To, že jsem gotička je přirozený vývoj, tak si tu jedovatost nech. Ty jsi ustrnula někde na bodě nula. Já jsem vlastně ráda, že jsi konečně prozřela a vymanila jsi se z toho nezdravého vztahu. Benjamin, to je prostě jen zmetek, který si tě nikdy nezasloužil!"

„Tak o něm nemluv," zkoušela jsem se zastat svého, již, ex-přítele.

„Máš pravdu, Ross, tak slušné slovo na něj ani nepasuje. Prosím tebe probuď se už! To ti mám znovu přehrát co se stalo před," podívala se na hodiny, „pět a dvaceti hodinami?"

Zakroutila jsem hlavou.

Opravdu to nepotřebuji, mám to před sebou jako by to neustále někdo promítal na plátno v 3D realitě s dolby kvalitou zvuku.

„Tak pojď se mnou, také máš ráda dobrou muziku a dnes je soft den, co ti brání?" naházela všechny své patlátka do taštičky.

„Ani snad ne. Víš jak tam na mě pořád divně koukají," snažila jsem se vycouvat ze společenské aktivity.

„To se jim ani nemůžeš divit. Uvědom si, že máš porcelánově bělostnou pleť, naprosto tmavé oči a přirozeně tmavé vlasy. No a to tvoje rádoby fádní oblečení to podtrhuje ještě více. Měla by jsi nosit podpatky," sjela mou bytost pohledem.

„Víš, že jsem moc vysoká," vzdychla jsem a vrátila se k zírání na své ruce.

„Hovadina! Jsi sice vyšší jak já, ale proč by si holka, co má sto sedmdesát, plus, cenťáků nemohla vzít podpatky?" protočila oči už jen v tónu hlasu co použila. „Prostě, Ross, měla by jsi se vzpamatovat. Tohle nejsi ty, a to co z tebe zůstalo je někde hodně hluboko pod velkou kupou sraček. Když nejdeš do Díry se mnou, tak ahoj!" rozloučila se se mnou podle jejího běžného zvyku s nikým se nemazlit. Když procházela kolem, chytila jsem jí za lem kostkované, skládané mini sukně.

„Půjdu, ale prosím nenech mě moc pít. Protože budu pít," nahodila jsem na ní štěněcí výraz. Čekala jsem na její protočení očí a úsměv. Také se to tak stalo. Natáhla se ke mně:

„Ale pamatuj si, káčo jedna, že tě nehodlám vláčet domů!" pohrozila mi ukazováčkem.

Bylo příjemné opustit pokoj na koleji, a vyrazit ven do největší díry v okolí a ještě pojmenované příhodně, Díra. Jedná se o úspěšný rock klub s dostatkem akcí a příjemnou mírou finanční zátěže pro studující. Studenti jsou ostatně nejčastější návštěvníci.

„Až o tom, jestli vůbec, budeš chtít mluvit, tak jsem tu pro tebe," nabídla se mi z ničeho nic Martha. Když jsme míjeli asi druhou pouliční lampu, odpověděla jsem:

„Jestli někdy."

Přikývla. Za ty dva roky už jsme se poznaly dobře.

„Jak jsi to vlastně myslela, soft day? Co se má dnes, v Díře, dít?" pomalu mi došla slova, která vypustila. Lehce ztuhla, to není dobré znamení.

„Prostě to ber jako výzvu poslechnout si zas něco jiného," pokrčila rameny.

„Každopádně, při pití by mě to nemuselo rušit, že?"

Omluvně se usmála.

„Martho! Neříkej mi, že je tam nějaký abstinenční den! To se rovnou otáčím a jdu zpátky ke svému zírání na kloubky ukazováků, ještě jsem si je pořádně nenastudovala!" zabrzdila jsem na místě.

„Ale no jo, prosím tě. Jen tam budou hrát garážové kapely z kampusu a okolí."

Srdce mi vynechalo jeden a pak druhý úder aby se pak zběsile rozběhlo.

„Tím mi chceš říci, že i on, tam bude?"

Usmála se jen půl koutkem rtů:

„Jo, Terence tam hude se svou bandou taky. Teď už tě to nemusí přece stresovat. Přes rok jsi nikde nebyla," vyčetla mi.

„Jenže já toho kluka, prostě bytostně, nenávidím!" vykřikla jsem až moc nahlas a přilákala pohledy okolí.

„Tak prostě zapíjej svůj žalostný osud, protože jsi se z něj vysvobodila!"

Trochu mi klesla nálada:
„Ale takhle to také nebylo, Martho?"

„Hm?" otočila se.

„Proč mi to nikdy nedošlo?" došla jsem ji.

„Nech to být, Ross. Můj postoj znáš, nebo ti tu mám vybalit vývoj žen ve společnosti? Všechny máme uvnitř sebe skryté tyto červí díry, které nás dokáží vrátit o stovku let dozadu," začala vědecky a já věděla, že je čas přestat přemýšlet.

„Martho! A podívej naše tajemná Ross," přivítal nás u vchodu do Díry její vyhazovač. „Dnes to bude divoký, dorazí úplně všichni, to se málo kdy stane. Tu peněženku si schovej, porcelánová panenko," prohodil mým směrem, „ty jsi vzácná návštěva. Hlavně ten tvůj šampónek vždy přivede dost platících nanymek."

Moje nálada se zhoupla o další level dolů.

„Lukasi, ty jsi kus vola! Žádný šampónek se už nekoná. Konečně se osvobodila!" vysvětlila mu to za mně.

„Tak i tak, jsi vzácná, naše Ross. Tak plujte," protlačil nás do nevětrané, špatně osvětlené chodby. Čím víc jsme klesaly, tím byla hudba a zápach z klubu silnější. Tabák, deodoranty, parfémy, zvětralé pivo prostě takový mix všeho. Něco jako lehké předpeklí. Přesně to co potřebuji.

„Sedni si tam," ukázala mi, sociologii a psychologii studující kamarádka, směr. „Pití donesu!" dokončila.

Já se prodírala ke stolku poblíž pódia s rezervačkou. K mému neskonalému blahobytu, tam rozvalený, neseděl nikdo méně než Terence Loyd.

„Ahoj Terenci," pozdravila jsem ho a sedla si na zbytek lavice. „Nemají hudebníci své zázemí v zákulisí?" neodpustila jsem si.

„No nazdar, Rossemarie. Na tebe jsem tu opravdu nečekal," dal jasně najevo, že i on, je mnou stejně nadšený.

„Tery, šoupni prdel, ať se vejdem. Na Ross, tady je tvůj džus," zkomandovala nás drobná černovláska.

Já neváhala a začala upíjet svůj džus okořeněný vodkou.

Na pódiu začínali zvukovou zkoušku další garážníci a já už přestávala vnímat aktuální čas. Vrátila jsem se do minulosti.

Mám za sebou první semestr s už vím, že se chci věnovat literatuře a umění, změnila jsem i fakultu a kupodivu to vyšlo. Bydlím s fajn holkou, s kterou máme obdobný hudební vkus a i chutě. Jmenuje se Martha Haroldová. Na rozdíl od ní, mě baví jezdit na kole a právě tím to začalo.

„No tak,Ross, už se ptám podruhé, nebude ti to vadit?"

Zamžikám:
„Cože a co?"

„Ta je úplně mimo, proč se na ní už," zavrčí Terence.

„Tery, drž hubu, ano?" uzemní ho Martha. „Ptala jsem se, jestli tě tu můžu nechat samotnou. Protože mám možnost si zazpívat s nimi," ukázala na kus vola, co tu s námi sedí.

„Jasný, jen si to užij. Já se budu propíjet až na dno," stiskla jsem loket kámošky.

Zvedli se a odešli.

Vrátila jsem se do vzpomínek.

Jedu z brigády v kavárně na kolej, spustí se lijavec a mě spadne řetěz. Žádná vážná porucha nebo tragédie. Jen co jsem ho nasadila na mě přestalo pršet, zvedla jsem udiveně hlavu a tam byl deštník:

„Asi jdu pozdě, ale musel jsem posbírat odvahu," usmál se na mě, ne až tak vysoký, ale moc hezký brunet. Spíše špinavě blond, ve stínu deštníku byly jeho oči tmavé.

„To je v pořádku, díky. Ale už," chtěla jsem jen odjet. Ten kluk patří k jinému typu lidí, prostě je moc pěkný.

„Ještě dost prší, pojďme spolu na něco teplého," usmál se, „proč ne?" dotíral.

Má pravdu, proč ne?

„Tak tedy ano," pokrčila jsem rameny a postavila se. Když už nic, alespoň si umyju ruce a trochu se osuším.

Už tenkrát mi to mělo dojít a já se nechala zblbnout pocitem, že o mě stojí kluk, po kterém jde skoro každá.

Na pódiu se setmělo a uprostřed se nad stojákem rozsvítilo lehce růžové světlo.

Marta bude zpívat!

Sice s bandou, toho mamlase Terence, ale její zpěv mám ráda. Dokonce když zpívá s ním, je to super.

Vida, není to ta běžná, co vždy, nějaká novinka?

Zaposlouchala jsem se tedy do textu:

„Říkáš mi sbohem a už se nevracej, ale jsem to já, kdo na nohou tretry má. Už dávno je to mezi námi mrtvý a já nechci být ta další. Prostě se seberu a zmizím do temna, tam kde je svoboda."

Musela jsem se usmívat, takové načasování nové písničky a k tomu v drsných a surových tónech bylo něco pro mně. Možná za to mohla druhá sklenice mého mixu, nebo ta svoboda v temnotě, o které teď hrají, ale já nelenila a vlítla na parket před jeviště a nechala hudbu zmítat mým tělem.

Točila se mi hlava a vše bylo dokonalé, všichni jsme byly jediné tělo, já si odskočila vypít třetí sklenici a pak už bylo nezbytné se vydat k místu poslední zastávky.

Záchody v Díře jsou ta nejhorší noční můra pro opilce.

Turecký typ!

Sice čisté, voňavé, moderní, přesto hrůza!

Po tom co se mi podařilo nepočůrat se a udržet se na nohou vylezla jsem zpátky rovnou do náruče toho posledního, koho bych čekala.

„Je, Rossí, ty jsi tady? Ty přeci nikam nechodíš," zapředl rozhovor Benjamin.

Můj žaludek udělal malé salto.

„Benjamine, teď tu jsem. Promiň, ale půjdu zpět," couvla jsem zpátky ke dveřím záchodů.

On to viděl jinak, drapl mě za loket:

„Ještě jsme spolu nemluvili, nechci abys to brala nějak špatně," začal mi vysvětlovat něco o čem jsem nechtěla ani přemýšlet.

„Ben, Benjamine já musím, promiň," zkusila jsem ho setřást.

„Ty jsi opilá?" jeho myšlenkové pochody jsou opravdu něco.

„Hmm!" podařilo se mi vytrhnout se a složit obsah do míst kde nikomu neublíží. Dlouze, předlouze jsem se omývala a proplachovala si pusu. Nemusela jsem si nic nalhávat, věděla jsem, že se schovávám.

„Můžeš se posunout?" přišel dotaz od holky co se zjevila vedle mě.

„Jistě," odsunula jsem se od umyvadla a v zrcadle se na ni podívala. Blondýna, ne peroxidová, ale přírodní. Trochu na hraně větší kyprosti a v naprosto stylově sladěném oblečku, že jen za ty boty bych dokázala měsíc žít.

„Je tu v klubu ještě Benjamin?" zeptala jsem se, jen abych měla představu, zda mám zkusit zdrhnout okýnkem.

„Miláček tu ještě je, nikdy by beze mně neodešel. Jen prý musí najít nějakou blbku, co mu to má zaplatit. Je to sice otrava, že je občas s ní, ale je dobré, že se mnou je častěji. Taky chudák holka, vůbec nechápe, že to pro ní dělá ze solidarity. Tak alespoň ať platí, no ne?" smála se.

Sice nejsem studentem sociologie, psychologie nebo jiné exaktní vědy abych věděla, že ta holka vůbec neví okom to mluví a jak vypadá. O tom, že jsem to já!

„To asi jo, pokud o tom ví, že je v takové situaci," pokrčila jsem rameny a doufala, že ten tlak u žaludku neskončí znovu nutností vyhledat kabinku.

„Ne, neví to. Ona je taková domácí puňťa. Nemá koníčky, nikam nechodí jen škola a práce. Vůbec nechápu, proč má tolik brigád, když ani neutrácí. Prý chodí oblečená jak stará panna! Hrůza co?" zeptala se afektovaně a přejela rtěnkou rty.

„Jo, to je. Není mi podobná?" zkusila jsem, jestli jen tu blbou nehraje.

„Neblázni! Ty jsi super kost, žádná taková, proč se nejdeš seznámit víc s Benjim? On je rád ve společnosti hezkých holek," lákala mě.

„Proč vlastně ne?" usmálo se na ní něco, co zrovna začínalo vylézat z hloubky mě samotné.

Došly jsme zas do sálu, na pódiu už byla jiná kapela a Marta vedla zasvěcený rozhovor s tlupou obdivovatelů. Zamávala jsem na ni, aby neměla strach, kde jsem.

„Jak se jmenuješ?" chtěla jsem vědět, než mě dovede k tomu hajzlovi.

„Jasmína, jako ta princezna jen nejsem Arabka, ha, ha, ha."

Ta hola mě udivuje víc a víc.

„Beníku, vedu ti svojí novou kamarádku, jak se vlastně jmenuješ?" podívala se na mě bezelstně. Za to Benjamin nevypadal v nejlepší kondici.

„Já? Jasmíno, mě všichni říkají Ross," usmála jsem se.

„To je hezké jasmín a růže, to jde k sobě co, miláčku?" šla se ovinout kolem toho kurevníka. Úplně mě překvapilo to, jak jsem začala vnímat svého někdejšího miláčka.

„To je, ale Jasmin, povol přece," snažil se jí trochu odšoupnout.

„Ty jsi Benjamin, znám tě. Ty studuješ na tělovýchovné," zazdila jsem to.

„Mého miláčka zná každá! Já jsem tak šťastná!" pištěla ta přerostlá středoškolačka.

„Tak co pijete, zvu vás, jste takový roztomilý pár," rozhodla jsem posunout příčku své příčetnosti. Třeba pak zešílím a zabiju je.

„Já piju víno a miláček si dá,"

„Vodku, čistou," nenechal svou třpytivku domluvit.

„Tak tedy vodka, víno, donesu to," sladce jsem se usmála, ale už v tom byla křeč.

„Tady," rozdala jsem nápoje.

„Co piješ ty?" zeptala se zvědavě Jasmína.

„Já, jen vodu. Mě k opití stačí osud a osudová láska," zahleděla jsem se do prostoru.

„Jaká láska!" skoro vykřikl Benjamin.

„No tak, Benjíku! Nesmíš si myslet, že všechny dívky planou jen pro tebe, ty můj myšáčk!" komandovala ho jemně.

Můj žaludek udělal další obrat. Tolik cukrkandlu se nedá snést.

„No taková, co přijde jako blesk z čistého nebe, na nic se neptá a plení," odpověděla jsem mu. Mluvila jsem o nás, o tom jak jsem náš vztah vnímala, jak jsem dopadla.

Co jsem nečekala byla horká ruka, co se mi omotala kolem pasu:
„Tak tady jsi, divím se, že jsi nepočkala jako obyčejně v zákulisí, kuřátko."

„Co si to dovoluješ!" zavrčel Benjamin. „To je moje holka!" skoro vykřikl.

Už jsem se nadechovala, že to vše nějak srovnám, ale byla jsem moc pomalá.

„Jo? Tak koukej," spustil Terence svůj hlas dolů a bez okolků mě začal líbat. Podařilo se mu uvěznit mé ruce a já začala spolupracovat.

Nikdy bych to neřekla, ale Terence Loyd, líbá ještě lépe než se dalo čekat.

Moje oči se zavřely a všechny Jasmíny a myšáčkové světa na malou chvíli zmizeli.

Tak tento příběh nějakou dobu okupuje mou mysl, nejsem si úplně jistá, do jaké kategorie ho zařadit. Snad se bude líbit, konstruktivní poznámky vítány