Byla jsem se sebou spokojená.

Mám volno, je pěkné počasí, kolo čeká, zbavila jsem se Loyda, který byl i v lehkých rozpacích, patří mu to, emzákovi.

Co si víc na světě mohu přát?

V nadšeném obláčku jsem si to vypochodovala před budovu, kde se na mě z nenadání pověsil medvěd, jménem Suja:

„Ross, zlatíčko! Tobě to sportovní oblečení sekne,“ vychrlil a nerozpakoval se ke mně tisknout.

„Ahoj, Sujo. Co je za problém?“ zeptala jsem se, a pokusila se uvolnit z jeho područí. Což u tohodle přes sto osmdesáti centimetrového, naposilovance moc dobře nejde.

Nenechal se setřást, ještě mě začal tlačit směrem, kam jsem namířeno rozhodně neměla:

„Problém?“ optal se roztomilým hláskem. „Ne žádný není, jen máme sraz, tak pojď. Terry by nebyl rád, kdyby jsme nedorazili,“ posunul mě k jeho sedanu, který měl nejlepší za sebou asi před dvaceti lety.

„Sujo, s Terencem jsem mluvila asi před deseti minutami, rozhodně se mnou mluvit nechce. Jde o omyl,“ kroutila jsem se, brzdila paty o dlažbu.

„Zlatíčko,“ vyhrknul, objal mi záda, chytil mě pod koleny a jako bych byla jen pírečko si mě hodil, s mým vypísknutím, do náruče.

„Co, to, děláš!“ vyvřískla jsem.

Ten zmanipulovaný blázen mě donesl k autu, dveře se otevřely:

„Nazdar upírko,“ pozdravil Pauli, poposunul se na své místo, aby mě můj únosce, měl kam posadit.

„Hezky hačej, Ross,“ pokynul mi Suja.

Zatvářila jsem se kysele, jenom jsem čekala na moment, kdy jim vezmu roha.

„Kluci, je to sice parádní, nosit se a tak. Ale, v dnešní době existují i mobily. Mohli jste mi zavolat,“ usmála jsem se falešně.

Otevřeli se vedle mě dveře, přisedl si ke mě, k mé neskonalé radosti, nepřítel číslo jedna:

„Jo, ty bys to vytípla a vzala roha. Sujo, jeď!“ zavelel Terence.

Moje podvědomí bylo naplněno nadávkami, jejich spojeními a jiných neslušných obratů.

„Pauli, kam že to jedeme?“ rozhodla jsem se ignorovat ty druhé dva testosterony.

Pauli, zatím jen neúčelně koukal z okýnka se teď ke mě otočil:

„Na plac, na natáčení. Je dobrý počasí, tak to zfouknem dneska. Jen se divím, že nosíš i něco tak sportovního, jsem tě vždy viděl jen v těch sukních a svetrech,“ ušklíbl se.

Zavřela jsem oči, napočítala do deseti:

„Jedeme natáčet,“ úder srdce, „teď. Jedeme, na natáčecí plac,“ nádech výdech, pohled na rychlost pohybujícího se auta.

„Princezno, asi by jsi se zabila,“ zacvrdlikal Loyd, pro jistotu mi otočil ruku kolem mého pasu, zrádý Pauli mi chytil paži.

Trhla jsem sebou tak, že mě pustili:

„Já se nehodlám zabít, jen si říkám, jak mě hodláte udržet někde, kde nechci být? To mi jako uvážete řetěz na nohu, nebo dáte na vodítko!“ zlobila jsem se.

Ani mi nedošlo, jak se Loyd, usmál.

„Miláčku,“ stiskl mi Loyd, stehno. „Jestli sebereš ten svůj sexy zadek a zdrhneš, budeš si přát, abys takovou chybu nikdy neudělala,“ zaryl prsty do mé svaloviny, „princezny, si přece zakládají na své pověsti,“ usmál se neupřímně.

Suja, mrknul do zpětnýho zrcátka:

„Zlatíčko, Ross, ty jsi přece milej člověk. Můj milovanej plyšák, vždyci jsi tak hodná, přece bys nás v tom nenechala,“ usmál se kajícně.

Nechala!

Řvalo to uvnitř mně.

Tedy Loyda, bych v tom nechala.

Nechci hrát.

Nechci být ve spojený s žádnou Show!

„Proč nemůžu nechtít?“ pípla jsem, hlavu skloněnou.

„Jsme tu,“ oznámil Pauli, vyskočil z auta společně se Sujou.

„Terenci, já opravdu nemůžu. Nemám takový talent, bude to zmařený den. Je tu mraky krásných holek, ve sportovních klubech, dramaťáku, vůbec v celé škole. Kde jinde najít krásky, než vysokoškolačky, právničky, ty jsou krásný,“ mlela jsem, obličej schovaný v dlaních.

„Vystup si, Rossemarie,“ přikázal. Byl už venku a natáhl ke mně ruku.

Nechytila jsem se a vylezla naschvál na druhou stranu.

Byla to stará, opuštěná továrna.

Kolem se hemžilo mraky lidí, krom skupiny, jsem poznala jednu tvář, holku z večerky. Monika.

Mířila si to rovnou ke mně, zamračená, ústa stáhnuté do úzké linky:

„Pojď se mnou, Rossemarie, neřekla bych, že jsi tak dobrá ve vizualizaci. Teď musíš ke kostymérovi, už má nějakou představu, ale z fotek tě moc neokoukne,“ rozkázala mi.

Tolik slov jsem od ní, nikdy neslyšela.

„Jinak, jsem režisérka tohodle klipu,“ dodala .

„Dobře,“ vykričila jsem za ní. „Vím, že mě Martha a kapela chtějí, jenže já nejsem herečka. Nebyl by lepší někdo, nevím, zkušenější?“ zkusila jsem to na ní.

Koukla se přes rameno:

„Holka, co zvládne stejný počet směn jako já, ještě si drží prospěch, tak je ideální. Hlavně jsi ta pravá. Maverick, má dobrý oko,“ zkazila moje naděje.

Kdy, do háje plynovýho, si mě někdo prohlížel?

Kdy, si mě kdo všiml?

Z holky, co si chtěla jen přividělat ke kapesnému se stala těžce pracující v hadrech, které měly schovat jakoukoliv podobnost s někým, kdo by se mohl komukoliv líbit.

Také, včera jsem jen mluvila o budoucnosti s lidmi z klubů a kolem, jak to, že ta budoucnost přišla hned druhý den?

„Ahoj, ty budeš Soujova, Ross?“ zeptal se podobně vypadající chlápek, narozdíl od bubeníka, zarostlý.

Trochu mi připomínal vikinga.

„Ahoj. Jo, Ross, to souhlasí,“ přitakala jsem.

Kolem ramen mi přistála těžká paže:

„Jsi opravdu mazlík, tak zlatíčko, teď se půjdeš svléknout a vymyslíme, do čeho tě oblíkneme. Vlasy, ty ti vyčešeme vysoko, něco jako Lara Croft,“ komandoval mě a naváděl do stsnu.

„Lara má cop, nebo koňský ohon,“ ohradila jsem se.

„Jsi vážně báječná, až se uvidíš, tak to pochopíš, tak šup, svlékat,“ rozkázal.

Zůstala jsem na něj koukat, aby ho napadlo vypadnout.

„Dominiku,“ ozvalo se plaše, „třeba se stydí,“ vykoukla z pozaněho holka, co měla z nějakého důvodu na sobě cosplay kostým!

„To nestydí, musím ji vidět, jinak ten kostým nebude tak dokonalý, jak chci,“ zamručel.

„Dominiku, víš jistě, že víš, co má pod tím za oblečení?“ zeptala se cosplayerka.

„V klidu, svléknu se. Mám věci na sport, to bude v pořádku,“ vychrlila jsem a začale se svlékat.

Představa, že by mi ještě něco připomenulo ódy na krajkové prádlo od Loyda, mě děsila.

„Ido,“ zohnul se obr v pase, „proč?“ zakňzčel.

Udiveně jsem se koukala, na maličkou dívenku, jak si masíruje pěst.

„Ahoj, Rossemarie, jsem Ida. Budu tě česat a líčit. Tenhle,“ ukázala na kluka své řeči, „je můj přítel. Někdy je moc mimo mísu,“ usmála se na mě.

„Dobře, Ido,“ tak to je holčina co se nebojí. Není srab jako já. Pomyslela jsem si

Naštěstí, říkal Dominik, mám pevné, černé, sportovní prádlo, což se dokonale hodí.

Bez nějakých dotazů, mi dal síťované punčochy, kraťoulinké šortečky z lesklého materiálu, z kterých visely černé řetízky, vysoké natahovací kozačky do půlky stehen na podpatku, černé krajkové body, kožený bomber se stahováním v pase, opět černý.

Ida, mě učesala. Vyčesala mi vlasy hodně vysoko a zapletla maličké copánky, ty ukončovala saténovými stužkami, jak jinak než černými.

Líčení mi udělala dramatické. Včetně černých rtů, nalepených kamínků, takže to působilo jako škraboška.

Když jsem byla hotová, plácli si a ťukli pěstí.

„Fakt roštěnka. Máš moc pěkný styl,“ poskakovala kolem maskérka. „Díky tvému, ala věřící dívenka, jsem dostala odvahu být svá. Tak jdi, nebo tě Monika vytáhne, už sem dvakrát načuhovala,“ povystrkovala mě ven.

Dominik, seděl rozvaleně v židli a slastně se usmíval.

Vylezla jsem ze stanu, na podpatcích jsem už dlouho nestála:

„Moniko?“ zavolala jsem.

„No doprdele!“ odpověděl mi hlas, který bych nečekala, že něco takového někdy řekne.

„Francisi, nazdar, tebe jsem dneska ještě neviděla,“ plaše jsem se na něj usmála.

Ten mi nabídnul rámě:

„Dovedu tě ségře, bude spokojená. Jen nevím jestli Terry,“ zasmál se.

Opraveny chyby, koukala jsem zpětně a bylo jich příliš