Všechno ve mně se vpíjelo do jeho pohledu. Všechno chtělo, aby mě políbil, ale zároveň jsem chtěla být jinde a nikdy ho nepoznat.

Už jen to, že mě považuje za někoho zcela jiného.

Lehce jsem přikývla:

„Kdy nastoupí kluci z Bandy?“ to by mě mohlo zachránit.

Sesunul se na svoje místo, díval se rovně před sebe:

„Kluci jedou Sujovým autem,“ upřesnil.

„To není přece potřeba, jeden nebo dva se sem v pohodě vejdou,“ argumentovala jsem a hledala tlačítko na stáhnutí okénka.

Nastartoval:

„Nemůžou jet v autě s tebou,“ začal vyjíždět z parkoviště.

Mlčela jsem, všechno ve mně křičelo, vydržela jsem se nerozeřvat:

„Je tu nějaký důvod, proč, třebas pro svaté rajče, se mnou nemůžou cestovat v autě? Možná bych to chápala, po všech těch řečech k mému kostýmu, ale teď, i když nevím kdo to udělal, jsem oblečená více jak původní puritánka,“

Aniž by spustil oči ze silnice:

„Nemáš čepec, zástěru ani dlouhé rukavice,“ odsekl. „Ten výstřih, také není moc viktoriánský,“ dokončil mumlavě.

Zalapa jsem po dechu, mám silné tušení, kdo mě do toho oblékal.

„Loyde,“ celá rudá jsem se dívala z okénka, „kdy jsi mě přesně, převlékal a co se dělo cestou do nemocnice?“

Periférně jsem viděla jak si skousl spodní ret, silněji stiskl volant, až mu klouby probělaly:

„Ida, mi dala ty šaty, že se k tobě hodí a já tě převlékl,“ zamumlal. „Dominik, samozřejmě nesouhlasil, tedy s těmi šaty,“ dodal ještě.

„Proč jsi to vůbec udělal? To jste mě nemohli prostě jen rovnou odvést? Co se dělo?“ pokračovala jsem ve svém výslechu, kdy mi došlo, že jsme dávno minuli odbočku do kampusu, místo toho najeli na dálnici.

„Nechci, abys dál infikovala všechny chlapy kolem sebe. Začalo to Francisem, pochopil jsem, že se o tebe zajímá, jakmile ti začal říkat lady Drákula. On je blázen do upírských blbostí. Pak Suja, furt na tebe sahal a vůbec se choval jinak než normálně. No a pak jsi začala dělat na tom projektu, všichni i Pauli a Mav, byli akční a snažili se ti pomáhat, tak jsem jim jen pomohl, aby to natáčení bylo hned. Protože ty šíříš kolem sebe divný vibrace, jak virovou infeci. No a pak tě ta šílená mrcha, Monika, nechala běhat skoro nahou před dalšími lidmi. Jenže princezna jako ty si nikdy nevšimne, co se kolem děje,“ vysypal.

Zakroutila jsem hlavou:

„Absolutně nechápu co to meleš! Loyde, co u nakládaných okurek, děláme na dálnici. Do háje, proč jsem s tebou v autě a nevím, kam mě to vezeš!“ začala jsem propadat panice.

Znovu drtil v dlaních volant:

„Konečně, jednou pro vždy vyřeším náš problém,“ odsekl.

Jaký problém?

To si vzal špatné léky, nebo spíš nevzal žádné?

Je možné, že o tomhle ví Martha?

„Marta ví, kam mě vezeš, že?“

Přikývl, na souhlas.

„Co se stalo v autě do nemocnice? Proč mě Francis, pozval na rande?“ nevzdala sem se své otázky a ručička tachometru trochu poskočila. „Zkus to říci jednoduše,“ upřesnila jsem.

„Francis, jen blbne. Nemyslí to vážně. Vysvětlil jsem mu, co jsou princezny zač,“ odsekl a trochu zrudl, „v autě jsi mluvila, když jsi byla mimo,“ čekala jsem na pokračování trpělivě, „říkalas, že bych si neměl všímat tvého spodního prádla, protože to není to, co mám rád. A jestli už si nechci najít holku s kterou budu šoustat šťastně až do smrti,“ dokončil.

Musela jsem v duchu napočítat do deseti a ještě dvakrát:

„Co jsem udělala?“

Střelil po mě krátce pohledem:

„Proč bys něco dělala!“

To bylo vyšším hlasem, než má.

„Nějak si říkám, že reakce Marthy, tvoje a tak, nějak odpovídají tomu, že jsem něco provedla,“ nakrčila jsem rameny.

„Dalas mi facku a pusu,“ potvrdil.

Víc mi neřekne a vím jistě, že zbytek se budu dozvídat od jiných abych z ostudy měla kabát.

„Víš, že se dopouštíš únosu? Ráda bych na tebe zavolala policajty, měla bych snažší život. Benjamin, by teď udělal cokoliv, co bych chtěla,“ rýpla jsem do vosího hnízda.

Vydržel mlčet.

„Proč není v klipu, Martha?“

Zase ticho.

„Říkala, že to není její písnička, ale podle mě je její hlas v ní to, co z toho dělá tak úžasnou věc,“ zkusila jsem to znova.

Být v autě s magorem, Loydem a ještě potichu, to už bych snad vyskočila ven.

„Protože pochopila, že je to tvoje písnička, že je o tobě. Proto tě navrhla do klipu, ještě dřív než jsi začala budovat ten posranej koncept,“ zavrčel.

„Aha,“ duchapřítomně jsem zhodnotila jeho přiznání. „Kam mě vezeš, Loyde?“ těkala jsem očima a snažila se nevímat tu divnou atmosféru, co se kolem rozprostřela.

„Ke mně domů,“ řekl lakotnicky.

Nikdy nevíte, kdy šílenec začne vyvádět, je lepší s ním souhlasit.

Rozhodla jsem se být ticho.

Také učinil obdobné rozhodnutí, dokonce pustil rádio. Nevím kolik jsme toho ujeli kdy přišla otázka:

„Proč jsi během natáčení nedělala scény, nenapila se a tak?“

Kdyby jsme byli kdekoliv, kopla bych ho:

„Myslela jsem, že na scény jsou scénáristi a nenapila jsem se, protože jsem pracovala,“ odmítla jsem mu vysvětlovat, že s tím mejkapem, co mi vytvořili, to nešlo.

Když bylo vono, opravovala mi ho Ida. Jo cítila jsem trochu závrať, při posledním pádu z okna, pak ještě stres z tohoto debila, už to jelo.

„Aha,“ také dal, tuto plnohodnotnou, odpověď.

„Je to ještě daleko?“

Začal sjíždět z dálnice, neodpověděl.

Zkřížila jsem si ruce přes hrudník, co budu jen s tím kusem šílence dělat?

Útěk byl v tuto chvíli zcela nemožný, protože jen stát a chodit je dost nežádoucí. Zavolat policii, by bylo asi nejlepší,  ale co bych jim řekla?

Opravdu jsem se nebránila, ale on mě opravdu unesl?

Proč jen měla Martha pocit, že je to pro mé dobro?

Zabraná do úvah a pozorování okolí, jsem si ani neuvědomila, že najel na prašnou cestu vedoucí k nějakým soukromým pozemkům.

Srdce, se mi rozbušilo rychleji, můj konec je na dohled.

Posledních pár okamžiků mi přišlo neskutečně dlouhých, delších než celá ta cesta.

„Jsme tu,“ oznámil, když zaparkoval před domem, který by si mohl dát hlavní roli v kterémkoliv dívčím snu.

„No a co já s tím?“ rozhodla jsem se pro manévrování a pevně se chytila sedačky.

„Vystoupíš si,“ ubezpečil mě.

„Nevidím k tomu jediný, rozumný, důvod. Prostě mě odvezeš na kolej a budem se snažit nepotkávat se,“ zněla jsem lehce hystericky. „No a taky, co pan Parcer?“ podívala jsem se mu do očí.

Loyd, ty své trochu přihmouřil:
„To je zařízené, princezno,“ odsekl. „Vystup si,“ zavele a sám se dostal z auta.

Bohužel, klíčky se startérem vzal s sebou, takže zamknout se uvnitř nebo ujet bylo nemožné.

Mezitím obešel auto, otevřel dveře u mně:

„Vystup si, princezno,“ znovu zavrčel výhružně.

Odmítavě jsem zakroutila hlavou.

„Vystup!“ dal do toho slova veškerý důraz, aniž by křičel.

Dál jsem se držela sedačky, odmítala udělat co chce:

„Ne,“ ještě více se zapasovala do sedačky.

Jeho výraz jasně říkal, že to byla poslední kapka trpělivosti, nahnul se dovnitř, odpoutal pás, chytil mě pod koleny a tahal ven.

Neječela jsem, nebo tak něco, ale rozhodně jsem se nedala.

„Terry, co to děláš?“

Ozvalo se za jeho zády, kam jsem neměla výhled. Jen ten hlas, hlas minulosti, mě vytrhl a já zapomněla, co s Loydem provádíme.

Jenže on se nenechal vyrušit a náhlým pohybem, kdy se mu nedostalo odporu, mě vytáhl ven.

Spadl na zadek, já jemu na klín a oba jsme se uhodili do hlavy.

„Rossie?“