Ve chvíli, kdy se ozval zvuk budíku jsem chtěla prorazit hlavou zeď. Myslím, že pak by mě bolela méně.

Jediný, kdo za tu bolest může, jsem já sama a tedy trochu i Martha, protože jsme si začaly do našich roztomilých hrnečků přilévat alkohol.

Slečna: „Já ti to říkám jako budoucí psycholog," ta vstávat nemusí.

Posnídala jsem brufáč, zapila ho litrem vody a litr kafe přijde na řadu hned po tom jen co ho naliju do termosky.

Oblečená ve sportovním s malým přesvědčením o tom, že mé rozhodnutí je správné jsem se vydala ke kolárně. Vysvobodila jsem své kolo ze stání a zkontrolovala, že je takové, jak má být.

Prostě Loydovi se věřit nedá!

Jenže proč?
Není to jeden z mála opravdu upřímných lidí kolem do kola?

I Martha, to tak nějak stále tvrdí. I vše mezi námi tak vždy bylo, jenže.

Jenže je to můj nepřítel!

Ale kolo bylo na správném místě, ne jen tak někde.

Ach jo, je moc brzy na hluboké myšlenky. Snad se mi podaří aktivitou svalů posunout i toto někam daleko za sebe.

Měla jsem pravdu, co jsem koukla na hodinky, věděla jsem jak moc se budu muset ztrestat abych se stihla osprchovat a přeprat si dres.

Každé šlápnutí do pedálů snižovalo moje bujné myšlenky k minimu až bylo důležité jen udržování tempa, změna převodů, dýchání a pocit větru kolem sebe. Také i trochu překonání bolesti, ale s tím už se počítá.

„Čau šéfe, jsem doma!“ oznámila jsem Parcerovi svou přítomnost a rychle zaplula do koupelny.

„Zase kolmo?“ ozvalo se přes dveře.

„Jo-o,“ zatrylkova jsem a hupsla pod chladivý proud. Jen co poslední obláček pěny skončil v kanalizaci, oblékla jsem uniformu, propláchla dres a dala ho schnout.

Miluji funkční oblečení!

„Burnová?“ ozvalo se znovu, ale ten tón se mi nelíbil. Tak, jako, že vůbec.

„Hned tam jsem, pane Parcere,“ vyběhla jsem do části skladu. „Ať je to, co je to, nelíbí se mi to,“ dala jsem hned věděl, že se mi něco nezdá.

„Budeš mít na směně kolegu, od dnes.“ oznámil s mírným imperativem. „Vypadla mi jedna prodavačka, tak než budu mít náhradu na tu dobu,“ podal vysvětlení pokrčením ramen.

„Ale co tvoje faktury, šéfe? Když budeš u pultu, tak nic neopapíruješ,“ divila jsem se. „Nebo toho ode mě, dej na tu chybějící,“ nedokončila jsem, protože vrtěl hlavou.

„Hele holka, on taky nemůže v tu dobu, a já tu nenechám ženskou samotnou. O moje dodáky, fakturky a inventury se neboj, to je moje starost,“ usmál se. „Už jdi,“ popostrčil mě k prodejně.

Reflektovala jsem úsměv a šla. Tedy, zarazila se na prahu:

„To je co!“ neslušně jsem mířila prstem na osobu u kasy.

„Terence,“ byla stručná odpověď.

„To vidím taky, ale proč tu je? Ne, vím proč tu je, ale jak to že tu vůbec je?“ kladla jsem nesmyslné otázky.

„Burnová, jak už jsem ti říkal, je to dobrý člověk. Vždy, když potřebuju pomoc, tak mi helpne. Není tu nikdy na dlouho, proto jsi ho tu asi nepotkala,“ dostalo se mi vysvětlení.

„No, že bych tedy na tu dobu pustila směny, chlapa tu samotnýho,“ zkoušela jsem se vykroutit i za cenu obléknutí si mokrého drezu.

„Rossemarie, na ráno tu musí být dva lidi. Tím, že máte mezi sebou nepřátelství, je to lepší. Alespoň se tu nebudete miliskovat, tak teď jdu, čau!“ oznámil rezolutně a zavřel za mnou dveře.

„Nazdar Loyde,“ pozdravila jsem.

„Dobrý ránko, slečínko,“ protahoval úmyslně, ten, jantar nevycválanej.

„Alespoň někdo je potěšen,“ upřesnila jsem naše vzájemné antipatie. „Budeš na kase?“ potřebovala jsem vědět.

„Jak jen budete chtít, ó veličenstvo!“ naznačil poklonu.

„Kreténe,“ chtěla jsem odseknou. Nakonec jsem změnila na přijatelnou verzi: „Jestli jsi zalogovaný, zůstaň si tam. Já jdu na opačný konec obchodu, když se vynasnažíme, ani se nepotkáme,“ rychle jsem utekla k mrazákům, ale hluchá nejsem, takže jeho jedovatou odpověď, jsem slyšela.

„Ach, jak laskavá jsi, princezno!“

Jak jsem slíbila, tak jsem procházela jeden produkt za druhým a kontrolovala data spotřeby, množství a dělala ty drobné úklidové práce tak abych byla pořád v pohybu a nemusela se s ním špičkovat.

Podle toho, jak s ním mluvili klasičtí zákazníci, tak mi bylo jasné, že šéf nelhal. Dokonce někteří nemluvové, jsou docela ukecaní. Překvapilo mě to.

Jak oni, tak i Loyd.

Zase, jako by mi celý svět chtěl dokazovat, jak je to čistá duše.

Není!

Prostě ne. Tak jsem se rozhodla a tak to je i on mi to potvrdil.

„Rossemarie,“ promluvil mi za zády.

Tlumeně jsem vyjekla.
„No co je!“ zaskřehotala jsem a snažila se uklidnit tlukot srdce.

„Musím na pány, jdi na kasu,“ oznámil a celkem kvapně se otočil.

Je divnej.

Přihlásila jsem se a zapadla do rutiny obsluhy.

„Hele, Burnová,“ zas se ozval moc blízko, „jdi  se ztratit.“

„To myslíš,“ chytil mi hlavu a otočil jí k monitoru z kamery u vchodu do večerky.

„Dík,“ ucedila jsem a vzala roha.

Potkat dnes Benjamina, bylo to poslední na seznamu mých přání. Zaplula jsem tedy do zadních prostor a položila si dlaně na tváře, kde se mě Loyd, před chvílí dotýkal.

Proč jsou sakra tak rozpálené?

Kvůli vzteku a úleku, určitě.

Jak vlastně zjistím, zda můj ex, už je v tahu?

Velice opatrně jsem začala otevírat dveře, vzpomněla jsem si a pár vychytávek z Harryho Pottera a záviděla mu.

Natahova jsem uši a snažila se vidět více, než mi dovoloval výhled.

Neočekávaně se mi dveře ztratily pod rukama a já skončila na zemi u nohou své Nemesis.

„Co to jako vyvádíš?“ nadzvednul jedno obočí.

„Kontroluju vzorek dlaždic, cos myslel?“ odsekla jsem a ignorovala ruku, kterou mi nabídl a postavila se.

Vzhledem k tomu, že jsme ani jeden ještě pořádně nezametali, tak jsem se podrápala o kamínky, které se prostě do obchodu nanesou. No a také dala průchod štiplavé bolesti, v projevu své tváře.

Tentokrát mi chytil zápěstí a prohlédl si mou dlaň a sjel očima i kolena:
„Teče ti krev. Holky nemaj krvácet,“ oznámil zřejmé a podotkl divné.

Holky jsou na krev zvyklé, tedy tu svou.

„To je v pohodě, je to jen trochu; co to jako vyvádíš!“ dokončila jsem lehce ječíc.

Hodil si mě přes rameno a posadil na pult.

„Loyde, děsíš mě! Co vyvádíš?“ snažila jsem se sklouznout z pultu, což mi znemožnil položením rukou vedle stehen a přílišným přiblížením svého obličeje.

„Ošetřit tě, nechceme aby princezna měla jizvy,“ ušklíbl se.

„I kdyby, jsou to moje,“ začala jsem a on se mi nacpal ještě více do osobního prostoru, tak jsem raději ztichla a odtáhla se.

„To se sakra pleteš, Rossemarie. Princezny jako ty, mají právo být jen perfektní. Tak se neopovažuj hnout. Nebudu ti planě vyhrožovat, protože když bude třeba udělám ti ze života peklo a ty to víš,“ šeptal vztekle a jeho oči se nebezpečně leskly.

„Terenci,“ pípla jsem, „já fakt pořád nevím kde jsi o mě sebral takové představy, ale já nejsem asi ta správná holka. Možná tě to překvapí, ale to já mám na chlapy špatnej vkus, takže nějaký zmzačený city se za mnou netáhnou,“ zkusila jsem mu to vysvětlit. Přece sám viděl co mi provedl Benjamin!

„Seď,“ přikázal a šel pro lékárničku. Jen podivný stín se mu přehnal tváří. Já ho prostě nechápu.

„Můžu si to vyčistit klidně sama, nikdy mi nikdo nic neošetřoval tak od dvanácti let, kdy jsem pochopila, že malá bebíčka jsou jen malá!“ volala jsem mu do zad.

Položil krabici s křížem na vrchu vedle mojí zadnice a odpověděl:
„Ne.“

Protočila jsem oči a otočila jsem k němu dlaně. Možná jsem čekala po včerejším večeru zdráhavé, udýchané jednání, ale to by nesmělo jít o tohodle mimozemšťana.

„Fajn,“ připustila jsem. Když princezna tak ať mám poslední slovo. Nejraději bych na něj vyplázla jazyk, ale měla bych strach, že mi s ním něco provede.