Zcela probrána z myšlenek na Absint, francouzské mistry z konce devatenáctého století, jsem si připadala jak malá, copatá holka před tribunálem.

Banda, nebo-li skupina od Trence, nebyla nijak početná, přesto těch pár kusů, pěkných kluků, kteří zrovna nebyli na pódiu v odpovídajícím oblečení, mě značně znervózňovala.

„Čau, Tery! Koho's dovedl?"

„To máš sebou tuhle tu, miss Drákula?"

„Čau, Ross!"

Ozývaly se znuděně. Tedy, až na Suja, bubeníka a potrhlého medvěda.

Nejsem maličká, ale tenhle hromotluk se na mě vždy tak navalí, že si přijdu jak pod závalem laviny.

„Čau, Sujo!" odpověděla jsem mu a čekala na to jak mi pověsí svou těžkou paži kolem ramen, skoro se na mě ve stoje položí a bude se tvářit, jak je vše v pořádku. Instinktivně jsem se nahrbila abych unesla onu přítulnost, to však bylo zcela bezpředmětné.

Před masou jeho těla, mě za zachránil, Terence.

Úplně přesně nevím, jak to udělal. Vím jen, že mu Suja, zakopl o nohu a nakonec se mu ještě omlouval.

„Hele pojďme si sednout, vedu naší pomoc," ukázal na mě nestydatě.

„To je bezva, miss Drákula, nám to úplně zabije," mrmlal nesouhlasně basák.

„Spíš jen sebe," zahuhlala jsem pro změnu já.

Nejspíš ho to zaujalo, vyvalil na mě ty velké, čokoládově hnědé, černošské oči v hubeném obličeji.

„Cože?"

„Nic, jen že mi jde o hodně. Rozhodně nic ani nikoho," pohlédla jsem dramaticky na Terence, „nezabíjím. Co takhle začít, když už musím být tu, a ne vy v knihovně," vyplodila jsem svůj protest proti všemu.

„Ross, to je moc akademická půda," usmál se Suja.

„Jo, jo," přizvukoval zbytek, včetně jejich lídra.

„Celý kampus, je akademická půda!" zavyla jsem dnes podruhé. „Tak si pojďme sednout, udělám si nějaký náčrt ať se hneme z místa," snažila jsem se je naladit na pracovní notu.

Poskládali jsme se kolem docela prťavého stolku, tak že jsem měla co dělat aby se na něj vešel můj diář.

Mno, pokud by na něm neleželo množství sklenic od nápojů a mističek od pochutin, byl by i prostornější.

Tihle mužský, jsou všichni do jednoho mistři prkrastinace. Nejdříve museli probrat co budou dělat večer, pak měli vyschlo v krku, pak se pošklebovali Sujovi, kdy mě od něj Terence odtáhl a on se málem rozbil o podlahu.

Tak jsem namáčknutá na horkém těle lídra kapely čekala, až nadejde ona chvilka možnosti s nimi pracovat. Ani se nedivím, že lidé z šoumašinérie končí na odvykačkách. Také mě to svádělo si dát něco peprného na zklidnění.

„Tak jo. Písničku jsem slyšela, Marta je kámoška," zkusila sem upoutat jejich pozornost. „Je i moje spolubydlo, to víme ne? Terence, už naznačil jakým směrem se ubírá vaše představa, ale chci slyšet více," nahlaholila jsem s vědomím, že to zas neklapne.

„No tak mě napadlo, že bysme měli postavu, která běží, měnili by se na ní hadry, a v pozadí obrazy podle doby," vypadlo nečekaně z Francise, basáka.

„Jen jsme chtěli nějaký míň známí díla, slavných, nebo naopak neslavných malířů," doplnil kytarista Pauli.

„Jasně chápu, ale k tomu vám postačí internet, k čemu potřebujete někoho jako sem já?" vyvalila jsem konsternovaně oči.

„No jak bych to, Ross, pověděl," přilísal se blíž Suja, „nejsme moc svědomtí," už mi chtěl hodit ruku kolem ramen, kdy mě Terence vytáhl k sobě na klín.

„Tery! Ty jsi ale zlý!" zavrčel a odsunul se zpět. „Ross, je můj plyšák už dlouho," zakňučel.

„Jo, jenže teď pro nás má pracovat, tak ji nechej být," odsekl mu.

Mezi tím jsem se zkoušela dostat zpátky na své místo. Terence, se tvářil, že si toho nevšiml a dál mě držel u sebe.

Dělalo se mi horko, chtěla jsem vzít nohy na ramena. Pocit napětí, značně, nabral na své intenzitě.

„Ok, už když na mě nikdo nebude hopsat, Sujo, sednu si a začneme přemýšlet," kupodivu mě úplně pustil, jako by čekal jen na to.

„Celý song, i s předehrou, má kolik minut?" zeptala jsem se.

„Pět minut a deset vteřin," podal informaci, Francis.

„To není tak málo a zas ne dost. Už máte někoho na kameru a střih?" byla jsem zvědavá, protože v tom co mi nastínili bude tahle práce to nejdůležitější.

„O to se neboj, mám už jasno a taky jsme dohodnutí," neuspokojil mou zvědavost, Terence.

„Jenže to co vy si představujete nebude tak jednoduché. Jo představa od maleb v jeskyni po graffiti, je fantastická, jenže ony byly jeskynní malby, pak pár ikonických kreseb na dřevěné desky. Hlavně se malovalo na zdi. Vytvářeli iluzi prostorů, oken. Malovaly na keramiku, sochaly sochy, vytvářely nové možnosti staveb, psali," vzdychla jsem. „Úplně mi jde hlavou přemíra všeho. Ještě k tomu vybrat jen ty neprofláknuté a odkud? Každá nacionalita má ty svoje," zamračila jsem se. „Možná živé obrazy, klidě ty profláknuté z nichž bude postava utíkat, skočí do jiného rámu cestou od moderny k těm jeskynním malbám. Mohlo by tam jít udělat proskočení do nějaké freskové malby, útěk po louce a konec by mohl být jak končí jen jako šmouha na zdi jeskyně, co vlastně je normální zeď popsaná graffiti," zarazila jsem se.

Všichni mě příliš upřeně pozorovali:
„Em, co je špatně?" vyklouzlo mi. Nemám ve zvyku být pod drobnohledem.

„Jen, že to je super,“ zvedl palce nahoru mlčenlivý klávesista, Mavrick.

„A který z vás bude běžec?“ vyhrkla jsem.

Rozpačitě se po sobě dívali.

„To je asi fuk. Teď se seberu, vypracuju koncept, hodím k tomu nějaké obrázky,“ začala jsem se sklízet.

Kdy se mi kolem zápěstí otočily ruce, jedna bubeníkova a druhá lídra.

„Ehm, Ross,“ zaváhal Suja, „ty. Ty bys to měla být,“ dokončil tu bláznivou myšlenku.

„Ne, ne, ne, ne!“ cukala jsem rukama. Suja sice pustil, ale Terence ne.

„Martha, tě tam chce. My s ní souhlasíme,“ přisadil si, Francis.

„To všichni souhlasíte? I Pauli?“ podívala jsem se na posledního člena kapely, druhého kytaristu.

„Jo,“ souhlasil.

„Loyde, nemáš mě rád! Nehodím se na to!“ stále se mu snažila vykroutit a vzít nohy na ramena.

„Právě na opak, jedině ty se na to hodíš, protože je to přesně tvůj styl,“ zesílil stisk, „teď si promluvíme ještě spolu“ vytáhl mě,
„tak čau kluci!“ vlekl mě za sebou ven z Díry.

„Loyde, to bolí!“ naříkala jsem.

Nepustil. Tedy dokud jsme nebyli parčíku nedaleko baru.

„Já to nechci dělat, teď už mám práce až nad hlavu!“ vrčela jsem a masírovala obolavěné zápěstí.

„Budeš muset,“ přiblížil svůj obličej k mému, „jinak se ti přilepím na paty a nedám ti klid,“ vyhrožoval neomaleně.

„To je trestné!“ zajíkla jsem se. „Neudě,“ znovu jsem se pokusila odmítnout, bohužel on byl rychlý a umlčel mě polibkem.

„Ale uděláš, princezno, protože moc dobře víš, že mě nechceš mít moc blízko,“ odstrčil mě a vyklidil pole.