Vůbec nerozumím tomu, proč jsem šla na přednášky. Bylo to stejně efektivní jako páchat sebevraždu klidným dýcháním.

No, ač pokud jde o klidné dýchání, to mi teď dělá nemalý problém.

Ten, no řekněme jednoduše, emzák jeden nadrogovanej, mi provedl šílenost a ještě k tomu si, prej, si za to můžu sama!

Blbec!

Loyd!

Já ho přeci o nic neprosila. Natož po něm něco chtěla. On si hraje na rytíře spasitele, a pak má vůbec divný myšlenkový pochody.

„Slečno Burnová, vím, že potrat Fridy Kahlo zapříčiněný jejím manželem, je nepříjemné téma, ale vaše funění a zničení toho bloku, je možná až příliš. Je zde třeba pochopit zázemí a náturu těch dvou a také šlo o jinou dobu. Slečno Burnová?"

Budu se muset jít pak omluvit profesorovi, že jsem se bez jediného slova zvedla a ukázala mu záda. Přesto dál zbytečně sedět v sále, na přednášce je holý nesmysl.

S tím šílencem mluvit nemůžu, s Marthou mluvit nechci, volat domů je zbytečné. Jediný kdo mě může spasit jsem já sama a to tím, že si vezmu kolo a vybiju na něm všechen nahromaděný stres a snad se mi z hlavy vykouří i poslední zbytek směny.

Možná až příliš jsem vletěla do společného pokoje a rychle se šla převléknout. Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit, jak se, On, mohl dostat dovnitř, než tím, že se nestihly zavřít dveře.

„Rossemarie, promluvme si," stál opřený zády o vchodové dveře a jasně dával na srozměnou svůj postoj nehnout se.

„Nazdar Loyde, nechci si o ničem povídat. Myslím, že to bylo jasný už ve večerce," trochu afektovaně jsem se zasmála, „prostě se nic nestalo, já. Ne, tedy ty, vlastně nikdo a nic," blekotala jsem. „Víš ty co, jednoduše vypadni, jo?" nalezla jsem trochu ztracené vnitřní rovnováhy.

„V jednom máš pravdu, princezno, nemělo se to stát a ač to byl omyl tak se to stalo, takže se chovej trochu dospěle a koukej si se mnou promluvit!" odpověděl a udělal krok dopředu.

Nechtěně jsem vypískla, hned za to zcela chtěně couvla.

„Naopak, budu se chovat zcela dospěla a nebudu mluvit o ničem co se nestalo," dávala jsem důraz na všechna, ne, ve svém prohlášení. „Tak se teď otoč a odejdi, protože já jdu teď ven," snažila jsem se předstírat vyrovnanost.

„To je celkem zajímavé, Rossemarie. Jen mám takový pocit, že já chci mluvit o všem co se stalo a budu se chovat," odmlčel se ten šílenec, načež udělal další krok směrem ke mně, „spíše nadřazeně, když ty se nehodláš chovat dospěle," což následoval další rychlý přísun.

„Ne!" vykřikla jsem, ale to už bylo pozdě. Byl u mé maličkosti a stihl mi zkroutit předloktí za záda.„To je násilí a bolí to!“ odporovala jsem dál v tónu, ne až tak, lehké hysterie.

„Jo to máš pravdu. Nehodlám na tom nic měnit, protože ti nevěřím a ty moc dobře víš proč!“ laskavě mi zašeptal do ucha.

„Dobře, Loyde, budeme tedy vést rozhovor na téma, o němž mluvit nechci a i s tím, s kým nechci. Tak mě už pusť,“ zahuhlala jsem. Však důvod přílišného napětí a tlaku v kloubech mučené horní končetiny v tom nebyl. Spíše šlo o blízkost jeho těla.

„Co když mi to takhle vyhovuje, Burnová?“ znovu mi mluvil tiše u ušního boltce.

„To určitě ne,“ nadechla jsem se prudčeji, „ty se mi chceš nějak pomstít a tohle by se ti nehodilo, víš přece něco ohledně princezen a ták,“ kličkovala jsem ven. Rozhodnutá, že jak mě pustí, zdrhnu.

To však by nesměl být on, než mi pustil ruku, druhou mě obejmul kolem pasu.

„Sednem si?“ zkusila jsem další z únikových plánů.

„Jo to můžeme,“ odcouval aniž by ze mě sundal ruce a svalil se na pohovku. Vůbec mu nevadilo, že jsem tak přistála na jeho kolenou.

„Loyde,“ vzdychla jsem.

„Hele, Rossemarie, já moc dobře vím, že jen co mi minimálně povolí ostražitost, za tebou bude jen oblak prachu, takže buď ráda, že jen sedíš v mém objetí a nejsi někde svázaná,“ usmál se.

Prevít!

„Hm, díky,“ odsekla jsem. „Co chceš probírat? Že jsi mě políbil? To přeci nebylo poprvé, tak to nechme plavat, jestli jde o mojí spolupráci, prostě se to tak stalo, nic v tom nehledej, bude to dobré,“ vychrlila jsem a trochu zatlačila do jeho předloktí aby mě pustil.

„Víš, myslím si, že ti to budu muset celé převyprávět, jinak se nikam nedostaneme. Dneska jsi v práci upadla, trochu mou vinou, což podstatné není. Důležité je, že jsem se chystal svou chybu napravit a ošetřit ti ty oděrky. Místo toho abys klidně seděla a přijala mou péči, bylas drzá. Víš, princezno, na mě tvé manýry prostě fungovat nebudou nejsem jako brácha,“ ušklíbnul se.

„No samozřejmě si za to můžu sama, to už tu bylo. To jak mi pořád vnucuješ nějakou roli mě vážně nebaví, když ji tedy zahraju tak mě,“ protočila jsem oči, „potrestáš? Podala jsem ti k ošetření dlaně, nic víc. To ty jsi mi chytl zápěstí a začal mě líbat. Jak jsem už řekla, spolupracovala jsem. Jestli vím proč? To absolutně netuším. To, že nakonec tvoje ruce skončily na mých prsou je nutné rozebírat? Nechápu proč. Už jsme mluvili, tak mě nech,“ snažila jsem se vykroutit a docílila maximálně opaku.

„Burnová, to že jsme měli málem sex na pultu v otevřeném obchodě není něco, co lze opomenout. I teď mi dělá tvoje tělo pěkný problém, tak být tebou už se moc nekroutím, tady není nic co by mohlo zastavit rozjetý vlak. Já jsem chlap, ty máš hezký křivky tak se nemůžeš divit, moje pocity vůči tvé povaze jsou mým hormonům putna, ale to co je podstatné proč ty jsi skončila s prsty zapletenými do mých vlasů?“ vyptával se a naše obličeje měli mezi sebou odstup jen pár centimetrů.

Položila jsem dlaně na jeho ramena a vší silou zatlačila: „Proč mi nedáš pokoj!“ bojovala jsem a on se jen ušklíbal, po chvilce ho to nejspíš přestalo bavit a bezohledně mě povalil na gauč, sedl si na mě a ruce mi držel nad hlavou.

„No tak, drahoušku, nebudem si hrát na slepou bábu, hezky mi vyklop pravdu, nebo ti slibuju, že pokud se Martha vrátí dřív, bude mít šok,“ usmál se.

Mé mračení, ani ostentativní odvrácení obličeje mi nepomohly.

„Dobře líbáš,“ vypustila jsem přidušeně. „Nechala jsem se unést, tak proto!“ vrátila jsem se k očnímu kontaktu, což jsem dělat neměla.

„Jak, moc, dobře?“ zeptal se arogantně, „líp jak brácha, nebo Benjamin? Co tak dokáže rozpálit princezničku?“ dokončil a kupodivu mě pustil.

Promla jsem si otlačená zápěstí: „Svojí odpověď máš, tak už vypadni. Nenávidím tě, Loyde! Nenávidím!“ zakřičela jsem na něj a po tvářích se mi začaly koulet slzy ponížení.

„Ne víš co, já jdu a ty si dělej co potřebuješ!“ otočila jsem se zády a skoro běžela k východu. Ve chvíli, kdy jsem trhnutím otvírala dveře, je přibouchl a uvěznil mě mezi jimi a sebou.

Nechtěla jsem se otáčet a on to ani nečekal, začal mi hrubě šeptat do ucha:
„To není, ale jistý, každopádně tohle je jen začátek. Donutím tě pocítit jaké to je, když tě někdo zničí,“ odstoupil.

Netuším co čekal, možná právě toto, jsem narovnala ramena, otevřela a odešla. Nepodívala se na něj, venku začalo pršet.

Stála jsem a pozorovala naschvál nebeské báně. Nejsem sebevrah abych sedla na kolo. Otráveně jsem se vracela zpět s neskutečnou potřebou být doma a nechat se rozmazlovat maminkou.

„Pojedu domů,“ zahuhla jsem na prahu našeho apartmánu. Odemknula a za sebou, důkladně, zavřela, další setkání s Terencem bych už neunesla. Vylovila jsem mobil a dala vytočit kontakt, maminka.

„Čau zlato,  proč voláš? Začaly kozy létat?“ ozvalo se a já se rozfňukala na plno.

„Mami, já potřebuji na chvíli jít domů,“ vzlika jsem jako malá holka.

„Ross, Ross, to bude dobrý, přijeď. Odpočineš si, bude líp, už nebul,“ tišila věcně můj žal, tak jak jsem zvyklá a jak to potřebuji.

„Hmm, já nevím co se sebou, jsem úplně mimo,“ lkala jsem dál a pomalu do batohu strkala nezbytné věci.

„To se spraví, vždycky jsi se dokázala oklepat a jít dál. Jsi silná holka, jsi taky moje, co víc říct, kdy dorazíš? Víš co, táta drží dietu a tak mám v lednici jen polární záři a nízkotučný jogurt,“ uchechtla se.

Musela jsem se usmát: „Měla bych stihnout poslední autobus, tak kolem deváté dorazím, pokud bude vyprodaný, zavolám a přijedu prvním co bude k dispozici,“ v ten okamžik jsem se zarazila, „nemůžu přijet. Mám brigádu a není nikdo, kdo to za mě vezme, mami?“ položila jsem otázku.

„To je dobrý zlato, zařiď to jak potřebuješ, víš kde jsi doma, zámky jsme nevyměnili, měj se!“ rozloučila se.

„Ahoj mami, pozdravuj tátu,“ ukončila jsem to také. Opět jsem začala rovnat věci kam patří a rozhodla jsem se alespoň začít šprtat. Jednou jsem se rozhodla jít na vysokou tak nehodlám jen proplouvat a hlavně je to možnost, jak utéci od vlastní reality do dob, kdy se muži k ženám chovali trochu s důstojností, tedy než je dostali pod čepec.