„Ross," třásla mým ramenem Martha. „Nespi na stole, jen si přetížíš šíjové svaly nebo utlačíš nervy," povzbudivě vymýšlela tragické následky spánku v nevhodné poloze.

„No jo, už se kýbluju do postele. Ty Martho?" otočila jsem se k ní, „můžeš pro mě něco udělat?" zeptala jsem se.

„Co zlato?"

„Zavraždi Terence a pak pokračuj s libovolným chlapem, který se vyskytne v mé blízkosti," zívla jsem, a s jejím hyhňáním, šla to zalomit pod peřinu.

Úsloví o moudřejších ránech, bych nejraději narvala jeho stvořiteli do chřtánu, stejnak to byl určitě chlap.

Nebyla jsem ani méně naštvaná nebo cokoliv jiného. Jediné jisté tohoto dne bylo za A. setkání s ním, za B. omluva profesorovi a za C., že nic nedává smysl.

Pohled z okna mě ubezpečil o monzunu za sklem a nutnosti jet autobusem. Má nálada se pohybovala na bodu mrazu a nepřidala jí ani kravata pověšená na dveřích ložnice Marthy. Bylo to jasné znamení o pánské návštěvě a nutnosti zamknout se v koupelně, nechodit tak, jak nechci být spatřena.

Zacouvala jsem tedy opět do svého prostoru a změnila své oblečení, teprv pak šla využít služeb koupelny a nakonec velmi tiše pořešila snídani.

Během monotónního žvýkání corn-flake s jogurtem mé myšlenky běžely do minulosti, k středoškolské bezstarostnosti, Daniele, chumlu kluků, kteří ji obdivovali.

K tomu jeden, do kterého se ona sama, zamilovala až po kořínky vlasů, jen nemohla dát nic najevo.

Jen Dick. Velmi klidný, pozorný a milý, ona se s ním cítila vždy v pohodě. Dokázali si spolu povídat a získali společnou vášeň pro cyklistiku. Jenže on miloval, hluboce, její nejlepší kamarádku. Čemu nerozuměla, jak se mu ji podařilo získat, ona byla příliš divoká než aby mohla být s ním, přesto to tak bylo. V neposlední tragédii se ve všem vrtal zlotřilec, Ma.

Pohled na čas mi naštěstí pomohl zpřetrhat veškeré vzpomínky a s deštníkem jsem se vydala na autobus.

Bude tam, zas tam bude a já s ním.

Ta slova mi tepala ve spáncích celou dobu co jsem čekala na bus, celou jízdu a i cestou do večerky.

„Zdravím," zavolala jsem v zadním prostoru, ne tak energicky a hlasitě, jak bylo mým zvykem a šla se převléknout.

„Co je s tebou, Burnová?" promluvil šéf.
„Nejsi tu zas s horečkou nebo jinak nemocná," zostřil hlas.

Vzdychla jsem: „Jsem zdravá, jen bez nálady. Prší," dodala jsem a doufala, že to bude dostatečné odůvodnění. „Loyd, už tu je?"

„Terence ještě ne,"

šéfovi nebylo umožněno dokončit větu. V zadu v uličce jasně něco havarovalo.

Motorka.

Oba dva jsme vyběhli ven.

Z pod stroje se tam vysoukávala známá postava a klela nezaměnitelným Loydovým hlasem.

„Terenci! Jsi v pořádku?" vykřikl pan Parcer. Byl už u něho a pomáhal mu postavit tu jeho rychlou potvoru.

Zapadla jsem zpátky, přeci jen je otevřený obchod. Postavila jsem se k pokladně a chtěla se přihlásit, což mi taktéž nebylo umožněno.

„Hele Ros, jdi ho zkontrolovat, přeci jen jsi ženská," odtlačil mě za rameno Bill.

„Co to má s tím společnýho!" vyjekla jsem.

„On tě neukousne. Jdi už," popohnal mě.

Jo, neukousne, ale mohl by mě políbit, nebo mě zesměšnit, každopádně pro mou osobu má neblahé účinky.

„Ale jen pro tebe, šéfe," zvedla jsem ukazovák, aby věděl, že to není samozřejmost.

Co jsem vešla do šatny, byl zrovna ke mě zády, triko sundané, pleť opálená a tvary vyrýsované. Motocyklistické kalhoty na půl žerdí.

„Koukám, že budeš potřebovat pomoc," zahuhlala jsem a došla k němu. „Ten bok máš dost podrápanej, možná by to chtělo," zarazil mě tím jak mi popadl zápěstí.

„Drž klapačku, Burnová!" rozkázal.

Usmála jsem se na něj povýšenecky:
„Neboj se, z mojí hlavy to nepřišlo." Nic naplat, ošetřit to bude chtít," trhla hsem ramenem.

„Udělám si to sám," protestoval.

„To mě nech, se koukat. Jsem zvědavá, na tvou flexibilitu," provokovala jsem ho. „Hele, prostě si mě představ jako sestru ve špitále a chvíli vypni svůj stihomam a egománii, jo?" vytrhla jsem mu svou levačku a došla pro krabici lékárničky.

„To mi moc nepomůže," huhlal mi za zády.

„Koukej, Terenci, teď ti pomůžu dodtat se z kalhot, tak koukej nějam do blba a já se budu snažit být šetrná," tišeji, „ač si to nezasloužíš ani za mák," chytila pásek a velice se snažila napnout materiál k sobě, aby udělal co nejvíce místa tam, kde měl poranění.

Jemně sykl, když se mi podařilo jedostat je kolenům:

„Promiň," zvedla jsem pohled a střetla se s jeho. To co v něm bylo se mi nelíbilo. Už jsem to poznala a rychle od něj uskočila, „vylést z nich už zvládneš?" otočila jsem se zády a doufala, že mi nehoří červeně tváře, tak moc, jak to cítím.

„Vzpamatuj se Ros! Nejsi panna!" klidnila jsem své hormony v duchu.

„Dovrý, už to je hotové," dal na srozuměnou.

„Tak se podívám," znovu jsem se přiblížila ke krásnému černému panterovi.

Začnu u kolene, to bude nejrozumnější, rozhodla jsem se. Vyndala dezinfekci, vatové štětičky a začala. Moje bledá pleť na té jeho se zdála ještě bledší.

„Tady to lepit nebude potřeba, spíš to máš naražené, nechceš do nemocnice, kvůli kontrole?" snažila jsem se zahnat své divné a divoké myšlenky.

Hlasitě polkl: „Není to potřeba, mám zkušenost," dbyl mě.

„Tak teď ten nok a stehno," vyschlo mi hrdlo, protože jsem věděla, že budu muset poposunout jeho černé boxerky.

„Jasně," souhlasil, možná aby měl poslední slovo, možná aby si dodal odvahy.

Opatrně jsem omývala zaschlou krev, a postupně čistila oděrky, nadzvedla nohavičku a přetáhla ji nahoru, pokračovala ve svém úkolu. Už bylo skoro vše hotovo, kdy zavil a chytil mi ruku .

„Promiň, nechtěla jsem," vytáhl mě na nohy.

„Kurva, Rossemarie, jsem jenom chlap!" zachroptěl a přitáhl si mě k polibku.

Nebyl to žádný romantický, byl plný chtíče a dominantnosti.

Propadala jsem mu.

„Jak to vypadá?" houknul šéf.

„Jen to zalepím," zavolala jsem nazpátek až moc vysokým hlasem.

„Zavři oči a mysli na kluky z kapely v dámském prádýlku, hlavně na bubeníka!" vydala jsem příkaz a zařídila se podle něj.

Rychle zalepila všechny ty hlubší rány a zcela bez ostychu, utekla do obchodu.

„Je jen odřenej, do špitálu nechce, ale nevím zda ho tu nechat?" vysypala jsem hned po svém příchodu dopředu.

„Je dost velkej aby se rozhodl. Nech ho na kase, může alespoň sedět. Ty Ross, jsi skvělá," poplácal mi rameno a šel dozadu.

Jaká vlastně jsem?

Skvělá?

Ne, to rozhodně ne. To bych nikdy nedopustila nic z toho co se stalo. Neplácala se v podivných jednostranných zamilování a nikdy bych se nesetkala s tou sexy obludou.

Sexy!

Ne, sakra Rossi, nesmíš tak přemýšlet!

Napomenula jsem se uvnitř.

„Tak já jdu, buďte v klidu!" zabouchly se dveře za panem Parcerem.

„Posaď se na kasu, já budu v shopu," rychle jsem kličkovala k úniku.

„Ty, Burnová?" ztěžka dosedl a já viděla, že je celkem bledý, „uděláš mi něco k snídani?"

Pomateně jsem zamrkala: „Co?"

„Zaspal jsem, nestihl autobus, spálil toasty a měl studené kafe. Můžeš mi udělat něco k jídlu?" vysvětloval tónem pro debila.

„Em, jo, to co posledně?" nadzvyhla jsem bradu.

„Bezva, princezno!"

Díky bohu za to oslovení, málem jsem zapomněla, s kým to vlastně mluvím.