Následující jednohubka pochází z mého originálního díla – Caelum. Konkrétně to spadá do doby mezi Potomky mraků a Děti Archy (ty nejsou vydané, pracuju na nich bokem). Hlavní postavou je kapitán Noe (ano, odkazy na Bibli jsou tam schválně), chlapík, kterému chutná pivo víc než život, ale má srdce na správným místě.

Ostatně jako všechno, co z tohoto světa pochází, bych tuto jednohubku chtěla věnovat své babičce. To díky ní jsem se dlouho nebála psát a vyjadřovat tak to, co v sobě dusím, takhle elegantním způsobem.

* * *

„Psal se rok ani-nevím-jakej, když se tady kapitán, tehdá ještě známej sukničkář a budižkničemu, vožral tak moc, že skoro spadl do studny,“ spustil malý mužík u poloprázdného stolu v zatuchlé krčmě.

Mezi tlustými prsty mnul konec prořídlého knírku a zaujatě sledoval obličeje svých posluchačů. Tuhle historku opakoval každý volný den, když se naskytla příležitost, a všichni si šli rádi poslechnout jeho verzi známého příběhu o tom, jak se muži splnilo u studny přání.

Skrze zapatlaná sklíčka malých kulatých brýlí hleděla na kouř v lokále dvě prasečí očka. V nich se odrážela léta zkušeností, sem tam probleskla jiskra, když se jeho pohled s někým setkal. Ještě se nemohl považovat za starého, ale ty stříbrné provázky, jež se snažily schovat v kdysi krásných hustých hnědých vlasech, napovídaly, že měl nějaká ta léta za sebou.

„Zrovna se všechno chystalo na momenty. Den vzpomínání byl za dveřma a to znamenalo jediný – všichni plavci se museli vrátit do města, aby uctili památku všech padlých, který jsme v průběhu staletí ztratili. Nikdo mi nemusel říkat, abych sebou hejbnul, možnost chlastat na ulici se naskytne jenom jednou za rok a tu si nenechám uplavat.“

Několik posluchačů se uchechtlo. Vypravěč byl známým pijanem, vyprávělo se o něm v celém městě. Kdyby nepocházel z bohaté rodiny, která měla kořeny u šlechticů, možná by se mohl skrývat daleko lépe, ale vypadalo to, že mu to takhle vyhovovalo. Spokojeně se šklebil od ucha k uchu a prsty hladil krýgl s chlazeným pivem.

„Jenom si to představte. Můžete vylízt z týhle ďoury a jít se napít na náměstí. Tehdá to ještě nikomu nevadilo, protože se nic špatnýho nestalo – dokud se neobjevil Noe a všecko nepřevrátil vzhůru nohama. Mám takovej pocit, že ten chlap neměl nejmenší ponětí vo tom, kde je a proč ještě neleží u lékaře.“

Koutky se mu vytáhly ještě o něco výš. Dokud se Noe – kapitán Noe, jeho dlouholetý nejlepší přítel a partner – nepotuloval kolem jediné krčmy ve městě, směl těm zoufalcům nakukat spoustu nesmyslů. Zatím se držel pravdivého jádra, ale už si připravoval grandiózní finále, které rozhodně předčí to minulé.

Doba oslav dne vzpomínání se blížila. Proto se celá posádka musela vrátit domů. Všiml si, že spousta plavců brblala, že jsou oslavy rok od roku horší a že jim soutěž o nejlepší pálenou chybí. Ti s chabějším humorem doplnili, že by se mohla zavést soutěž o nejoblíbenější upálenou, když se vědci sbalili z království hlavně kvůli tomu, že je královna začala používat na topení místo dřeva.

Nic zábavného na tom nebylo. Ctil všechny tradice a zvyky, jež se s dnem vzpomínání spojovaly. Věřil, že jeho předkové netrpěli nadarmo. Někdy cítil to nutkání se aspoň trošku snažit dosáhnout něčeho pořádného – chytit větší rybu než pomyslný pohár ze zápasu v popivovém krkání –, ovšem pokaždé si vybavil, proč si vlastně zvolil tuto cestu.

Sklopil pohled na bělavou pivní pěnu, která se houpala na hladině. Na ten den si pamatoval docela přesně, skoro jako by se stalo včera. Nebylo to vlastně ani tak dávno, nanejvýš dvanáct, možná patnáct let. Tehdy se mohl chlubit svalnatými pažemi a mnohem pevnějším břichem, jemuž se sice nedalo říkat jinak než pivní pupek, ale při soubojích pokaždé obstálo na výbornou.

Chybělo mu to krásné bezstarostné mládí, ne že ne. Jakožto potomek bývalých šlechticů, jimž patřilo mnoho budov ve městě, se nikdy nemusel bát toho, že přijde o střechu nad hlavou. Možná naschvál rebeloval proti rodičům, aby nemusel nosit ty směšné hadry a chodit s nimi na nudné čajové dýchánky, ale byl to krásný život nudného stereotypu a uklidňujícího pocitu bezpečí.

Dokud nepotkal Noeho a ji. S Noem se poznali jednoho zimního dne na ulici. Na rozdíl od něj to současný kapitán vzducholodě Daisy neměl zrovna jednoduché. Noe o tom nerad mluvil, ale jednou se mu z něj podařilo vypáčit dost informací k tomu, aby si to dokázal spojit.

Důvod, proč měl v životě takovou smůlu, byl docela prostý – proslýchalo se, že pocházel z královské krve. Nirmané se naučili nenávidět cokoli, co se spojovalo se zlatou korunou potijskou a její rezavou nositelkou, která ani přes generace neměnila jméno, pouze si za něj přidávala čísla a zářezy za padlé poddané.

Poklepal si prstem na ret. Každý rok se vzpomínalo na statečného prince Melima, který vedl výpravu na pohoří Sinaj – jediné místo, kam na ně dlouhá paže inkvizice nedosáhne. Obecně se vědělo, že zemřel při obraně úpatí ještě před dosažením jejich cíle, přesto vznikla legenda o potomkovi, jejž jeho krásná hloupá žena porodila devět měsíců poté.

Historie byla úsměvná. Nedokázal uvěřit tomu, kolik lidí považovalo Noeho za prince vetřelce. Nedocházelo jim, že i kdyby byl princ – a jednou mu to kapitán nepřímo potvrdil –, už dávno nárok na trůn ztratil. A tady to nikoho nezajímalo, lidé se neměřili podle pravítka titulů a krve, ale podle vzdělání a přínosu vědě. Alespoň tak zněla teorie, kterou jim cpali ve škole. Pravda se blížila spíše opaku.

„Ode,“ přerušil tok jeho myšlenek mladý muž. Ihned si hlas spojil s tváří. Byl to ten naproti.

„Vo co… a jo. Kecání. Pardon,“ vykoktal ze sebe oslovený a utřel si sopel, jenž mu tekl z narudlého nosu, do rukávu plavecké uniformy. „Na náměstí byl takovej bordel, že se mu zdejší vykřičenej barák nemohl vyrovnat. Lidi se zbláznili. Chodili vod stánku ke stánku a brblali, že se jim hudba, co tam hrála, nelíbí.“

Vzal krýgl za široké ucho a zvedl si hrdlo ke rtům. Musel ústa otevřít víc, aby se mu pěna neusadila na kníru, ovšem už nepočítal s tím, že se mu pivo vyplaví přes koutky na vousy. Když vypil polovinu, třískl nádobou o dřevěný stolek, na němž už byl nespočet lepkavých koleček, a vytáhl kapesník, jímž setřel pivo z plnovousu.

Spokojeně vydechl, když se mu podařilo vousy usušit. Doufal, že ten odér vydrží i po koupeli. Před vstupem na loď byla hygiena důležitá. Nikdo z posádky nevěděl, kdy potom potkají horkou vodu a mýdlo.

„Teď trocha vodbočím,“ pokračoval starší opilec a mávl paží vedle sebe na malé pódium. „Vidíte támdlety nuly? Ty muzikanty u stolu?“

Zašklebil se, když se všichni otočili. Naštěstí je nesourodá skupinka s podivnými nástroji neslyšela. Kdyby ano, nechal by tady pivo a vzal by nohy na ramena. Už jednou dostal smyčcem po hlavě, nechtěl riskovat, že ho ta agresivní žena praští celou basou.

Dlouho nečekal, než mohl povídat dál. Posluchači se stejně koukali správným směrem.

„Tihle hrávali na náměstí. Už tehdá se držel názor, že je umění pro blbce, co nechtěj makat rukama ani hlavou. Některý z nich skončili v dole a tihle – ta malá skupina s agresivní maminou v čele – jsou jediní, co zbyli. Buďme rádi, že je tu máme. Sice fidlaj tak příšerně, že bych jim ty smyčce nejradši nastrkal do prdele, ale je to lepší než nic. A z toho se poserete, jenom čekejte. Tady Noe –“

Přerušilo ho zaskřípání dveří. Obyčejně by se tím nezaobíral, ale zrovna se blížil k části, kterou jeden konkrétní člověk nemusel slyšet. Nebo musel? Už si nebyl jistý.

Podíval se k východu z krčmy. Ve dveřích stál docela malý pohublý mužík. Vypadal jako běžný občan Nirmu – s tím rozdílem, že se mu u pasu houpala lesklá mačeta.

Oda naprázdno polkl. To byl on. Musel své vyprávění dokončit, než dojde k jejich stolu. Nemusel být zrovna génius, aby odtušil, že jde za ním.

„No, abych to nějak shrnul. Byla oslava, všichni chlastali a tancovali na tu příšernou fidlačku, a když měl bejt proslov, v němž se tehdá střídali všechny největší hlavy města – včetně šílence Quinna –“ věnoval pohled chlapci vedle sebe, který nesl stejné jméno, „přiřítil se ke studni kapitán, vožralej jak vidloň, naklonil se přes okraj studny a hodil do ní šavlu. No a legenda praví, že se mu ten den splnilo jeho největší přání a –“

„A tady bych to utnul, Ode.“

Tentokrát to byl nově příchozí, kdo ho přerušil. Oda zrudl až po špičky malých oušek a poškrábal se na zátylku, na němž se vytvářelo plešaté kolečko.

„Noe, to neuvěříš, k čemu mě tydle děcka donutily,“ vykoktal s pauzou na krátké škytnutí a zazubil se na přítele od ucha k uchu.

„Myslím, že tuto povídačku bych mohl dokončit já. Co ty na to?“ navrhl kapitán.

Oda neodporoval. Ačkoli byli dlouholetí přátelé, choval k němu respekt jako k nikomu jinému. Vzducholoď nedostal za trest, zasloužil si být jejím velitelem. Nikdo jiný by se s tím tak dobře nevypořádal.

„Ve studni se schovával strážce. Chlastal ve službě. Díky tomu, že jsem mu na hlavu vyklopil svůj skromný oběd, jsem získal palubního kuchaře,“ prohlásil Noe tak suše, jako by nikdy nic nevyprávěl, a nuceně se zazubil od ucha k uchu.

Oda se uchechtl. Noe nebyl nejlepší vypravěč, ale výraz v očích těch posluchačů mluvil za vše – kapitán Daisy, známý budižkničemu, povaleč a ochlasta, možná mohl být odpadem společnosti, ale dokud ho alespoň někdo vnímá jako hrdinu, díky němuž přežila část posádky Archy, měl jeho život nevyčíslitelnou cenu.

A Oda si byl jistý, že není tím jediným, kdo kapitána ctí a stál by za ním i na konci světa. Ostatně, jiskra v očích toho klučiny vedle něj mu napovídala, že ho neviděli naposledy.