K tomuto fandomu jsem si hledala cestu déle. Ačkoli jsem nepatřila mezi ty jedince, co odsuzují anime hlavně proto, že je to kreslený a údajně pro děti, nedokázala jsem si pustit cokoli jiného než Bakugan. Až půl roku zpátky jsem se odhodlala pustit do tohoto kousku a rozhodně toho nelituju! Svým zpracováním, postavami a celkovým provázáním předčil snad všechny hrané seriály, které jsem zatím viděla – a i většinu knih.

Následující povídku bych chtěla věnovat katheneverwrites, díky níž jsem se k FMA dostala. Zároveň slouží jako jedno moje obrovské „děkuju za všechno“, protože malý by nebylo dost.

* * *

Mnoho lidí padlo, abychom my mohli dosáhnout šťastného konce.

Přesně takhle zněla první myšlenka, která se mu usídlila v hlavě, když vůz zastavil nedaleko Ishvalských hranic. Nic ho netížilo víc než vzpomínky na vyhlazovací válku, v níž jeho ruce nasákly krví nevinných obětí. Poznamenalo ho to, ale neoslabilo, právě naopak – díky těmto obětem se z něj stal silný a soběstačný jedinec.

Někdy si člověk musí projít peklem, aby skutečně dozrál.

Nebyl si jistý, kde tento výrok slyšel, ale vybavil se mu jako druhý. A zněl pravdivě. Když se podíval vedle sebe na své věrné druhy, kteří s ním bojovali bok po boku nejen ve válce, ale i v běžném životě v Centrálu, viděl, že i na nich se podepsal démon sám – všímal si těch prázdných pohledů, v nichž tančily jiskřičky naděje, toho prázdného polykání vzduchu nasáklého dávno vsáknutou krví.

Takovou bláhovost si dovolil, aby si myslel, že v něm tohle místo nevyvolá zlé vzpomínky. Ještě se nestal novým Vůdcem, odmítal tento titul přijmout, dokud nespatří zemi, kterou tak zpustošil. V moment, kdy mu vrátili zrak pomocí kamene, jehož vznik měla na svědomí kvanta životů nebohých Ishvalanů, si dokonce usmyslil, že chce, aby to první, co uvidí, byla právě obnovená Svatá země. Poručík Hawkeye ho nemusela dlouho přesvědčovat, aby je otevřel hned.

A teď tady stáli – odění v civilu, aby to nevypadalo jako další invaze, s holemi v rukou a velitel se slunečními brýlemi, které sloužily jako ochrana proti ostrému světlu.

Vzpomínal si, jak ho učili, které plodiny se v Ishvalu nejvíce pěstovaly ještě před vyhlazovací válkou. Půda poblíž hranic vypadala neporušeně, dokonce z ní trčely suché klásky obilí. Nemělo by být těžké zavést zpátky zemědělství, alespoň ne v této části. Vzhledem k tomu, jak málo Ishvalanů zbylo, byl ochoten navrhnout, že by mohli poslat pomoc z ostatních oblastí.

Pomalu se sehnul k zemi. Poručík okamžitě zareagovala, reflexy ji donutily sáhnout k pasu, kde měla mít zbraň, avšak nevytasila ji. Zastavila se těsně u studeného kovu, z nějž byla pistole vyrobena, a pustila ruku podél těla.

„Neměl byste se shýbat,“ varovala svého nadřízeného. „Stále se zotavujete.“

„To i vy, poručíku.“

Ačkoli si tím peklem prošli spolu, formality musely zůstat. I kdyby byli sami, stále se vnímali jako velitel a podřízený, přestože sdíleli silné pouto a dalo by se říct, že jsou i dobří přátelé, které spojovala bolest a společná minulost.

Opřel si zápěstí o vysunuté pokrčené koleno a otočil se na ni přes rameno. Od té doby, co nastoupila k armádě, její zlaté vlasy nepocítily hrozbu čepele nůžek. Pamatoval si na poslední den, kdy se viděli v civilu – tedy ona byla civil, on už důstojník. Tehdy jí krátké blond vlasy trčely do stran, ačkoli si je sčesávala do uhlazeného tvaru. Nyní jí drdol sotva držel ohon dlouhý pod kříž.

Říct o ní, že je krásná, nemohl. Nesměl na ni pohlížet jako na ženu. Byla voják, stejně jako on – a co víc, byla dcerou jeho zesnulého učitele. Kdykoli, kdy se na ni podíval, v ní jeho odkaz našel. Postupem času ji přestával vnímat jako dceru génia, který z něj udělal Mustanga, jak ho zná svět, ale jako silnou soběstačnou bytost, která potřebovala jen popostrčit správným směrem. Rozhodně tím správným nemyslel armádu.

Natáhla k němu paže. Velitel neodporoval, když ho podepřela pod loktem a pomohla mu na nohy. Doktor říkal, že bude mít problémy s rovnováhou, než si zvykne na to, že vidí. Údajně je to však daň, již se vyplatí zaplatit.

„Opravdu tam chcete jít?“ zajímala se poručík.

Mustangovi netrvalo dlouho, než vymyslel odpověď, ovšem na jazyku se ještě nezformulovala do správných vět. Proto, když ústa otevřel ke slovu, z nich prve nic nevyšlo – až poté, co naprázdno polkl a posunul si brýle blíž k očím, spustil:

„Musím. Chci napravit naše chyby. Nemohu po nich žádat odpuštění, to si v žádném případě nezasloužím, ale vrácení Svaté země do správných rukou by mohlo být dobrým začátkem pro oboustranně výhodné spojenectví.“

Poručík politice moc dobře nerozuměla. Chápala, že je tato cesta sem důležitá, ale nedokázala najít ten hlavní důvod, proč její nadřízený odmítal dál ležet na lůžku a zotavovat se. Bylo po válce, měli dost času. Tak proč se Mustang vrátil na hřbitov tisíců duší tak brzy po přijetí síly kamene?

Havoc ho dostal přede mnou, opakoval si, kdykoli pomyslel na to, jak sobecky vyplýtval životy Ishvalanů, jež byly v kameni uvězněny. I dnes se na podporučíka nedokázal podívat bez toho, aby na to nemyslel.

Podporučík Jean Havoc, mnohdy přezdívaný balík vesnický, s nimi nemohl jet. Na rozdíl od Mustangova zranění se to jeho léčilo hůře. Než proces uzdravování došel ke konci, báli se, že v kameni nebude dost síly pro velitele. Naštěstí se ukázalo, že jeho kapacitu podcenili.

Mrzelo ho, že Havoc nemohl jet s nimi. Zasloužil si být jedním z těch, kteří obnoví zem. A ta cesta začíná tady – tak jako tady začala válka, zde započne i mír.

Zbytek jeho skupiny dlouho neváhal. Jeli až za nimi – na hřbetech velbloudů. Mustang se na takové dobrodružství cítil starý. Věkově na tom mohli být podobně, ale jeho válka tak zmohla, že zestárnul alespoň o deset let během posledních několika měsíců.

„Musíte vypadat dobře, že ano?“ protrhla ticho Hawkeye.

Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, co řekl nahlas a co slyšel ve své hlavě. Poslední dobou se v myšlenkách ztrácel často, hlavně když byl sám.

„Pokud se mám stát Vůdcem, musím začít se zalepeným štítem. S čistým nemohu, je na něm spousta krve… Pokud chci být dobrým zástupcem, musí to tak být,“ odvětil po krátké pouze tak nahlas, jak se odvážil.

„Měl byste nám dovolit vám pomoct, pane.“

Přejel si ji pohledem. Oči se zastavily na táhlé jizvě na krku. Nevědomky zaťal ruce v pěsti. Kdyby reagoval rychleji, nemusela takhle riskovat. Tehdy u kruhu ji skoro ztratil.

Kvůli jeho opovážlivosti zemřelo dost lidí. Spoustu z nich zranil a poznamenal je sdílenou vinou, jíž se do konce života nezbaví. To jeho přičiněním byl podporučík Havoc připoután na vozíku.

Kdyby si mohl vybrat, zvolil by tu možnost, která by nikomu jinému neublížila. Ale sám to nemohl zvládnout. Potřeboval jejich pomoc a podporu. A navíc – jsou to vojáci. Jejich oběť sice píchne u srdce, avšak dají se nahradit. Přátelé ne – právě proto svou malou skupinu nepovažoval za vojáky, jimž rozkazoval, ale za staré známé, kterým doporučoval postup a po jejichž boku byl ochoten padnout se ctí.

„Jsme tu pro vás. Věříme vám, pane,“ dodala poručík Hawkeye milým mateřským tónem.

„Ano. Já vím, poručíku.“

Odolával touze ji oslovit jménem. Tím by však jejich pracovní vztah přešel do osobnějšího stádia. Jako armádní velitel si to nemohl dovolit. A až se stane Vůdcem? Bude potřebovat poradce, někoho, komu může věřit.

A vhodnějšího kandidáta najít nemohl.

„Rizo,“ řekl tak tiše, že ho ani nemohla slyšet. Proto ještě jednou polkl všechny sliny, jež se mu usadily pod jazykem, a oslovil ji znovu – tentokrát dost nahlas. „Rizo.“

Žena přestala sledovat krajinu plnou písku, která si sebrala skoro všechnu její pozornost. Nad ničím složitým se nezamýšlela, proto se snadno vrátila duší do těla.

Jejich pohledy se setkaly. Mustang mohl jen odhadovat, co se jí honilo hlavou. Nevypadala tak překvapeně, jak předpokládal, když ji oslovil jménem. Nevzpomínal si, kdy naposledy to udělal.

„Ano, pane?“

„Nechci vládnout jako Bradley. Budu Vůdce, který bude hlasem lidu. A proto bych chtěl, abyste mi zůstali po boku i poté, co se jím stanu.“

Kupodivu to z něj vylezlo velmi snadno. Věděl, že je to správné rozhodnutí. Bez nich by tady nebyl. Kdyby se Vůdcem mohli stát všichni, neváhal by, ale takhle jemu zůstane titul a stane se tváří lidu, zatímco lid bude vládnout s ním.

Riza Hawkeye se znaveně pousmála. Nemusela nic říkat, bohatě stačilo, že mu věnovala jeden úsměv. Zbytek dialogu proběhl někde mezi očima a nosem, jednoduchými gesty rukou a krátkou salutací – vzájemnou.

„Bude mi ctí, veliteli!“ zvolala a srazila paty k sobě.

„Royi,“ opravil ji. „Taky budu rád, když mě přátelé budou oslovovat jménem.“

„Royi,“ zopakovala po něm. Ruku však z čela nestáhla. „Bude z vás výborný Vůdce.“

„Z vás všech také.“