Kdybyste se mě zeptali, díky kterému kousku jsem tak nějak začala vnímat anime jako plnohodnotné dílo, byl by to Psycho-Pass. Na tenhle fandom jsem nenarazila náhodou, ukázal mi ho přítel a já jsem mu za to vděčná. Těžko budete hledat lepší sci-fi i mezi hranými seriály. Podle mého názoru Psycho-Pass dalece předčil známé tituly.

Tuto jednohubku bych chtěla věnovat alexcoorne. Pokaždé, když se na Kogamiho podívám, vybaví se mi tvůj Hunter. A do podvěmí ses mi dostala i ty ve spojitosti s tímto fandomem.

* * *

Do místnosti, kde zrovna trénoval jeden z chytačů, vkročil inspektor bez vyzvání. Byla to společná tělocvična – což znamenalo, že do ní mohl vstoupit kdokoli, kdo si chtěl dát do těla. Pro něj cvičení a posilování nebylo denním chlebem, ale občas si potřeboval protáhnout svalstvo a vyzkoušet si, jestli má stále tak dobrou kondici.

Nebyl překvapen, když ho tam našel. Prakticky v místnosti nikdy nenarazil na nikoho jiného. Otci, který taktéž pracoval pod inspektory, se bravurně vyhýbal, ale Kogamimu jako by pokaždé přistál v hrsti.

Odložil si vestu na věšák, který nezaujatě postával vedle dveří. Brýle si posunul co nejblíže očím. Nemusel je nosit, ale zvykl si na to, že za tenkými sklíčky schovává oči, jež mnoho lidí stále považuje za brány do duše. Nechtěl, aby si z něj kdokoli četl jako z otevřené knihy. Kougami toho o něm věděl dost, ale ani zdaleka ne tolik, aby mohl prohlásit, že ho zná.

Vyšel si k němu. Poznával ty pohyby, ani nepotřeboval mít rozsvíceno. Kogami z nějakého důvodu rád cvičil v šeru. Zběsile mlátil do všeho, co se ochomýtlo kolem něj. Byl jako posedlý nějakým démonem, který ho nutil bít a bít, dokud má nějakou energii.

Inspektor si připravil pěsti. Už několikrát tvrdě narazil, když Kogamiho překvapil. Většinou ho chytač srazil jedním, občas dvěma chvaty na zem, odkud se už nezvedl, pokud mu nepodal pomocnou ruku. Ale tentokrát se nenechá tak snadno shodit.

Trochu pokrčil nohy, aby snížil těžiště, a sunul se po podlaze k němu. Ani se nesnažil být extra tichý, věděl, že když se muž soustředil, okolí pro něj neexistovalo. Jen sem tam se z uší vyplavila voda a oči se zbavily černých brýlí.

Najednou se Kogami zastavil. Inspektor Ginoza na to zareagoval ztuhnutím na místě. Naprázdno polkl, když chytač otočil hlavu tak, aby měl pravé ucho přesně naproti němu.

Další scény se odehrály tak rychle, že Ginoza netušil, jestli uběhlo dvacet sekund, nebo jen pět. Kogami zaútočil rychlým úderem pěstí, kterému se nestihl vyhnout, ale podařilo se mu zachytit pěst těsně u hrudníku.

Když už si Ginoza myslel, že tím jak začal, tak i skončil, ho kolega překvapil dalším útokem. Až příliš pozdě si všiml toho, že držel jeho levačku, zatímco dominantní ruka se chystala k opravdovému útoku.

Nezareagoval včas. Než se vůbec stačil pohnout, pěst narazila do levého ramene. Důsledkem toho mu paže na chvíli ochrnula, jako by nad ní ztratil kontrolu. Bez vůle a bez síly se houpala podél těla jako houpačka bez dítěte, jako oběšenec bez dechu.

Nemohl to tak nechat být. Obyčejně by tímto rozehřívací souboj skončil a pustili by se po krátké pauze na kouření do skutečného, ovšem Ginoza ještě neskončil. Byl rád, že byla kolegovi zrcadlově blíže právě levačka a ne pravačka, protože jinak by se neodvážil zvedákem zaútočit na spodní část trupu.

Pěst narazila do tvrdého. Chvíli si myslel, že si na sobě nechal vestu, ale brzy mu došlo, že se mu podařilo zpevnit svalstvo. Ve výsledku to moc nebolelo ani jednoho z nich. Pak stáhl ruku zpátky k sobě a o krok ustoupil.

„Na tom překvapení musíš zapracovat,“ sdělil mu Kogami monotónním hlasem. „Při správném načasování a opatrnosti bys byl schopen nepřítele položit.“

„Dřív, než se tak stane, bych ho složil dominátorem,“ odvětil sebevědomý inspektor.

Prohmatal si rameno. Ochrnutí bylo dočasné, prakticky hned se zeslabovalo. Ale v paži neměl dost sil na to, aby s ní pohnul. Proto se musel spokojit s tím, že ji může jen promačkávat a připravovat na ten skutečný souboj.

„Nespoléhej se na zbraně. Nezabíjí je ona, ale ty.“

Inspektor si posunul brýle. Pak prošel kolem Kogamiho tak těsně, až do něj narazil nepoškozeným ramenem.

Odmítal mu na to cokoli říct. Vážil si jeho rad a pomoci, ale když došlo na to, jak má provádět svou práci, nedal si poradit. Moc dobře věděl, jak na ni.

Posadil se na lavičku. Byla tak nízká, že mu kolena pokrčených nohou sahala skoro do půlky hrudníku. Opřel si lokty o stehna. Levačka se zdála být v pořádku, všechna ta nehybnost odeznívala v doprovodu slabého mravenčení.

Kogami si zašel k věšáku. Z kapsy bundy vytáhl krabičku a lesklý zapalovač. Ginoza nechápal, proč si tím ničil zdraví. To mu nestačilo, že jakožto chytač měl i tak krátkou životnost?

Jeho bledý obličej na chvíli ozářilo slabé světlo zapalovače. Ginoza odolal touze se zvednout a cigaretu mu sebrat. Nemělo by to smysl, stejně by ho nezastavil. Už si zvykl na ten nepříjemný puch, který se táhl po celé tělocvičně.

Chvíli sledoval jeho oči. Už to bylo pár let, co opustili školu. Sdílený sen stát se inspektorem je oba dostal až sem. Uvědomoval si, že kdyby si sundal brýle, ta hra na vytrvalejšího by skončila v moment, kdy by se zjistilo, že se i jeho psycho-pass zakalil. Nechápal, jak to Kogami mohl tak rychle přijmout a nezbláznit se z toho.

Brzy plamínek zmizel. V šedých očích se odrazilo teplé světlo uhlíků, které se držely na konci smradlavé tyčinky. Pak ji sevřely dva silné prsty a vytáhly ji z koutku úst, odkud se přes skoro semknuté rty prodral šedavý kouř.

Ginoza si zakázal vzpomínat na dny, kdy oba pracovali jako inspektoři. Připomínalo mu to lepší časy, dny naděje, kdy si každý večer slibovali, že vydrží až do konce, že neskončí jako jeho otec. Ale dnes tomu bylo jinak. Kogami se snížil na jeho úroveň. Přesto si ho jeho přítel vážil a ctil ho, jako by si byli rovni.

Zatřepal hlavou. Ne, na to nechtěl myslet. Měli volno, chtěl si ho užít a aspoň někdy vypnout mozek.

„Pořád tě trápí tvůj psycho-pass?“ ozval se po chvilce ticha Kogami.

Nevzpomínal si, kdy naposledy ho oslovil jménem. Věděli, kdy na sebe mluví, nepotřebovali to. Přesto by se na staré dobré časy rád naladil.

Myknul rameny při krátkém povzdechnutí. Brýle mu sjely až ke špičce nosu. Kapičky potu se smísily s mastnotou, jež se držela v pórech, a společně stékaly k obroučkám.

„Kdyby tě netrápil, řekl bych, že tě neznám,“ pokračoval, když mu došlo, že se odpovědi jen tak nedočká.

„Budu v pohodě,“ odvětil inspektor a skryl obličej za tmavé vlasy. „Tebe netrápí zdraví, když tolik kouříš?“

„Taky budu v pohodě,“ použil na něj jeho frázi a opřel se zády o stěnu. „Takže… zítra se má dostavit starouš, co?“

„Jo,“ zabrblal Ginoza.

„Nezníš zrovna nadšeně. Často se neukazuje. Neuvidíš ho rád?“

„Není jako ty. Je to kriminálník. Ostuda naší rodiny. My dva si nemáme co říct. Nechápu, proč si na mé narozeniny udělá ten čas a chce se se mnou setkat.“

„Možná se mu po synovi stýská.“

Sklopil pohled na své prsty. Ano, určitě se mu po něm stýskalo. Masaoka neuměl skrývat starost. Snažil se v synových očích očistit, obhájit se, ale marně. Ginozovo srdce se nedalo obměkčit. Možná trochu začínal chápat, jak se cítil, to však neznamenalo, že mu odpustí.

Zaťal ruce v pěsti. Nedalo se říct, že by ho nenáviděl. Bál se ho milovat. Bál se k němu vzhlížet. Cítil, že ačkoli jsou na jedné lodi, stojí na opačných stranách.

„Nemá syna,“ prohlásil a podíval se na přítele. „Jsem jeho nadřízený.“

„Já vím,“ zamumlal si Kogami pod nosem a odrazil se od stěny.

Pak došel k lavičce, o niž zhasnul cigaretu. Na místě, kde zbylo trochu popílku, byla dlouho vytvářená propálená díra.

„Tak jdeš? Mám chuť ti nakopat zadek.“

Ginoza se poušklíbl. Všechny chmury najednou zmizely. Zvedl se na nohy a prolupal si prsty.

„Pozor, kamaráde. Tentokrát ti nic nedám zadarmo.“