Doctor Who je fandom, do kterého mě tlačilo víc lidí. Tvrdohlavě jsem odmítala, dokud mě jednoho dne něco neosvítilo a já se nekoukla na první díl. Ze začátku mě to moc nebralo, ale jakmile se objevila Donna, vše se změnilo - za den jsem viděla pět až šest dílů, což pro mě bylo v tu dobu nepochopitelné. Tři roky nato jsem shlídla celý SPN za jeden měsíc, ale to už je jiná kapitola.

Dlouho jsem přemýšlela, o čem budu Doktora psát. Bylo mi jasné, že to musí být duo Desítka a Donna, protože to je mi nejbližší. A vybrala jsem si místo, který mi sice tak blízký není, ale protože jsou historikové propražští a o Moravském knížectví toho moc není, jiná možnost mi nezbyla.

Tuto jednohubku bych chtěla věnovat Utylike. I přes to, že mám na Doktora spíše zlé vzpomínky (a hlavně na ty popelnice v něm), se mi vybavíš hlavně ty.

* * *

„A proč taky někdy nerozhodnu já, Marťane?" zabrblala zrzka podobně nevrle jako kočka, které někdo narušil teritorium.

Muž docela drobné postavy se jejími slovy nenechal zlákat. Pobíhal od ovládacího panelu ke dveřím a zpátky, jako by si sám nebyl jistý, co by měl dělat dál. U toho si něco brblal pod nosem a mával pravým zápěstím do rytmu Ódy na radost.

„Doktore!" zapištěla na něj.

Zastavil se a podíval se na ni. Nechápavě nakrčil obočí. Přesně takové hraní si na tupce zrzku vytáčelo. To se nemohl alespoň jednou chovat normálně? Tedy... lidsky normálně?

„Neptal jsem se tě," spustil oslovený a myknul rameny, „kam chceš cestovat, protože se musíme setkat s někým důležitým."

„S kým?"

„S jeho Veličenstvem Karlem. Na minulé návštěvě jsem si u něj nechal propisku. Pokud se mi podaří trefit tu správnou dobu, vezmu mu ji a nic zásadního se tím nezmění. Nelíbí se mi, že se propiska stala důležitým klenotem České koruny."

„Takže České království," zamumlala zrzka a tiše si povzdechla. „Nikdy jsem tam nebyla. A dokud můžeme cestovat časem, asi je mi fuk, kam půjdem jako první."

„To jsou slova silné ženy, Donno Nobleová!"

Dosud nepochopila tu potřebu ji oslovovat celým jménem. Ano, byla pravda, že si mohl dovolit ztrácet čas vyslovováním nepříliš dlouhého příjmení, ale proč by to někdo dělal? Ten mužík byl zvláštní - a nemohly za to jen jeho podivné zvyky, ale i to, jak reagoval na většinu situací.

Sledovala ho po celý zbytek cesty. Spíš než dospělou bytost - teď se nabízela otázka, jestli je podle pravidel své rasy skutečně dospělý - připomínal nadšené dítě. Kdyby ho neznala a byla slepá, určitě by jeho věk tipovala na nějakých sedmnáct let. Někdy možná na deset, osciloval mezi těmito hranicemi.

Doktor poskakoval kolem jako lesní žíňka po břehu jezírka. Už několikrát se ptala sama sebe, jestli byl dobrý nápad se dobrovolně stát druhým terčem. Většinu všeho zlého sice schytal Doktor, ale to neznamenalo, že ho mohla používat jako živý štít. Za takové vyžle by se neschovala, ani kdyby přešla na striktní dietu.

„Rok 1350, to by mohlo být ono. Pokud se nepletu, v říjnu toho roku jsem se byl podívat na rytířský souboj. Král si při něm nehezky poranil čelist. Řeknu ti, že sledovat to nebylo hezké a mluvit o tom mě nijak netěší. Mám totiž takový dojem, že za to tak trochu můžu já," přerušil ticho Doktor a poklepal si prstem na koutek. „Ta prokletá propiska!"

Donna neměla nejmenší ponětí, jaká tam byla souvislost. Doktor často jen tak plácl slovo, které mu přišlo na mysl, aby se neztratilo v hlavě. Za ty týdny, kdy si snažila zvyknout na většinu jeho podivných zvyků, přišla na to, že nejlepší je nic neříkat. Už se stalo, že ji párkrát okřikl.

Založila paže na hrudníku a dlouze si povzdechla. Neměla náladu do něj rýpat. Běžně se peskovali a hlasitě si vyměňovali názory, ale dnes ji zmáhala únava. Možná měla dát na jeho radu a trochu se prospat. Rozhodně by jí to neublížilo. To by však nebyla Donna, kdyby se o všem nehádala a pak si nestála za svým. A tak byla postel prázdná, neustlaná a studená.

Povědomé házení by poznala kdykoli. Doktor se držel madla tak pevně, že i když mu nohy sem tam poletovaly ve vzduchu, ze svého místa se nepohnul. Donně stačilo se chytit nejbližšího výstupku a nepouštět se, ani kdyby na ni letěla skupinka vos.

Ustalo to podobně náhle, jako to začalo. Najednou se gravitace uvnitř TARDIS ustálila. Doktor i poněkud rázná zrzka skončili na zemi jen kousek od sebe. Zatímco Donna si pod nosem brblala pár nehezkých slov, Doktor vyskočil na nohy, jako by mu bylo aspoň o šest stovek méně, a s dětským nadšením odskákal ke dveřím.

Donna se ještě válela na zemi, když je otevřel. Z úst jí uniklo tiché „páni", když spatřila zatravněné kopce plné vlčího máku. Mezi rudými květy, které si z nějakého důvodu spojovala spíše se Španělskem, ze země trčely klasy pšenice a ječmene.

O Česku věděla jen to, že se Češi v pivě skoro až koupali. V Anglii nebylo moc lidí, co by se o tento zapadlý kraj uprostřed vnitrozemní Evropy zajímalo. A ani ji stát, který měl v originálním znění nad céčkem podivný nešpanělský klikyhák, nijak neočaroval.

„Vítej v Čechách," prohlásil Doktor a zhluboka se nadechl. „Ten pach se nezměnil. Jako by to bylo včera, co jsem pomáhal hnojit pole."

Zrzka si odfrkla. Už aby tahle návštěva byla za ní. Přiznávala, že ji návštěva jednoho z největších panovníků středověké Evropy lákala, ale když viděla, kde TARDIS zaparkovala, nemohla se ubránit krátkému povzdechu. Jak daleko musí být nejbližší město?

„Tak pojď," lákal ji k sobě ven tím dětským úsměvem. „Praha je kousek."

Nevěřila mu. Něco jí na tom úsměvu nesedělo. Že by takhle zaparkoval schválně? Někdy se choval tak iracionálně, že si nebyla jistá, zda to myslí vážně, nebo jen hloupě vtipkuje. K její smůle většinou nevtipkoval a co řekl, to udělal, ať to byla sebevětší pitomost.

Vyšla ven. Byla dědečkovi vděčná, že jí poradil, aby si vzala holínky. Po dešti byla zem mokrá a nohy se jí propadaly do hlíny. Alespoň doufala, že to byla hlína. Po té Doktorově historce o hnojení se raději měla na pozoru.

Kupodivu jí nelhal - Praha skutečně nebyla daleko. Nikdy předtím ji neviděla. Hádala, že v její době vypadá nejspíš úplně jinak. Viděla jen několik špiček vysokých věží, a domy, které se navzájem zakrývaly. Hotové peklo i pro zkušeného turistu.

Odporný puch ucítila, sotva vkročili do města. Musela si zacpat nos, ale ani to jí nepomohlo - jen chvíli poté, co se rozhodla dýchat ústy, se jí žaludek téměř převrátil naruby, když zdejší vzduch ochutnala.

„Je tu podezřelý klid," poznamenal vyzáblý mimozemšťan.

Na rozdíl od Donny šel klidně, s nosem vzhůru. Že by Pánové času měli nějaké filtry, které zachytávaly pach? Nikdy se o tom nezmínil, ale když mohl mít dvě srdce, proč ne i tohle?

„Opravdu jsme ve správném roce?" zajímala se Donna.

„No... někdy kolem konce čtrnáctého století. Tenhle sud s pivem si pamatuji. Na něm jsem se projel roku 1379," odvětil a k sudu se naklonil. „Ale nevzpomínám si, že by sobě měl díru. Leda by to byla ta, kterou jsem... Ach ano!" Brzy nato následovalo: „Ach ne!"

„Ach ne co?"

„Jsme o pár let později, než jsem plánoval. Císař pán je nejspíš mrtvý. A podle toho, jak prázdné jsou ulice, soudím, že je buď nějaká poprava, nebo se schyluje k vyhazování nelétavých ptáčat."

„Nelétavých ptáčat?" zopakovala po něm nevěřícně.

Doktor odskočil od sudu a popadl Donnu za ruku. Chtěla ho vypeskovat za to, že si dovolil se jí dotknout bez dovolení, ale naštěstí si moc dobře uvědomovala, že se tady nevyznala. Bylo na místě alespoň jednou spolknout svou hrdost a zahodit tvrdohlavost. Proto se nechala táhnout do všech uliček, kam Doktor zabočil.

Cestou se ho zkoušela vyptávat dál. Chtěla z něj dostat, co že se to vlastně děje. Dějiny Českých zemí nestudovala, až na některé panovníky nebyly pro školský systém Velké Británie důležité, proto neměla nejmenší ponětí, co se mělo v této době dít.

Nepodařilo se jí zjistit nic. Dokonce ani to, kam tolik hnal. Až poté, co se zastavil těsně před rozlíceným davem, pochopila, že tady chce zjistit jejich přesnou dobu.

Nechápala, proč zmiňoval zrovna ptáčata. Až když jedna ze zdejších žen natáhla ruku a ukázala k oknu radnice, pochopila.

„Proboha, vždyť někdo padá z okna!" zvolala.

Otočilo se na ni několik hlav. Pravděpodobně jí nikdo z nich nerozuměl kvůli jazykové bariéře. Nečekala, že se ve zdejších končinách mluvilo anglicky.

Naprázdno polkla. Skokan neletěl dlouho, brzy se nabodl na připravené oštěpy. Donna byla znechucená. Jak tohle mohl někdo udělat?

„Vidím, že nejsi moc nadšená z První pražské defenestrace," ozval se Doktor, který stál jen kousek od ní.

„První? Ono jich bude víc?"

„Oficiálně asi tři, roku 2419 se k nim přidá výroční. Historikové budou na počest tisícelého výročí prvního vyhazování ptáčat skákat do sena."

„Jak může být někdo tak krutý?"

„Ale to jsou padouši, ti v těch oknech," upozornil ji. „A pokud si dobře vzpomínám, támhleten plešoun je ten, co mi sebral propisku. Hádám, že už ji nevysmlouvám zpět."

Podívala se na něj. Jak mohl myslet na propisku, když jim před očima umírali lidé? Čechy byly kruté, až moc kruté i na její silný žaludek. Bylo jí z obyvatel Prahy zle.

„Tímhle aktem začínají Husitské války," doplnil všeználek a poklepal si na zápěstí. „No, raději bychom se měli vrátit k TARDIS. Bojím se, co by se stalo, kdybych se setkal s Žižkou."

Mohla si jen domyslet, co za šišku to bylo.

„Čechy se mi nelíbí," prohlásila s nabytým sebevědomím.

„Tos ještě neviděla, jak řádili Římani. A všechny ostatní země. Věř mi, že tohle je na jejich poměry nevinná zábava pro celou rodinu. Snažil jsem se je přesvědčit, že to není správné řešení, ale lidé mají vlastní hlavu. A Češi nesmyslný jazyk, takže nejspíš došlo i k několika dalším nedorozuměním, když jsem posledně skončil na hranici - obviněný z kacířství." Mluvil o tom jako o filmu, na kterém byl včera v kině. „Dám ti radu; když vidíš, že po tobě jde někdo s mečem, nevsázej na to, že umíš bojovat. Vezmi nohy na ramena a utíkej, co ti nohy stačí."

Otočilo se na ně víc hlav. Donna se hanbou skoro propadala do země. Nejspíš jim nerozuměli jediné slovo, přesto se nemohla zbavit dojmu, že si s tím TARDIS poradila a oni bez jakéhokoli uvědomění mluví cizím jazykem.

„Pro propisku se budeme muset vrátit jindy," řekla Donna a popadla Doktora za loket. „Teď se chci podívat na francouzský dvůr. Šup, šup!"

Toho dne si Donna Nobleová přísahala, že se do Českých zemí nikdy nevrátí. Ani kdyby ta Doktorova propiska byla ze zlata.