Kdo by neznal Avatara Aanga? Tento fandom je tak profláknutý, že snad každý musí vědět, o co jde. Je to kreslený příběh o válce, lásce a boji za svobodu, ale i o tom, jak se snaží skupinky bojovat proti většímu celku a odmítají se vzdát.

Následující jednohubka bude z ostrova Kyoshi. Podíváme se za bojovnicemi a jejich velitelkou Suki, která zrovna zaučuje nové žákyně. Bohužel jsem nečetla komiksy, tak netuším, jestli nebudu mimo.

* * *

Bojuješ jako holka.

Někde se to používalo jako urážka, ale tady – na ostrově Kyoshi – to byla největší pocta, jakou mohl muž slyšet. Zdejšími ochránci vesnic totiž nebyly hory svalů s prázdnou hlavou navrch, ale elegantní bojovnice s kovovými vějíři, s nimiž si nikdo nechtěl zahrávat.

Být bojovnicí Kyoshi byla čest. Dlouholetá tradice se předávala z generace na generaci, z velitelky na velitelku. Bojový styl, který sice pocházel z Národu ohně, si mladé ženy osvojovaly ve věku, kdy byly schopné koordinovaných pohybů.

Jednou z nich byla Suki, nynější velitelka. Všechny bojovnice, které se jí uklonily na důkaz respektu, se smířily s tím, že je dlouho nikdo jiný vést nebude. Suki byla nejstarší trénovanou bojovnicí. Už z logiky věci se nedala najít starší, která by je vedla.

I dnes pochodovala po místnosti se zády tak rovnými, že vedle ní vypadala zeď křivě, s bradou vzhůru. Sálalo z ní sebevědomí, které se jen tak nevidělo. Možná proto jí většina bojovnic bez váhání věřila. A kdykoli měla plán, jak se zbavit narušitelů, přesně dodržovaly každý krok.

Zhenzhu v ní viděla svůj vzor. Slyšela, že se k bojovnicím přidala ve věku osmi let, což bylo pro ni – téměř čtrnáctiletou začátečnici – nepředstavitelné. V době, kdy se učila rozmotávat vlasec a plést rybářské sítě, Suki hravě porážela všechny, kdo se odvážili k vesnici přiblížit.

Pozorně ji sledovala. Chtěla se naučit všechny pohyby, postoje, gesta. Chtěla být jako ona, dokonalá soběstačná žena se sílou, jakou jí kdejaký muž mohl závidět.

„Vítejte, bojovnice,“ přivítala je vřelým přátelským hlasem a zastavila se uprostřed místnosti. „Pokud jste tady, znamená to, že se chcete naučit bránit a bojovat, je to tak?“

Chci být jako ty, zazněl jí v hlavě slabý pískot.

Většina dívek, které se rozhodly přidat k bojovnicím, sborově řekla ano. Zhenzhu se nebála ozvat taky, ale než se k tomu rozhoupala, bylo pozdě. Suki už totiž pochodovala dál a ukazovala jim, s čím budou moci bojovat, až dokončí výcvik.

„Každá dostanete svůj oděv, který budete hrdě nosit,“ prohlásila velitelka a mávla vějířem. „Pravé bojovnici Kyoshi nesmí chybět specifická maska. Naučím vás, jak ji na sebe dát tak, aby se vás nepřátelé báli. To bude to první, co uděláme. Bojovat vás naučím každou zvlášť, abych měla jistotu, že to děláte správně. Nechceme tady muže a jejich hrubý styl boje, nám stačí využít protivníkovu sílu proti němu.“

O tomhle všem už věděla. Když se sem hlásila, zhruba tušila, do čeho jde. A už se těšila na to, jak bude vypadat, až se obleče do šatů a plátu. Nedokázala si představit, že by si někdy šaty oblekla, ale tohle bylo něco speciálního – byl to oděv nejlepšího bojovníka široko daleko a nosit ho byla obrovská čest.

Suki jim vysvětlila, že nějaké úbory měly připravené a dědily se z bojovnice na bojovnici, když z něj vyrostly, nebo se rozhodly skupinu opustit kvůli stáří, které jik nedovolovalo se pořádně hýbat. Všechny tři dívky, jež přišly zároveň, tak dostaly oděv, který od této chvíle mohly považovat za téměř svůj.

S barvami na obličej to bylo horší. Šaty jí padly docela dobře, jen kolem pasu potřebovala trochu víc místa, ale jak by měla nanést barvu na pleť, s tím zkušenosti neměla. Suki klečela na zemi před nimi a ukazovala jim, jak správně táhnout štětcem, aby dosáhly vytouženého výsledku, ovšem Zhenzhu ji nedokázala poslouchat.

Je tak krásná, pomyslela si, když se na ni zadívala.

Jen málokdy měl obyvatel vesnice možnost zahlédnout bojovnici bez masky. Možná už sloužila jako něco, co má ochránit jejich pravou identitu. Jako by žena, která se pod maskou skrývá, byla jen rybářkou, hrnčířkou, nebo jen paní domácí, ale jakmile její obličej nabral odstín bílé, byly to obávané bojovnice.

Podobně to vnímala i Zhenzhu. Ačkoli i když na sobě Suki neměla masku, neviděla ji jako jednu ze zdejších slabých slečen, ale jako silnou dospívající ženu, které se v boji nikdo nevyrovná. Přesto teď působila křehce, skoro až zranitelně, jak držela mezi tenkými prsty dlouhý štětec a pravidelnými pohyby zápěstím si nanášela barvu na obličej.

Snažila se ji napodobit. Poprvé měla možnost být jako ona – ne v dětské hře, ale ve skutečnosti. Štětinka štětce ji kolem nosu nepříjemně šimrala, ovšem nehodlala tuto slabost ukázat svým novým sestrám. Hádala, že si musí projít i zkouškou lechtání, než bude moct vzít do rukou svou první zbraň.

„Bojovnice Kyoshi jsou síla, se kterou musí Národ ohně počítat,“ připomněla jim Suki, když všechny štětce odložily. „Pokud se tu nějaký bídák objeví, vyřídíte ho. A já vás naučím, jak to uděláte, sestry.“

Budu bránit svou vesnici. Usmála se na dveře. Budu ta, které by se měli muži bát.