,,Pořád se zlobíš?" zeptal se. Pokrčila rameny, ani na něj nepohlédla. ,,Takže teď se se mnou nebudeš bavit, protože jsem se tě nezastal?" Neodpovídala, protože by ho odpovědí naštvala. Velice naštvala. Usoudila proto, že bude lepší mlčet. ,,Tak jo, dobře, zachoval jsem se blbě. A Ron ještě hůř, ale nemůžeš si všechno tak brát." Už to začíná, pomyslela si, rádoby psychologické kecy. ,,Víš, zdáš se mi až moc přecitlivělá. Neměla by ses kvůli všemu složit nebo naštvat. Bereš to moc vážně." Mlčet, bude nejlepší mlčet. ,,Navíc jsi strašně uzavřená, to lidi mate a neví, jak se k tobě chovat," mlel si pořád svoje. Prostě mu na to nic nebude říkat. ,,A když s nikým nemluvíš, tak se to nevyřeší."
,,Víš co, Harry?" otočila se k němu s úsměvem. ,,Jdi do háje." Vstala a odešla. V ložnici si oblékla svetr a vydala se na procházku hradem. Ne proto, aby potkala Snapea. Nechtěla u něj hledat útěchu, protože by ji u něj nenašla. Vlastně jí ten chlap štval víc než ostatní. Dokonce víc než Ron a Harry dohromady. Nechodila kolem sklepení kvůli tomu, že by ho čekala. Šla tam úplnou náhodou. A necítila se naštvaně, že zrovna dneska nejde obcházet hrad. Nervózně překračovala, nakonec se otočila a šla zpátky k nebelvírské věži, tam se zase otočila a vydala se ke sklepení, což jí přišlo hloupé, takže se znovu otočila a vešla do společenské místnosti. Bez povšimnutí ostatních prošla do ložnic, kde se převlékla a lehla si do postele.

Stál u dveří, vzal za kliku, ale pak si to rozmyslel. Byla hloupost jít na chodbu. Stejně ta pitomá holka nikam nepůjde, tak proč by to zkoušel. Navíc si přeci zakázal ji potkávat. Na druhou stranu, pokud je slušně vychovaná, tak se po večerce nebude procházet po hradě... Hloupá obhajoba toho, že ji prostě chtěl potkat. Rozhodně vyšel ven. Slyšel kroky, dívčí kroky. Zaposlouchal se, aby zjistil směr. Vydal se za zvuky, přidal do kroku, takže šel rychleji než obvykle. To mu přišlo moc nápadné, takže zase zpomalil. Nakonec nadběhl z druhé strany. Zhluboka se nadechl a v duchu vymýšlel, co říci. Postava se vynořila z rohu a zarazila se. ,,No, to jsem zvědavý, jak mi vysvětlíte potulování po hradu," řekl.
,,Promiňte, pane profesore," dívka vystoupila ze stínu. ,,Hledám Prchlivky, v zimním období vylézají ven jen v noci."
,,Ach tak," řekl si sám pro sebe. Lenka Láskorádová ho nenapadla, přitom se procházela takhle v noci často. ,,Víte, je povečerce, slečno. Takže běžte spát než se naštvu."
,,Omlouvám se," řekla a pousmála se. ,,Čekal jste někoho jiného. Upřímně, také bych byla zklamaná, kdybych čekala někoho jiného a vynořil byste se vy."
,,A mazejte spát!" zaburácel šokován tím, jak ho prokoukla. Věděl, že je chytrá. Její otec to měl v hlavě srovnané, i když tak nepůsobil, ale i tak nechápal, jak to poznala.
,,Dobrou noc," pravila jemným hláskem a odcupitala. Takže nejen, že byl zklamaný, ale také zmatený. Vrátil se, posadil se do svého křesla a začal být mrzutý - to mu totiž šlo samo od sebe. Dnešní noc by nazval ,,drzou", protože ať už se stalo cokoliv, tak se mu to nelíbilo. A věděl, že kdyby Hermionu potkal, tak by se stejně zachoval hloupě a byl zase naštvaný.

Vzbudila se uprostřed noci, ani si nemohla vzpomenout, jestli kvůli zlému snu. Cítila se unavená, ale nedokázala znovu usnout. Rozebrala se natolik, že musela vstát a odejít do společenské místnosti. Oheň dohoříval, tak vzala něčí, již opravený, test a hodila jej do plamenů. Lehla si na gauč a pozorovala hořící papír. Schoulila se do klubíčka a zavřela oči. Pousmála se, když si představila, že ji zezadu objímají dvě ruce. Jen tak si to představila a bylo to hrozně příjemné. A asi by jí nikdo nevěřil, kdyby řekla, čí ty imaginární ruce jsou. Potichounku snila o tom, že ten muž, který je tak nevyzpytatelný, je s ní. Jen tak... Pro ten pocit... Ukolébána vlastními představami usnula.