2. kapitola
Otevřela oči, sluneční paprsky, které zářily z okna naproti ní, ji oslnily. Na chvilku zavřela oči, aby se rozebrala. Bylo to zvláštní, ale bylo jí teplo. Chtěla si promnout oči a tak zvedla ruce, čímž nadzvedla i plášť. Překvapeně pohlédla na své tělo. Byla přikrytá. Ona byla přikrytá. Zopakovala si tento fakt několikrát dokola. Byly čtyři hodiny ráno a ona se probudila ve svém výklenku, ve kterém také kolem půlnoci usnula, měla na sobě plášť, který na sobě při usínání rozhodně neměla. Tato situace se jí nelíbila, protože vůbec nevěděla, jak se to stalo. Nechápala to, nevěděla, co si myslet. Najednou uslyšela kroky, rychle zavřela oči a předstírala, že spí. Cítila, že se procházející osoba zastavila u ní. Chvíli se nic nedělo. Osoba ji nevzbudila, ale ani neodešla. Že by ji někdo pozoroval? Je to snad nějaký vtip? Provede jí ten dotyčný něco? Otázky jí létaly v hlavě jedna přes druhou. Plášť jí najednou sklouzl z jednoho ramene a ovála ji zima, před kterou ji plášť chránil. Slyšela pohyb. Najednou ucítila, jak plášť někdo nenápadně zvedá a pokládá zpátky na její rameno. Srdce jí bilo jako o život, strašně se lekla, ale nedala to znát. Stále spokojeně oddechovala. Osoba pomalu odcházela. Hermiona nenápadně pootevřela oči a uviděla mizící postavu v černém. Zaostřila a uviděla jeho černé vlasy, typickou chůzi... Ano, byl to on. Šokovaně na něj hleděla, jak odchází za roh. Teď to nechápala ještě víc. Bylo tu několik faktů. Zaprvé, měla na sobě plášť svého profesora. Zadruhé, ten daný profesor ji nejspíš celou noc kontroloval. Zatřetí, když jí plášť sklouzl, znovu ji přikryl. Začtvrté, asi se v něm celé roky mýlila. Zapáté, včera v noci tohoto profesora seřvala a on se stejně zachoval takhle... mile. Byla čím dál víc zmatená, ale aspoň jí nebyla zima. Najednou začala být zvědavá, jak to chce udělat s odebráním pláště. A co by dělal, kdyby Hermiona i s pláštěm zmizela? Byl by vyděšený? Dělal by, že tam plášť zapomněl? Nebo by řekl, že není jeho? Rozhodla se, že tam zůstane a bude dělat, že pořád spí. Desítky minut se nic nedělo. Takže asi chodí po hodině, napadlo ji. Snad to bylo tím, že se toho po ránu tolik stalo, že jí teprve teď došlo, že má na sobě jeho plášť. Jeho osobní věc. Rozhlédla se, jestli někdo nejde a vzala plášť do rukou a přiblížila se hlavou. Trochu přivřela oči a nadechla vůni pláště. Cítila koření, nijak silné, spíše jemně zatrpklé. Cítila santalové dřevo. Nikdy by nevěřila, že se jí bude tolik podivná vůně líbit. Byla trochu omámená, vůně ji ukolébávala. Otevřela oči a odtáhla se od pláště, připadala si provinile, jakoby udělala něco špatného.
Opřel se o dveře svého bytu, vůbec nevěděl, co to dělá. Celou noc chodil sem a tam, kontroloval svou studentku spící na chodbě. Připadal si jako blázen, naprostý šílenec, který se stará o člověka, který ho štve roky. Kamarádka Pottera, šprtka a on se snad o ni bojí!? Hloupost. Neměl nic na práci, tak si to vzal jako úkol, dávat na ni pozor. Přešel do obývacího pokoje, postupně sfoukl všechny svíčky a otočil se k malému oknu, kterým prosvítaly první sluneční paprsky, které vůbec nehřály. Celá krajina se třpytila, sníh pokrýval všechno a spící příroda byla stále tichá stejně jako v noci. Utíkalo to tak pomalu, jako kdyby se zastavil čas. Nalil si skleničku vína a posadil se do křesla. Hleděl před sebe, myšlenky nechal běhat hlavou. Napil se a ručička na jeho hodinách ukázala pátou. Najednou se mu vůbec nechtělo vstát, pak si uvědomil, že si musí, slovy MUSÍ, vzít zpátky svůj plášť. V tu ránu byl na nohou a rychlým krokem mířil za Grangerovou. Modlil se, aby se nevzbudila, to by byl jeho konec. Určitě by to všem řekla, aby ho ponížila, protože na něj byla naštvaná z minulé noci. Hrozný scénář, pomyslel si a zrychlil. Už takhle ho všichni nenáviděli a tohle by bylo teprve fiasko.
Znovu zaslechla kroky, rychle zavřela oči. Snažila se najít správný rytmus dýchání, který ho přesvědčí, že spí. Ucítila jeho pohled, kroky utichly. Stál před ní a přemýšlel, jak to udělat, aby ji nevzbudil. Soustředěně se natáhl pro plášť, Hermiona to vycítila a i s pláštěm se otočila na druhý bok a přitiskla plášť k sobě. Snažila se svému podlému plánu nesmát. Stál nehnutě s rukou nataženou. Zavřel oči a počítal do deseti, aby nezačal naštvaně skákat a řvát. Velice opatrně chytil plášť u jejího ramene a začal systematicky s intervaly tahat. Hermiona ho ale držela velice silně, trvalo to celou věčnost a Severus začal ztrácet trpělivost. Konečně se mu podařilo získat celý svůj plášť zpátky, chvíli počkal a vydal se k sobě domů. Hermiona také chvilku počkala a pak otevřela oči. Začala jí být skutečná zima, asi si na plášť moc navykla. Vstala, musela se protáhnout, všechno ji bolelo. Nebyla zvyklá takhle přespávat. Pomalým krokem se vydala do Velké síně. Konečně ocenila, že je možnost snídat tak brzy. Seděla v celé síni sama, nalila si horký čaj a pár minut ho držela jen tak, aby se ohřála. ,,Ahoj, můžu si přisednout?" uslyšela za sebou hlas. Vyděšeně sebou cukla a otočila se.
,,Lenko? Kde ses tu vzala?" zeptala se překvapeně.
,,Vždy chodím na snídani takhle ráno," odpověděla a posadila se vedle ní. ,,Spíš se divím, že tu jsi ty tak brzo."
,,Taky se sama sobě divím," řekla Hermiona a zakousla se do prvního pečiva, na které dosáhla.
,,Vůbec by mi nevadilo, kdybys chodila takhle častěji," pravila mile Lenka a nalila si čaj a dolila ho mlékem. Hermiona se pousmála.
,,Třeba se ještě někdy donutím vstát takhle brzo." Povídaly si, bylo to příjemné mluvit s někým, kdo je stejně odstrčený. I když Lenka to nevnímala jako prohru, narozdíl od Hermiony, byla o to silnější. Vyprávěla jí o různých bytostech, které jsou všude a nikdo je nevidí. A poprvé jí Hermiona naprosto věřila, věděla, že si nevymýšlí. A i když vypadala střeleně, měla to v hlavě víc v pořádku než ostatní. Tiše na Lenku hleděla a poslouchala jí. Zrovna dnes ráno to bylo jediné, co si přála - někomu naslouchat.
Velká síň se začala plnit lidmi, většinou z nejvyšších ročníků, kteří se museli i o víkendu připravovat na všechny zkoušky. Rozespale mžourali, málokdo započal nějaký hovor. ,,Asi bych si měla přesednout ke svému stolu, abych nepřekážela tvým spolužákům z Nebelvíru," řekla Lenka a chtěla vstát. Hermiona ji chytila za ruku.
,,Nechoď, je tu místa dost," poprosila ji. Lenka se na ni usmála.
,,Jsi hodná, Mio. Myslela jsem, že mě nikdo nemá natolik rád, abych u něj mohla zůstat."
,,To mě mrzí, že sis to musela myslet. Pokusím se být lepší kamarádkou," slíbila vážným hlasem Hermiona.
,,Věřila bys tomu, že si spolu povídáme už hodinu?" zeptala se Lenka.
,,Vážně? S tebou to hezky utíká," odpověděla Hermiona. Prošel kolem ní, ani na ni nepohlédl. Netušila proč, ale musela se za ním otočit. Šel vzpřímeně, nedával najevo únavu, což jí nešlo do hlavy. Pokud ji celou noc střežil, měl by být unavený.
,,Nad čím uvažuješ?" zeptala se Lenka.
,,Nad ničím."
,,To by ses tolik nemračila." Hermiona na ni překvapeně pohlédla a uvědomila si, že má doopravdy zkrabatělé čelo. Uvolnila se a slíbila si, že bude víc hlídat. Mezitím se Snape usadil na svém místě, nalil si kávu a jen tak letmo přejel očima po studentech. Bla...bla...bla...Grangerová...bla...Grangerová... Vypadala živě, ale pravděpodobně musela být rozlámaná. Rýmu neměla, nebo to zatím nebylo vidět. ,,Dobré ráno, Severusi," pozdravil ho některý z kolegů. Něco jen zamumlal a dál civěl na Grangerovou. Hermiona se nenápadně podívala jeho směrem, takže musel sklopit zrak a hledět na svůj šálek kávy.Nevypadal unaveně, ale měl kruhy pod očima, což ho usvědčovalo. Tahle myšlenka byla hloupá, protože Hermiona věděla téměř s jistotou, že ji chodil kontrolovat. Nekoukal se na ni, ani se o ni nezajímal, možná ji to trochu zklamalo, že se nezajímá, jak na tom je. Vlastně to bylo všechno tak neuvěřitelné, že tomu přestávala věřit. Možná se jí to všechno jen zdálo, nebo si to vsugerovala, nebo... Nikdy nepochybovala o tom, co je realita a co není. Taková situace ji přeci nerozhodí. ,,Mio, už budu muset jít. Měj se krásně, uvidíme se při cestě do Prasinek," řekla Lenka a přerušila její dumání.
,,Jo, jo. Dobře, tak zatím ahoj," pravila Hermiona s úsměvem, ale padla na ni panika. Nechtěla tu sedět samotná. Lenka zmizela strašně rychle a ona se cítila hloupě. Seděla tam se svým šálkem čaje, s rozvrkočeným účesem a oblečením, které měla i včera na večeři. Nenápadně koukla na Severuse, který se zabýval jen svou kávou a tvářil se nepříjemně. Ale i tak od něj bylo hezké, co pro ni udělal. To musela uznat. A v tu ránu ji něco napadlo. Poděkování. Snad dárek k Vánocům. Jen ji nic nenapadalo, to se jí na tom líbilo nejvíc. Mohla si teď celé dva týdny lámat hlavou nad dárkem.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top