(!!! Tery155 prosím nezabij mě:DD!!!)

Harry svého profesora po celý zbytek dne svých narozenin už neviděl. Tušil, že bude stále ještě zavřený v laboratoři, pokud teda neodešel navštívit svou milenku.

Chlapec vyplivl pastu, umyl si zubní kartáček, opláchl si obličej a pak se zašklebil na svůj odraz v zrcadle. Viděl se trošku rozmazaně, protože měl sundané brýle, ale i tak přesně věděl, kde se nachází jeho tenká nachová jizva, jaký odstín má barva jeho očí, že jsou jeho vlasy jako vždy rozcuchané. Povzdechl si, vzal do rukou brýle a odšoural se do ložnice. Položil je na noční stolek a pak ulehl na svou polovinu postele. Přikryl se dekou, zavřel oči a pokusil se usnout při počítání oveček.

Severus do ložnice přišel o dvě hodiny později, kdy už chlapec tvrdě spal. Nohy pokrčené, jednu ruku měl pod hlavou, druhou na břiše, rty mírně pootevřené, což lektvaristovi připomnělo tu první noc, kterou Harry strávil v bezvědomí na ošetřovně.

Převlékl se do pyžama a ulehl vedle tmavovlasého chlapce. Spokojeně oddechoval a Severus se teď mohl bez zábran zadívat na jeho spící tvář. On sám už byl tak unavený, že se sebou nějaké vnitřní rozhovory nevedl.

Pomalu natáhl ruku k chlapci a opatrně prsty přejel po tenké jizvě ve tvaru blesku. ,,Tak mladý," zašeptal si po sebe a prsty mu sjel po spánku, a přes lícní kost až na růžové rty. Chlapec se ani nepohnul a Severus si uvědomil, že z něj nedokáže spustit pohled. Věděl to. Věděl to moc dobře, jak byl Harry krásný. Uvědomoval si to a právě teď své myšlenky nepotlačoval. Toužil chlapce políbit a bylo mu jedno, kolik výčitek ho to bude stát.

Tak proč to neuděláš, našeptával mu vnitřní hlas a Severus chlapce přestal hladit po linii čelisti. Proč to neudělá? Harry spí a nic se nedozví. Přesunul se k němu ještě trochu blíž, sklonil se k němu a opatrně, pomaličku a polehoučku, své rty přitiskl na ty jeho.

Byl to jen malinký polibek, ale i přesto se Severus neubránil lehkému vzdychnutí, když se dotkl Harryho měkkých rtů. Přál si ho líbat, ale nemohl. Chlapec by se probudil a to on opravdu nepotřeboval.

Neochotně se od mladíka tedy odtáhl a lehl si na svou polovinu postele, zády k němu. Povzdechl si a zavřel oči. Tak moc mu ten kluk komplikuje život. Ale i přesto usínal s malým úsměvem na rtech, na kterých ještě stále cítil ty Harryho.

•👨‍❤️‍👨•

Druhého dne se vzbudil dříve než Harry, což nebylo žádné překvapení. Chlapec vždycky spal dlouho a poté se většinou omlouval, což Severus vůbec nechápal.

Když se zadíval na spícího mladíka, okamžitě mu v mysli vyplula vzpomínka na včerejšek. Ztuhl. On ho doopravdy políbil. On políbil Pottera.

Zatraceně, problesklo mu hlavou a rychle se vstal z postele. Jak mohl něco takového udělat? Proč... zatraceně proč!

,,Pane?"

No to je skvělé, absolutně úžasné! Musel se ten kluk vzbudit zrovna teď?!

,,Pottere?"

,,Říkal jste mi Harry..." namítl zmateným tónem chlapec a promnul si oči. Severus si povzdechl a odmítal se na něj podívat. ,,Ale jestli mi tak už říkat nechcete, tak nemusíte..." lektvarista mu nic neodpověděl, pouze si dopnul knoflíčky na rukávech u košile. Netušil, že ho Harry pečlivě pozoroval a přemítal, jestli nosí taky něco jiného než košile. Rošťácky se uculil, protože myslel na to, jaké by to bylo mu prohledat šatník. Při té myšlence se málem rozesmál. Pak si ale vzpomněl na to, že mu profesor slíbil, že se pokusí opravit rozbité zrcátko od Siriuse, a zvědavost ho nenechala mlčenlivým.

,,Pane, já... chtěl bych se jen zeptat, jestli jste se-" zhluboka se nadechl a rychle ze sebe vychrlil, ,,-pokusilopravittozrcátko." Viděl, jak se Snape ve dveřích zarazil, a začal litovat toho, že se vůbec ptal. Sklopil pohled ke svým rukám a začal roztržitě žmoulat lem svého pyžamového trička.

,,Pokusil," odvětil tiše Snape s jednou rukou na klice, ale dál nepokračoval. Náhle na sobě pocítil Harryho pohled a na chvilku zavřel oči. Naprosto přesně v nich viděl tu jiskřičku naděje a netoužil vidět, jak zhasne a chlapcův pohled se změní na zklamaný.

,,A?"

,,Je mi líto," zamumlal a co nejrychleji vyšel z ložnice ven, ani nečekal na Harryho odpověď. Nechtěl si to připustit, ale byl zklamaný sám ze sebe. A to jen proto, že Harrymu nesplnil to, co mu slíbil.

Nechápal to. Nikdy tohle necítil. Tak proč to cítí teď?

•👨‍❤️‍👨•

Skleslý Harry se polovinu dne jen tak coural po hradě a zkoušel mluvit jak s duchy, tak s obrazy. Později ho to ale přestalo bavit, protože buď obrazy nebo duchové hovořili stále o sobě, nebo o něm. A ani jedna z možností ho vážně nenadchla.

Cestou se zastavil i v sovinci, aby aspoň několika pamlsky potěšil Hedviku, která byla zpočátku uražená, že se jí tak dlouho nevěnoval, ale pak se přeci jen usadila na jeho rameno a přátelsky ho klovla do ucha.

,,Auu! No dobře, zasloužil jsem si to... Ale buď ráda, jsme v Bradavicích o něco déle a nemusíme do Zobí ulice, kde bychom oba byli o hladu..." domlouval jí Harry a hladil ji po peří. ,,Nebo ti snad chybí třeba ty rozmáčené kousky zeleniny, které jsem ti jednou dával? Auu, Hedviko! No tak dobře, dobře, jen jsem žertoval..." bránil se Harry. Zatímco Hedviku krmil sovími pamlsky, díval se na Zapovězený les. Když nad stromy spatřil letícího testrála, trhaně se nadechl a před očima se mu mihl obraz umírajícího Siriuse. Okamžitě se mu sevřelo srdce. Tak moc doufal, že s ním stráví prázdniny na Grimmauldově náměstí.

Ale teď byl Sirius pryč a v Harryho srdci zase zbylo to prázdné místo, které jeho kmotr dokázal alespoň na chvíli zaplnit. Harry doufal, že jednou to bolavé místo někdo konečně zaplní.

,,Tak hrozně mi chybí," povzdechl si Harry a ani nevěděl, jestli to říká Hedvice, nebo sobě. ,,Kéž bych... kéž bych si pořád nehrál na hrdinu, jak mi dokola říkal profesor... a Hermiona. Oba dva měli pravdu... vždycky měli pravdu a já nikdy neposlouchal. A profesor se mě vždycky snažil chránit..." a volnou rukou si promnul jizvu. Zase začínal mít pocit, jako by mu něco chybělo. Jako by na něco zapomněl. Jako by to mělo nějakou spojitost s jeho jizvou.

•••

Poslední týden školy v tomto roce! Konečně! Tak co, těšíte se na Vánoce?:D
Snad se vám kapitola líbila❤
-Milka🌻