Je všeobecně daný fakt,
že verše, které vejdou v umělecký akt,
jsou psány za největšího emočního vypětí,
když se pero samo po papíře rozletí.

Ze vnitřního pnutí
píše o strachu a smrti.
Srdce, které naříká,
světu neštěstí vytýká.

Temné trápení
slova v šílenství mění.
Znavené touhy v pokoji spí
za inkoustovou hřbitovní zdí.

Avšak mílka je to veliká!
Umění nikdy nevzniká
z nejkrušnějších chvil,
kdy člověk sám a v klidu nejraději by byl.

Neboť tu je básník poutníkem
A poutník zase básníkem.
Beze slov mají vyprahlá ústa
Okolo jen bouře a poušť pustá.

A když schází slov
nemá rýmy ani filozof
Zdalipak už mi věříte?
Pokud to již sami nevíte...