Nevím, jak se to vlastně stalo,
ale zdá se, že už na trvalo
stal ses mi v mých básních společníkem,
blízkým přítelem, věčným protivníkem.

Kdo jsi, neznámý člověče,
že jsi obelstil vypravěče?
Z veršů postavil sis příbytek,
marný je proud námitek.

Máš mé chyby, všechny do jedné,
a ještě více máš se mnou společné.
Však nejsem to jen já, komu se podobáš,
i lidé okolo nosí tvoji tvář.

Lámu si nad tím hlavu,
s dotazy se na tě obracím,
snad oceníš mou snahu,
že jako tolikrát, i teď, věnuji ti rým.