A tak padám vstříc tvému chřtánu,
ale křídla už neroztáhnu.
Jsem znavena, již nechci vstávat,
náhle mi nezbývá než padat.

Křídla se zlomila a už se nespraví
pod tíhou všeho bezpráví.
Jako parazit se na mé tělo přichytili,
v jedno srostli, spolu stvořili

divného tvora,
jež prázdnou schránkou je a přece není,
když se uprostřed dění
chce hádat, ječet, prát se,
nic necítí a krátce

jako duch propluje zdí
a plamen hněvu se vznítí.
Nemůže ven, a tak ho vevnitř stravuje.
Bránící vojsko křičí, když umírá naděje.

A přesto tu nádobu jen popel obývá,
v prázdný plášť se odívá.
Chrání tě před plameny,
před všemi nářky
když se okolo tebe ovíjí rameny,
když tvůj obličej dusí zpod látky.

Vzplály hranice a hoří a syčí,
vztek utekl a křičí.
Ale já už přeci nemám slova,
opustila mě veškerá zloba.

Já už nemám žádný úchyt, žádnou skrýš,
propadám se níž a níž.
Jen chlad mě obklopuje.
Do uší mi vítr duje.

Rozdmýchává žár a žal.
Hoří mi křídla,
hořím sama,
hoří svět,
hoří hvězdná brána.

Vesmír se kácí,
lesk se ztrácí,
podpěrné sloupy se boří,
když vše kolem hoří.

Oheň v hrudi, kouř v ústech,
zvláštní pachuť, přesto na stejných místech
obrůstám námrazou a jinovatkou,
hrubou větu změní v hladkou.

Ostří nože,
zrádná dýka
hrudí klouže,
krev vytýká.

S prázdnotou v srdci, bledostí v obličeji
hledím na tělo, krev proudí mi v žilách prudčeji.
Sváří se ve mně tisíc pocitů,
ale bojují spolu potichu.

Škvařím se, spaluji celé své tělo,
Zpovzdálí sleduji doutnat uhlíky toho, co zbylo.
Jsem svou vlastní zkázou, svým vlastním spasením,
jsem zlomeným andělem s krvavým tažením.

Letím vesmírem
hořící a chladná
jako padající hvězdy, jen záře žádná.

Slib mi, že až dopadnu na zem,
až si vyrazím dech, až budu blázen,
až za mnou tvé čelisti zaklapnou,
až budu pohlcena tmou,
až mě okolní prázdnota
jako přítele uvítá,

že dovolíš mi vybrat si stranu,
a já nechci tu, kde znovu vzplanu.
Já raději než všechno, chci nic necítit,
proto prosím, nech chlad zvítězit.