Muž v černém,
žena v rudém,
děvčata s prořízlou pusou,
chlapci s míčem, smrtka s kosou,

ti všichni čekali,
až se v dáli
objeví osamělá postava, až k nim zamíří.
Nedočkavě se po ní rozhlíží.

A už ji uzřeli, ve vánici,
blíží se dívka, nedá si říci.
Vítr skučí,
táhne ji zpět do náruči

teplého domova, milé světničky,
ale dívka jde, jde se zavřenými víčky,
slepě hnána slibem
blíží se k čekajícím lidem.

Jak octne se u nich,
ruce neváhají, strhnou jí kožich,
shodí ji na bílou pláň.
No tak, holka! No tak! Vstaň!

Muž vytahuje skalpel z pouzdra tiše,
žena se sklání, podpatkem v dívčině břiše,
chlapci s míčem do ležící kopají,
děvčata se vzadu chechtají.

Náhle zem nedokáže tu tíhu snést,
smích, křik, pláč, bolest, lest.
Led praská.
Tvoří se hluboká vráska.

Kdo stojí, otáčí se na patách.
Oběť se zvedá, v očích strach.
Děvčata však dívku znova na zem srazí
a pak všichni zmizí. Vrazi!

Krev barví sníh i tvář bledou,
teď již ví, co lidi svedou.
To je poslední zrnko těžké váhy.
Prask! Tělo propadá se záhy.

Dívka světlo nespatří už,
vzduch prořízne jak ledový nůž
výkřik, ticho, vše se zastaví.
Zbyde jen hlas, který vypráví

o smrti, o zrádců srdci z kamene,
ale kdo si dneska vzpomene
naslouchat duši zlomené,
když mají oči sklopené.

Přesto stojí za to, s osudem prát se,
když život visí na oprátce.
Budoucnost vítr neodvane,
co má se stát, nechť se stane.

Jediné, co zůstalo tady,
je příběh důvěry a zrady.
Ve vzduchu vznáší se poslední melodie,
vítr ji roznáší, ač každý před ní se skryje.

Nikdo nechce vědět, co stalo se tu.
Nikdo nechce vidět místo střetu.
Přes oči přehodí si závoj černý,
přehlížejí zločin zřejmý.

Večer před spaním se trochu bojí,
avšak nikdo netuší, co to stojí.
Nevědomost nikoho nechrání,
jen rozhlédnout se nám brání.

Nemá dívka, ztracený hlas,
postupně pohltil je čas
a nezájem. Ten to byl!
Ten tu dívku usmrtil!

Tak jo. Po delším váhání jsem se rozhodla sem dát i tuhle báseň. Na moji obranu ... když jsem to vymýšlela, neznělo to tak morbidně. XD
P. S. Bacha na mě ᕙ( ͡° ͜ʖ ͡°)ᕗ