Potemnělou nocí se ženeš a po boku tvém běží i tvůj nejlepší přítel. S každým krokem se ti stahuje hrdlo víc a víc a v žaludku se ti třepotají neposední motýli.

Ten pocit se ti nelíbí.

S prosebným výrazem se otočíš na svého druha, jehož výraz ti přinese odporné poskočení napjatých vnitřností. „Je to nutné?" ptáš se ho.
On však, zbaven všech starostí, se jen pochybovačně usměje. „Přece nevycouváš."
Sezná, že tvá zkroucená tvář neznamená odhodlání pokračovat. Proto lehce zvážní. „Ano je." poví přesvědčivě, ale ne dost. Ne dost pro tebe.
„Já tam nechci, nestojí to za to."
„Posero!" pronese. „To nemáš koule nebo co? Teď se otočíš a vysereš se na celej plán?"
Zbledneš.
„Ty seš fakt strašpytel, jakýho jsem ještě neviděl." směje se ti a nezpomaluje. Ty běžíš kousíček za ním. „Máme na dosah takovou věc a ty ani nemáš dost kuráže na to mi ji pomoct vzít. Víš vůbec jakou to má cenu?"
Posloucháš jeho rozjařené šveholení, avšak rozhodně s ním nemíníš souhlasit. Nechápeš, proč jdete krást něco takového. Ani ve snu by tě to nenapadlo a přesto jste tu. Jsi tu ty. Kapsář, který v životě nezvládl ukrást víc než-li pár drobných z kapes starých pánů.

Celá tahle hrozná situace nabrala na skutečné příšernosti. Tvůj společník ti vrazí do ruky klasický gločík s výrazným tlumičem. „Na, ať jsi aspoň trochu užitečnej."
Zděšeně se na tu chladnou věc zadíváš. Oči navrch hlavy a třesoucí se dlaně. Nezmůžeš se ani na slovo, což pro tvého natěšeného přítele očividně znamená souhlas.

...

Veliká vrata, bezostyšně se otevírající, ti ukazují svou otevřenou náruč. Teď je řada na tobě, abys přijal jejich nabídku. Kráčíš vpřed a bojíš se. Tolik se bojíš. Motýli v břiše se třepotají čím dál tím víc a ty nejsi schopen tomu zabránit. Uklidnit se? Není jak.
Neodvažuješ se přemýšlet nad tím, proč jste se sem vkradli hlavním vchodem. Nechápeš, proč široká bílá chodba vypadá jako ve starých nemocnicích a sanatoriích. A už vůbec ti nejde do hlavy, proč za prostorným sklem přímo před vámi stojí zády k vám starý muž s bílými vlasy a výraznou pleší. Vše je tiché, klidné, podivně přirozené. Stařík se dává do pohybu. Pomaličku se chce otočit, což vyleká jak tebe, tak tvého komplice.
„Střílej!" vyjekne.
Prudce se na něj otočíš a trhaně zavrtíš hlavou.
„Nevrť tou palicí a dělej! Střílej! Hned!"
Povykuje a řve na tebe, ať to uděláš. Ať ho zastřelíš.
Stále se mu snažíš vzdorovat, ale tvá vůle povoluje. Motýli se mohou zbláznit, snaží se vysvobodit, rozervat ti vnitřnosti a vyletět ven.
„Tak dělej!"
Už to nevydržíš. Otevřeš ústa, ze kterých vyrazí mohutný řev. Motýli doslova explodují. Namíříš na muže svou zbraň a stiskneš spoušť. A znova. A znova. Střílíš jako pominutý až do vyprázdnění celého zásobníku. Sklo se roztříští a rozsype všude po podlaze. Starý pán však stále stojí. Stále se na vás otáčí, až mu takřka vidíte do obličeje. Nekřičí, neschovává se, je naprosto klidný. Jako kdyby jeho mysl nebyla přítomna.
Hledíš na něj s šokem ve tváři. Nepobíráš skutečnost. Nejsi schopen pochopit situaci. Nedovedeš přijmout to, co se právě teď stalo.

Kdosi ti pokládá hrubě ruku na rameno. Aniž se stačíš rozkoukat, odsouvá tě na stranu a ty pohlédneš do tváře vysokému klaunovi. Do jeho temných černých očí. Není nalíčený, nemá typickou rudou pusu, bílou tvář a pomalovaná oční víčka.
Kdepak, tenhle má bledou kůži zcela přirozeně. Temné kruhy pod očima značí očividnou nespavost. Tmavé krátké rozcuchané vlasy s bílým proužkem na tebe nepůsobí vůbec komicky, jako běžné klaunské barevné afro. Široký klobouček, hrající směsicí tmavých barev, možná může prozrazovat kousek elegance, ale pozitivní vzezření nikde. Rty, obtažené černou barvou, úhledně a s grácií, protažené kousek přes koutky, jindy vyjadřující smích, tentokrát zkroucené v nehezky zamračeném gestu, se na tebe šklebí. Koutky padají silně dolů k bradě a poodhalené bělostné zuby výrazu dodávají na nespokojenosti. Mašlička na krku a nápadité oblečení tvá mysl odsunula stranou, neboť to jediné skutečně výrazné byly jeho oči. Vzteklé, nespokojené, zuřící temné oči.
Zlobí se. Moc se zlobí.
Na poslední chvíli si všimneš, že v ruce drží šavli. Napřímí se, zvedne ozbrojenou ruku, otočí se na tvého společníka a s hlubokým výkřikem jej přetne v půli. Jeho hlava se rozdělila tak lehce, jako kdyby byla z listového těsta. Šavle byla zastavena takřka na konci hrudníku tvrdou hrudní kostí a z mrtvého těla se vyřinulo obrovské množství rudé krve.
Zalapáš po dechu a pochopíš, že mezi objevením klauna a smrtí mladého muže uplynul jen zlomek vteřiny, přestože pro tebe to byla celá strašlivá věčnost.

Aniž si to uvědomíš, začneš nepředstavitelně křičet. Ovládne tě šok a ty se bezmyšlenkovitě rozeběhneš pryč. Co nejdál od něj. Útěchu najdeš v nezvykle nízkém výtahu, do kterého vděčně vlezeš. Tiskneš jakési číslo, netušíš které – hlavně ať už se ty dveře zavřou!

Nic se však neděje. Vůbec nic. Dveře stále stojí na místě a nehýbou se. Propadáš panice a mačkáš tlačítko v rychlých intervalech. Srdce cítíš až v krku. Cítíš jak pulzuje a máš pocit, že ti každou chvíli vyletí jícnem ven. Klaun nikde a výtah stojí.

Strach se stupňuje, pot ti teče proudem po spáncích. Zpoza rohu se vynoří známá postava s kuželovitým kloboukem na hlavě. Výtah se zavírá a tvá, pomaličku nastupující, úleva není oprávněná. Na poslední chvíli vidíš do výtahu proklouzávat zakrvácenou šavli, která mechanické dveře nutí opět se otevřít. Hned za ní spatříš ruku, která kov drží napůl otevřený. Postava nakoukne dovnitř. Zlověstně se usmívá, takřka šklebí a podívá se na tebe zpříma. „Je načase ušít cylindr."

Celičký se klepeš a poulíš na něj uslzené oči. „A-ale já už cylindr mám." odpovíš nepochopitelně.
„To nevadí." pouští výtah, který se následně sám od sebe rozjede vzhůru.


Stoupáš svědomitě a bojíš se toho, co tě čeká v jiném patře. První, druhé, třetí – stop. Dveře se otevírají a na práhu zírá vysmátý klaun. Zpanikaříš a honem stiskneš další čudlík. Slyšíš smích, ale snažíš si ho nevšímat.
Výtah se rozjíždí dolů. Druhé, první, nulté – stop. Opět vidíš ten pobavený úsměv, sahající od ucha k uchu. Dech se ti zcela zastaví a ty opět mačkáš tlačítka ve výtahu – už ať jsi pryč!
Znova se dáváš do pohybu. Tvá mysl se začíná projasňovat a ty přemýšlíš nad strategií.
„Pojedu zpět do třetího... a do pátého poběžím!"

...

Brek a křik a bolestný nářek.
„Dělejte!" ozve se klaunův hlas.
Nářek nabývá na intenzitě. Rozléhá se celou chodbou i otevřeným schodištěm, které vede až do nejposlednějšího patra budovy. Po nich kráčí unavené děti v roztrhaných hávech a s ušmudlanými tvářemi.
„Tak rychleji sakra! Táhnete se jako smrad!" rozzuřený řev klaunův, obraceje se na takřka bezduché dětské skořápky, rozdmýchává všeobecný nepokoj. Sem tam se ozve smutné popotáhnutí, nebo zalknutí z pláče. Nejčastěji však děti plakaly – čistě a jasně. Táhle a nešťastně. Ne však příliš ustrašeně. Nebyl to ten typický vyděšený pláč ztraceného, vylekaného a týraného dítěte. Kdepak, tihle maličcí lidé zněli skutečně truchlivě, zarmouceně.
„Pohyb, pohyb! Ať už tam jste!" nepřestával na ně křičet a bojkotovat je.
Slyšíš jeho burácení. Slyšíš i táhlé dětské skučení, které zpoza kovové hradby zní trochu jako vytí meluzíny. Děsí tě to. Opravdu tě to děsí.
Zastavíš ve třetím patře a kolem spatříš několik dětských tváří. Jejich pláč se změní. Nyní zní jinak, vyděšeně. Zírají na tebe a vypadá to, jakoby se tě báli. Ne toho klauna, ale tebe. Pláčou a pláčou v hysterickém záchvatu. Nenacházíš slov a nejsi schopen se hnout. Ze vší té bázně kolem se ti dělá špatně.
„Výš! Ještě výš!" slyšíš řvát klauna a to tě probere.
Vzchopíš se a stiskneš libovolné tlačítko. Ani jsi se nepodíval na to, jaké. Dveře se zavřou a ta šílená scenérie před tebou zmizí.
Mačkáš různá tlačítka, držíš dveře zavřené a jen jezdíš tam a zase zpět. Celá budova o tobě ví – odpor je marný, je k ničemu. Nemáš kam utéci. Sedíš ve výtahu – na pokraji zhroucení, vyčerpán fyzicky i psychicky. Přestože pohyb výtahu je pro tvou duši uklidňující, všudypřítomný pláč dětí tě ničí. Děsí tě a vyvádí z míry. Šílíš z toho. Už ani přemýšlet nedovedeš, jen tiše panikaříš a uvědomuješ si, že nemáš ani to nejmenší tušení, co bys měl v takové chvíli udělat.
Až najednou...
...to vzdáš.

Tvůj prst hladce zmáčkne tlačítko STOP a výtah se zastaví. Strach prchá, stejně jako tvá víra. Nevíš kde jsi a nezajímá tě to. Na tom stejně nezáleží. Tvůj boj právě skončil. Nyní můžeš jen čekat.

Čekat na to, až tě klaun s dětmi najde.