Vidíte tu chodbu? Krátkou, zeleně vymalovanou chodbu? Chodbu lemovanou několika těžkými kovovými dveřmi? Chodbu vedoucí přímo k tělocvičnám? Kráčejte přímo. Nerozhlížejte se příliš, není tomu třeba. Znáte ji, už jste ji viděli, kráčeli jste tímto místem. Už někdy dřív.
Otevíráte dvoukřídlé dveře s hnědým lakem na povrchu. Ošklivé, přesto známé a domácké. Nesoudíte.
Uvnitř pohlédnete do tváře osobě, kterou velmi dobře znáte. Vnitřně ji znáte. Obličej Vám však nic neříká. Pokyne Vám, abyste se šli převléci. Proč? Neptáte se, přestože Vám v hlavě krouží nechápavý dotaz. Není problém, neodporujete.
Odejdete, zavřete dveře a vejdete do šatny plné plavek. Klasický věšák a mnoho druhů. Převážně nadměrné velikosti a Vy jste zoufalí, zhodnotíte-li své útlé dívčí tělíčko. Nic jiného Vám však nezbývá.



Dveře se otevřou.

Smích.

Uličnický smích.



Otočíte se za původcem, avšak nikde nikdo. Pouze křivé dveře, otevřené dokořán.



Jdete je zavřít. Chytáte za kliku, když v tu Váš bystrý zrak zahlédne škodolibou tvářičku malého chlapce. Zakroutíte očima, načež práh znepřístupníte. Hodláte se vrátit k původní činnosti, avšak smích se ozve znova. A práh je opět volný.
Mírně Vás to rozzuří. Smích je otravný a protivný. Neznáte ty uličníky a ani znát nechcete. Chcete se jen v klidu převléci do nějaké ucházející velikosti plavek a jít. To Vám však není souzeno.


Chichot.
Vrzání pantů.
Dětinské zalykání se z neustálého smíchu.


Už toho máte dost.

Rozrazíte vstup do místnosti dokořán a naskytne se Vám pohled na ty tři malé záškodníky ve věku dvanácti let. Rozhodnete se, že musí být potrestáni.


...


Vidíte tu chodbu? Velkou, dlouhou a širokou? Bíle vymalovanou, místy špinavou a oprýskanou? Chodbu lemovanou několika těžkými dřevěnými dveřmi? Chodbu ponurou a zcela neznámou? Nikde jste tu nebyli, přesto se v ní cítíte vítáni. Cítíte se zde chtěnými, požadovanými, očekávanými. Víte, že nezáleží na tom, zda jste tu už někdy byli. Důležité je, že jste tu správně.

Cesta Vás pohlcuje, vítá a rozevírá svou chladnou náruč.

"Pojď a prozraď mi veškeré špatnosti, které se zde udály. Pojď, pověz mi všechno a já to zlikviduji tak, jak se ode mě očekává. Neměj strach a neostýchej se. Odhalit špínu je přece správné - špatný pocit zahoď, není potřeba. Děláš správnou věc." povídá Vám suchým šepotem.

A Vy jdete. A jdete. Po obou Vašich bocích jdou křivě dva malí kluci, ohýbající se tak, aby jim Vaše prsty, držící je za velkou část ucha, způsobovaly co nejmenší bolest. Nic neříkají, nenaříkají, nesnaží se Vám nadávat a vlastně... ani se vykroutit.



Neomylně směřujete kupředu, když v tu Vás zarazí odhodlaný hlásek chlapce napravo. "Jsou vzdělané děti hodnější?"
Lehce Vás to naštvalo. Ti chlapci Vám dnes značně znepříjemnili den. Přesto Vám není na obtíž odpovědět "NE." jasně a zřetelně.
Chvíli je klid. Stále kráčíte nekončící chodbou, když v tu i druhý klučík rozhodne, že zvědavost je víc, než-li nepříjemná situace.
"A když se začneme učit, přestaneme dělat blbosti?"
Není Vám nepříjemné se krátce zamyslet. Moc dobře víte, že již jste stihli poznat mnoho lidí, kteří této otázce rozhodně nevyhovují.
"NE." zní krutě a nekompromisně z Vašich úst.


...


Konečně! Konec téhle nepřirozeně bílé chodby. Držíte ucho pouze jednoho chlapce v pravé ruce a vedle místa, kde měly být dveře, sedí starší žena. Natahuje k Vám dlaň a s malým, jasně předstíraným úsměvem praví: "Předejte mi ho. Však já si s ním už poradím." přičemž v očích se jí zračí značná nelibost. Necháváte zlobivé dítko v jejich rukou. Kluk jde k ní. Jde se svěšenou hlavou, skrčenými rameny. A Vy víte, že to není správně.



Takový nesmysl!