„... a nakonec mistr Oin upozorňuje, že zásoby léčiv se tenčí rychleji, než doposud předpokládal. Samozřejmě si je vědom, jak nelibě nesete obchod s elfy z Temného hvozdu. Ale současně zdůrazňuje, že právě oni, široko daleko jediní, mohou nabídnout dostatečné množství léčivých bylin pro výrobu odvarů a mastí, nezbytných pro chod ošetřovny. Zároveň se nechává slyšet, že meduňka a kozlík už došly skoro úplně."

Meduňka a kozlík? Každé malé dítě přece ví, že zrovna toto býlí slouží akorát tak proti nespavosti a špatnému snění, tudíž proti ničemu, na co by se umíralo. Odette nerozuměla, jenže tak bylo psáno v ranhojičově lejstru a ještě dvojitě podtrženo. Pokračovala tedy dál.

„Mistr Oin by s vámi rád probral veškeré podrobnosti osobně. Pokud svolíte, táže se na případné místo a čas." Odette dočetla poslední z dotazů a připomínek směřovaných králi. Konečně!

Toho dne byla celá nesvá. Jindy okamžiky v Thorinově přítomnosti vítala a prodlužovala je, seč to šlo, ovšem dnes si nepřála nic víc, než opustit tyto zatracené komnaty co nejdříve. Kradmě po králi koukala – na pohled pořád stejný muž, a přesto tolik jiný. Alespoň v jejích očích byl. Vlk v rouše beránčím, jenž si na spravedlivého jen hrál.

Srdce se ženě svíralo zklamáním a obdobný pocit stahoval i její hrdlo. Přesto byla pravda lepší nežli nevědomost, třebaže sladká a jednoduchá. Taková by totiž zůstávala iluzí, falešnou a líbivou pouze na pohled. Podobná krásnému plodu, jehož dužina je však kyselá a trpká natolik, že ji nelze ani zkousnout, natož polknout, a pak zapomenout, jak byla vlastně odporná. Nemohla zkrátka opomenout slova, která jí včera Bofur sdělil. Kdekdo by asi mohl říci, že pro ni se vlastně nic nemění, jenže ona sama měla pocit, jako by se změnil celý její dosavadní svět. Svět i pohled na muže, ke kterému nekriticky vzhlížela.

„Pravda," přikývl Thorin, „obchod s elfy nevítám." Králi patrně neušlo, že je cosi v nepořádku. Zpříma se na Odette zahleděl, tázavě a na dlouho. Ani nesklopil zrak ke zdobené přezce opasku, který nesl pochvu s Orcristem. S naučenou rutinou jej dotáhl poslepu. Jeho pohled byl  pichlavý, jako by se Odette dokázal dívat rovnou do útrob, ale ona vydržela, aniž by hnula brvou.

„Nicméně pokud nebude zbytí," nadechl se k další řeči, „jsem ochoten v této záležitosti ustoupit. Ošetřovna musí být dobře zásobena a léky dostupné pro každého, kdo je bude potřebovat. Taková je priorita, ale–. Mizerní šotci! Krejčího!" zaburácel najednou, nejspíš aby si ulevil z nenávisti vůči lesnímu lidu, ale i nad takovou malicherností, jako že si právě utrhl sponu na kabátci. Obočí se mu téměř srazilo v prostředku čela, když svrchník vysvlékl a mrštil jím na postel. „Hrome! Přemrštěnou cenu jistě budou chtít ti zatracení elfští zmetci!" začal nanovo klít. „Za trávu a listí budem platit zlatem, kdo to kdy viděl? Samotný Durin se právě teď v hrobě obrátil, pokavaď potomek jeho vlastní krve kývá na takovou hanebnost. Ale dobře... dobře," vydechl rozšířeným chřípím. „Oinovi vyřiď, že veškeré podmínky si ovšem vyjedná sám. Prosím tě," dodal o něco mírněji, čímž Odette překvapil, ale neohromil. Už ne.

„Já se nemíním více setkávat s tím slizkým hadem Tranduilem, ani s žádným z jeho poskoků."

Odette si pomyslela, že král dneska nemá den. Budiž, ona ho neměla rovněž.

Thorin pozvedl koutky malinko vzhůru a upřel k ní ledový, leč najednou měkký pohled. „Křičím, viď? Však nikoli na tebe. Nemusíš stát jako v křeči, nemusíš mít strach."

„Já vím," špitla Odette, přestože si připadala, že už neví vůbec nic. Jak má jednat? Jak se má nadále chovat? Měla by činit vše jako předtím, samozřejmě, ale dokáže to vůbec?

Králova tvář ještě trochu povolila. „Zítra? Pátá odpoledne? Měl bych mít hodinu volného času, že?" zeptal se, tak jako obvykle. Často ztrácel přehled o schůzkách, kterých denně míval dost.

„Máte volno," odtušila Odette hlasem zdvořilým, však dutým, a zaklapla svůj notes. Neuměla skrýti chlad, jenž od včera cítila uvnitř sebe.

Král vytáhl obočí, výraz holého nepochopení. Zato ona pochopila, že by se měla lépe ovládat, a to si i slíbila, než ráno opustila vlastní pokoje. Jenže dodržet takový slib bylo neuvěřitelně těžké. Zápisník sklidila do kožené kabely, kterou někdy nosila přes rameno, a vytáhla mithrilovou košili, měšec zbylých mincí a vše ostatní, co pořídila v Dolu. Kromě tabáku, samozřejmě. Naprosto pozbyla pocitu, že by jej ještě kdy chtěla darovat muži před sebou. Ovšem výběrové dýmkové koření bylo příliš drahé na to, aby je jen tak vyhodila. Odette se proto rozhodla od Bombura zjistit, kdy Bofur slaví den narození, takovým dárkem by určitě nepohrdl. Nebo možná, bleskla jí hlavou myšlenka až nechutně sarkastická, by právě hobit zasloužil pořádnou dýmku před popravou, která jej jistě nemine. Zaškaredila se.

S velice strohým komentářem odložila veškeré věci na vyřezávaný stolek v koutě místnosti. Král k němu přistoupil, s díkem si letmo prohlédl, co donesla, ale nakonec pozvedl měšec s mincemi. Přehazoval jej z ruky do ruky a bylo zřejmé, že je čímsi překvapen.

„Zdá se, že zlata téměř neubylo," zhodnotil zkušeně. „Koupila sis něco pro sebe?"

„Jistě," odvětila Odette krátce, „bylo to vaše přání."

„Ano, bylo to mé přání." Trpaslík ještě jednou prohodil koženým vakem, jako by se chtěl znovu ujistit o jeho tíze. „A směl bych vědět co?"

„Jistě," zopakovala ve stejném duchu, „levandulový olej, mýdlo a růžovou vodu."

„Levandulový olej, mýdlo a růžovou vodu?" upřímně se zasmál Thorin. „Tedy samé drobnosti. Řekl ti doufám Balin, že si smíš vybrat cokoli? Já nevím, třeba šaty?"

„Řekl," málem odsekla Odette, jelikož si právě vybavila včerejší a nachlup stejně hloupou připomínku od Dwalina. Všechny ženské chtějí šaty. Jako by snad všechny byly naprosto totožné? Naopak, to muži jsou, říkala si v duchu nakvašeně. To ostatně tvrdila i jejich bývalá sousedka v Ered Luin, moc hodná žena, která Odette pomáhala pečovat o otce v posledních dnech. Vždycky se smála, že když sto mužů hodíte do pytle, zamícháte je, a pak jednoho vytáhnete, bude to zase jenom muž. Stará vdova měla beztak pravdu. Nakonec, praxe ji patrně naučila, neb byla za život vdaná vícekrát, než bylo obecně považováno za slušné, a Odette její peprné žerty vždycky připadaly legrační. Jenže dnes by ji nepobavilo asi nic.

„Je všechno v pořádku?" zeptal se Thorin poněkud podezřívavě. Sic zněl stále mírně, předešlý úsměv mu spadl z obličeje, jako když padá listí na podzim.

„Jistě. Nemělo by snad?" ujelo Odette mezi zuby, a to dřív, než se stihla kousnout do tváře.

Král na moment zůstal celý strnulý, ale hned své rysy zase vyhladil do obvyklé, vyrovnané masky. Její drzost přešel bez komentáře a ona se v duchu napomenula, ať je příště opatrnější.

„A pán Dolu?" obrátil list. „Neposílá žádné zprávy nazpět?"

„Děkuje Vaší Výsosti za varování," vysoukala ze sebe alespoň trochu kloudnou odpověď. Jenže co teď? U Valar, věděla, že o tom bude muset začít. Hryznout do toho zkaženého jablka. Nadechla se skrze zaťaté zuby. „A také se ptá, zda už jste rozhodl ohledně osudu pana Bilba Pytlíka?"

Odette se pak na Thorina zadívala v očekávání jeho bezprostřední reakce. Moc by si přála vidět třeba lítost v těch očích podobných krystalům ledu. Jakýkoli důkaz, že se v králi nezmýlila zase tolik moc. Že měla pravdu ona, dřív, a ne nějaká stařena z trhu. Že není tak strašně pitomá. Však před sebou spatřila jen ztělesněné podráždění.

„Co správce zamýšlí? Proč se ptá?"

„Chtěl by se účastnit soudního přelíčení a... a promluvit v hobitův prospěch," dodala přesně tak, jak si Bard přál.

Králi po tváři přeběhl stín. „Cos mu pověděla?"

„Že vám jeho zprávu vyřídím. Nebyla jsem přece zmocněna předávat žádné další informace, krom vašeho poselství."

V tu ránu se lehký úsměv vrátil na pravidelná ústa lemovaná krátce střiženými vousy. „Výborně. Vskutku diplomatická odpověď hodná tvého titulu i důvtipu." Král udělal několik kroků směrem k Odette, natáhl ruku před sebe, ale pak se zarazil, jako by si něco rozmyslel. „Učíš se rychle," navázal a ona, na maličkou chvíli a spíše ze zvyku, pocítila blažené teplo z Thorinovy chvály. Jenže hned nato se vzpamatovala a pomyslela si něco o včelách, které i když mají pusy od medu, ze zadku jim trčí žihadlo. Umějí bolestivě štípnout.

„Musím bez rozpaků přiznat, že jsem vážně nečekal, jak moc s tebou budu spokojen."

Odette mlčela.

„Bard samozřejmě nemá co strkat svůj lidský nos do záležitostí Ereboru. V tom mi musíš dát za pravdu."

Odette mlčela ještě sveřepěji.

Thorin naklonil hlavu ke straně. „Dáš mi za pravdu?"

„Já nemohu," pravila tak tiše, jako by jen naprázdno pohnula rty, a už v ten moment si spílala, že se raději nedonutila ke lži. Stačilo jen přikývnout a za chvíli by mohla jít. Jenže ona ne.

„Prosím?" Thorin se zamračil způsobem, jaký u něho ještě neviděla. Pod přísným pohledem se celá zachvěla.

„Že vám nemohu dát za pravdu."

„Nemůžeš? Vskutku?!" zakřičel na ni, což se stalo vůbec poprvé. „Co ti o tom mrzkém zrádci správce nakukal?!"

„Nikdo mi nic nenakukal," ohradila se mladá žena a podvědomě ustoupila o krok dozadu.

„Nikdo?" zasyčel trpaslík, velmi hlasitě dýchal. „Nedělej ze mě hlupáka! Když to nebyl správce, tak potom Hračkář nebo knihovník. A pokud ne, koukni se mi do očí a popři to!"

Odette mlčela a dívala se jinam.

„Já to věděl. Jenže nezajímá mne, co nosí v hlavách ti dva, ale ty," ukázal prstem. „Řekni mi, co si myslíš ty?!"

„Nenuťte mě prosím k tomu. Směla bych odejít?" požádala Odette potichu namísto odpovědi. Nechtěla tu být a hovořit. Nechtěla pokračovat v nesmyslné debatě. Co záviselo na jejím úsudku? To Thorin byl přece král, to on si mohl dělat, co si zamane.

„Ne!" zaburácel. „Nesměla! Na něco jsem se tě přece ptal? Tak mi odpověz!"

„Že jednáte," začala Odette opatrně, i když opatrná měla být spíš o pár okamžiků dříve, „nespravedlivě." Použila přesně půlčíkova slova, protože konečně pochopila jejich plný význam. Hlas se jí chvěl obavou i tíhou celé této absurdity.

„Nespravedlivě?" zopakoval Thorin s očima plnýma blesků. ,,Bilbo Pytlík vztáhl ruku na Arcikam! Víš to vůbec?"

Mírně přikývla, protože to věděla, a potud měl král pravdu.

„Královský klenot odcizil nejenom mně, ale i veškerému Durinovu lidu. Potom se nezdráhal samotné Srdce Hory, naše nejcennější dědictví, nestydatě vydat nepřátelům. Nepřátelům! U Mahala!" vykřikl s výrazem absolutního nepochopení ke skutečnosti, že Odette jeho pohled nesdílí. Pozvedal prázdné ruce, jako by v nich doopravdy třímal Drahokam a poulil oči. „Navíc loupil s plným vědomím. Jsi si vědoma, že i on měl nárok na část pokladu? Že měl možnost vzít si cokoli, cokoli jiného?" Vytrvale se ujišťoval, jako kdyby hledal rozkol, jenž by mohl celou situaci vysvětlit jako nedorozumění.
Odette ale byla známa i tato skutečnost, a tak kývla hlavou zas.

„Hobit mohl celý svůj podíl rozdat rybářům, nebo jej klidně do jezera hodit, když bohatstvím trpaslíků tolik pohrdá. Svoje zlato kdyby prohýřil po putykách či nevěstincích, měl by na to právo. Ale z mého neměl brát! Neměl sahat na Arcikam! Vždyť byl od počátku plně srozuměn, že tento jediný kámen si nárokuji výhradně pro sebe! Pytlík není žádný hlupák, musel dobře vědět, že je vyloučené, aby vyvázl bez trestu. A přesto se rozhodl spáchat svůj zločin. Přesto se rozhodl zradit mě. Mě!" přitlačil Thorin zaťatou pěst ke hrudi. „Zradit krále pod Horou!" Prudce se nadechoval a ještě prudčeji i vypouštěl vzduch z plic, v obličeji celý brunátný.

„Stále tvrdíš, že to já jsem nespravedlivý?"

Odette dávno pochopila, že je zle. Balin se jednou podřekl, že král dokáže vrhat velmi přívětivé světlo na ty, kteří s ním souznějí, a naopak velmi temný stín okolo těch, již se mu staví na odpor. Tehdy těm slovům nepřikládala valného významu, ovšem teď, jako by se v onom stínu sama koupala.

„Výsosti," zaštkala, v očích ji pálily hořké slzy „odkdy je zradou snaha válce zabránit? Hobit jistě nebyl poháněn zlým úmyslem, ani chamtivostí, ani–."

„Čím tedy?!" nenechal ji král ani dokončit.

„Přátelstvím?" Odette zvedla ke králi poplašené oči. „Thorine," oslovila jej způsobem, který si přál před pouhými dvěma dny, „copak právě přátelství není cennější než nějaký drahokam? Stejně jako život, stejně jako domov – váš domov – který zůstal uchráněn."

Tentokrát mlčel král, ale hněv ho jistojistě nepřešel.

„Já vím, co půlčíka čeká. Vím, jaký je trest za zradu, a to je... prostě příliš. To přece není přiměřené. Thorine, vy přece umíte být velkorysý. Vy přece nejste takový–."

„Dost!" zakřičel. „Nepoučuj mě!" Rázně se prošel sem a tam pracovnou, načež se prudce otočil. „Neopovažuj se říkat mi, jaký jsem a jaký bych měl být!"

Odette lapla po dechu a raději začala couvat, avšak brzy ucítila stěnu za zády. Opřela se o kámen, jako by s ním chtěla splynout. Jako by se do něj chtěla vnořit a schovat se tam. Bála se. Thorin, v okamžiku kratším než úder tepu, stál přímo proti ní. Jednou rukou ji chytil za paži a tu druhou opřel o zeď těsně vedle jejího ramene. Tvář pokřivenou zlostí a oči... oči se mu proměnily z modrých na dočista černé – zlověstné.

Otočila obličej ke straně a křečovitě zatnula víčka. Snažila se představit si, že je někde jinde a nic se neděje. Šlo to těžko, neboť král skoro drtil v prstech její nadloktí.

„Jak si troufáš se mnou takto hovořit?!" vrčel, nakloněn, až se skoro dotýkali nosy. „Nejspíš jsem ti věnoval až příliš přízně, až příliš volnosti. Proto jsi možná zapomněla, kde se nachází tvé místo! Nastal tedy čas ukázat ti je!"

Odette na chvíli pootevřela oči, zdálo se jí totiž, že Thorin stáhl pravici, jíž se opíral o stěnu. Ano, stáhl ji. Stáhl ji, protože se rozpřáhl! Třebaže si slibovala, že nebude plakat, ucítila slzu kutálet se po líci. Třebaže si slibovala, že nebude prosit, prosila by, pokud by dokázala popadnout dech. Nevydala ovšem ani hlásku a jen třeštila zraky na kožený nátepník zdvižený ve výšce její tváře. V očekávání rány nedokázala udržet pevná kolena, ta se jí podlomila, avšak protože ji Thorin stále držel za ruku, nesvezla se k zemi. Zůstala bezvládně viset, nadále tichá a vyděšená. Tence, pronikavě vyjekla teprve ve chvíli, kdy král vší silou udeřil. Ovšem bylo to jen do kamenné stěny, k níž tiskla své tělo.

Pomalu shlédla dolů a oklepala se, něco ji pošimralo na předloktí, i přes látku blůzy. Bílé plátno potřísnila červená kapka, a pak další a další. Až za jaký moment bylo Odettino ustrašené podvědomí schopno vyhodnotit, že ona krev pochází z Thoriových kloubů do masa sedřených. Ve stejné chvíli král povolil sevření, ustoupil dozadu a hlasitě polkl. Doširoka rozevřel oči a odlepil od sebe semknuté rty. Nevěřícně si prohlížel sinalou tmavovlásku i svou vlastní poraněnou dlaň.

„Odejdi odsud," řekl podivným, hluchým a monotónním hlasem, tolik odlišným od předešlého křiku. „Zmiz a vrať se teprve tehdy, až budeš chtít učinit své pokání."

***

Hora byla ztichlá, až na skřípění v kamenných zdech, ozývající se nízkým tunelem, kde musel dokonce sklonit hlavu. Neznepokojil jej ale žádný místní zvuk, jelikož žádný takový mu nebyl cizí. Thorin znal tajné chodby i postranní cestičky Ereboru lépe, než kdokoli jiný, a byl si jist, že zde nikoho nepotká. Leda tak krysu anebo netopýra.

Ony zatuchlé štoly plné suti a těžkého vzduchu bývaly jeho světem v dobách, kdy ještě nezapomněl, jaký pocit je být šťastný. V mládí, kdy jich hojně využíval ke svým tajným útěkům do města, anebo k plížení se do nižších pater, do ložnice jisté služebné. Při poslední vzpomínce ho ještě dnes píchalo u srdce, ačkoli se to stalo tak nesmírně dávno.

Pavučiny, které shrnul minule, ze stropu visely zas. Znechuceně se oklepal, od putování Temným hvozdem pavouky nesnášel, i když tito nebyli větší nežli zlatá mince. Prach ho štípal v nose a vyvolával kýchnutí, kýchat ovšem nemohl. Rozhodně netoužil po svědcích, třebaže on se tu nemusel nikomu zpovídat. Jistěže ne. Přesto živá duše nesměla tušit, kam míří a proč. Hanbou by se totiž propadl.

V tichosti otevřel tajné dveře do pokladnice, které nebyly zakresleny v žádném plánu. Stráž, hlídající hlavní vchod, by přilákal nerad, i když krále by patrně nezatkla. Samolibě se úšklíbl.

Stejně jako pokaždé, zastavil se. Stejně jako pokaždé, neodolal a chvíli se jen tak rozhlížel. Třebaže byla hluboká noc a louče po zdech zhasnuté, nebylo potřeba dalšího ohně krom pochodně, jíž si nesl sebou. Objímal zrakem ohromný trpasličí poklad, mihotavě zářící v potemnělé síni. To světlo připadalo králi nádherné, neuvěřitelné a magicky uklidňující, a on se uklidnit potřeboval.

Stalo se to znovu, přiznával si tu trpce chutnající skutečnost. Znovu jej přepadla zuřivost, u které by se býval zapřísahal, že už ji dokáže plně kontrolovat. Znovu se málem uchýlil k činu, který vůbec činit nechtěl, a přesto mu ruka vystřelila sama od sebe. Málem Odette uhodil!

Ale neměla ho provokovat. Neměla začínat o tom malém zrádci, a ještě se pokoušet hájit jeho podlé skutky!
Thorin se cítil být podveden podruhé, a nyní to bolelo o mnoho víc. Odette by přece měla stát na jeho straně, vždy. Je jeho pobočnicí a je tedy... jeho. Stejně jako Hora a všechno, co se v ní nachází.

Teď už se však cítil líp. Téměř fyzicky  vnímal, jak jej záře pokladu láká do své náruče. Hladí jej jako přenádherná milenka, chlácholí unavené tělo a ducha naplňuje tolik příjemným, mámivým pocitem. Veškeré starosti i zlost viděl teď menší, malicherné, v porovnání s nekonečným množstvím cenností, jež plnily nitro Ereboru.

Pomalu kráčel onou světélkující zlatou mlhou a nejraději by padl na kolena, obrátil v dlani každičký šperk či zlatý pohár, ale neměl čas se zdržovat. Poklad, jakkoli byl velkolepý a úchvatný, nebyl pravým důvodem, proč do spodních sálů vcházel potají. Thorin potřeboval něco mnohem krásnějšího, něco mnohem silnějšího. Silného tak, až ho to děsilo. Thorin potřeboval Arcikam.

Jen těžce odtrhl zrak od hromad mincí a kamenů, a jal se krokovat přesnou vzdálenost kolmo pokladnicí. Naproti, ve skalní stěně, nahmatal další tajné dveře, naprosto neviditelné pro někoho, kdo nevěděl, co hledá. Však i králi samotnému trvalo hodnou chvíli, než našel klíčovou dírku, přestože tu zdaleka nestál poprvé.

Stejně neslyšně jako kamenný blok odsunul, jej za sebou i zavřel, zapálil oheň v železném koši a odložil louč.
Maličká, hrubě tesaná místnost, vypadala spíš jako pouhá jeskyně nebo zapomenuté sklepení, krom ohniště a skoro rozpadlé lavice zde stála jen bytelná truhla opatřená několika zámky. Množstvím silných řetězů a dlouhých hřebů byla přikovaná k zemi.

Thorin nemeškal, poklekl a vytáhl klíč houpající se na zlatém řetízku, který nosíval kolem krku, anebo jej ukrýval zamčený ve stole. Petlice s klapnutím povolily a on otevřel víko, nicméně to ještě nebylo vše. Tím samým klíčem odemkl i malou zlatou skříňku, jež se nacházela na dně truhlice. Skříňku, kterou před časem potajmu zaměnil. Schránku, jejíž naprosto totožná sestra odpočívala v hlubinách krypt. Prázdná. Král se při té vzpomínce zachmuřil, ale jen na vteřinu. Hned nato doslova polkl slinu, protože teď se konečně, konečně, mohl dotknout kamene, který miloval nadevšechno. Kterému by vlastní čest i srdce zaprodal. S dychtivýma očima upřenýma k vlastním dlaním, pozvedal v rukách poklad nad poklady.

Oslnivý třpyt broušené, čiré nádhery prostupoval královu mysl způsobem, že v ní překryl všechno jiné, nedobré a nepříjemné. Zastínil vyčítavá slova, jež mu byla řečena, vztek, co jím potom lomcoval, i svědomí, co jej tížilo jako kámen uvázaný k noze tonoucího. A on tonul, v překrásné záři přinášející zapomnění. V záři, kterou už mu nemohl nikdo vzít.