Nad krajinou se válel mlžný opar hustý jako smetana. Vypadalo to však, že se rozplyne ještě před polednem, jako ostatně pokaždé, co opustili Dol. I jitro bylo vlhké a studené, podobné ránu včerejšího dne i těch předtím. Vzduch byl cítit vodou z Jezera, kalnou a nazelenalou splachem po jarním tání, tmavou jako naleštěný malachit, ještě více umocňoval pocit chladu po těle.

Odette poskládala přikrývku i srolovala kožešinu sloužící jako improvizované lůžko, vše stáhla řemeny z hověziny mazané lojem, aby lépe odolaly povětrnostním podmínkám a nepuchřely. Ne poprvé si vzpomněla na trochu proleželý slamník hostince U Zmlsaného Kocoura a zapálený krb. Ovšem prokřehlá si toho rána připadala pouze na duši.

Ačkoli únavou usnula za soumraku, před půlnocí se probudila a nemohla už oka zamhouřit. Ve světle dorůstajícího měsíce si prohlížela darovaný jantarový medailon. Nosila jej stále a nesundávala. Ani ne proto, že jí to stařena doporučila, ale protože byl prostě hezký. Navíc jej klidně mohla mít, visel na obyčejné kožené tkanici, která Odette nepůsobila žádnou vyrážku. Prohlížela si také Oriho a uvažovala. Už nebude nikdo jiný. Žádný král ani vášeň podobná požáru v suchém lese. Jenom jistota, něco jako řeka na dolním toku. Stálá a trvalá.

Ori Odette zůstal jedinou oporou. Ori se nevzdal tak snadno. Ori šel, kam ona šla, a dobro její stavěl vždy nad dobro své. Ori si prostě zasloužil, aby si vlezla k němu...

Mladík nyní ještě spal, vlasy rozcuchané, ve tváři nevědomý, široký úsměv. Alespoň někdo byl šťastný.

Odette uslyšela cinkání naběračky o litinové stěny kotlíku a zakručelo jí v břiše. Takový pocit se jí zdál skoro nový, protože tomu byl teprve druhý den, kdy obvyklá nevolnost nepřišla. Odette doufala, že se neraduje předčasně. Avšak rozpomněla se na slova Tauriel, která se domnívala, že podobné stavy by mohly s časem ustupovat.

Vzala dvě dřevěné misky – svou i Oriho – a zamířila k velké skupině trpaslíků a jednoho lidského muže z Dolu, který s nimi měl společnou cestu. Všichni posedávali či stáli kolem ohně, jedli nebo hovořili. Čtveřice kovotepců, mířících do Roklinky uzavřít nově smluvené obchody, docela zvyšovala hlas. Ovšem jakmile Odette spatřili, okamžitě zmlkli. Jeden z nich zbytečně zamíchal obsahem hrnce, ačkoli ten už byl z ohniště dávno odstaven. Druhý začal hltat polévku, až si jazyk spálil. Třetí přiložil březovou větev, přestože se karavana měla brzy vydat na cestu a tím pádem oheň uhasit. Poslední se zahleděl na ledňáčka na nedaleké vrbě způsobem, jako kdyby to byl obrovitý akvamarín či nějaká jiná vzácnost.

Odette nepotřebovala zaslechnout, o čem se bavili, věděla to s jistotou. Jako včerejšího dne i ty předtím, láteřili nad královým příkazem putovat skrze Temný hvozd. Cestou sice nejkratší, ale také takovou, které ani za mák nevěřili. Podobně se jim nelíbil ani rozkaz obcházet Dlouhé jezero, ještě ke všemu východně, kde prý stezky vedly akorát tak kamenité a mizerné, anebo podmáčené. Jenže na severní cestě pod svahy Ered Mithrin byla loni jedna výprava napadena. Muži to možná považovali za pouhou náhodu, jenže Odette byla ráda, že jdou jinudy. Avšak představa elfského lesa, předávání úplatku a plížení se mezi stromy přinejmenším čtrnáct dní, ta ani jí, pravda, taktéž vůbec nelákala. Odette ovšem nebyla ani voják, ani průvodce, a jejich průvodce Alaric považoval veškerá podobná opatření za velice rozumná. Faktem přesto zůstávalo, že každý trpaslík z družiny tušil, od koho taková nařízení přišla. A hlavně kvůli komu.

Odette se s jídlem vrátila k Orimu, který se zrovna probudil. Váhavě ji políbil do vlasů a byl rozpačitý. Polévce moc nedal, ale ještě stihl na chvíli vytáhnout zápisník a celý zamyšlený něco kreslil černým úhlem zaostřeným do špičky. Odette netušila co, poněvadž před nimi nebylo nic než voda. Možná pouze v dáli ten, kdo měl tuze dobrý zrak, mohl zahlédnout, jak nad hladinou trčí ohořelé kůly spáleného města Esgaroth. A za zády? Tam se jim tyčil leda strmý svah a za ním pak pustina táhnoucí se až po řeku Carnen.

Znovu zastavili někdy před polednem. Po kratičkém odpočinku pro trochu jídla a vskutku nutné odběhnutí do mlází nemeškali opět sednout na koně. Slunce střídavě svítilo a zase mizelo v roztrhané oblačnosti, ale jak opět vykouklo, bylo to neskonale příjemné. Ve vlhké dolině probouzelo život. Borovice dávno vystřídaly olše, buky a sem tam i dub, stejně jako bílé břízy, všechno obsypané pupeny. Jívy byly plné šedožlutých jehněd a dlouhé větve vrb, taktéž zatím neolistěné, čeřily vodu při linii břehu, kam zvěř chodila pít. A právě tam jeden z trpaslíků skolil srnce.

S karavanou putovaly další ženy, ačkoli ty by spočítal na prstech jedné ruky. Povětšinou mladé a stejně jako Odette oděné v mužský šat krytý cestovními plášti, protože v dlouhých sukních by chtěl cestovat jedině blázen. Dvě z nich už znala z dřívějška. Errana byla družkou vůdce družiny Alarica, ostříleného válečníka v pozdně středním věku, s dlouhou jizvou přes oko. Odette si dobře vzpomínala, jak tenkrát zvracel z nosítek, i jak se přišel rozloučit s Bilbem. Grís byla chotí obchodníka se šperky.

Právě Grís převzala naporcované maso, zabalila je do voskovaného pergamenu a uložila do vozu. Odette, aby byla také k užitku, šla natrhat divoký kmín, který rostl nedaleko. No, rostl, spíš jenom přetrval pod sněhem z loňska. Na suchých lodyhách se ještě držely nějaké nažky.

Dušené srnčí toho večera přišlo vhod, když se karavana utábořila při samotném konci nekonečně dlouhého, Dlouhého jezera, odkud dál tekla Bystrá řeka.

Veskrze slušné počasí vydrželo i do dalšího dne, avšak jenom po ránu. Pak se nebe zatáhlo a začalo foukat. Štiplavý vítr od severu přinesl řídké mrholení, ve kterém se sem tam zaleskly i sněhové vločky. Krajina, která se zatím zelenala jenom málo, v sychravém hávu zešedla a zpochmurněla docela.

Odette si povzdechla. Severní vichry z pustin, kde led nikdy nerozmrzá a sníh nikdy netaje, by jim mohly cestu pěkně znepříjemnit. Mezi letitými trpaslíky, co hodně pamatovali, se povídalo, že jednou tenká vrstva sněhu pokryla Erebor i ráno po letním slunovratu. Nejen Odette proto doufala, že tentokrát to bude jenom přeháňka, žádná předzvěst slejváku či vánice. Jediný Ori neprskal nad zkaženým počasím a zasněně chytal titěrné krystalky ledu do dlaně.

„Zase padá ta zatrápená voda z oblohy!" křikl do pléna jeden z kupců, poměrně tělnatý muž, jehož nesl podobně stavěný poník. „To nás chtějí zalévat? Abychom snad vyrostli, či co? Inu, povězte, vypadám snad jako nějaký celer anebo dýně?"

„Spíš jako ta dýně," zasmál se další trpaslík, člen početné skupiny vojáků, kteří obchodníkům měli sloužit jako doprovod. Thorin se vyznamenal i v tomto ohledu, jelikož družina připomínala spíše malé válečné tažení nežli směnnou výpravu. Právě tento chlapík neustále bavil celou společnost, večer hrával na píšťalu, zpíval a vyprávěl o světě, co jej křížem krážem procestoval. Odette připomínal Bofura, a to bylo milé. Bylo důležité myslet i na dobré věci. Třeba, že přítele zase uvidí. Jinak by se musela utrápit.

„Jaro, mistře kramáři, tak už to chodí. Ale až se dny prodlouží, až sejdeme z kopců Mlžných hor, to pak budou dny jako malované a teplé noci plné hvězd," dodal voják stále zvesela, třebaže právě teď si o teple mohli nechat leda zdát. Zrychlující vítr narážel do skalisek okolo a nepříjemně kvílel, jako když kdysi v Ered Luin psi na dvorcích lidských stavení vyli na měsíc.

„Stát!" rozkázal z ničeho nic Alaric. Zaskřípala kola povozů a kopyta poníku přestala dusat rozbředlou hlínu. Veškeré hovory zmlkly.

„Ticho! Poslouchejte!" stoupl si ve třmenech. S rukou nad očima se rozhlížel po stěně skalního hřbetu, jenž se zvedal už od začátku Dlouhého jezera a pokračoval ještě daleko za jeho koncem. Jako zeď se táhl krajinou a odděloval dvě hlavní zemské stezky, po kterých bylo možno jít.

„To jen vítr hučí mezi balvany," ozvalo se odněkud. „Jenom ozvěna, nic víc."
Avšak prošedivělý trpaslík s kápí přes hlavu ještě chvíli natahoval uši, než zdviženou dlaní mávl před sebe.

„Jedeme!"

Kolona se líně pohnula. Hlavně kvůli nejtěžším vozům, naloženým zbrojí kovanou pro stráž pána Imladris, žádné závratné tempo možné nebylo.

Ti, již putovali vpředu, zmizeli za zákrutou, a ti ostatní tam posléze zmizeli také. Došli na místo, kde hřeben končil prudkým srázem, kde se konečně spojovaly ony dvě hlavní silnice a pokračovaly jedinou cestou dál na jih. Tudy se skupina měla dostat až k brodu poblíž ústí Staré lesní stezky, skrze kterou bylo v plánu projít Temný hvozd. Měšec s drahokamy měla Odette ukrytý na dně sedlové brašny a vůbec se netěšila, až nastane čas jej použít. Byla by nejraději, kdyby ho předal někdo jiný, nicméně Ori se domníval, že jakýkoli trpaslík jen zpola bude elfským strážcům méně proti mysli, než trpaslík úplný. Ori často míval pravdu, a průvodce Alaric si myslel totéž.

„Ostražitý a není divu," kývl Ori směrem právě na průvodce. Společně s Odette se zrovna klusem řadil ke středu skupiny. Vojáci je stále strkali na bezpečné pozice a ona nepochybovala, že tím plní jen další králův rozkaz.

„Je jedním z toho mála bojovníků, kteří přežili Bitvu o Morii. Odtud si nese jizvu přes oko. Nyní se živí doprovodem trpaslíků z Ereboru do Modrých hor a zase zpět. Prý po všem tom trmácení, co v životě zažil, už neumí sedět v Hoře na zadku a čekat, až skoná na kanapi," zasmál se mladík stále dobře naladěn.

Tmavovláska vytáhla obočí. „Jak tohle všechno víš?"

„Vyprávěl to," uculil se Ori, „jednou u Bombura v hospodě. Věř mi, tenhle chlap se vyzná. Je dobře, že jede s námi."

Odette by nejspíš souhlasila, kdyby se s ní rázem nezatočil svět. Najednou nevěděla, kde je nebe a kde zem, něž na ni dopadla bokem a skutálela se k patě trouchnivého stromu. Píchlo ji v koleni.

Ori vykřikl. Seskočil z poníka a rychle zdvihal Odette na nohy. Ta se však snažila hlavně pochytit, pochopit nastalý rozruch plný křiku a ržání koní.

„Pozor! Střelci zprava!" hulákal Alaric. „Kryjte se!" Povely prokládal nadávkami v Khuzdul a cválal kokem na své kaštance. Kličkoval mezi šipkami, jimž do cesty stavěl štít. „Kryjte se, sakra! Kdo má luk a šípy, za mnou! Ostatní sekery a meče do ruky!"

Rozlehlo se troubení cizího rohu.

Trpasličí muži se bleskově seskupili, ženy se skrčily za koly vozu. Jenže ne každá chtěla jenom nečinně přihlížet. Errana zručně nabíjela krátkou kuši a rusovláska, jejíž jméno si Odette nemohla za nic na světě zapamatovat, dlaní spočinula na jílci dlouhé dýky, skoro podobné meči.

Ori po nich střelil pohledem. „Honem!" chytil Odette za loket a táhl ji za sebou. „Honem za nimi. Schovej se taky za povoz." Druhou rukou tasil.

„Nee!" Sotva ji nechal ohlédnout se, ale když přece, mladé tmavovlásce došlo, co se vlastně stalo před chvílí. Matylda ležela na zemi nehybná. Krev barvila její bělostnou srst do ruda, šíp jí trčel z krku. Odette zůstala stát jako solný sloup.

„Skloň se! U Mahala! Skloň se dolů! Kobyle už nepomůžeš!" napomenul ji Ori. Znovu se rozhlédl kolem. Až překvapivě dobře se zorientoval v bojové vřavě - na knihovníka. Asi to byly jeho dobré způsoby a vzezření typického učence, které Odette občas sváděly zapomínat na fakt, že i on se vydal s Thorinem dobít Osamělou horu.

„Pěšáci!" ryčel Alaric. „Bijte se! Bijte se!"Také Odette v tu chvíli - skoro samočinně - vytáhla meč.

„Na to zapomeň!" vytřeštil oči Ori, právě když uviděl, jak se naleštěný mithril blýskl v rukou ženy ušpiněné od bláta. „Zalez pod vůz a zůstaň tam! Alespoň jednou, prosím tě, se chovej rozumně." Mračil se a nebylo to ani prvně, kdy neopomněl připomenout loňský incident v Cistusové zátoce. Pak ale jeho obličej zněžněl. Pohladil Odette po tváři a políbil ji. Vůbec ne váhavě, jako se to dělo dosud. „Slibuji, že se pro tebe vrátím," řekl a vyrazil mezi ostatní muže.

Až teď je Odette zahlédla. Křečovitě sevřela safíry vykládaný jílec v navlhlé dlani, druhou si pohladila břicho. Černé příšery podobné těm, které už potkala, se rojily odkudsi od hřebenu. Z míst, která minuli teprve před pár okamžiky. Strach Odette úplně ochromil. Nepřátel se zdálo být hrozně moc.

Trpaslíci jim s pokřikem vyrazili vstříc, kryjíce se štíty proti šípům létajícím z druhé strany, z houštiny poblíž koryta řeky. Errana přebila kuši a vystřelila s obdivuhodně přesnou muškou. Další černá ruka upustila luk a mrtvé tělo padlo do klestí.

Odette pohledem vyhledala Oriho, jenž zrovna skolil jednu z těch skřety připomínajících nestvůr. Byla o celou stopu vyšší, než byl on sám, avšak stejnou měrou jako urostlá, tak i těžkopádná a ne zrovna dobře vyzbrojená. Nepřátelé nedrželi žádné štíty a namísto mečů se oháněli jen špatně opracovanými železnými pláty - jako tehdy. Těžké zbraně zvedali pomalu a jejich zbroj byla chabá. Volná u krku a v podpaží. A dost nepochopitelně se švem v pase, kam Odette zabořila svůj meč hned potom, co uslyšela výkřik Grís.

Stalo se to tak rychle, že nestačila ani mrknout. Její mysl, třebaže vystrašená, v mžiku zhodnotila situaci přesně tak, jak ji učil král pod Horou. Donekonečna opakoval, že i nejsilnější protivník má své slabiny, a ty je třeba najít a využít. V případě drobné ženy byl silnější protivník skoro každý, ale přesto před ní obrovské tělo kleklo nejdřív na kolena a pak se svezlo bokem do hlíny. Nesmírně páchlo. Tak moc, až se Odette chvíli zdráhala natáhnout se po jílci zbraně, která v mrtvém zůstala. Avšak samo sebou věděla, že meč nemůže nechat tam, kde právě byl. Třesoucí se ruku proto uchopila hlavici a zatáhla. A nic. Ostří drželo zaklesnuté mezi žebry a nešlo s ním ani hnout.

Odette nikdy nezažila opravdový boj, jenom cvičné lekce. Třebaže znala obraty a krytí, útočné postoje, úskoky a nejrůznější fígle, nevěděla, jak meč doopravdy proniká kyrysem, kůží anebo svaly. Nečekala by, že tak snadno. Nečekala by rovněž, že se může takto snadno v kosti zaseknout. Všechno bývalo jenom jako. Byla to jenom hra, na jejímž konci si falešní nepřátelé podali ruce a zasmáli se. Vzdali čest jeden druhému. Jenže zde se nikdo nesmál a čest ztratila smysl.

Zabrala znovu, o nic víc úspěšně. Už, už se chtěla zapřít botou a ještě jednou, vší silou, táhnout proti, i kdyby měla naznak upadnout. Však v tom ji někdo uchopil za ramena a odsunul ji stranou. Ohlédla se. Byl to ten člověk z Dolu. Vzal za jílec její zbraňe a ostří vytáhl s nepříliš velkou námahou. Černá krev se vyvalila z rány a Odette se zhoupl žaludek.

„Parádní meč," poznamenal muž s tváří bez vousů, zato celou kropenatou od špíny, když krátce, zkusmo zašermoval. „A parádní rána."

Podal jej Odette nazpět a jí taková slova dodala alespoň trochu odvahy. Ano, měla meč kovaný samotným Thráinem, lehký jako vrbový proutek. A uměla ho vesměs použít. „Neskonáme tady v té mizérii," zamumlala mezi drkotajícími zuby, pro sebe i pro dítě ve svém lůně. Neskonáme tu!

Opět se rozhlédla. Mnoho nepřátel už leželo v bahně, ale, žel, i mnoho trpaslíků. Sníh s deštěm padal a Ori utíkal směrem k ní. Něco křičel, nedalo se však rozeznat co v rachotu burácejícím všude kolem. V obličeji měl cosi tmavého a Odette polil studený pot. Není to krev, došlo jí vzápětí, když už byl blíž, jen hlína. Jenom pitomá hlína...

„Zalez pod ten vůz!" hned ji káral, celý udýchaný. Pak se však octl ve stínu vysoké postavy, která se zjevila za ním, rozpřahujíc se jakýmsi palcátem - či co to bylo.

Odette se rozpřáhla a sekla vysokého válečníka do nohy. Nebyla to vůbec dobrá rána, ale černý zavrávoral a Ori dostal čas. Čas, který využil.

Alaric proskočil kolem jako divoká kočka a ťal rovnou dva podobné. Právě včas, jelikož Odette je vůbec nepostřehla a jen Valar mohli vědět, jestli Ori ano. Prošedivělý muž byl sice v letech, ale mečem se oháněl jako mladík. Sázel obraty a úskoky, mátl falší a rozdával konečné rány.

„Zvládneme je," krátce stiskl rameno bývalého ereborského knihovníka. „Zvládneme je, chlapče."

Errana střílela z kuše a málokdy chybila.

„Neustupujte a držte se pohromadě!"

Odette se otočila s pozvednutým ostřím. Zády k druhům ve zbrani, čelem k nepříteli. Tak, aby bylo možno se vzájemně krýt, vytanulo jí v myslí další pravidlo.

„Ori!" vyhrkla polekaně, když ji mladík zase popadl a znovu táhl někam pryč. Popoběhli k převrácené káře a chvíli se tam skryli.

„Jsi v pořádku?" pohlédl jí starostlivě do očí a potom i níž.

Odette sice přikývla, jenže teď, v čase, kdy se mohla alespoň nadechnout, jí plně došlo nepříjemné tepání v naraženém koleni. Jak nasáklý šat studí po těle, že ji píchá v boku a má úplně mokré vlasy.

„Vstaň! Jdeme!" rozhodl Ori zas, jakmile zrakem zkontroloval okolí. Odettinu dlaň pevně tiskl ve své. Vedl ji kamsi zpátky, blíže ke skálám.

„Jezdci!" zakřičel někdo za krátký moment. „Jezdci od jihu!"

Tentokrát nevaroval Alaric. Jeden neuvážený krok, jedna chyba, jediné klopýtnutí - Alaric již nežil. Errana klečela nad ním a plakala.

„Stáhněte se za ty vozy! Rychle všichni za vozy!" ozvalo se odjinud.

„Držte postavení! Bojujte! Bojujte o život!" volali další.

A nastal zmatek.

Jezdci projeli bojištěm. Byli v převaze a byli to lidé. I nezkušená Odette, neznalá bojů a válčení, poznala, že na ně trpaslíci prostě nestačí. Svět se smrskl v mžitky před očima, ržání koní a křik. Rovněž Oriho tvář zkřivilo čiré zoufalství.

„Neudržíme je," přiznal nahlas myšlenky, které prolétly hlavou i jí.

Lidský muž na obrovitém černém hřebci se prohnal okolo a zbraní promáchl vzduch těsně vedle nich. Trhl otěží, aby koně otočil. Ale pak jej strefil šíp. Kdoví jestli trpasličí či pomýlený z vlastních řad. Jezdec padl k zemi, celý zamotaný do uzdění. Zvíře se s bolestí v očích vyděšeně vzpínalo, udidlo je svíralo v tlamě. I ono bylo v pasti, jako všichni tu.

Odette raději odvracela tvář. Nechala se už jen vláčet za nedaleký balvan, kde ji Ori přitiskl ke skalní stěně a zanechal ji tam. A ona tam seděla, třásla se, kolena přitažená ke hrudi. V prstech svírala meč, třebaže křečovitě, vlastně jej úplně přestala vnímat.

„Thorine," vzlykla zavírajíc oči. Nikoli Oriho, ale královu tvář právě vzpomínala, jakkoli to bylo hanebné. Jediné jméno a jedinou tvář si nyní promítala v mysli.

Vzápětí však zvedla skloněnou hlavu. Zazdálo se jí totiž, že se odkudsi ozvalo zafrkání válečného kozla. Válečného kozla trpaslíků! Opatrně vykoukla z úkrytu a nemohla tomu uvěřit. Pohrdavý úšklebek, hnědé vlasy a zlé, vodnaté oči podobné očím ropuchy. Lothór, sedící hrdě na úplně splaveném rohatém zvířeti, se zastavil nedaleko. Stoupl si ve třmenech a vypadal, jako kdyby něco hledal. Nebo někoho.

Co to šlo, Odette vtlačila tělo do skalního výklenku mezi balvanem a strží. Co ten tady dělá? Útroby se jí sevřely ještě víc. Ta malinkatá naděje, kterou si bláhově připustila, byla zas tatam.

Lothór se mračil, obloukem ještě jednou prošel okolo, ale pak naštěstí odklusal směrem k řece.

„Odette," zaslechla za sebou a neubránila se leknutí, přestože tento hlas nebyl cizí. Mladý knihovník táhl za uzdu onoho splašeného, mohutného vraníka s černým postrojem bez jezdce - ten zůstal ležet v blátě a vlastní krvi.

„Vylez a nasedni!"

„Cože?"

Kůň byl neklidný a hrozně obrovský.

„Povídám, nasedni!"

Než Odette stihla jakkoli protestovat, Ori už ji tlačil do sedla. Bylo příliš vysoko, a proto poprvé upadli oba. Avšak mladík zvíře nepustil. Snad všichni Valar při nich stáli, že poslední pokusy o vzdor trpaslíků probíhaly o kus dál. Oni zůstali nepovšimnuti.

Odette vstala, upustila meč.

„No tak, snaž se trochu!" vytkl jí Ori rádoby rázně, ale hlas se mu lámal jako stébla suchého rákosu. Měl strach, byl mu vidět na očích. Přesto neváhal a mladou ženu, za pokrčenou nohu, znovu vší silou vyhodil.

Té pohmožděným kolenem projela další vlna bolesti, ale zatnula zuby, pevně chytila černou hřívu, napjala bolavé svaly a přitáhla se ke koňské šíji. Potom přehodila nohu přes hřbet, narovnala se a pevně přitiskla lýtka k bokům zvířete - do třmenů rozhodně nedosáhla.

„Ori," natáhla ruku, aby mu pomohla nahoru. „Ori, chyť se mě!"

Trpaslík však zakroutil hlavou, díval se stranou. „Musíš být rychlá," řekl prostě. „Ujížděj a neohlížej se. Jeď!" plochou stranou meče plácl koně po hýždích a ten z místa skočil rovnou do cvalu, toužící dostat se pryč z té pláně plné hrůzy.

***

Na té pláni plné hrůzy nyní stanul Thorin, akorát že příliš pozdě. Podle zaschlé, ztmavlé krve poznal, že uplynul už nejméně den od bitvy. Jako by mu hrdlo stahovala neviditelná oprátka. Jako by se dusil vlastním dechem. Zrovna tak se cítil, když se rozběhl rozmoklou hlínou sahající mu bezmála až po kotníky.

Míjel bezvládná těla, zbrkle se rozhlížel na všechny strany a hledal, co rozhodně najít nechtěl. Někteří padlí leželi přes sebe, a tak je musel otáčet. Pohlédl do strnulého obličeje mladíka sotva na prahu dospělosti, mladšího než Kili, i do tváře starce tak ve věku Balina. Zavalitý muž zůstal uvězněn pod tělem podobně stavěného poníka, kde musel umírat velice dlouho.

Žluč vzkypělou zděšením se králi podařilo polknut teprve ve chvíli, kdy zavíral víčka tmavovlasé ženy, kterou v prvotním šoku považoval za Odette. Nejen, že oblékala velmi podobný plášť, ale nedaleko ní ležela i neomylně známá bílá kobyla s prostřeleným krkem. Jenže tato dívka - Errana, jak si uvědomil hned vzápětí - neměla tak půvabnou tvář a namísto meče se safírovým jílcem držela v rukou krátkou kuši.

Spatřil také Alarica, starého přítele a dobrodruha, který by se býval stal patnáctým členem výpravy k Osamělé hoře, jen kdyby se tenkrát tolik neopil a neprobudil až v době, kdy už družina dávno zasedla ve Dně Pytle a hobita tam přiváděla k mdlobám. Litoval každého zde, ale Odette tu neviděl. Neviděl ji tu!

Poklekl. U nohou mu ležel Ori. Rovněž jeho oči zavřel s tichou modlitbou. Od bláta očistil tvář hocha, kterému ještě nedávno nemohl přijít na jméno. Sebral meč, jenž se válel opodál, a i zápisník. Právě umazaný sešit - ani nevěda proč - otočil v rukou a prolistoval.

Králi se málem zastavilo srdce. Malovaná černým úhlem, nádherná a tolik věrná Odettina podobizna na něj hleděla z vlhkých stránek. Jistěže si kladl otázku, proč je tam vyobrazená úplně nahá. Jistěže tušil rozhřešení. Ale tentokrát ho nepříčetná žárlivost nepřepadla. Ne. Chtěl ji prostě jenom najít, živou a zdravou, a následně požádat o odpuštění, protože on by jí byl schopen odpustit všechno na světě. Tu stránku vytrhl a uschoval do vnitřku kabátce.

„To né! Bratře! Bratříčku!" uslyšel za zády Doriho s Norim a ohlédl se přes rameno. Dorazila družina Dáinem vedená schůdnější cestou. Oba trpaslíci padli na kolena a v náručí sevřeli Oriho vychladlé tělo. Plakali.

Zrovna Dorimu, s hlavou skloněnou, král podal zápisník i meč - osobní majetek nejmladšího ze tří bratří, nyní náležící pozůstalým. Ereborský senešal obojí převzal mlčky. Třesoucíma se rukama. A Thorin cítil vinu za tohle všechno, ještě umocněnou pichlavým, vyčítavým pohledem čaroděje, jehož varovná slova dosud bral na lehkou váhu.

„Byly to jatka," podotkl Dwalin, tvář staženou zlostí a celou brunátnou. Procházel bojiště právě s Gandalfem v patách. Tupou stranou sekery strčil do zkrouceného, černého těla - válelo se jich tu spousty. Mnohem víc než trpasličích. „Tihleti útočili prví. Řekl bych, že od severu," volnou rukou máchl k horskému hřebenu, ze kterého prve sestoupili.

Thorin nemohl než souhlasit. I on předpokládal, že skryti nejspíš někde v jeskyni, nepřátelé prostě jenom čekali, až se trpasličí karavana přiblíží. Ať už by se vydala kolem Jezera či z druhé strany hor, na tomto strategickém místě se obě cesty potkávaly. Tady past musela sklapnout a sklapla. A on to nestihl.

„Pěšáci první linie, co na nich nikomu nezáleží." Jako učitel ukazovátkem, Dwalin naznačoval toporem na příslušné strany. Rozvíjel dál své teorie, které dozajista nebyly příliš vzdálené tomu, jak se bitva doopravdy odehrála. Jakožto zkušený válečník, i on toho viděl víc, než by si vůbec přál. Stejně jako zažil. I Gandalf vážně pokyvoval hlavou, zřejmě si myslel to samé.

„Vyvolali zmatek, vzali nemálo životů. Svůj bídnej úkol splnili dobře. Tharkûne, co jsou, k sakru, vlastně zač?"

Vysoký muž pomalu shlédl na trpaslíka.

„Co jsou zač?!" zopakoval Dwalin netrpělivě, protože Gandalf věru vypadal, jako by se právě probudil ze špatných snů. Zrovna jako král, ten se ve špatném snu octl.

„Jak pravíte, Dwaline, pěšáci ceny nevalné. Ale nevím o nich o moc víc než vy. Nevím, jak si říkají, jestli vůbec nějak. Snesou denní světlo, jsou vysocí," zakroutil hlavou. „Ovšem dávno jsem pojal podezření, že se jedná o křížence skřetů a lidí, které si Sauron šlechtí pro obnovu svých armád."

„Fujtajbl!" odplivl si znechucený hromotluk. „Nechci ani vědět, jak taková ohavnost vzniká."

„Magií, mistře trpaslíku," uklidnil jej Gandalf s jistotou, „rozhodně magií."

„To tedy doufám," zamručel holohlavý a znovu se rozhlédl.

„Jezdci přijeli se zpožděním. Lidé," popošel, aby převalil botou jednoho z žoldnéřů. „Do boje nechvátali," soudil bezpochyby podle faktu, že lidských těl tu leželo poskromnu, navíc jeden k nim dle ošacení ani nepatřil. Byl to člověk z města. „S výhodou vysokejch koní, tihle přišli najisto a skoro k hotovýmu. Sevřeli od jihu zbytek našich a dorazili je. Thorine," otočil se vzad, aby stanul čelem ke králi, „tohle někdo musel dobře plánovat!"

To musel. A Thorin dobře věděl kdo, jenže ptal se proč? Proč Odette, u Mahala?! Pro něho důležitá nesmírně, však pro jiné jen málo. Pouhá dívka. Proč si někdo žádal její skon? Snad kvůli tomu, že byla tolik blízká králi pod Horou? Že byla tolik blízká jemu?
Thorina v ten moment stihla spásná myšlenka. Usídlila se mu v hlavě a celé nitro rozehřála novou nadějí. Doslova jako slunce, a proto k ní, jako ke slunci, upřel nové doufaní. Třeba ji unesli? Třeba se Gandalf zmýlil, když četl svitek v Černé řeči, jež nebyla zrovna jeho mateřštinou? Třeba ji nechtěli mrtvou, nýbrž živou? Pro výkupné. Kéž by! Kéž by to tak bylo. Zaplatil by vším, co má.

Ucítil ruku na rameni, a ta jej překvapila tak, že málem tasil.

„Našels ji?" Pán Železných hor se postavil vedle. Hleděl do země, přestože to nebyli jeho lidé, ti, co zde leželi. Byl unavený, medvědí plášť měl promočený a těžký, dost možná jako svědomí. „Věř nebo ne, je mi to líto, Thorine."

„Na lítost teď není čas!" vysmekl se král a poodstoupil do boku. Nestál o soustrastná gesta. Zatím ještě ne. „Není tu. Žije! Musíme jet dál."

„Kam dál, bratranče?" vydechl Dáin způsobem, jako kdyby mluvil s bláznem, anebo s dítětem. „Těžko by přestála takovou řež. Možná její tělo voda odnesla," mávl rukou k nedaleké Bystré řece. „A když ne voda, tak to byli vlci. Měli bychom se postarat o ostatky a potom se vrátit. Jistěže zasedneme a naplánujeme odvetné tažení. Za každého tu. Ale co zmůžeme teď? Vyjeli jsme nalehko a zvířata už nemůžou. Nemáme pořádné zásoby. Nemáme žádné záruky."

„Nemáme žádné záruky, pravda," nepřel se Thorin, protože opravdu stavěl jen na dohadech a vroucných přáních. „Ale ti lapkové ji mohli zajmout a lze se oprávněně domnívat, že pokračovali na jih," shrnul vše, na co dosud pomýšlel. Potom pohledem vyhledal Gandalfa:

„Tharkûne, vy jste přece tvrdil, že Dol Guldur je skrýší jistých podvratných živlů?"

Gandalf přikývl, avšak řeči se dříve chopil Dáin:

„Chceš snad obléhat pevnost? Takhle?" výmluvně naznačil ke zbytku družiny, jež byla na první pohled nedostatečná pro takový úkol.

„Ne!" ztrácel trpělivost král. „Vždyť brali kořist, hrome!" Čímž poukázal na skutečnost nanejvýš věcnou, kterou ve všem tom vypětí Dáin patrně opomněl. Na pláni totiž zůstaly povozy pouze rozbité, prázdné, nebo takové, které nevezly žádné cennosti či zbroj. Náklad musel lidské muže zpomalit. „Nemohli se dostat daleko. Doženeme je ještě na cestě. Tharkûne?"

„Ani já nepochybuji, že tohle nebylo jenom prosté loupeživé přepadení. Nemusíte se mýlit a asi se nemylíte, Thorine. Snad ani ohledně paní Odette. Souhlasím. Pojeďme ještě dál na jih, jenom tak se můžeme dozvědět pravdu. Jenom pokud ji potvrdíme anebo vyvrátíme," přitakal naprosto samozřejmě čaroděj a Thorin k němu pocítil až nebývalou vlnu vděku. Pokynul hlavou na znamení, že si váží takové podpory.

„Nori, Dori," otočil se, mnoucí si špinavé, svraštělé čelo, „zvedejte se! I vy ostatní, připravte se na cestu. Okamžitě!"

„Thorine," prostřední bratr zesnulého zdvihl zalité, červené oči, „nechej nám chvíli, u Mahala! Nechej nás Oriho alespoň uctít." Dori, jenž právě kvůli strachu o bratra byl horlivý jet též, se zajíkal žalem natolik, až nemohl vůbec promluvit.

A král se zarazil. A zastyděl za tón své řeči, nikoli však za význam slov, která pustil z úst. Pokud měl pravdu - a prosil za ten zázrak, aby ano - neměli času nazbyt. Kdoví, jak s Odette únosci mohli zacházet, a nemyslel tím jen, že jí třeba ani neposkytli houni. Že ji v jejím stavu nechali jenom tak ležet na studené zemi.

„Nori," začal proto znovu, avšak o poznání mírněji, „lituji smrti tvého bratra a slibuji, že jej nechám pohřbít se všemi poctami, které mu náleží. Ale tebe nyní žádám, jako přítele, obejděme společně bojiště, potvrďme přesný směr. Ori by si to tak jistě přál. Zde už stejně nejsme nic plátní."

„Dobrá," připustil zdrcený stopař. „Vždyť i já jsem ji měl rád, sakra. Mám ji rád," opravil se hned, jakmile po něm král pod Horou střelil pohledem, z něhož sršely samé blesky. Zvedl se na nohy, rukama si ometl zablácená kolena, přestože výsledek byl skoro horší - hlínu leda rozmazal. Začal zkoumat okolí. V jílovitém terénu to šlo o poznání snáze. Každý mohl vidět změť kopyt, malých i velkých, rozbíhajících se na všechny světové strany.

„Třeba tudy," Nori naznačil zapleteným vousem k rozlehlé, nepřehledné vrchovině táhnoucí se od skalní silnice až daleko na východ, „uháněli čtyři vysocí koně. Tryskem."

Krále cosi nutilo zadívat se tím směrem.

„Vyplašená zvířata, těch se tu bude toulat," zkonstatoval Dáin pro změnu velmi rozumně, což Thorina vytrhlo z úvahy tentokrát naprosto nesmyslné.

„Ale k jihu vážně odjel vůz. Ne jeden. A skupina jezdců." stopař přidřepl, prsty se dotýkal hlíny na stezce, odhadoval přibližný počet mužů. „A kozorožec."

Král kývl hlavou na znak díku. „Neřeknu vám," zvolal ke všem mužům, „koho potkáme. Neřeknu vám, zdali se vrátíme všichni nebo jestli vůbec. Proto, pokud se kdokoli z vás míní otočit k domovu, má mé svolení. Dáine?"

Na sever se nikdo nevydal.