Mohutné dveře vysoké tak, že by jimi hravě prošli dva trpaslíci nad sebou, se s klapnutím závory otevřely. Stanul v nich starý muž s bílými vlasy i vousy, postojem sic nepatrně, ale přesto trochu shrbeným. Jako kdyby mu na ramenou seděla jakási neviditelná tíha.

„Buď vítán, Bofure," pozdravil ten, jeho vrásčitý obličej působil neskonale vlídně. „Kohopak mi to přivádíš?" položil otázku asi jenom tak ze slušnosti, jelikož skutečnost mu musela být známá, dle způsobu, jakým se na Odette zadíval. „Och, počkejte. Myslím, že vím, kdo jste. Kdysi jsem míval přítele, který by mohl mít dceru, jako jste vy. Oldrin se jmenoval. Pletu se?"

„Kdepak, nepletete se, Baline, je to věru tak," ozval se Bofur dřív, než by mladá žena stihla vůbec pootevřít ústa. „Paní Odette přicestovala do Ereboru, aby se setkala s Thorinem. Ale nenechte se mýlit jako já, Baline," zahihňal se, zdviženým prstem hýbal zprava doleva, „nechce se mu dvořit. Ne, ne, to vůbec. Prostě jenom obyčejně mluvit s ním potřebuje, nic víc, nic míň. Zařídíte to, viďte, Baline?"

Starý trpaslík spráskl ruce. „Hračkáři, Hračkáři, ta tvoje prostořekost tě jednou do hrobu přivede. Vždyť jsi pán pod Horou, u sta hromů, člen Rady. A slušnost veškerá žádná!
Mluvit za druhé, potažmo tak činiti dámě," zavrtěl dlouhým plnovousem a rádoby vážně na provinilce spílal. „To se nestydíš?"

„Stydím," přiznal Bofur bez okolků, pokrčil rameny, načež po Odette loupl očima. „Promiňte ještě naposled. Teďka aspoň vidíte, že povídám pravdu. Cožpak já jsem nějakej pán?"

Odette se musela zasmát nad celou tou komedií, kterou tady Bofur předváděl, něco říct však opět nestihla.

„Rád jsem vás poznal, paní. Velice rád. Teď vás ale nechám tu, v rukách mistra Balina, páč já musím jít," uklonil se přehnaně hluboce, dokonce i smekl ušanku a teatrálně s ní zamával. „Tohle království se přece neopraví samo."

„Také jsem vás ráda poznala, pane pod Horou," řekla Odette smrtelně vážně. „Jistě se nevidíme naposledy."

„To tedy doufám," mrkl jedním okem Hračkář, „a hodně štěstí u krále. Baline," pozdravil starého muže, otočil se na patě a mizel dlouhou chodbou. Odette jej doprovodila vděčným pohledem.

„Šašek jeden bláznivá!" prohlásil pobaveně bělovlasý a ustoupil ze dveří. „Pojďte dál, děvenko. Těším se, až si s vámi pohovořím."

Vešla tedy. Místnost, nepochybně pracovna, to byla vskutku rozlehlá, a přestože ji vytesali do kamene, působila překvapivě útulně, plná starých knih a rodokmenů, map i svitků vyskládaných v dřevěných policích. Vzduch tu voněl inkoustem, pergamenem, kůží a křídou. Odette se v první chvíli zdál až nedýchatelně těžký. Nebylo divu, pokavaď během cesty musela nocovat i bdít pod širým nebem, čímž přivykla svěžím vůním přírody. Nepříjemný pocit ale trval jenom krátký okamžik, neboť její plnou pozornost upoutal přenádherný stůl u protější stěny, vykládaný drahokamy nejrůznějších barev lesknoucích se odrazem plamenů z krbu. Ten byl opravdovou dominantou celé komnaty, a právě k němu Balin zamířil a posadil se.

Odette ten kus nábytku svým způsobem fascinoval, jistěže, nicméně i přesto se nenápadně ušklíbla. Přesně v takových, okázale krásných věcech, si trpaslíci libovali. V předmětech vzácných a nevšedních, jež okatě staví na odiv nesmírné bohatství skalního lidu. Jen škoda, že právě ona pyšná a přílišná pompa kdysi přilákala zkázu na Erebor.

„Prosím, posaďte se. A jeho se nebojte." Trpaslík mávl rukou směrem k líně oddechujícímu loveckému psu, jenž dřímal před krbem na předložce z beraního rouna. „Koupil jsem ho jako poslední, neduživé štěně ve městě, a koukněte, jak je dneska pěkný. A účiněný dobrák."

Odette se určitě nebála, jelikož toto zvíře rozhodně nevypadalo, že se míní ještě někdy pohnout. Usmála se na Balina s myšlenkou, že on asi bude dobrák neméně.

Usadila se do nabídnutého křesla a složila ruce do klína. I přes veškerou přátelskou atmosféru, stejně nemohla přestat nervózně ťukat prsty o stehno oděné do kožených jezdeckých kamaší.

„Znal jsem dobře vašeho otce," zahájil novou konverzaci starý muž, žel nevěda, že poněkud nešťastně. „Avšak už dlouho jsem o něm nedostal žádné zprávy. Jak se mu vůbec daří?"

„Již není mezi živými," odvětila Odette stručně a doufala, že Balin už víc vyzvídat nebude. Musela nasucho polknout, aby se zbavila zvláštního dávení uvnitř krku a mohla se tak soustředit na rozhovor, který bude následovat. Který bude jistě zásadní.

„Och, to je mi líto. Velice líto," vydechl Balin omluvným tónem, ačkoli se přece nijak neprovinil. Nevědomost není žádný hřích. „Nechť drahý Oldrin pokojně čeká v Mahalových síních," dodal větu, která se v podobných situacích říkávala.

„Nechť pokojně čeká."

Balin přerovnal stohy listin, jež se mu kupily na stole. Vypadalo to, že něco hledá. Inu, dokumentů měl před sebou věru požehnaně, ale asi se v nich dobře vyznal, neboť štrachal jenom mžik.

„Ano, ano, tady to je," zamumlal si pod vousy poté, co zamžoural na dlouhý svitek skrze brýle, nakřivo posazené na baňatém nose. Pohlédl na Odette a vzápětí zase zpátky na pergamen. „Vy tedy žádáte audienci u Jeho Výsosti, je tomu tak?"

„Ano," přikývla, „přesně tak, jak pravil mistr Bofur. Vážila jsem cestu z Modrých hor, abych požádala krále o slyšení." Znovu nervózně zahýbala prsty pod stolem.

„Dobrá," pokračoval Balin k věci, „Jeho Výsost je svolná přijímat slovo lidu vždy třetího dne v každém týdnu, a to je, pokud se nemýlím, zrovna zítra. Nejste ovšem jediná, děvenko, kdo žádá o slyšení. Jeho Veličenstvo je velmi vytíženo a zítřejší program je vytížen neméně." Trpaslík se na okamžik odmlčel, obličej svraštělý usilovným přemýšlením.

„Na druhou stranu si pamatuji, že král choval vašeho otce ve značné úctě, a proto si dovolím předpokládat, že by rád vyslechl i vás." Byť neslyšné, pohybující se rty muže prozradily, že znovu přepočítává jména na seznamu. „Dobrá," zopakoval, „zařadím vás tedy ještě na zítřek. Promluvíte jako poslední."

Balin narovnal záda a odložil svitek, ve tváři navýsost spokojený.

„Audience?" Odette si skousla spodní ret. „Veřejná?"

Balin vážně přikývl.

„Chápu královu zaneprázdněnost, ale přece jenom... Nemohla bych promluvit soukromě? Svá slova dokáži shrnout do několika málo vět, nezdržela bych Jeho Výsost příliš."

„To, co žádáte, je ve skutečnosti velmi složité," vydechl starý trpaslík, ale pobouřen troufalou prosbou patrně nebyl. „Soukromé audience bývají udělovány velice zřídka, a to jen významným trpaslíkům či váženým hostům. Tím v žádném případě nechci říci, že vy nejste takový host, ale přicestovala jste teprve dnes a já nevím... Hmm, ledaže..." zamyslel se, sundal si brýle, položil je na stůl a naklonil se blíž. „Ledaže byste mi prozradila, o co se jedná. Jednak bych mohl Jeho Veličenstvo předem zpravit. Připravit. A také si troufám tvrdit, že bych dokázal předpovědět jeho případnou reakci. Rozumíte, co tím chci říct? Znám krále celý život, mohl bych vám proto pomoci, ze staré známosti s vaším otcem. Poradit vám správná slova, a tak. Nemusíte se vůbec bát, děvče. Cokoli mi svěříte, zůstane pouze mezi námi. Dávám vám své slovo."

Odette si ponechala okamžik na rozvahu. Nabídka to byla lákavá, ale také nebezpečná. Co kdyby jí Balin poradil, ať s tím co má na srdci, raději před trůn vůbec nechodí? Mohla by pak dostat ještě větší strach. Takový, až by porušila slib, který dala tomu, kdo ji ze všech nejvíce miloval. Zakroutila hlavou.

„Nezlobte se prosím, mistře. Děkuji vám, ale ne. Účastním se zítřejší audience, tak, jako každý."

„Jste si jistá? Skutečně bych neřekl živé duši–."

„Naprosto jistá," potvrdila Odette s odhodlanou tváří. „Mám své důvody, ale ani jedním z nich není nedůvěra vůči vám, Baline, věřte mi prosím. Zlobíte se?" zeptala se ještě pro jistotu, protože nahněvat toho dobrosrdečného muže by si určitě nepřála.

„Nezlobím," usmál se vlídně trpaslík, „ani v nejmenším ne. Nepřísluší mi vás přemlouvat, ani hodnotit vaše pohnutky. Moment," pozvedl ukazovák, když se ozvalo klepání na dveře.

Balin vstal od stolu a vydal se otevřít.

„Ach, Bilbo, chlapče, to je mi ale překvapení. Jste tu sám?" uslyšela Odette za zády.

„Nejste. Samozřejmě, že ne. Jak byste také mohl. A odpusťte mi, vždyť víte, že má stará hlava ráda zapomíná. Povězte, příteli, co pro vás mohu udělat?"

„Odpustit? Vám, Baline? Vy přece za nic nemůžete," povzdechl si neznámý. „Přicházím pouze vrátit vaše knihy, a s dovolením bych si vypůjčil další. Dny v Ereboru jsou dlouhé."

Odette se nechtíc zaposlouchala do cizího rozhovoru. Vysoký hlas ode dveří totiž vůbec nezněl jako obvyklý, nízce položený trpasličí baryton, nýbrž jako mluva lidských mládenců. Ohlédla se tedy přes rameno a spatřila půlčíka, jak překračuje práh. Taktéž dva vojáky oděné ve zbroji ereborských barev, ti však, na Balinův rozkaz, zůstávali stát venku.

Odette, sic jaktěživa žádného hobita neviděla – jenom podobizny malované v knihách – vůbec nepochybovala, že onen mužík jím určitě je. Na člověka příliš nízká výška, kudrnaté vlasy barvy medu, hladká tvář bez vousů a velká, chlupatá chodidla vykukující z krátkých kalhot, toť vyloučilo jakoukoli mýlku. Vždyť i po Ered Luin kolovaly zvěsti, že jeden takový se dokonce stal členem výpravy k Osamělé hoře. Odette obvykle nevěřila babským povídačkám, nicméně tenhle půlčík stál nyní zde, v síních Ereboru, živý a skutečný, a proto si pomyslela, že jistě musí být hobitem velice zvláštním, když se vydal přes půl světa čelit nebezpečí. Každý přece věděl, že nárůdek malých farmářů z vnitrozemí Středozemě, jen sotvakdy opouští svou půdu i vlast. Své nory, které hloubí v hlíně jako krtci, třebaže prý bývají vskutku přepychové. Říkalo se, že už cesta do Hůrky na hranicích Kraje, se pro hobity rovná hrdinství. Ovšem říkávalo se kde co, a kde co bylo pravdě vzdáleno.

„Bilbo, představuji vám paní Odette. Dnes přicestovala do Ereboru. A toto je pan Bilbo Pytlík, hobit z Kraje," seznámil je Balin přesně jak se slušelo a patřilo, a tím i potvrdil Odettiny domněnky.

„Bilbo Pytlík, k vašim službám," uklonil se světlovlasý chlapík zdvořile. „Ale jistě jsem vás vyrušil při nějakém důležitém jednání, že je to tak, Baline? Třeba by mi bylo povoleno přijít později."

„Ne, ne, nikoli, Bilbo," popřel trpaslík," vše důležité jsme již probrali. Vy si tedy v klidu vyberte knihy, které by vás mohly zajímat. Však už se tu vyznáte pomalu lépe než já, anebo Ori." Balin bratrsky poplácal hobita po rameni, však v hlase mu zazněla jakási prazvláštní hořkost.

„Nuže," navázal, když se vrátil na své místo za stolem, „ještě vám musím vysvětlit několik pravidel. Budete poslední na řadě, tudíž postačí, když do předsálí trůnní síně dorazíte odpoledne. Avšak pozor, zdejší cesty bývají spletité a zrádné pro neznalého. Nesmíte se opozdit." Ruce zapřené o lokty, propletl cvrklé prsty do sebe. „Potom vyčkáte, než předvolám vaše jméno a předstoupíte před krále. Ale pozor, děvče, pouze to. Mluvit začnete teprve ve chvíli, kdy budete tázána. Ne dříve."

„Znám velice dobře tato pravidla, mistře." Odette, při pohledu na šílenou hromadu svitků, chtěla starci ušetřit čas, jehož jistě neměl mnoho. „Nezapomínejte, kdo byl můj otec."

„Pravda, pravda, nejspíš je skutečně znáte," připustil příchodem hobita poněkud skleslý Balin. „Zbývá tedy jediné, a to najít vám vhodné ubytování. Vyčkejte zde, prosím, hned se vrátím."

Se zvukem zabouchnutých dveří, Balin zmizel v chodbách. Odette se spokojeně uvelebila v polstrovaném křesle, což byla příjemná změna oproti nekonečným dnům stráveným v sedle. Ty ji naučily jinak si vážit obyčejných věcí, jako je střecha nad hlavou, suchý šat či vlídné teplo linoucí se z krbu.

Rozhlížela se kolem a znovu obdivovala bezpočty někdy roztodivných předmětů a vyřezávané sekretáře. Také obrovské množství knih v regálech podél stěn. A neuvěřitelný pořádek.

Jenže v tom okamžení, půlčík se jí objevil těsně za zády. Pohyboval se tak neslyšně, že by málem zapomněla na pouhou jeho přítomnost. Proto sebou trhla, když ji tiše oslovil.

„Nechtěl jsem vás polekat," řekl a šedomodrýma očima několikrát těknul ke dveřím. „A už vůbec jsem nechtěl poslouchat váš rozhovor s Balinem. Vím, že se to nesluší a nic mi do toho není, ale..."

„Ale?" Odette bezděky pozvedla obočí. Podobná ale totiž obvykle nevěstila nic dobrého.

„Buďte opatrná," pokračoval ten neznámý Bilbo. Na neznámého se ovšem tvářil dost ustaraně.

„Opatrná v jakém smyslu?" zapochybovala Odette. Sice byla nervózní, to ano, zvláště z nadcházejícího dne, ale určitě se necítila v ohrožení. Teď už ne, když dosáhla Hory po cestě ač dlouhé, tak veskrze bezpečné. „Co se mi to tu snažíte naznačit, pane Pytlíku?"

Půlčík si odkašlal. „Pochopil jsem z Balinových slov, že žádáte audienci u krále."

„To je pravda, žádám," přiznala, byť nerozuměla všemu tomu, popravdě dost divnému, zájmu. „A co má být?"

„Vůbec nic. Jenom se vám snažím poradit, a věřte, že poradit dobře. Radím vám tedy, abyste byla obezřetná během slyšení, rozumíte? Ať už se jedná o cokoli, slova volte pečlivě a pokuste se v králi neprobudit hněv. Víte, Thorin... ehm... tedy vlastně Jeho Výsost, on se změnil. Ano, hodně se změnil od doby, kdy vešel do těchto síní."

Hobit cukl koutkem úst ve zvláštní, roztrpčené grimase. „Zkrátka, už to není ten Thorin, jakého jsem znával. Dnes umí být leda tak hrubý a nespravedlivý."

„Nespravedlivý? Jak nespravedlivý? Proč mi to vlastně všechno říkáte, Pane Pytlíku? Sotva se známe."

„Neznáme se, máte pravdu, ale oba jsme v Ereboru tak trochu cizinci."

Než Odette stihla zaprotestovat, že Erebor byl domovem jejích předků, tudíž tady zase tolik cizí není, půlčík zvedl ukazovák.

„Ticho! Balin se vrací," nastražil špičaté uši. Potom věnoval Odette ještě poslední, naléhavý pohled. „Prostě buďte opatrná."

***

Rozložitý trpaslík v letech, s početným svazkem klíčů pověšeným na ruce, zavedl Odette o několik pater níž. Byl jí představen jako mistr Dori, nejvyšší správce skalního města a senešal v jedné osobě. Zdál se být poněkud upjatý. I on si ji zkoumavě prohlížel, nic moc přívětivě, rozhodně ne jako o mnoho milejší Bofur. Ovšem na nic se neptal a po ničem nepátral, za což Odette byla vděčná.

Zanedlouho pak už mohla ležet v měkké posteli, v celkem pěkné komnatě, která pro ni byla připravena. Oheň mihotavě plápolal v krbu, na nočním stolku hořela dlouhá svíce. Dost dlouhá na to, aby vydržela zářit celou noc, a ona se neprobudila do tmy. Tma ji často děsila.

V pokoji stála prostorná almara, možná až zbytečně prostorná, pro těch pár kusů šatstva, které bylo možno vézt. U zdi se nacházel stůl se dvěma křesly a za paravánem dokonce i lázeň. Víc si Odette nemohla přát a ani nepřála. Možná jenom dům, ve kterém kdysi bydlívala, míval okna. Zde se však nacházely pouze čtyři hladké, šedé zdi, ověšené jenom loučemi a gobelínem s runovými znaky. Nemohla se tomu divit, samozřejmě. Koneckonců, nacházela se přece v nitru Hory.

Na Odette teď prostě jenom dolehla tíha celého dne i tohoto místa. Jak daleko je od země, na kterou byla zvyklá. Ale hlavně neměla nejmenší tušení, co ji zde čeká. Ta myšlenka jí nepřestávala rezonovat v hlavě. Nejistota a obava, kterou ještě umocnila podivná slova ještě podivnějšího půlčíka. Dlouho do noci proto nebyla schopna usnout, avšak nakonec veskrze pragmaticky zhodnotila, že nejrozumnější zůstane věřit ve slova otce, nikoli v plané řeči cizinců. Žádné pochyby o šlechetnosti Thorina Pavézy, přikázala si. S tou myšlenkou i zavřela dávno těžká víčka.