Od počátku věků byli elfové považováni za bytosti silně vnímavé k životu, a tací přetrvali až do dnešních dnů. Život cítili jako vibrace, příjemné brnění po těle, tak přirozené, jako je dotek slunečního svitu na pokožce, vítr ve tváři, či rosa pod bosýma nohama. Život k nim promlouval skrze skořápky vajec uložených v hnízdě, skrze dužniny plodů ukrývajících semena, skrze vodu zaplavující jikry přilepené ke stéblům orobince. Tauriel sice nedokázala zachytit tlukot srdce – na to bylo ještě příliš brzy – ale i tak si byla jistá. Přesto svá slova musela několikrát zopakovat, než si jindy způsobný Ori vzpomněl, že je na čase zavřít dokořán otevřená ústa, a Odette , jež měla ve tváři barvu jako velmi starý chléb, začala znovu dýchat.

Tauriel prostě nerozuměla, jak někdo tak dobrý jako její napůl trpasličí přítelkyně, jak zrovna ona mohla cítit jakoukoli náklonost k hrubiánovi, kterým byl místní král. Jak jen mohla snést pouhou jeho přítomnost, natož, při všem zeleném a živém, čehož na tomto světě je, ještě jeho doteky? Co ale chápala velmi dobře bylo, proč musela při Elbereth i Hvězdném svitu přísahat, že se nikomu byť jen slůvkem nezmíní. A to ani Kilimu ne.

Nejraději by však, hned teď, sama vběhla do trůnní síně a plivla Thorinovi, synu Trháinovu, přímo do tváře. Neudělala to, samozřejmě. Za svůj zatím krátký pobyt v Hoře poznala hlavně to, že není dobré plést se mezi tvrdé trpasličí palice, protože to často bývá marné. Odette sice měla v sobě dosti lidského, přesto se ale Tauriel rozhodla zbytečně nepřít a prostě slíbila, oč byla žádána. Nic víc.

Sama pro sebe se ale nemohla neradovat. V očích Sličného lidu byl nový život požehnáním, nejvzácnějším darem, projevem náklonnosti Valar a nadmíru šťastnou událostí. Vždy. Bez ohledu na okolnosti, které – jak Tauriel samozřejmě plně docházelo – nebyly zrovna příznivé. Dítě se prostě pokaždé mělo stát důvodem k vděku a veselí, objektem bezpodmínečného přijetí a lásky, důležitější než veškeré poklady, smlouvy a moc. Jemu mělo být vše podřízeno, a ne, aby se ono muselo podřizovat. A to ještě dřív, než vůbec stihlo spatřit tento svět. Jenže dala slib, hodlala jej proto dodržet.

***

Odette si přitáhla kolena k tělu a bradu zabořila mezi ně. Dítě? Jak se to jen mohlo stát?

Samozřejmě věděla jak. Byla velice dobře obeznámena s teorií, a za poslední měsíce i praxí, jakým způsobem se plod dostane do ženského lůna. Ale přesto...
Čím více dlouhověká bytost byla, tím nesnadnější bylo dítě počít. Elfové někdy čekali i stovky let, než se na ně usmálo štěstí v podobě požehnaného stavu jejich žen. Zrovna tak trpaslíkům bývalo dopřáno prvního potomka po letech, někdy i desetiletích soužití, a někteří, jako třeba Bombur se svou paní, ti se nedočkali vůbec. Jednoduše, trpaslicím se nekulatila břicha po pár vášnivých nocích, či třeba jenom jediné, tak jak se to dělo lidským ženám. Těm mnohdy stačilo na muže sotva pohlédnout a už kolem nich pobíhala celá kupa ratolestí.
Inu, pro skomírající populaci trpaslíků bylo každé dítě vítané, avšak Odette svůj stav vskutku nevítala. Jak by také mohla? Vždyť Thorin možná právě nyní provázel svou půvabnou budoucí choť Ereborem a představoval jí říši, jež jí co nevidět připadne, stejně jako věčný, manželský slib. Pocity nespravedlnosti teď provázely mladou tmavovlásku každým dnem a každé ráno přiváděly akorát tak další dávivé nucení v krku.

Odette to prostě nečekala. Jistěže, zůstávala napůl člověkem, nicméně stárla pomaleji. Ne tak pomalu jako trpaslíci, ale přece. Sice ze strany otce podědila nízkou výšku, a tak vůbec, ale vždy se domnívala, že je jí vlastní spíše lidské smýšlení, nikoli biologické aspekty. Asi se šeredně zmýlila.

Prohrábla si rozcuchané vlasy, odhrnula je z čela a zasunula za uši, kde jí na skráních rašily krůpěje potu. Dříve se měla zamýšlet i nad skutečností, že král měl dva sourozence, což bylo na poměry skalního lidu také docela dost. Uvědomila si, že další podobnou rodinu už zná jenom jednu – Oriho a jeho bratry. Pak už nikoho.

Odettte váhala. Thorin ji chtěl navštívit ještě toho večera, kdy slavně dorazila družina z Železných hor. Nepustila jej dál. Nebylo proč. Jejich osudy byly nadobro zpečetěny, stejně jako zásnubní lejstra. Akorát, že každý zvlášť. I později se pokoušel zapříst rozhovor, kdykoli se náhodně setkali o samotě, přestože Odette se takovým náhodám snažila předcházet. Opakoval pořád stejná slova o povinnosti, taková, která už vyřkl mnohokrát. Odette třeba věřila, že nejsou pravdě daleká, stejně ale nemínila více hovořit. A hlavně vůbec netušila, co by měla říct.

A král naléhal. Prosil. Jenou dokonce – zřejmě opilý – i křičel přes zavřené dveře zdobené rytými ornamenty. Nepustila jej dál. Aby veřejně omluvila neplnění povinností svého úřadu, oznámila, že prostě churaví. Což bylo nakonec snadno uvěřitelné s ohledem na její nevalné vzezření. Králi rovněž pravdu nepřiznala. Bála se uvěřit, že ta by mohla něco změnit, protože další zklamání by už neunesla. Však jí dávno Balin vyprávěl, že v Thorinově srdci sídlí hlavně Erebor. Zde on byl vrostlý svými kořeny, jako je mohutný dub připoután k matce zemi. To Horu král miloval po celý život, ji jenom pár až moc krátkých měsíců.

Odette si samozřejmě neodpustila úvahu, že i v případě půlčíka zariskoval, a to jenom kvůli ní. Vybavovala si vyznání, která později šeptal, ale podobné vzpomínání akorát vhánělo do očí nové slzy a další hořkost na jazyk. Nyní prostě šlo o mnohem víc, než o čest jednoho malého zloděje, a proto si dobře uvědomovala, jak velmi se král s Dáinem potřebují navzájem. Nebyla si proto jistá, zda by on, třebaže kvůli vlastní krvi, rozpoutal svár s pánem i lidem z Železných hor. A to právě proto, že byl až příliš dobrý král. Vlastně by takovou pohromu ani nechtěla. Kéž by i nyní stačilo najít nějakou starou knihu, jež by mohla všechno jako kouzlem vyřešit.

Dny plynuly a Odette nedokázala víc, než pořád dokola přemítat, co by vlastně měla udělat. Včerejší noci dokonce krátce zauvažovala nad návštěvou jisté bylinkářky, jež sídlila v Dolu v malém domku nedaleko jižní brány, a bylinkářství prý nebylo její jedinou živností. S tou myšlenkou i usnula a ráno se probudila s brekem. Ne proto, že podobné konání bylo mezi trpaslíky zakázáno, ale že na ně vůbec pomyslela. Toho jitra také definitivně přijala skutečnost, že bude vychovávat králova levobočka. Jenže otázkami zůstávalo, jakým způsobem a hlavně kde. A ona na ty otázky potřebovala rozhřešení, a to rychle. Měla sice ještě čas, než se jí břicho vzedme, ale rok už skoro uplynul.

Ruka vystřelila mladé ženě před ústa, však ta za pomoci několika naučených, hlubokých nádechů a výdechů zastavila přicházející dávení. Neměla matku, která by jí ve správný čas vysvětlila, co všechno těhotenství obnáší. Netušila proto, zda je normální, že jí vadí snad úplně vše. I pouhý zápach vosku z vyhořelé svíce. Ptát se Oina bylo zapovězeno a elfové ničím podobným netrpěli. Ovšem Tauriel tvrdila, že před dávnými časy vídala lidské ženy, které nevolnosti zažívaly. Takové vysvětlení muselo stačit. Právě v tuto chvíli bylo však nad slunce jasnější, že nastal čas navštívit terasy, tak, jako každé proklaté ráno.

Venkovní vzduch byl tím jediným a spolehlivým nástrojem, který dokázal zklidnit Odettiny zmítající se útroby. Stála opřená o cimbuří a hleděla na pláně před Horou, na město Dol i řeku Celduínu, v tomto období značně rozvodněnou a divokou. Netečná stráž jen občas prošla okolo a teď zrovna odcházela úplně. Vzácná chvíle absolutního soukromí, než železnohorští vojáci předají službu další, střídající ereborské hlídce. Odette zůstala sama, jen se svou těžkou hlavou.

„Tak tedy dítě?" ozvalo se po chvíli zpoza sloupoví nesoucího žebrovou klenbu nad hradbami. „Hleďme, hleďme, jaké to šťastné překvapení!" Odette se ohlédla za předstíraně medovou řečí trpaslíka, který právě vystoupil ze stínu.

„Nevím, o čem to mluvíte," odpověděla suše, pokoušejíc se o lhostejnost. Stočila překvapenou tvář zpět do krajiny. Potřebovala skrýt jistě nepřehlédnutelný údiv nad skutečností, že zrovna tenhle čmuchal ví o jejím nejtajnějším tajemství. Jak? Orimu i Tauriel totiž věřila bezmezně.

„Že nevíš?" zachechtal se krátce muž oděný do karmínové. Hrubě chytil Odette za předloktí a prudce s ní otočil. Ze šosu vytáhl nevelký zápisník a výmluvně s ním zamával. Lapla po dechu. Nemohla uvěřit nehorázné drzosti vojáka, jenž k ní upíral pohrdavý a zlý pohled.

„Okamžitě mě pusť! A vrať mi můj zápisník! Jak se opovažuješ – ?!" vyjekla, jenže konec věty již spolkla v bolestném zasyknutí. Trpaslík totiž zesílil už tak pevný stisk. Odette se skoro bála, že by jí ruku mohl zlomit. Také nadávala vlastní hlouposti. Do notesu nikdy nepsala žádná tajemství, natož třeba to o Bilbově prstenu, ale o dítěti byla zmínka na poslední stránce v rohu. Musela přece nějak upustit žal a rozporuplné pocity. Svěřila je proto papíru, který přece nebyl určen pro jiné, než jen její oči.

„Neřvi!" okřikl ji trpaslík výhružně, doslova jako nějakého spratka. „Ale víš, ty malá zmije! Jistěže víš."

Šokované ženě možná v hlavě proletěly veškeré šermířské poučky, kterých se jí od Thorina dostalo nepočítaně, akorát meč neměla při sobě. Nikdy jej nenosila, ne uvnitř Hory, kde se nakonec cítila vždycky bezpečně. Vzpomněla si též na oblíbené rčení trpasličích žen z Modrých hor, které pravilo, že dýka v botě je stejně důležitá jako punčocha. Avšak Odette, žel, měla akorát ty punčochy. Zazmítala sebou v předem marné snaze osvobodit se.

„Snad bys mi nechtěla utéct, ty potvoro?!" nesouhlasně zamlaskal voják a hodil s ní o stěnu tak prudce, až si málem vyrazila dech. Udělal dlouhý, rázný krok kupředu a předloktí kryté koženým nátepníkem jí přitiskl pod bradu. Odette otevřela ústa v bolestné grimase, ale kvůli nedostatku vzduchu z nich nevyšel žádný zvuk. „Nechceš přece, abych ti ublížil, viď že ne?" Sjel jí volnou rukou bezostyšně na břicho a ona se celá strachy zatřásla, ale přestala se raději jakkoli kroutit. Lothór určitě nežertoval.
„Jistá místa máš teď hodně citlivá, nemám pravdu?" zasyčel, prsty stále rozprostřené v oblasti jejího žaludku, který se stahoval odporem. Odette měla namále, aby se nepozvracela. Jímala ji čirá hrůza a zvláštní, dosud nepoznaný druh obavy. Jak jen mohla vůbec pomyslet na pochybnou bylinkářku?

„Prosím," vyklouzlo jí přerývaně mezi rty. Muž se znovu zachechtal, dobře si vědom své převahy.

„Mohl bych pokračovat níž, chtěla bys?"

Odette stiskla čelisti i stehna pevně k sobě. Zakroutila hlavou s další prosbou připravenou na jazyku.

„Ani já ne," Lothór se zašklebil dřív, než tu prosbu stihla vyslovit. „Já totiž nejsem zrádcem Durinovy krve. Já bych se nikdy nedotkl žádné lidské špíny. Dívej se, když s tebou mluvím, míšenko!" rozkázal, jakmile se Odette pokusila uhnout pohledem a představit si, že nic z toho co se právě dělo, není pravda.

„Radím ti," pokračoval, potom co k němu poslušně navrátila vyděšené oči, „abys pozorně poslouchala, co ti teď povím. Je to nabídka, štědrá nabídka, kterou už vícekrát nedostaneš."

Odette přikývla jen nepatrně, protože ji držel příliš pevně.

„Hodná," usmál se křivě Lothór. „Dobře ochočená krysa. Býváš stejně poslušná i v králově posteli? Počkej! Ne! Neříkej mi to. Míním dneska ještě obědvat."

„Parchante!" ucedila ztěžka, a hned, jak ji prsty pod krkem přivedly k dávivému kašli si uvědomila, jakou chybu právě udělala.

„Dávej si pozor na jazyk, jestli je ti milý život tvůj i život toho tvého nečistého bastarda!"

Odette sebou polekaně trhla a ve stejný moment i sama sobě přísahala, že odteď už musí být rozumná. Zkusila se uklidnit myšlenkou, že tenhle zlý sen přece musí skončit. Že co nevidět přijde stráž, která si však dnes dávala zatraceně na čas.

„Jenom tři noci," trpaslík se naklonil blíž, rty téměř u Odettina ucha. „Jenom tři noci je ti dovoleno v Ereboru setrvat, než se přidáš k první letošní karavaně na západ, nadobro vypadneš z Hory a nikdy se sem nevrátíš. A abys nezahálela, či naopak netrpěla nudou, v té době nejen že budeš držet jazyk za zuby o děcku i o našem přátelském povídání, ale navíc i přesvědčíš Pavézu, aby tě odejít nechal. Jak to uděláš, nechám na tobě. Ale věz, že jestli se tak nestane, draze za to zaplatíš!"
Dáinův důvěrník si falešně povzdechl: „Tak štědrý... Tak štědrý je můj pán. Já bych ti podříznul krk hned, a tím i vyřešil celý tenhle hnusný problém," prstem ji bolestivě píchl do břicha.
Odette zatnula veškeré svaly, ale znovu se neodvážila byť jen pípnout. Jenom zase přikývla.

„Dobrá," kývl Lothór na oplátku, „stejně ti ale vše zopakuji ještě jednou, aby i slabomyslný kříženec jako jsi ty dokonale pochopil, co pochopit má. Zmizíš z Ereboru i ze života krále. A varuju tě! Neopovažuj se ani pomyslet, že kdybys mu všechno vyklopila, tak on by tě mohl zachránit. Že by ti dal přednost," zařehtal se o mnoho hlasitěji, než mluvil dosud, kdy udržoval hlas opatrně nízko. Pak se krátce ohlédl, přes tvář mu přeběhl stín nervozity. Jakmile ale zjistil, že široko daleko doopravdy není ani živáčka, znovu Odette zpražil nemilosrdným pohledem. „Každý tady přece ví, že Pavéza je slaboch. Netroufne si svrhnout dohody, a už vůbec ne kvůli tobě. A i kdyby přece byl takový idiot, leda by potom shnil v žaláři vlastního království. To přece nechceš, viď že ne?"

Odette jen třeštila zraky. Nikdy dříve jí nepřišlo na mysl uvažovat nad reálnou mocí Dáina. Byl ereborským vazalem i Thorinovou krví. Nebylo proto podstatné, jestli mu náleží věrnost vícero mužů, oproti počtům těch králových. Nyní si však uvědomila, že nemá nejmenší tušení, čeho všeho je pán Železných hor vlastně schopen. Sňatek třeba skýtal výhodnou cestu jak pozvednout svůj rod, pravda, avšak nikoli cestu jedinou. Vzpomněla na slova čaroděje, která jí kladl na srdce ještě před zimou. Ještě, než odešel společně s půlčíkem. Buďte nadmíru obezřetná k tomu, komu věříte. Dávejte rovněž pozor, komu či čemu věří král ve své horlivosti. Či hůř, s kým se ve své horlivosti rozkmotří. Buďte opatrná."

„Co čumíš tak hloupě?" štěkl Lothór. „Budeš se prostě snažit, rozumíš?!"

Odette přikývla potřetí.

„Spolkla jsi snad jazyk? Rozumíš?!" prskal, poněkud netrpělivý. Dokonce se mu v jindy vodnatých očích podivně, ohnivě zalesklo. Jako by z nich nakrátko vyšlehl plamen. Stalo se to právě ve chvíli, kdy se z dálky ozvalo cinkání kroužkových košil a těžké kroky mužů ve zbroji. Anebo nestalo? Odette už ani nedokázala rozlišit skutečné vjemy od falešných.

„Rozumím," odevzdaně zašeptala přidušeným hlasem.

„Pamatuj! Tři noci a jazyk za zuby!" poplácal ji po tváři, a to tím nejvíce ponižujícím způsobem. Pak se ztratil tam, odkud se zjevil. Odette se nato sesunula po kameni k zemi. Přes předloktí, kde cítila tepající podlitinu, rychle přetáhla rukáv. Podobně zakryla i modřiny na krku, když vysoko vytáhla límec haleny. Na poslední chvíli setřela i slané kapky z tváře.

„U Mahala! Jste v pořádku, paní?" rozkřikl se jeden z vojáků nové hlídky. Letmo mrkl okem po cimbuří a hned potom k Odette chvatně přiklekl.

„Omdlela jsem," zalhala, dle svého více pohotově, než by se vzhledem k situaci dalo očekávat. „Ale nesahejte na mě, nic mi není," upozornila strážného, který se jí pokoušel pomoci vstát. Však i přes veškeré protesty to nakonec stejně udělal, zrovna jako se netvářil, že by jí uvěřil.

„Budete mlčet, rozumíte?" zkusila proto jinou strategii – útočnou. Třebaže k smrti vylekaná, pokusila se o přísný tón. Musela odteď přece být nadmíru obezřetná. A hlavně rozumná. „Ani slovo. Pokud ovšem nechcete aby se král dozvěděl, že místo služby vyspáváte nebo popíjíte pivo."

***

Kolem zhmožděného krku uvázala šátek a pochvu s mečem si připnula k pasu. Křečovitě sevřela safíry zdobený jílec s odhodláním, že svou zbraň už nikdy neodloží. Ozbrojená bude spát i bdít a nedovolí odporným prackám toho všivého zmetka, aby se jí ještě kdy dotkly. Do boty navíc strčila plátnem obalený nůž, třebaže jen kuchyňský. Lepší  neměla, a už vůbec ne čas takový shánět.

Znovu zkontrolovala dveře, zda jsou zavřené na petlici. Byly, stejně jako když je prohlížela před chvílí. Lothór se jí musel vloupat do pokojů, hrabat se v jí věcech. Ta představa byla otřesná.

Z truhly vpředu pelesti vytáhla cestovní vak, co s ním přijela do Ereboru, a bez ladu a skladu do něj naházela vše, jež jí přišlo pod ruku. Lothór, anebo spíš Dáin, Odette vlastně ulehčil celé rozhodování. Z veškerých možností, které zvažovala, zůstala jenom jedna jediná. Zatajit králi požehnaný stav a opustit Erebor.

Nakonec ze skrýše vyndala i měšec zlatých mincí, které naspořila ze svého platu. Všechny je vysypala na desku stolu a počítala. Bylo to dobré, král platil vskutku královsky. Za co všechno vlastně?

Odette usoudila, že hravě vydrží, přestože nikdy nepřijala darem žádný šperk. Možná měla, dal by se prodat, ovšem na tom teď už nezáleželo. Shrnula mince zpátky do měšce a uložila je na samé dno tlumoku. Nejraději by teď hned za sebou zabouchla dveře, nechala za zády falší prolezlou Horu, kde si už nemohla být ničím jistá, a vyčkala obchodní výpravy ve městě lidí. Jenomže mělo to háček – Thorina. Bude s ním muset promluvit...

„Při Durinových vousech, co to sakra děláš?!" vykřikl Ori, jakmile vkročil do místnosti kam jej pustila až poté, co se několikrát ujistila, že je to skutečně on. Začínala asi bláznit, a tím spíš odsud potřebovala pryč co nejdříve.

Mladíkovy oči těkaly mezi koženým vakem, naplněným a připraveným při hraně postele, k zotvírané skříni, truhlici i prádelníku, který už nezdobila vyřezávaná hrací skříňka z ebenu, přes stůl, jenž obyčejně býval zaplněn listinami, ale nyní na něm ležel jen cestovní plášť, až skončily u Odette samotné, oděné v jezdeckém. Velmi hlasitě polkl.

„Řekni mi, prosím tě, že se pletu."

„Nepleteš se, Ori," pohlédla na přítele odhodlaně, ačkoli odhodlaná byla jenom pramálo. Takový totiž může být pouze ten, kdo koná z vlastní vůle. A to se nedělo. „Opouštím Erebor."

„Proč opouštíš Erebor?" vykoktal ještě jednou trpaslík a zrakem prohlédl místnost, jako kdyby tomu nechtěl věřit. „Kam bys chtěla jít? Nemůžeš přece nikam cestovat ve svém... svém stavu." Ta slova Orimu stále ještě nešla přes ústa, i když už věděl nějaký čas.

„Ori," promluvila k němu mírně, „copak je to tak těžké pochopit? Nemohu tady zůstat a ani nechci. Mám se snad do smrti dívat na krále s královnou? Na jejich společné štěstí? A navíc, můj stav je jen dalším z důvodů, proč musím vyrazit co nejdříve. Vrátím se do Ered Luin, náš starý dům ještě stojí. Žijí tam moji dřívější známí... A Bofur." Ano, Bofur, ten jí jistě pomoc neupře, pokud ji bude potřebovat.

Knihovník přikývl způsobem, jako by chápal až moc dobře.

„Pojedu s tebou!" vyhrkl najednou, potom co ještě chvíli šokovaně zíral, aniž by mrkl. Odette přestala kontrolovat zásuvky v nočních stolcích, jestli v nich ještě něco nezbylo. Nezbylo. Ležel tam jen romantický Epos o Yavanně a Aulëm, který kdysi četla, ale nedočetla. A dočítat vážně neměla v úmyslu. Naopak tam ale nebyl její zápisník. Odette nepochybovala, že ten už hoří někde v krbu. Prudce se otočila.

„Pojedu s tebou," zopakoval podruhé knihovník, ne tak zbrkle, však o to více přesvědčivě. A dokonce se, blázen, ještě slabě usmíval.

„To přece nejde, Ori," vydechla, jako kdyby chtěla ukáznit někoho velmi nerozumného, kdo pomýšlí na naprostou pitomost, která by mu leda převrátila život naruby. Z jejích úst to ovšem znělo tolik nepatřičně a směšně, až se sama nad sebou musela trpce ušklíbnout. „Nemůžeš opustit domov ani bratry, postavení pána pod Horou. Svou knihovnu, kterou tolik miluješ."

Ori se pohnul, troufl si chytit Odette za ruku, přestože většinou udržoval uctivou, zdvořilou vzdálenost. Ne jako Bofur, který ji bez rozpaků klidně dloubával loktem či pleskal po stehně. Odette proto zůstala překvapená, čekala, co nastane. Neucukla ale, avšak ani nestiskla. Její dlaň prostě ležela v té mladíkově jako leklá ryba.

„Existují věci, které miluji víc, Odette," řekl prostě a trochu nejistě pohnul palcem v něčem, co mělo být asi pohlazení. „Dokážu nám v Ered Luin zařídit slušné živobytí. Mně, tobě, i dítěti, které nosíš," dodal, aniž by mu v hlase zazněla sebemenší váhavost. „Naučím se na ně nahlížet jako na své vlastní. To ti mohu slíbit."

Odette nasucho polkla. Hodnou chvíli jenom stála jako přimrazená, než, s trochou nucení, vztáhla volnou ruku k světle hnědým vlasům a konečky prsů se jich dotkla. Ori jí vtlačil líc do dlaně, což tedy nebylo vůbec příjemné, protože si ještě nesla v příliš živé paměti, že Thorin míval v oblibě podobné gesto. Lehce však potřásla hlavou, rozhodnutá nadobro zaplašit veškeré podobné vzpomínky. To Ori tu pro ni byl, nyní a vlastně vždy. A ona teď musela být hlavně rozumná.

......................................................................

Elbereth: Jedna z Valar uctívaná hlavně elfy. Zvaná též Varda nebo Paní hvězd.