Bombur postával v chodbě poblíž spižíren, nos promodralý, v ruce kyselou okurku. Těžce a hlasitě oddechoval lihové výpary, zároveň však neopomněl Odette oznámit, jak velmi se oslava na Bilbovu počest vydařila. Ona tomu ráda věřila, už podle toho, jak sporý muž vypadal. A jak byl cítit.

Trpaslíci byli důkladní v mnohých směrech, a když se jednalo o nejrůznější veselice, byli důkladní obzvláště. Proto ani tentokrát jeden večer nepostačil. Bombur také s pýchou zmínil, že veškerá útrata šla samozřejmě na účet jeho podniku, kterému se náramně dařilo, ale hlavně proto, že Bilbo už přece neměl ani zlaťák. Ten se, jak politoval tělnatý zrzek hned vzápětí, vypařil velice brzy, doslova prý jako pára nad hrncem. Navíc prý zmizel v tom nejlepším, při závodech pití piva slámkou, které nakonec vyhrál bratranec Bifur, jehož s Bofurem ještě nenašli. Krčmář veškeré záhady přisuzoval především znamenité trnkovici, které, rovněž záhadně, prý zmizel celý demižon, ale Odette alespoň jednu z nich řadila nenápadnému kroužku ze zlata, co ho půlčík nosil po kapsách. Avšak jenom se zasmála, Bomburovi popřála brzké zotavení a šla si po svém. Cestou rovnou k nádvoří, kde měla za úkol uvítat jménem krále karavanu z Modrých hor, jejíž příjezd oznamovalo troubení trpasličího rohu. Kráčela zvesela, hlavně díky dobré náladě, kterou si nesla kvůli usmíření s Thorinem. A také kvůli slovům, která král neměl ve zvyku říkat často, ale toho večera je vyslovil velmi zřetelně a jasně. Odette se ještě teď tetelila blahem.

Na nádvoří panoval značný rozruch a ona velmi záhy zjistila, že žádné vítání se patrně konat nebude, neb na ně nezbude čas. Od půli schodiště přidala do kroku. Dva trpaslíci ji minuli dokonce poklusem, nesouce v rukou nosítka.

Odette viděla skupinu vystrašených poutníků, starých i mladých, mužů i žen. Vojáci nadávali, trpaslice v roztřesených rukou tiskly své ratolesti. Spatřila také Dwalina, jenž pomáhal sundat z koně mladíka v bezvědomí, celého potřísněného od rudé krve vytékající z ošklivé rány v boku, ale i cizí, černé, která rozhodně nebyla trpasličí. Velitel vojska jej uložil na lůžko z kůže vypnuté v dřevěném rámu a nosiče pobídl směrem k ošetřovně.

„Pojďte sem!" křikl na Odette, ukazuje pro změnu na prošedivělého, nemladého, avšak pořád urostlého chlapíka s jizvou přes oko. „Co se stalo, příteli?" oslovil Dwalin onoho muže celého od bláta, s ošklivě roztrženým zápěstím, držícího se zdravou rukou za temeno.

„Bestie celé černé, jaktěživ jsem podobné neviděl. Navíc za jasného dne!" odvětil raněný, vzpouzeje se, když měl být položen na druhá nosítka. Dwalin jej však nekompromisně přitlačil do houně.

„Ať leží a ani se nehne," dal jej Odette na starost. „Zatraceně!"

„Překvapily nás a my je. Při severní hranici Hvozdu," vysvětloval ten muž dál.

„Upláchly?" uslyšela Odette za zády povědomý hlas. Podívala se přes rameno a pohlédla do vodnatých očí Lothóra, jenž se tu zjevil kdoví odkud, oděn kdoví proč do cestovního. Ne poprvé se podivila nad skutečností, že on, pravá ruka pána Železných hor, má stále čas se někde potloukat. „Myslím ty stvůry," zopakoval s jistou dávkou naléhavost Lothór. „Upláchly, nebo jste je snad pobili?"

„Pobily by leda ony nás!" ucedil trpaslík ležící na nosítkách a Dáinovu důvěrníku rázem povolily ztuhlé rysy. „Ale měly teda sakra naspěch. Razily si cestu na jih. Mahal při nás stál, málo chlapů totiž putovalo tentokrát, a když, tak staří. Těžko bychom ochránili ženy a děti. Bývalo bezpečněji," svraštil čelo a zapřel se o loket, pokoušeje se zvednout alespoň do sedu. „Sakra, Dwaline, nejsem přece žádný mrzák!" rozčílil se, když po něm lysohlavý střelil výhružným pohledem i gestem, jako když učí poslušnosti psa. Ale hned v dalším okamžiku málem vyzvracel vlastní útroby. Dwalin se jen ušklíbl, rovněž na Lothóra, který se o raněné zajímal poněkud vlažně. Naštěstí jich byla jenom hrstka, a až na ty dva, všichni pouze lehce.

„Radši mu podržte hlavu, ať to nevdechne," vyzval velitel vojska mladou ženu, ale byla to spíš neohrabaná prosba, nežli rozkaz.
Odette bez váhání přikývla a činila dle pokynů. Klusala tedy vedle nosítek, podpírajíc zdvižený týl trpaslíka, který bez ustání zvracel.

***

Později toho dne, celá otřesená, Odette proseděla hodnou chvíli u průhledu jedné ze strážních hlásek Hory. Dívala se někam směrem k Dlouhému jezeru, kam však přes útesy nedohlédla. Tudy, po jeho západnímu břehu, onehdy i ona sama putovala. S různorodou skupinou, čítající však o mnoho větší počet bojeschopných mužů, nežli měla ta dnešní. Možná proto, že tenkrát doprovázeli i ženu a syna mistra Gloina, jednoho z pánů pod Horou.

Temný Hvozd tenkrát míjeli z jihu, neboť brzy z jara býval sever neschůdný. Blížili se dokonce i k pevnosti, o které se Gandalf zmiňoval na Radě. Ač na velikou dálku, vážně působila prázdná. Pustá stovky let. Nakonec, v celé širé Divočině nepotkali živou duši, snad krom jelenů pasoucích se zrána na lukách, různého ptactva či zajíců zvednutých pod kopyty poníků. Vskutku asi bývalo bezpečněji.

Mráz běhal Odette po zádech, ještě když se vracela do svých komnat. Tam, jak předpokládala, nalezne nanejvýš džbán s vodou, možná hromádku čistého prádla anebo doplněné dřevo v kovovém koši u krbu, zanechané služebnictvem. V tomto se velmi mýlila.

„Řekla jste to někomu?!" zaburácela šedě oděná, vysoká postava, která překvapivě mrštně vyskočila na nohy z nízkého sezení trpasličího nábytku.
V Odette by se leknutím krve nedořezal. Namísto odpovědi jen třeštila zraky. Dnešní den byl jeden děs!

„Co tady děláte?!" odpověděla otázkou, jakmile dokázala slova poskládat. Potom pomalu natočila hlavu, pohledem sklouzla do boku. K místu, odkud se ozvalo tlumené, distingované odkašlání. Až díky němu zjistila, že čaroděj nebyl jediný, kdo se jí vloupal do soukromí. A o to víc byla překvapená.

„Moc se omlouvám," vyblekotal hobit, sedící na stoličce v koutě. „Omlouvám se za nás oba. Jako bych to neříkal, Gandalfe!" ač zdvořile, jak ostatně bývalo jeho zvykem, huboval na starého muže. „Jistěže nebyl dobrý nápad vkrádat se někomu potají do pokoje. Ještě ke všemu, když ten někdo v tom pokoji ani není. Vůbec, ale vůbec dobrý nápad to nebyl!"

„To jistě nebyl," souhlasil Gandalf s obvyklou nenuceností, nicméně ve tváři se zdál být velmi vážný. Vrásky měl snad ještě hlubší, než byly jenom před pár dny, ale možná že takové budily akorát zdání. Sluneční světlo pronikalo oknem dovnitř a třeba odkrývalo pouze to, k čemu bylo shovívavé šero Hory. „Avšak paní Odette jistě promine," čaroděj mírně sklonil hlavu, aby se jí zadíval do očí, což bylo skoro totožné, jako by jí hleděl až kamsi do duše, a tam si mohl číst jako v otevřené knize. Jako by se mohl dozvědět, co vědět chtěl, aniž by vůbec tušila, jaké jsou jeho objekty zájmu. Což tedy netušila vskutku. „Promine a pochopí naši, přiznávám, poněkud zvláštní návštěvu. Nechtěli jsme budit zbytečnou pozornost a zbytečné rozpaky, které bychom jistě budili, kdybychom čekali u dveří. Ale nyní je třeba vyřešit hlavne to podstatné. Znovu se ptám, řekla jste někomu o Bilbově prstenu?"

Odette se až teď dostavilo pochopení. S ostnem dotčenosti na konci. V tu chvíli si docela ochotně připustila, že na Thoriových řečech o drzém starci možná něco pravdy je.

„Nikomu!" Přešlápla z nohy na nohu, zvedla bradu a složila si ruce na prsou. Tím dala jasně najevo, jak velmi se jí nelíbí podezíravý tón hlasu nezvaného, jímž promlouval na místě, kde, i přes veškeré omluvy a výmluvy zkrátka neměl co pohledávat. Odette si možná nebyla jistá, jestli petlici zamykala, ale ať tak či onak, ta by pro čaroděje Gandalfova ražení jistě nepředstavovala žádný problém. Faktický ani morální. Neměl tu být. Ale co bylo ještě horší, osočoval ji z nečestnosti a klevetění! Neprávem, nutno říct, protože ona držela jazyk za zuby vážně svědomitě. Přece Bilbovi něco slíbila.

„Ani králi ne?" vyptával se Gandalf dál, už trochu mírněji.

„Ne!" Odette se však nemírnila vůbec. „Když říkám nikomu, myslím tím skutečně nikomu. Dala jsem vám slib," letmo mrkla na hobita. „A dodržela jej. Myslíte si, že chrlím lehkovážné přísahy, jako když peří lítá ve větru, čaroději?!"

„Ne, to si skutečně nemyslím," pravil Gandalf, a možná se i malinko zastyděl, jelikož najednou promlouval mírně docela. „ale nesmíte se divit."
Znovu se posadil do křesla, které si toho dne bezostyšně přivlastnil. Kouzelnou hůl opřel o područku a dlouhé, cvrklé prsty složil v klíně.
„Jenže jsem mnohokrát spatřil, kterak láska rozvázala přísahou zapečetěný jazyk i těm nejčestnějším stvořením. Nesmíte se proto divit."

„Láska?" ozval se z rohu hobit, drbaje se v medových kadeřích, v obličeji zaskočenou grimasu. Odette si v duchu posteskla nad čarodějovou zbytečnou prostořekostí. Jistěže ji mrzelo všechno to tajení, ale zároveň nechtěla, aby se náklonnost mezi ní a králem stala tématem nového pamfletu, u kterých sice předstíral, že jej vůbec netrápí, ovšem trápily ho velmi. Půlčíkovu otázku proto raději přešla. A Gandalf? Ten už byl myšlenkami napřed.

„Osudy mnohých bytostí Středozemě nyní závisí na dodržení slibu mlčenlivosti, kterým jste Bilbovi vázaná," pronesl velmi závažně, ale také velmi opatrně, oklikou, jako kdyby si najednou začal dávat pozor, aby nevyzradil příliš mnoho. Jako by mu Odette nestála za vysvětlení, a to nejednou tvrdil, jak moc si jí považuje. Navíc to byl právě čaroděj, kdo začal tento rozhovor, a proto se cítila v právu vědět víc. Nikdo není čistý jako křišťál, vzpomněla si na králova slova. Možná ani Gandalf nebyl takový, za jakého jej měla - učiněná dobrota sama. Možná právě teď hrál jednu ze svých vysokých her.

Tázavě pohlédla na Bilba, v naději, že se něco dozví alespoň od něho. Jednou už přece promluvil s důvěrou, a nyní přece věděl, že ta důvěra nebyla zklamána. Avšak půlčík jenom plácal chlupatými chodidly o podlahu a ta chodidla při tom upřeně pozoroval. Odettin pohled buďto nezachytil, anebo spíš předstíral, že ne. Svěsila ramena, ale nikoli proto, že se mínila vzdát.

„Co je to vůbec za prsten?" zeptala se prostě rovnou. Rovnou čaroděje.

„Pamatujte, jeho tajemství nesmíte nikomu vyzradit. Za žádných okolností ne," zdůraznil znovu starý muž, ale jinak se znovu odmlčel.

Odette sevřela čelisti pevně k sobě.
„Tajemství? Jaké tajemství?! Já vím akorát, že je kouzelný," procedila skrze ně. „Toho, kdo jej nasadí, dokáže udělat neviditelným. Ale co ještě umí?" Matně si totiž vzpomněla, jak po prstenu sama zatoužila. Tenkrát, když ho uviděla poprvé. Když se k němu prvně přiblížila. Z hloubky podvědomí náhle vyplulo uvědomění, jak ji ta zrádná myšlenka naprosto pohltila. Vytěsnila z hlavy všechno jiné. Rozpomínala se, že byla na okamžik ochotna uvažovat o věcech, které by ji jindy ani nenapadly. O hrozivých věcech! Celá se otřásla při vzpomínkách, dosud unikajícím její pozornosti.

„Je nebezpečný, že?" tázala se dál, ačkoli si byla skoro jistá, že určitě je.
V ten samý moment dostala i trochu strach, jestli čaroděj není schopen číst myšlení druhých. Za své vzpomínky se styděla. Vysoký muž stáhl rty. On, Gandalf Šedý! Kouzelník, který s odpovědí obvykle neváhal, nyní rozvažoval slova, jako když apatykář rozvažuje bolehlav. Čímž vlastně odpověděl. „Je nebezpečný," zkonstatovala tedy sebejistě. Nesmlouvavým pohledem, podobným tomu, jaký odkoukala od krále, počastovala pro změnu půlčíka. „Pane Bilbo?"

„Gandalf tvrdí," zvedl hlavu hobit, „že čím méně budete vědět, tím více budete v bezpečí vy i celý Erebor. A pokud Gandalf něco tvrdí, bývá radno tomu důvěřovat – to se mně samotnému potvrdilo mnohokrát. Věřte mu tedy i vy, prosím vás."

Čaroděj se lehce pousmál, byl to ovšem neveselý smích. „Lichotíte mi, drahý příteli. Ale obávám se, že paní Odette už je natolik zapletena do příběhu prstenu, že si možná zaslouží znát i jeho pointu. Nebo pointu alespoň takovou, jakou jsem já schopen interpretovat." Gandalf se znovu odmlčel, z úst mu unikl těžký vzdech. „Je totiž pravdou," začal pomalu vyprávět, „že ani já sám přesně nevím, jaký prsten to Bilbo našel zapomenutý kdesi v hlubinách Mlžných hor. Však tím je naše situace ještě zapeklitější. Víte, existují různé prsteny. Všechny byly vykovány před dávnými věky, jenže k rozličným účelům. Osudy některých jsou známé, jiných zase neznámé. A ano, jak jste se sama správně dovtípila, každý jeden z těch prstenů může být nebezpečný. Svým vlastním způsobem. Nebezpečný hlavně v rukou nesprávného, a proto je třeba každý takový střežit a nepoužívat, a už vůbec ne lehkomyslně!" Gandalf vrhl na Bilba přísný pohled a Odette bylo jasné za co. Útěk z hospody mezi příklady lehkovážného použití patřil zajisté. „Zkratka, prsten musí neprodleně opustit Erebor. Ano, v brzké době já a Bilbo odcestujeme."

„Teď?!" vyhrkla žena nevěřícně. „Když venku není bezpečno? Víte vůbec, Gandalfe, co se dneska přihodilo? S jakou dorazili poutníci z Ered Luin? Co je venku potkalo?"
Nerozuměla tomu. A popravdě nabývala stále silnějšího pocitu, že Bilbo je, a možná vždycky byl, jen jakousi zvláštní loutkou v rukou čaroděje, jíž užívá kdoví proč a kdoví k čemu. Že by takových loutek chtěl mít víc. Víc pěšáků pro svou partii. Thorina, například, který se ale nedal tak snadno. A to se jí vážně nelíbilo. Nelíbilo se jí ani za mák, že Gandalf Bilba nutil Erebor opustit. Pravda, Erebor, jenž se k půlčíkovi nezachoval zrovna přívětivě, ale také Erebor, kde už nyní mohl setrvat svobodný. Vyčkat alespoň do jara, zdali se situace uklidní anebo vyostří. Čas mohl odhalit mnohé, zatímco by zůstal chráněn tvrdou skořápkou skály, ať už s tím zpropadeným zlatým kroužkem, anebo bez něho.

„Vím, co se přihodilo," přisvědčil čaroděj, „a tím spíš není času nazbyt."

„Protiřečíte si," neváhala Odette vyslovit nahlas své pochybovačné myšlenky.

„Opravdu?"

„Jistě. Vždyť hovoříte o nesprávném, čímž, hádám, myslíte onu sílu, co podle vás v Dol Gulduru přebývá, je to tak?" Čaroděj přikývl. „Ta temná monstra, která se toulají po okolí, pokládáte je za zplozence té nedobré mocnosti?"

„Ano," Gandalf souhlasil podruhé.

„A přesto se chystáte vpadnout šelmě rovnou do chřtánu? Vydat se jim prostě vstříc?" zakroutila hlavou. „To tady v Hoře je přece bezpečno. O mnoho bezpečněji, nežli někde venku!"

Obličej starého muže zrcadlil sice nesouhlas, ale nebyl to nesouhlas pyšný ani rozhořčený. Vypadal spíš, že by si snad i přál, aby tomu bylo podle Odette, akorát věřit se mu nedařilo. „Nikde není bezpečno," řekl smutně. „Nenechte se zmást zdánlivou silou hrubé skály, vždyť i ta může mít své slabiny. Kolik měst skončilo dobito, ačkoli byla řečená nedobytná? Kolik pevností padlo, ačkoli tloušťka jejich stěn je předurčila vytrvat? Stačí jeden vadný kámen a zbortí se celá zeď. Kéž by Erebor neměl žádný takový, protože nyní je k němu je upírána příliš velká pozornost. Pozornost nechtěná a nebezpečná, a proto zde prsten nesmí déle setrvat."

„Tak si ho vemte a odnesete jej sám." Bilbo se při těch slovech oklepal a na kapsu si přiložil dlaň.

„Rád bych, ale já prsten nemohu nést, " namítl Gandalf. „On promlouvá skrze svého nositele, a kdyby mne ovládl, jeho moc by se mohla stát strašivou. Mohu být průvodcem, ovšem nést samotné břímě musí někdo jiný. Společně s Bilbem prsten uschováme na místě, kde by jej nikdo nečekal. V rukou, ve kterých by jej nikdo nehádal. V rukou hobita, bytosti, jež ze samotné podstaty svého bytí netouží po moci ani nadvládě, a proto je tolik těžké ovládnout ji. Jen tak bude ukrytý a v bezpečí. Doufejme, že alespoň po nějaký čas," dodal polohlasně, s jasnou obavou, zatímco vstával. Potom shlédl k mladé ženě, ze své ohromné výšky. „Dobře mě poslouchejte, drahá Odette. Buďte nadmíru obezřetná k tomu, komu věříte. Dávejte rovněž pozor, komu či čemu věří král ve své horlivosti. Či hůř, s kým se ve své horlivosti rozkmotří. Co učiní. Pospíším s návratem, ale do té doby... Buďte opatrná."

Odette zakroutila hlavou, jako by chtěla prostě popřít vše, co právě slyšela. Kmet a půlčík sami v Divočině! Sice skutečně netušila, kam až sahá Gandalfova reálná moc, avšak bála se doufat, že významně dál, než by na první pohled vypadalo. „Bilbo..." zkusila proto ještě oslovit hobita, taktéž připraveného k odchodu. „Vždyť vy už jste udělal dost. A Tho... Jeho Výsost vás přece nevyhání."

„Nebojte se o mě," slabě se usmál půlčík. „Prsten se stal mým osudem, a pokud mi bylo určeno jej strážit, toho úkolu se zhostím rád."

„Ach, příteli," Gandalfovy oči se rozzářily jako hvězdy, „vy jste skutečně znamenitá osoba. Nezmílil jsem se ve vás, Bilbo Pytlíku z Kraje."