„Vinen," zanělo sálem jako burácení hromu.

„Vinen," zopakovala Odette šeptem, který sama sotva slyšela v humbuku, co kolem nakrátko nastal. To jedno, jediné slovo se jí rozlilo v mysli způsobem, že na chvíli přestala vnímat všechno jiné. Jako by se běh času zastavil. Až když ji chladnoucí slza zastuděla na tváři, procitla a bezděky sevřela Bofurovu dlaň. I on stiskl. Cítila, jak se otřásl. Neřekl však nic, ale ani vytřeštěně nezíral jako jeho bratr, protože on to prostě čekal. Samozřejmě.

Zvedla slepené řasy. Znovu si hrozně přála, aby se na ni Thorin alespoň podíval. Nepodíval se. Znovu. Pomalým pohybem se tedy rozhlédla sama. Kili, s čelistmi pevně zaťatými k sobě, vypadal, jako kdyby zrovna sežvýkal nůši plnou pelyňku. Avšak jako člen tribunálu musel zachovat dekorum, a zachoval je. Naopak lord Dáin působil potěšen. Fili zůstával v obličeji kamenný, stejně jako jeho strýc.

Síla okamžiku rozhodnutí očividně zaskočila i mnohé z těch, kteří měli vítat královo rozhodnutí jako jediné spravedlivé. Dokonce i Dwalin na moment sklopil zraky, jako kdyby zapomenul na svou nekonečnou loajalitu koruně i muži, jenž ji nosí. V těle pokleslý Bard z Dolu patrně zpytoval svědomí, jelikož ten oči ani nezdvihl.

„Nedovolte," zašeptala Odette tichounce, když naklonila tvář blíže k černé, hladké kštici shrbeného člověka, „aby vám byla přiřknuta provinění, která nejsou vaše." Bylo jí Barda líto, ne však víc než Bilba.
Správce se nevesele pousmál za Bofurova vytrvalého pokyvování.

Nejvyšší míru smíření s konečným rozhodnutím šlo kupodivu znát na samotném odsouzeném. Hobit je přijal hrdě. Třeba byl vděčný za konec celé této absurdní tragédie. Akorát konec tolik jiný, než v jaký věřil a doufal. Tolik jiný, než v jaký doufali, když se skláněli nad stránkami prastarého rukopisu. Zklamání by se dalo titulovat jako emoce, pod kterou lze shrnout takřka vše, co Odette právě cítila.

Když se dav dostatečně vybouřil, v síni zůstalo klidno jako v kryptě. Jen za průhledem z vitrážovaných tabulí hnal vítr šedavé mraky, z nichž bez přestání cedily provazce prudkého deště. Byl to klid v novém očekávání. Verdikt sice padl, nikoli však výše trestu.

„Bilbo Pytlíku z Kraje!" Thorin znovu oslovil obžalovaného. Opětovně tak přivábil pozornost ke své majestátní osobě. „Shledávám vás vinným z přečinu krádeže Královského klenotu, Arcikamu, výhradního majetku vládce království Erebor, jakožto i všeho lidu Osamělé hory." Promlouval zřetelným hlasem, jenž prořezával napjaté ticho, proplétal se mezi sloupovím a ozvěnou ode stěn násobil svou moc. Rezonoval soudní síní, až se mohlo zdát, že ta se celá začíná chvět. „Tak jste konal a k činu svému se i sám doznal. Nicméně..." Král pak mezi řečí učinil jeden velmi hluboký nádech, jako by snad ztratil kousek ze své zatvrzelosti. Anebo to bylo jenom zdání, jelikož průsvitnou mozaikou pronikl tenký, docela tenoučký paprsek slunce. To si našlo skulinu mezi oblaky a pustilo své světlo k zemi. Onen úzký proužek záře, měnící se barevnými sklíčky, přejel přes vousatý obličej trpaslíka, který najednou nebyl tak chladně vyrovnaný, jako doposud. Ba naopak, vypadal spíš unavený, zmožený vlastní zodpovědností.

„Nicméně dlouhý čas mi dopřál rozmyšlení, a rozmyšlení doneslo i poznání," pokračoval po odmlce, kdy snad ještě na poslední chvíli vážil slova na jazyku. Odette skoro přestala dýchat. V duchu prosila o sílu pro toho muže s tmavými vlasy, prokvetlými stříbrnou jinovatkou, který na svých bedrech nesl zkrátka moc velikou tíhu.

„Poznání pohnutek, které vedly ke skutkům, jichž jste se dopustil. Kradl jste, Bilbo Pytlíku z Kraje, taková jest pravda. Ovšem ne z chamtivosti, ani pro obohacení vlastních kapes, nýbrž z důvodů nesobeckých. Naznal jsem, že vaším motivem nebyla hanebná touha Erebor poškodit, ani zradit trpasličí lid i krále, ale čisté úmysly. Úmysly zabránit válce a krveprolití, jak pravila mnohá svědectví dnešního dne. K těm svědectvím hodlám přihlédnout, a ačkoli není zvykem našeho práva zohledňovat okolnosti trestných činů, já nemíním slepě následovat zvyky, pokud by měla být zaprodána spravedlnost! Protože jedině spravedlivý Erebor může růst a vzkvétat, jedině spravedlivý Erebor může přetrvat! Proto," nadechl se znovu a na chvíli i podržel zavřená víčka, jako by snad nechtěl vidět zástupy před sebou ani Bilba, „verdikt můj, slovo mé i rozhodnutí, zní: Nevinen ze zrady, jakožto nejzávažnějšího z přečinů proti zákonu tesanému do kamene otci našich otců, až po věky samotného Durina. Tak budiž zapsáno a vzato na vědomost!"

Energický pohyb ruky písaře Nyla, hocha s tváří pihovatou jako křepelčí vajíčko, zaznamenal slova králova. I škrábnutí naostřeného brku o pergamen bylo možno uslyšet až v zadních řadách, takové ohromení vzbudil vladařův dodatek. Bilbo třepotavě zamrkal.

„Bratranče!" neudržel se Dáin, ignoruje veškerý protokol. „Zešílels?! Třebaže jsi král, ani ty nemůžeš rozhodovat, jak se ti zrovna zamane. Nemůžeš, Thorine! Zákon hovoří, jasně hovoří, že zrada byla spáchána. A ty jsi povinen jej takto interpretovat!"

„Mýlíš se, bratranče," pronesl oslovený s ledovou pózou, jemu tolik vlastní. „Mohu. Existuje jistý precedent." Naznačil rukou k Balinovi a Odette si všimla teprve teď, že právě starý trpaslík dosud opatroval pradávný svazek. „Podej knihu." Balin vložil kroniku do rukou pána Železných hor a ten bez váhání otevřel chatrné stránky tam, kde byly založeny koženým řemínkem.

„Precedent našeho společného předka, Dáine," navázal Thorin, zatímco Železná noha se sklopenými zraky těkal po řádcích sem a tam. Celý brunátný nejprve pozvedl obočí, poté se zamračil a zamračený už zůstal, když celý odstavec sjížděl ještě jednou. Král mu dopřál času, kolik potřeboval. „Precedent krále Trháina I., syna Náinova, syna Durinova, samotného zakladatele Ereboru a nejslavnějšího ze všech vladařů pod Horou. Chceš snad zpochybnit jeho vůli a tím i mou?"

„Netuším," pohlédl Dáin na krále úkosem, „kdes takovou kroniku získal, ale vskutku ti dává právo rozhodnout tak, jak jsi před chvílí přednesl. To právo nemohu zpochybnit. Rovněž nemohu napadnout rozsudek, i když bych chtěl. Ale střez se, bratranče!" Pán Železných hor pozvedl ruce v gestu, které mohlo značit varování, stejně dobře jako skrytou výhružku. „Stojíš na špičce nože. Sám promysli a ještě přehodnoť svůj verdikt. Nyní, dokud můžeš."

„Je rozhodnuto, Dáine," potvrdil král. Odette by však dala ruku do ohně za to, že v těch slovech byl znát malinký střípek zaváhání. Ale řekl to.
Pán Železných hor, prostý jakékoli úklony, nato zaklapl kožené vázání vykládané barevnými kameny a mlčky knihu vrátil. Trpaslík jménem Lothór, dříve poněkud nervózní, vítězoslavně přimhouřil oči. Ač ty byly jindy vodnaté, v tuto chvíli se ohnivě zaleskly. Anebo ne? Vždyť to mohl být docela dobře jen odraz plamene z nedaleké pochodně. Na něho se ale stejně nikdo nedíval. Jemu nikdo nevěnoval pozornost.

***

„Vy také?" zakroutila hlavou Odette, právě když spatřila Gandalfa, kterak v rukou přehazuje rovnou dva nadité měšce. Kolem proudily davy trpaslíků a nebylo snad ani jednoho, jenž by se tak či onak nepřel ohledně správnosti králova rozhodnutí. Mnozí také prohráli své sázky a chytali se za hlavy.

Čaroděj, s postřehem mladíka, chytil další – třetí – cinkající váček. Postával u stěny v předsálí, na hlavě obvyklý špičatý klobouk, nad kloboukem gobelín královského rodokmenu, po boku unaveného, avšak očividně ne úplně nespokojeného hobita.

„Taková zkáza, příteli!" zalomil rukama okolo procházející Gloin. Ač měl ve tváři výraz čiré hrůzy, Bilba chlácholivě poplácal po rameni. „Celý váš podíl na pokladu je pryč. Přišel jste o něj. Nadobro! Král rozhodl, už se nedá nic dělat. Vůbec nic! U vousů samotného Durina, přijít o takový majetek! To by snad bylo lepší přijít o ruku, no ne?" položil otázku spíše řečnickou, avšak s pozvednutým obočím patrně nečekal nic jiného, krom souhlasu veškerých přítomných.

„Ach, drahý Gloine," prohlásil Gandalf  pobaveně, „někdy se vlk musí nažrat tím, co je k mání, aby koza mohla zůstat celá." Gloin nesouhlasně mlaskl a něco si odfrkl v Khuzdul. Naposledy plácl Bilba po zádech a vydal se za pátravým hlasem své ženy Melsy.

„Cože?" rozpačitě zamrkal Bofur. Zřejmě se snažil pochopit Gandalfův jinotaj, avšak marně. „Jakej vlk? Jaká koza? Co to plácáte, čaroději?" Otočil se k půlčíkovi a vřele mu stiskl ruku. „Ále, co sejde na nějakejch vlkách a kozách, viďte, Bilbo? Hlavně, že vy jste zůstal celej! I když toho zlata škoda je. Škoda. No jo, jenže co na plat. Dobře jste dopadl, docela dobře, a my jsme si tu oddychli všicí." Bilbo souhlasně přikývl.

„Ale stále je na vás nahlíženo jako na zloděje," zkonstatovala Odette ještě jeden fakt. Půlčíkovi sice nebylo fyzicky ublíženo, ani nebyl vyhnán s ostudou, ale přesto... Trest nedostal přísný, však ten stejně trestem zůstával.

Hobit se nato jenom usmál. „Vždyť já přece jsem zloděj. Mistr Lupič, tak stálo ve smlouvě, a takový byl i můj úkol – okrást Šmaka. Vzal jsem Arcikam," sklopil na vteřinu oči, „a přesto mě nezvou zrádcem. To odteď ví každý trpaslík, a naopak žádný nemůže pochybovat. Očistil jsem své jméno, obhájil své skutky i Pytlíkovskou čest. Věřte nebo ne, nemám důvod být nespokojen. Nemám důvod být nešťastný."
Odette mu tedy úsměv vrátila. Proč by potom neměla být spokojena také?

***

Jakkoli to bylo neslušné, Odette se vymluvila na slabost po dlouhém sezení ve vydýchaném sále. Místo k Bomuburovi na soukromou veselici na počest Bilbovy svobody, vyrazila Horou na opačnou stranu. Přes všechno nehezké, co král před pár dny řekl, a nakonec i to, co ona řekla jemu, chtěla jej vidět. Chtěla vidět Thorina bez koruny, usmířit se a odpustit si navzájem.

Přemítala, co poví, až zaklepe na dveře. Až on je otevře. Zbytečně. Tmavovlasý trpaslík jí přicházel chodbou v ústrety. Chytil ji za ruku a vtáhl do svých pokojů.

„Směl bych tě políbit?" nejprve se zeptal, což bylo zvláštní, protože jindy by to prostě udělal. Přikývla hned, jelikož si hrozně moc přála cítit jeho rty na těch svých, obklopit se vůní dýmkového koření a kůže. Odloučení na pár dní se zdálo jako roky.

„Ale stále se zlobím," upozornila  krále, ovšem až po hladovém a velmi dlouhém polibku, který byl jako lék. Lék na rány, jež si vzájemně způsobili. Musel to vědět. Odette mínila Thorinovi darovat odpuštění, proto také přišla, ale ne jenom tak lacino.

„Vím, a takové je tvé plné právo," kupodivu se nevzpouzel. Kajícně klopil oči, což mu také nebývalo vůbec podobné. Naopak. Nezvedaje hlavu, Thorin vtiskl další polibek na tenké prsty propletené do sebe, sevřené v jeho širokých dlaních.
„Co by sis přála?" tázal se tiše a tak moc podmanivě, až si Odette nepřála nic krom jeho samotného. „Mám se titulovat hlupákem a troupem? Mám před tebou padnout na kolena, tak, jako ještě nikdy před nikým? Učiním cokoli!"

„To nebude nutné," špitla v odpověď. Nepotřebovala vidět, jak se poníží Thorin ani král pod Horou. „Úplně mi stačí, když si budu jistá, že opravdu lituješ a víš, žes mi křivdil."

„Mahal ví, že lituji. Že vím," ujistil ji vážně. Ústy se otíral o její citlivou šíji, ale jenom zlehounka. Dočista jako vánek, třebaže obvykle býval podobný spíše vichřici. Odette se nato slabě zasmála, krátké vousy trochu lechtaly. „A slibuji, že má ústa již neopustí nic, co by přivedlo smutek do tvé krásné tváře, Amrâlimê," zašeptal jí těsně u ucha, než zase odtáhl hlavu nakloněnou trochu ke straně. „Ale uvědomuješ si, jak je to těžké?"

Odette tázavě pozvedla obočí. Vskutku netušila, co konkrétního může považovat král za tolik obtížné. Omlouvat se? Kát se? Odpouštět?

„Tak těžké je nebýt pošetilý." Dlaní, jíž zprvu překrýval Odettinu líc, Thorin přejel kousek níž. Palcem obkreslil její ústa, než jej protáhl mezi rty lehce pootevřenými. Cestou doteků pokračoval přes bradu, krk a rameno,  na záda, kde umně rozvázal šněrování. Povolený živůtek stáhl k bokům, právě tam, kde končily kadeře mladé tmavovlásky, toho dne řádně spletené. Slabě se pousmál, v očích vepsanou jasnou žádostivost.
„Však se na sebe podívej," sledoval její tělo upřeně, zaujatý jako pokaždé. „Každý, úplně každý, se musí pokoušet ukrást mi tě."

„Ach, Thorine," posteskla si Odette, „já si přece nepřeji být ukradena, copak to nevíš? Ani Bilbem, ani nikým jiným." Nechtělo se jí vracet se zpět, k nesmyslnému a naprosto zbytečnému sporu. Nikdy, a už vůbec ne teď.

Král jezdil rukama po odhalené kůži, jíž nevynechal ani ten nejmenší kousek. Jako pokaždé, hřál jako roztopená pec. Ta horkost Odette prostupovala a ona se chtěla nechat postoupit.

Kosým pohledem koukl do boku, jako kdyby zrovna dostal nápad. Ze všeho nejvíc teď vypadal jako Gimli, když se chystá na nějakou rošťárnu. Ukročil a z desky stolu neomaleně shodil několik listin i knihu, kterou toho dne použil před soudem. S žuchnutím tlumeným kobercem dopadla na zem a rozevřela se na stránkách, které byly založeny koženým řemínkem. Odette se rozpustile zachichotala.

„Tu spoušť si ale uklidíš sám!" pronesla naoko vážně. Zdvihla ukazovák, a nad královou hlavou jako kdyby viděla ten Oriho.

Thorin se nebránil. „Cokoli jen řekneš." A pak ji bez varování popadl za boky a na stůl vysadil, za zvuku zpola překvapeného, zpola pobaveného vyjeknutí.

„Ani hobitem, pravíš?" nemínil se však vzdát předešlého tématu. Odette si nad tím hlasitě povzdechla, znovu, a v tomto jediném případě nikoli vzrušením. To se král patrně rozhodl ihned změnit. Neobtěžoval se svléknout ji z dlouhé sukně ani ze spodničky, obojí jenom vyhrnul vysoko k pasu. Chytl Odette pod koleny a přitáhl si ji k sobě, na samý kraj dřevěné desky, až se musela opřít rukama za zády. Majetnicky vtlačil tělo mezi její nohy, které nedočkavě roztahoval. „Ani knihovníkem s nevymáchanou hubou?" dodal hlasem připomínajícím jakési temné vrčení, které jenom těžko překrývalo další žárlivý podtext. Jednou rukou si spěšně rozepínal opasek a druhou klouzal úzkou prohlubní mezi ňadry, až k plochému břichu, kde rozevřel dlaň a škádlivě jí zakroužil.

„Potrestáš ho?" nesklopila řasy mladá žena, nikdy se neprovinila byť jen myšlenkou. „Za dnešní svědectví."

„Měl bych!" Tepaná spona opasku dopadla na zem. I mužská košile vzápětí přibyla na hromádce shozených pergamenů. „Ale copak mohu?" zmírnil svůj tón král. „Ani knihovníka, ani hobita nemohu trestat. Alespoň ne příliš tvrdě," dodal v momentě, kdy už Odette chtěla namítnout, že vůči Bilbovi zase tolik šlechetný nebyl. Nezprostil ho všech obvinění, naopak připravil o celou odměnu, přestože půlčík zdolal nebezpečnou pouť přes půlku Středozemě a v Hoře se hrdinně zhostil svého úkolu. A co dostal na oplátku? Nic! Ještě byl dlouhý čas připravován o svobodu. Zase tolik šlechetný nebyl. Ale ani krutý, pravda... Byl laskavý. V tom, co právě začal dělat mezi jejími stehny, byl nesmírně laskavý.

„Proto mistru Orimu nedopřeji pár nepěkných chvil v rukou ranhojiče, které by jej dozajista naučily, jak je možno hovořiti s králem. Tentokrát, ale naposledy, jej počastuji pouhou domluvou."

Odette se nevěřícně zadívala do Thorinových očí. Ovšem ten nevypadal, že žertuje. Což ostatně nevypadal nikdy, ale nyní nežertoval rozhodně. Vděčně se usmála a ten úsměv zvolna přešel v táhlý sten.

„A krom knihovníka," navázal, ačkoli už mluvil poněkud ztěžka, „uvědomuješ si vůbec, jak velmi jsem mírným trestem pro hobita riskoval? Že jsem vskutku stanul na špičce nože, přesně jak pravil Dáin? Ještěže ten stále má špetku úcty, tudíž četl potichu a nepřetřásal tak špinavé prádlo našeho rodu veřejně. Ovšem právě díky tomu jsem si vůči pánu Železných hor připsal další dluh. Na to pamatuj!"

Odette přikývla. Musela se velmi soustředit, aby teď rozuměla slovům, která k ní doléhala odněkud z dálky. Ale rozuměla jim.

„Je ti vůbec známo, proč to všechno?" Thorin se na ni díval očima plnýma něhy. Očima, jež tmavly ve svitu olejové lampy.

„Protože to bylo správné rozhodnutí?" zkusila Odette, nutíc se odvětit alespoň trhaně. „Protože půlčíkovy činy byly... byly čisté. Ach, Thorine!" pustila stůl a zaryla králi nehty do ramen.

Ten se trochu trpce zasmál. „Bylo to správné rozhodnutí. Avšak Odette, hobit zatajil Arcikam, jakmile prvně vstoupil do Hory. Muselo tomu tak být, později by už neměl příležitost. To ale na pláních ještě nestanuli ani lidé, ani elfové, ani skřeti. Drak byl ještě v těchto síních a Esgaroth stál. Byť jsem se donutil pochopit jeho činy, ani půlčík není průzračný jako křišťál. Nikdo není. Snad jen ty."

Thorin mluvil, ale zároveň nepřestával důkladně opisovat malé kroužky na místě ze všech nejcitlivějším. A zrychloval. Stále zrychloval. A Odette se touhou celá třásla.

„Ale na tom už teď nezáleží, Amrâlimê. Mýlíš se totiž na samém počátku svých domněnek. Konal jsem tak hlavně kvůli tobě. Ano. Abys na mě nezanevřela. Děsím se představy, že mne již nikdy nenecháš trávit čas s ústy ve tvém klíně. Že se na mne již nikdy neposadíš, tak, jak to děláváš, když zatoužíš vést ty mě. Že mi nedovolíš sledovat tvá pohupující se ňadra nad sebou, nenecháš mě dotýkat se jich. Že nebudu smět mapovat celé tvé překrásné tělo, laskat tě všude, kde..." Thorin přitlačil a Odette nadobro přestala vnímat. Realita zůstala daleká, zkreslená veskrze brnění snad od samých konečků prstů, horko a slastné křeče, jež stahovaly celé její bytí na pár okamžiků absolutního štěstí. A on ji podržel v objetí, dokavaď veškeré chvění nepřešlo.

„Thorine!" napomenula krále později, líce celé červené. Matně si uvědomovala poslední slova, která řekl, a jak je řekl. Nemravná, syrová slova, ale také vášnivá, ostatně taková, jací byli sami trpaslíci. Občas takhle mluvíval a Odette se vždycky cítila poněkud nesvá. Dělat jisté věci byla jedna věc, popisovat je tímto způsobem druhá. Nevěděla, jestli se jí to líbí, nebo ne. Ale Thorin se nato jen pobaveně ušklíbl. Ovšem nevysmíval se, tvář měl něžnou a vřelou.

„Zbožňuju tenhle tvůj stud." Kalhoty stáhl o něco níž a spojil jejich těla v jedno. „Pověz mi," vyslovoval přerušovaně, odsekával věty s každým jedním houpavým pohybem pánve. „Jaké tajemství ukrýváš, že ti nedokáži vzdorovat? Nic ti odepřít? Neučinit ti kvůli? Je to snad proto, že záříš víc než cokoli v této Hoře? Je to snad proto, že tě miluji?"

Odette si přitáhla královu hlavu k polibku. Do úst mu vydechla, že ona jeho také. Napořád.