Vždycky na něho čekala, když zvečera přicházel a Thorin doufal, že i dnes tomu bude nejinak. Ale pochybnost měl. Oprávněnou. Odette se totiž před Radou nezmínil, že už stanovil datum soudu. Možná to byla chyba, jenže on doopravdy nechtěl, aby se jediným tématem vzájemných hovorů stal ten zatracený Bilbo Pytlík z Kraje. Muž, o kterém kdysi bláhově prohlásil, že nezodpovídá za jeho osud. Král už dávno poznal, že tento zpropadený hokynář dokáže být svým podivným způsobem okouzlující. Vždyť sotva zasedání skončilo, už měl u dveří trojici Bifur, Bofur, Bombur, která svorně přišla ztratit za hobita dobré slovo. Nori, ten se dokonce dožadoval soukromé audience oficiální cestou a Thorina začínala jímat zuřivost. Však si potom dal velmi záležet, aby se slídivý trpaslík odporoučel patřičně bledý.

Posléze přišel s přímluvou i Balin. Tak, jak to uměl jenom on, pronášel slova zabalená v laskavém hávu, avšak namířená jako šípy rovnou do duše. Věrnost, čest a ochotné srdce, vzpomněl si Thorin na hodnoty, kterých si vážil celý život. Pozbyl je půlčík, anebo on? Když už si myslel, že bude klid, dorazil, u všech rohatých démonů, ještě i samotný čaroděj!

Jak jen se přihodilo, že z jeho přátel se stali půlčíkovi přátelé? Snad tím nenápadným, ba až nevinným vzezřením, či přehnaně zdvořilými způsoby se hobit dokázal vměstnat do srdcí mnohých trpaslíků a Throrin by lhal, pokud by popřel, že v jistém čase i do přízně jeho. Na druhou stranu teď už věděl, že zdání rádo klame, neboť Zloděj jasně předvedl, že je bez mrknutí oka schopen i králi vzíti to, co králi drahé jest.

Thirin se nemohl přestat zamýšlet nad otázkou, odkud pramení hlavně Odettin zájem o tohoto mužíka, kterého přece mohla znát jenom sotva. Proč o něm hovořívala, jako by byl její vlastní bratr? Či snad dokonce...? No, na to nechtěl ani pomýšlet!

Čekala na něho. Král Odette přitlačil ke stěně, jakmile za sebou zavřel dveře. Nedočkavý a toužící nemyslet a nevysvětlovat, prahnoucí s veškerými svršky setřást také starosti, tíhu zodpovědnosti i Rady, stejně jako následujících dnů. Nicméně mladá žena měla ve tváři vepsáno, že i ona se bude ptát. Dosud totiž neměla příležitost, protože včera pracoval dlouho do noci, a pak i dříml za stolem vinou neustálého přemýšlení. Zvažování. Dosud nebyl rozhodnut. Měl by, ale nebyl.

„Thori–," vydechla s jistou dávkou naléhavosti, podobnou, jako když donesla tu staletí zapomenutou knihu.
Král přitiskl ukazováček k pootevřeným rtům, které si teď malovala červení každý den. Líbilo se mu to.

„Nemluv, prosím tě," požádal hlasem ochraptělým a těžkým, „dnes už nechci slyšet žádná slova." V duchu znovu proklel Lupiče, který jako kdyby s nimi líhal v posteli. Rozhodl se zasypat všetečnou ženu polibky, a to způsobem, aby jí v mysli zůstalo už jenom jedno, jediné jméno.

Touha králi proudila tepnami, jako když se rozvodněná řeka dere korytem. I Odette se jí poddávala, zapomínala, což přesně chtěl. Obě ruce pod vykasanou halenou, rychle zamířil nad linii štíhlého pasu. Usmál se jedním koutkem úst, právě když nahmatal dva pevné kopečky, které jako kdyby samotný Mahal stvořil přesně pro jeho dlaně. Nemohl se jich nabažit, dotýkat se jich a hnísti je. Vnímal, jak se mu svíjí pod rukama. Ještěrka. Koleno vtlačil mezi ta její, čímž ji dokonale uvěznil v objetí, rozhodnut nikdy nepovolit, nikdy ji nenechat vyklouznout. Odette se potichu, skoro až cudně, střídavě smála a vzdychala.

Zato Thorin polohlasně zaklel, protože vázání kožených kalhot měl stažené do pevného uzlíku, příliš titěrného pro ztvrdlé prsty bojovníka. Čím víc se snažil, tím víc tkanice utahoval, ještě když se mu chtíčem ruce chvěly. Zoufale se potřeboval osvobodit.

„Pomůžu ti," špitla Odette a poklekla. Uzel rozvázala jako nic a pak... Thorin pevně zatnul víčka a z hloubi hrudi zasténal. Ale nechtěl ponechat oči zavřené, chtěl se dívat. Shlédnout dolů a hltat ty zdánlivě nepatrné, úžasné pohyby. Položil jí ruku na temeno a hladil ji po vlasech. Jenom hladil, nikdy by na ni netlačil.
Jak jen se mýlil, pokavaď se někdy domníval, že je to on, kdo má navrch. Ve chvílích jako byla tato, stával se pouhým poslušným psem, vystaveným zvůli své paní. Volnou dlaní se opřel o stěnu před sebou, kolena roztřesená, jako by se proměnila v rosol. Odette totiž poklekla. Poklekla a už nevstala...

„A co kdyby to byli elfové, kdo by přišel žádat o pomoc?" zeptala se už na loži, kde dokončili to, co začalo u dveří. Thorin neodpověděl hned, dokonce i spolknul komentář o dětinském konání nehodném pobočnice krále, jakožto vysoké oficírky věhlasného Království pod Horou, neboť ta mu právě prstem malovala jakési roztodivné obrázky po hrudi. Znovu vířila hlubiny, které by nejraději nechal v klidu.

„Co kdyby to byli oni, kdo by stanul před trůnem Ereboru? Před tvým trůnem?" dodala ještě. Věděla, liška podšitá, jak k němu promlouvat.

„Elfové nikdy nepřijdou," popřel Thorin prostě, protože tak prostá byla pravda.

„Jak si můžeš být tak jistý?" pochybovala dál Odette, hlavu opřenou v ohbí jeho krku. Ona prostě byla jednou z těch bytostí, které beznadějně věří, že kde je dobrá vůle  i zázrak se může stát. Král podobné pohnutky mysli příliš nesdílel, avšak musel připustit, že lidská stránka Odettiny povahy často klidní jeho rozbouřené, ryze trpasličí nitro. Že poutá jeho démony. Přetočil se na bok a pohlédl jí zblízka do tváře.

„V první řadě je to hrdost. Hrdost je zárukou, že první krok neučiní elf, stejně jako trpaslík. A hned potom nenávist, která je mezi našimi národy zakořeněna až příliš hluboko. Již po dlouhé generace je zpřetrháno dávné přátelství, které beztak nikdy nebylo opravdové."

„Proč myslíš, že nemohlo být opravdové?" opáčila bezelstně. „Však podívej na Kiliho a–."

Thorin jen zkřivil obličej, nemínil plýtvat slovy nad pomatením svého synovce, ačkoli mu škodolibý hlas kdesi uvnitř opovržlivě říkal, že ani on se nechová příliš rozdílně. Ne, jeho zalíbení bylo jiné, nesrovnatelně jiné než to Kiliho. Opravdové, samozřejmě! Rozhodl se proto ten hlas ignorovat, podobně jako když promlouvalo svědomí hlasem hobita, když jej tehdy nutil k útěku.

„Promiň, vím, že o tom nerad mluvíš," projela mu prsty ve vousech – tohle měl rád. „Avšak považ, pevnost, o které mluvil čaroděj, ta přece leží na jižní hranici Temného hvozdu, nebo ne?" Přikývl, jelikož Odettino geografické povědomí bylo vskutku brilantní. „Tedy se přímo dotýká zemí krále Tranduila." Už se neptala, konstatovala. „Bylo by proto logické, kdyby se právě území lesních elfů stalo prvním, které bude bezprostředně ohroženo. A potom je tady Lothlórien, Zlatý les. Ten je odtud, pokud se nemýlím, rovněž co by kamenem dohodil. Jestli Gandalf říkal pravdu a síla, která v Dol Ghulduru přebývá je opravdu tak strašlivá, přece ani šípy elfů jistě nepostačí k obraně. Třeba potom oni budou nuceni žádat o pomoc. No a kde jinde by ji našli v těchto pustých krajích severu, nežli zde? U nás, u trpaslíků."

Thorin uznale zamručel, především nad znalostmi své malé tmavovlásky, jež mu na tvář přivedly mírný úsměv. Jím, i když trochu na sílu, podbarvil rovněž svůj hlas, hlavně aby odlehčil slova, která snad mohl brát na lehkou váhu. Do jisté míry. Sám vážně doufal, že Gandlaf jenom plácal nesmysly. Že jen nafukoval svoje soukromé, nepodložené strachy jako někdo, kdo toho za život viděl až příliš mnoho. Vždyť ani u Bílé rady čarodějů neshledal podporu, jak jen neochotně přiznal, když mluvili v soukromí. Ve svých tvrzeních byl až podezřele fantaskní a až podezřele sám.

„Neměl bych tě jmenovat mistryní válečných strategií?" zeptal se mladé ženy, jež k němu tiskla své nahé tělo. A studené nohy.

„Dwalin by byl jistě potěšen," rozpustile pokrčila rameny a král se zasmál, teď už od srdce. To by jistě byl.

Políbila jej na ústa stočená vzhůru. „Pověz, co bys udělal?"

„Nevím," řekl v odpověď a byla to pravda. A bylo to jedno. Pouhá nesmyslná spekulace, protože Thorin věděl, že taková chvíle jednoduše nenastane třeba až do skonání věků.
„Odette, skutečně jsem si jist, že elfové se takto nikdy neponíží. To raději zemřou." Stejně jako trpaslíci.

„Žádost o pomoc přece není ponížení!" postavila si hlavu přesně tím způsobem, který jí byl podobný.

„Jsi příliš mladá, Amrâlimê," řekl dřív, než by se kousl do tváře. Nechtěl nikterak naznačovat, že ona neví, o čem život je. Také přišla o dost. Musel na ni ale více diplomaticky. „Díky Mahalovi," začal znovu a lépe, „nepamatuješ, co pamatuji já. Co pamatoval tvůj otec. Slýchat příběhy nebo číst v knihách je jiné, nežli prožít na vlastní kůži. Tolik jiné..."

Thorin se na chvíli odmlčel pod tíhou vlastních vzpomínek, v nichž Thrór stál před branami lesního království, které tenkrát zůstaly zavřené. Nikdy nepřestal slyšet pláč zoufalých žen a vyděšených dětí, a nikdy nepřestane.
Až potom se znovu shledal s přítomností a zároveň se nadechl k dlouhé řeči:

„Já nejsem čaroděj, abych se jmenoval samozvaným strážcem Středozemě. I Gandalf jistě sleduje své vlastní cíle, kdo ví? Možná jsou šlechetné, jenže já nemíním být jedním z prostředků, kterak těch cílů dosáhnout. On stále mizí neznámo kam a opět přijíždí. Můžu jen hádat, s kým rokuje a kde. Kolik rozehrává podobných her a proč? Netuším to. Netuším, zda záměrně klame nebo fantazíruje. Legendy, jež hovoří o Pánu Temnoty, a o moci, které v minulosti dosáhl, každý zná. Ale dnes už jsou to jenom legendy, Odette. Pouze jediný Gandalf se domnívá, že to Sauron stál nad legiemi skřetů, které vytáhly na Erebor. Já jsem si ovšem jist, že důvod byl daleko prostší. Že Azog a jeho touha po pomstě za Azanulbizar byla příčinu bojů před Horou. Azog, jehož maso dávno shnilo a kosti voda odnesla. Ale přesto, i kdyby vše, co Gandalf řekl, byla nakonec pravda, já skutečně pochybuji, že prsty kteréhokoli černokněžníka mohou být natolik dlouhé a ostré, aby pronikly skálou až do nitra Osamělé hory. Ta je přece znovu opevněná, zaplněná bojeschopnými muži, tudíž bezpečná a silná. Čaroděj onehdy pomohl výpravě, naší věci, proto v Ereboru vždycky najde útočiště, avšak tenkrát nežádal nic na oplátku a už vůbec ne vojenskou podporu. Proto já dnes nemusím a ani nehodlám být pěšákem v boji jiných. Ve vysoké partii čarodějů, které stejně nikdy nemohu porozumět. Copak ty bys chtěla, abych vyjel do bitvy?"

„Ne," Odette se k němu přimknula ještě víc, potom co bedlivě naslouchala. Zakroutila hlavou. „Ale přesto, Thorine," špitla, „bojím se."

„Ty se nemusíš ničím trápit, ani se ničeho bát," vtiskl jí polibek na čelo a prstem cvrnkl o drobný nos. „Dokonce i s Dáinem jsme tentokrát zajedno."

„A pán Železných hor? Domníváš se, že stojí po tvém boku nezištně?"

„Nikdo není nezištný," uchechtl se král trochu trpce nad obecnou pravdou, o níž se sám přesvědčil nesčetněkrát. „Mám vůči svému bratranci závazek. Dluh, který budu nucen splatit. Domnívám se, že se ještě před zimou odebere do své domoviny, zpět ke své choti a dceři, aby tam oslavil Durinův den. Rovněž počítám, že ještě předtím vznese nárok. Nárok, na který má ovšem plné právo. A já to právo budu respektovat. Železné hory poskytly vojsko, když jsem požádal, tamější muži dodnes dřou na obnově Hory, hlídkují kolem cest, střeží strážnice. Dáin mě znovu ujistil o své loajalitě a já v ni věřím. Ovšem úplně nezištného trpaslíka na celém světě nenajdeš. Takový neexistuje."

„A ty tušíš, oč lord Dáin požádá?" Odette palcem sledovala jednu obzvlášť dlouhou jizvu, táhnoucí se Thorinovi od ramene až téměř do pasu. Letitou připomínku řezné rány, kterou si odnesl jako památku po osamělém pátrání po otci, kdesi na úpatí Mlžných hor.

„Nejen tuším, vím to s jistotou," pravil  sebevědomě, načež se předklonil, aby mohl políbit odhalené rameno, co právě vykouklo zpod lemu přikrývky. Aby mohl z milované tváře shrnout pramen vlnitých vlasů jemných tak, jak někteří povídali, že bývají jemné vlasy lidských žen.
„Dáin byl vždycky lákán mocí, kterou propůjčuje koruna krále. Požádá o samostatnost pro Železné hory, nemám sebemenších pochyb."

„Troufalé," podotkla Odette a bylo to tak, ovšem král o bratranci věděl, že je troufalý už ze samé své podstaty. Přesto ale hodlal bez mrknutí oka vyhovět, ačkoli si byl jist, že tím vloží značnou moc do rukou pána Železných hor a zároveň ji ze svých sebere. Každopádně, vždy byl lepší věrný spojenec, nežli ukřivděný poddaný. Navíc se zdálo, že i Odette tentokrát bezezbytku souhlasí, což Thorina hřálo kdesi uvnitř hrudi. Velmi s ní toužil souznít nejen tělem, ale i v myšlenkách.

„Thorine, a co Bilbo?" zvážněla a pokračovala otázkou, u které král bláhově doufal, že už dneska nepřijde. „V jeho případě, předpokládám, už jsi také rozhodl, pokavaď jsi určil datum soudu. Akorát ses mi zapomněl zmínit," dodala trochu zklamaně, trochu kousavě, leč ze všeho nejvíc naléhavě. „Proč? Víš přece, jak mi na tom rozhodnutí záleží."

„Záleží?!" sykl král, jemuž se před očima náhle zatáhlo. Celé jeho tělo strnulo, neboť mu v hlavě vytanula slova, která sám vyřkl teprve před chvílí. Nikdo není nezištný. „Všiml jsem si, že ti na tom hobitovi až nějak moc záleží! Už dlouho si lámu hlavu, jaké důvody tě vedou k tak urputné obhajobě zrádce! Skoro ho neznáš! Nebo se mýlím a znáš ho dobře?! Znáš ho snad lépe, nežli mě?!" Znovu to cítil, to černo uvnitř sebe. Navíc se počal užírat velmi zřetelnými představami, čeho všeho by mohla být žena schopna, pokavaď by chtěla dosáhnout svých záměrů. Zděsil se, že by mohl mít pravdu. Vždyť půlčík byl smýšlením tolik podobný lidem. Tolik podobný Odette samotné!

„Odpověz!" štěkl zostra. „Kam až jsi schopna zajít, abys ochránila Zloděje?!"

Odette, celá vyjevená, nejprve zalapala po dechu. Odtáhla se a jen nevěřícně hleděla, její pohled se skelně zaleskl. Avšak nezačala plakat.
Ne. Vzpamatovala se, a to až překvapivě rychle.

„Jsi směšný, Thorine!" křikla zostra neméně. Překvapila. Zněla docela jako někdo, komu je velmi křivděno, anebo naopak nekdo jiný, kdo se snaží obhájit svou lež. „Domníváš se snad, že ty máš právo žárlit? Ty?! To přece tobě vysocí pánové podstrkují své nazdobené dcerušky správné krve i jména. To tobě je předvádí jako zboží na jarmark­u, jako klisny na koňském handlu! To já musím poslouchat, kterak je ti nabízen jeden výhodný sňatek za druhým. To já se na to musím dívat a čekat, kdy si jednu z nich vybereš! Kdy?! Kdy se tak konečně stane?!"

Jako by stanul v ledovém dešti. Thorin se v tu chvíli zarazil, vzapatoval se a zároveň se i urazil. Mockrát ji přece ujišťoval, jak se věci doopravdy mají. Nebyl to život snů, jistěže ne, ale byli spolu. Co záleželo na tom, jestli se zaslíbili před kazatelem, nebo jenom sami před sebou. Vynahrazoval Odette přece, že není spořádanou paní, jak jen mohl. Jak jen mohl.

„Odejdi," vyzvala jej okamžitě. Nesmlouvavě. Pokrývku vytaženou až po bradu, jako by mezi nimi chtěla vztyčit jakousi pomyslnou bariéru. „Odejdi a hned!" Thorin uposlechl, oblékl košili, na nohy natáhl kalhoty a boty. Přes napjatá ramena přehodil kabátec a šel.

„Nikdy," odpověděl, když se podíval za sebe ještě dřív, než vzal za kliku. „Dobře víš, že nechci žádnou z nich. Nikdy se neožením," zopakoval to, čím se dušoval pokaždé, a o čem rozhodně nikdy, nikdy nelhal. Jenže Odette ho přesto nezadržela a ani král, díky uražené hrdosti, nepožádal, aby směl zůstat. Neměl v úmyslu omlouvat se, že pro něho tak moc znamená, ale že pro něho tolik znamenala, musela vědět.

......................................................................

Amrâlimê: má lásko v Khuzdul (Starém jazyce trpaslíků)