„Toto donesla služebná Kathala, Výsosti," natáhl ruku Balin a podával králi malý svitek pramenu bez pečeti. „Není to prý poprvé, kdy se Horou šíří něco podobného."

Thorin zkřivil tvář. Lístek převzal, netrpělivě jej rozvinul a potichu četl. Král, jenž vládne po zásluze jiných, není pravý král.

Pamflet měl viditelně otřepané konce, což působilo, jako by jej odtrhli z většího kusu pergamenu. Jako by jich vyrobili více. Thorin se zamračil ještě víc, neb věděl, že skutečně vyrobili. Dnešní útržek nebyl totiž první ani jediný, který se mu dostal do rukou. Jen se Balinovi zatím nesvěřil, a vlastně ani nikomu jinému, že předešlý pojedednával o míšencích povýšených nad čisté, starobylé rody, a ani ten nebyl ze všech nejhorší. Dokonce četl i takovou nehoráznost, která zpochybňovala legitimitu jeho samotného, stejně jako sestry Dís, jakožto pokrevních potomků krále Thráina. Znovu se zadíval na ohmataný svitek. Kdoví, kolikerýma rukama již prošel? Kolik pochybnosti zasel do myslí lidu? Jeho lidu! Vždyť ta i králi samotnému občas klíčila v hlavě, doslova jako cizopasná rostlina.

„Zmetci! Zatracení zmetci!" ulevil si alespoň. Být sám, použil by daleko peprnějších výrazů, třeba se nabízel jeden o synech, z nepočestných matek pocházejících. Pergamen zmačkal v dlani a znechuceně jej hodil do ohně. Kéž ho stráví plameny, stejně jako toho, kdo ho napsal!

„Je to do nebe volající neúcta, Výsosti," pokračoval bělovlasý trpaslík, „a bude tomu učiněna přítrž. Bude–."

„Samozřejmě, že bude!" zavrčel král skrze zaťaté zuby. „Až zjistím, kdo za takovou hanebností stojí, přijde bez milosti o hlavu!"

„Výsosti," začal znovu rádce, velmi opatrně. Prsty si uhladil dlouhý vous, což značilo střípek nervozity, jenž mu byl patrný i ve tváři. „Nori se domnívá, a jak vy sám jistě dobře víte, Nori se v pochybné společnosti pohybuje jako ryba v tůni, jako jestřáb v oblacích..."

„Zkrať to, Baline. Co Nori vyslídil tentokrát?"

Starý trpaslík si nahlas odkašlal. „Zdráhám se to vůbec vyslovit, můj pane, ale to k lordu Dáinovi ukazují jisté explikace. Rozumějte, v dobách, kdy pod Horou nikdo nevládl, ruce pána Železných hor byly volnější, a proto možná... Nelze úplně vyloučit, že... "

„Ne!" zamítl Thorin rázně. „Nori se mýlí a ty též. Můj bratranec je koruně věrný. Sic někdy hubatý, až mám chuť poslat jej domů, ať si tam vlastní ženě káže, ne zde svému králi, ale on prostě je věrný. Jsem si jist." A jist si opravdu byl. Pokud jej zradili a zrazovali cizí, tím už se nemínil nechat zaskočit, ovšem muž, králi kdysi drahý jako bratr? Stejná krev? U Mahala, takovým zvěstem věřit nechtěl! Bezcílně se prošel komnatou jako šelma v kleci lapená.

„Služebná, pravíš? Kathala? Budu s ní chtít promluvit. Dnes. Anebo raději zítra. Co tam máš dál, Baline?"

Bělovlasý se zhluboka nadechl, v rukou rozvinutý obvyklý denní raport. „Včerejšího podvečera, Gandalf Šedý opět zavítal do síní Ereboru."

Král zastavil v půli kroku a stáhl rty do tenké bílé linky. Čaroděj, ten tady ještě scházel!

„Přeje si s vámi promluvit, Výsosti, a rovněž se táže, zda by směl navštívit pana Bilba Pytlíka."

„Zloděje," odvětil král, obzvláště kladoucí důraz na první slovo, „nechť navštíví dle libosti, alespoň uvidí, že držím své slovo. Ale slyšení ne! Ne dnes a ani zítra ne. Tharkûnovi proto vzkaž mým jménem, že s jeho příchodem nebylo počítáno, tudíž musí být trpělivý." Thorin samozřejmě tušil, jakým směrem by se ubíralo rokovaní s čarodějem, jenže právě teď neměl nejmenší náladu poslouchat další hněv ani další výčitky. Nadto, na dnešek měl už jiné plány přichystané. „Přeji si promluvit se svou pobočnicí. Dej pro ni poslat, Baline, a to nejlépe ihned." 

Balin raději odvrátil obličej, aby tak neuměle skryl překvapení znovu očividné. Thorin samozřejmě zamýšlel vyčkávat tak dlouho, dokud Odette sama nepřijde s hlavou skloněnou, dokud sama nepožádá o prominutí neuvážených slov, jak by se podobalo králi a vlastně i jemu. Představoval si, kterak by jí potom velkoryse prominul a ona, zajisté, by mu vděkem padla k nohám. Ano, tak by jistě stálo v knize, pokud by podobnou někdo psal, nicméně skutečnost se jevila být značně odlišná. Ještěrka nepřišla po mnoho dní a Thorin pochyboval, že tak v nejbližší době učiní. Ovšem nastal čas vyřešit tuto zapeklitou záležitost a vůbec ne proto, že Dáin s Dwalinem kudy chodili, tudy trousili obvyklé, stupidní připomínky o své nedávné pravdě. Kdepak, on sám nesmírně toužil Odette znovu uvidět. Tak moc, až překonal i obavu, že po všem, co se přihodilo, v její půvabné tváři shledá leda nenávist. Koutkem oka zabloudil k místu, kde nedávno stála zděšená. Jako by ji tam viděl, každý den. A litoval, každý den.

„Paní Odette se nenachází v Hoře," namítl ovšem starý muž, stále opatrně.

„Jak to, že se nenachází v Hoře?! Kde tedy je?!" rozčílil se král, přestože Balin jistě za nic nemohl. „Opustila snad Erebor?" Thorin od samých konců prstů cítil, že právě nyní panikaří jako malý kluk. Odette opustila Erebor! A kvůli čemu? Kvůli němu! Vždyť to on na ni křičel jako smyslů zbavený. To on ji chtěl... U Mahala! Nikdy dříve nevztáhl ruku na ženu. Jenže na mnohých mu jen pramálo záleželo, zvlášť na těch, kterým platil. Někdy si ani nepamatoval jejich jména, natož aby se zajímal, co vlastně nosí v hlavách. Stačilo, že tělo zahřály a z lože odehnaly samotu. Šlo o obchod, nikoli o cit, a obchod byl jednoduchý, jednodušší. Ale Odette, malá, drzá tmavovláska, ta mu jednoduchých řešení nedopřávala.

Kdyby byla mužem, říkal si, ne poprvé, při by vyřešili mečem. Muž by prostě skončil v rukou felčara či správce krypty, anebo by v nich skončil Thorin sám. Budiž. Vždyť i to se zdálo lepší, nežli ve dne v noci dumat nad způsobem, jak s dostatečnou hrdostí promluvit k té, na jejímž mínění mu naopak záleželo velmi.

„Ne, Thorine, neopustila Erebor," odpověděl Balin tónem skoro otcovským. V tu ránu králi ze srdce spadl kámen velikosti koňské hlavy, ale jenom proto, aby jej vzápětí nahradil další. „Jen si vyjela na projížďku. Strážní ji viděli, jak míří na jih podél řeky."

„Sama?!" Ke králově panice se přidala ještě úzkost. „Copak neví, že jsem to zakázal? Copak neví, že je to nebezpečné?!"

„Prý si nedala říct," zdvihl dlaně starý trpaslík, „ale paní Odette není hloupá ani lehkovážná. Dozajista se vydala jen kousek, na dohled, aby kobyle nohy protáhla. Určitě nebude zbytečně riskovat a nepustí se dál, než na pláně před Horou. Je slunečný den, Výsosti, a navíc, Dáinův oddíl pečlivě prohledal přilehlou oblast. Dosud nebyly nalezeny žádné stopy po čemkoli, jež by mohlo býti nebezpečné, byť jen zdánlivě. Ty muže vedl Lothór, určitě víte, ten horlivý mladík. Navíc má podrobné plány k dispozici, jistě nevynechal ani jednu jeskyni."

„Ty říkáš horlivý," ucedil Thorin, který se tedy rozhodně neuklidnil, „já pravím slizký jako elfské lejno je tento Dáinův patolízal."

Balin se zatvářil vědoucně, ale nepřestal vojáka hájit. On byl totiž schopen hájit každého. „To máte těžké, Výsosti. Lothór je levobočkem železnohorského senešala Lorna. Otec jej uznal teprve nedávno, až když mu konečně došlo, že legitimní potomky už ve svém věku nezplodí. Inu, chlapec se pochopitelně hodlá ukázat, stoupnout v očích svého pána Dáina, do jehož služeb se tím pádem dostal. Tak je trochu pochlebovačný, pravda."

„Otec měl kluka uznat hned, co se narodil, a ne, až když jednou nohou v hrobě stojí! Zvlášť když o něm věděl." štěkl král rozhořčený čím dál víc. Možná proto, že i jeho samotného občas napadaly myšlenky, zdali po zemi nechodí trpasličí děti s očima barvy ledu, o nichž nemá ani tušení. Zatřásl hlavou, na podobné úvahy teď nebyl čas.

„Nechť připraví mého koně, Baline. A rád bych si půjčil i tvého psa." Thorin nemíníl nečinně čekat a spoléhat se na štěstěnu. Neváhal proto a sáhl jen po lehké, kožené zbroji, aby zbytečně zvíře netížil. Meč nosil stále, spíš že zvyku, ale teď za opasek vsunul ještě dvojici dýk s dlouhou čepelí. Nebyl schopen myslet na nic jiného, než že Odette je teď někde venku sama a bylo mu věru lhostejné, že je slunečný den. Kdoví, jaké všemožné nekalé živly se mohly potloukat v divokých krajinách severu, a nejen to. Vlci a medvědi, též i jiná zvěř mohla kobylu poplašit a způsobit, že žena lehká jako moucha prostě vyletí ze sedla. Rovněž – a srdce králi vynechalo několik tepů – pro dívku osamělou a pěknou cesty  skýtají i jiná nebezpečenstva, než jenom zuby a drápy divokých šelem. Kéž má sebou meč. Či alespoň nůž dobře ukrytý pod šatstvem. Kéž to všechno umí použít.

„Výsosti, psa vám samo sebou přivedu, ale... " Balin ten cvrkot sledoval s ústy dokořán.

„Dáinovi věřím velmi," odložil Thorin korunu „některým jeho mužům ne." A šel.

***

Tmavovlasý trpaslík se spěšně vyhoupl na hřbet statného ryzáka, sotvaže Dern stihl dotáhnout veškeré popruhy držící postroj nehnutý.

„Odvaž ho," rozkázal podkonímu a hvízdl na pobíhajícího slídiče, očividně natěšeného stopování. Pes možná očekával zábavu, avšak Thorin se nebavil ani v nejmenším. Odette totiž na dohled z cimbuří nebyla.

„Není povoleno toulat se o samotě, Výsosti."

Ohlédl se, když uslyšel uštěpačný tón Dwalina, který zrovna vstoupil do vedlejšího stání. Vojevůdce bez meškání navlékal uzdu na hlavu vraného hřebce a králi došlo, že nevyjede jenom se psem.

„Jaký to dáváš příklad poddaným, když sám míníš vlastní nařízení porušit?"

Thorin se hlavně nemínil zdržovat s odpovědí. Nedbal proto Dwalinových průpovídek ani toho, že se do stájí nahrnulo ještě dalších osm ozbrojených mužů připravených na cestu i boj, mezi nimiž, jako čamrdy, běhali sem tam pacholci, přinášejíce v rukou deky, sedla a ohlávky.

„Thorine, u Durina, nechovej se jako blázen," cedil voják mezi zuby a přistoupil blíž, aby mohl mluvit jenom polohlasem. Věděl totiž, že když pouští nevybíravá slova z úst, musí tak činit diskrétně. „Víš dobře, že bych tě nenechál jít samotnýho, i kdybys mi to dal třeba rozkazem. Já ti mám snad připomínat zodpovědnost?"

Král přimhouřil oči a shlédl dolů z koňského hřbetu. „Připomeň mi radši, kdy jsem byl podle tebe nezodpovědný?" opáčil taktéž krapet jízlivě, ačkoli si uvědomoval, že zodpovědný není asi právě teď. Zrovna jako tak bláznivá holka!
Dwalin se křivě zašklebil.

„Mockrát, Thorine, právěže mockrát. Vždycky, když jsi život dával všanc. Jsi náš král, potřebujeme tě. Sám nepůjdeš!" rozhodl hromotluk a vymrštil se do sedla.

„Prý sháníte stopaře, Výsosti?" Král za sebou uslyšel také Noriho, jenž si vedl za otěž plaváka s dlouhou hřívou. Balin patrně nelenil.

„Dobrá," souhlasil Thorin, vždyť vlastně neměl skutečného důvodu konat opačně, snad krom vlastní umíněnosti. Nakonec, velitel vojska mluvil rozumně – to si musel zkrátka přiznat – a i zkušený průvodce Noriho formátu se mohl hodit. Nyní totiž nehrál partii o svou pýchu, nýbrž o čas a správný úsudek. Nemohl si dovolit přehlédnout otisk podkovy v hlíně, či přeslechnout podezřelý zvuk. To radila zlá předtucha, jež mu ježila chlupy na rukou. Proto každé oko navíc, každá ruka nesoucí zbraň, mohla přijít k užitku. Kývl proto také směrem k Norimu a až tehdy konečně mlaskl na bujného poníka, co už netrpělivě tančil kopyty na místě, i vyzval nachystané muže: „Hněte sebou, čekat nebudu! Jedeme na jih!"

***

Mladá žena dobře věděla, že se právě protiví vůli krále, ale musela z Hory pryč. To dusno, které tam houstlo každý den, se prostě už nedalo snést. Tím spíš také dusno, které cítila uvnitř sebe samotné, to se nedalo snést ještě víc. Rozporuplnost pocitů jí nedopřála ani vteřinu klidu, a tak z rána vyjela. Krkolomný trysk zvířete pod sebou, stejně jako vědomí alespoň symbolického vzdoru, jí dělalo neskonale dobře.

Odette, unášena na hřbetě bílé klisny, daleko za zády nechala Thorina i Erebor, slova Filiho i půlčíka, pocit křivdy i ten, že možná křivdila sama.
Postupně minula stáda horských ovcí, co je trpaslíci pásli na svazích pro maso a mléko, stejně jako skupinu mladých, dovádějících kozorožců, v hantýrce nazývaných kozli, čekajících na výcvik pro bojová zvířata. Z dohledu ztratila i lidské město Dol a dojela mnohem, mnohem dál, než původně zamýšlela.

Otočila se v sedle – už nemohla spatřit bránu Království ani cimbuří nad ní. Sotva v dálce viděla strážní hlásky, které stály po útesech v okolí. Vše ostatní zahalila skaliska i obrovské bludné balvany a obelisky, porostlé lišejníkem a různými mechy.

Vůkol cesty, kterou šla, rozličná zeleň habrů, olší a bříz brzy vystřídala tmavé porosty křivolakých sosen. Také lísky a nízké krušiny lemovaly koryto Bystré řeky, jež se vinula krajem jako stříbrná stuha. Tmavovláska přitáhla otěže, zpomalila zvíře do kroku a nechala je žvýknout si svěží trávy. Té se zde vcelku dobře dařilo, dokonce i navzdory kamenitému podloží, které by učitel Magnus – coby vášnivý přírodozpytec – jistě zhodnotil jako prospěšné spíše vřesům, skalníku, játrovkám anebo hleníku. Jenže to okolní vlhká niva, jež ve svých zákrutách shromažďovala zetlelé listy a splavené dřevo, zubem času postupně měněné v půdu, dávala život pahorkatině rozpínající se od Ereboru až k Dlouhému jezeru. Odette si rozepla pár knoflíků haleny – byla tu sama a bylo teplo – a lehce stáhla látku z ramen. Tvář nastavila vánku, jenž příjemně chladil. Byl cítit vodou a ona, když zavřela oči, připadala si skoro stejně volná jako ereborští havrani. Alespoň dnes.

Ačkoli si uvědomovala, že by bylo moudřejší se vrátit, že by se neměla potloukat sama, ještě ke všemu takhle daleko od Hory, nevrátila se. Bylo tu totiž tak krásně, až jí srdce poskakovalo v hrudi. Říkala si proto, že se jenom podívá za blízkou soutěsku, jenom ještě kousek, a hned potom otočí kobylu zpět. Vždyť slunce pořád stálo vysoko, mohlo tedy minout sotva poledne a času bylo proto dost.

Jakmile však projela onou roklí, zůstala zírat s ústy dokořán. Tak kouzelné místo by zde věru nečekala. Schovaná za nízkým skalním ochozem, otevírala se tu planina se zátokou, naprosto nepodobnou krajině okolo, osamocenou a nádhernou, jako kdyby vytrženou z jiného světa. Klidnou vodu zde obklopovaly ohnuté vrby, jež svými dlouhými větvemi čeřily průzračnou hladinu. Tam barvení lipani, s hřbetní ploutví rozvinutou jako vějíř, sbírali larvy komárů a jepic. Nadto všude, kam se Odette podívala, rostly květiny. Na březích, v trávě, dokonce i z průrev ve skalách trčely květy bílé jako čerstvě padlý sníh. Na první pohled připomínaly plané růže, ovšem růže to s určitostí nebyly.

Sesedla, aby si k nim mohla přivonět. Jejich vůně byla sladká, trochu těžká, ale přesto velmi příjemná. Odette utrhla jednu z těch rostlin a zjistila, že stonek má pokrytý jemnými chloupky, a také, že pouští jakousi vonnou pryskyřici. Právě lepkavá tekutina se stala důvodem, proč raději upustila od záměru vložit kvítí mezi listy Eposu o Yavanně a Aulëm, aby jej později, až se vrátí, mohla ukázat Tauriel. Odette si navíc představila zděšený obličej Oriho, pokud by zjistil, jak pohansky zachází s knihou, potažmo s knihou z jeho knihovny. Podobný nápad tedy definitivně zavrhla. Ale alespoň ještě jednou přivoněla k bílým lístkům a lehla si do trávy. Také jenom na chviličku, protože teď se jí spíš nechtělo vracet. A Matyldě očividně taktéž ne, když se hladově pásla opodál, naprosto klidná a spokojená.

Odette netušila, jak dlouho odpočívala, ale nyní vyskočila na nohy v takovém kvapu, jako by ji uštkla zmije do zadku. Kdesi za útesy na druhém břehu řeky, totiž zaslechla  podivné zvuky. Nikterak hlasité, ale přesto připomínající železný rachot podobný jako v kovaně. Což bylo velice zvláštní, neboť zde žádná kovárna určitě stát nemohla. Odette začala raději couvat k Matyldě. Nastal čas k návratu – to jí radil rozum a tentokrát mu hodlala plně naslouchat.

Jakmile však udělala pár kroků, zvuky zase ustaly. Prostě najednou, jako když utne. Potřásla hlavou. Třeba šlo o pouhou halucinaci, napadlo ji, falešnou představu, jíž způsobily neznámé květiny. Možná jejich vůně dokázala mámit rozum a do hlavy vkládat vjemy, které ale nebyly skutečné. Odette věděla, že některé rostliny mají takovou moc. Navíc lepkavá pryskyřice, co jí ulpěla na rukou, mohla být zrádná všemožnými způsoby. Rozhodla se proto věřit domněnce, že jenom neměla sahat na rostliny, které vůbec neznala, nicméně ustupovat stejně nepřestávala. Nechtěla tu déle být.

Stále se rozhlížela, dokonce i nadskočila leknutím, avšak hned nato pohodila spletenými vlasy, z nichž vypadlo pár uvolněných pramenů. Vystrašila ji dokonce i štika, právě lovící v kořenech vrby, chytající potěr, coby chutné sousto říčních dravců. Je přece slunečný den, zkoušela se uklidnit a zamlaskala na kobylu, která ovšem ani hlavu nezvedla, natož aby přiběhla jako pes.

A právě v tom okamžení, lomoz se ozval podruhé, navíc se zdál být blížší nežli předtím. Nyní už si Odette byla nepříjemně jistá, že nemůže být falešný. Neomylně totiž uslyšela dusot bot, řev a řinčení kovu o kov. Hlasitý hluk zachytily také bystré uši Matyldy, která nejenom že protentokrát hlavu zdvihla, ale navíc se i vzepjala, poskočila a pelášila pryč, nedbajíc Odettina hvízdaní ani zoufalého křiku.

Žena se prudce otočila k místům, odkud zněl onen strašlivý hřmot, a zděšením vykřikla. Zpoza útesu vyskákaly tmavé postavy, řítily se přímo k ní.

Skřeti! byla její první myšlenka, ale čím blíž se ti tvorové dostávali, tím víc o ní pochybovala. Znala z knih, že skřeti dosahují zhruba výšky trpaslíků, ale tihle měli těla vysoká, bezmála jako lidští muži. Stáčeli k ní tváře netvorné a zjizvené, pokřivené, potažené kůží černou jako antracit. Snadno se vyrovnali dokonce i se sluncem, které jim zpříma svítilo do očí podobných hadím, ačkoli je paprsky měly oslepovat, do kůže pálit jako oheň. Tak Odette učili, ale nedělo se to.

V dalším mžiku už se brodili řekou, jejíž hladina byla toho roku nízko vinou sucha, přeskakovali přes balvany a sápali se na druhý břeh. Na břeh, kde stála ona! Zvedali zbraně, které sice vypadaly spíše jako pouhé pláty rezavého železa, nežli jako opravdové meče, avšak zabít či zranit bezpochyby uměly. Odette se dala se do běhu, i když dobře věděla, jak zbytečné je takové počínání. Matylda byla už kdoví kde a ona neměla šanci uniknout po svých. Po tváři jí tekly slzy a hlavou letěly otázky.

Co s ní asi udělají, až ji dohoní? Protože jistota, že se tak stane, byla naprosto nezpochybnitelná. Unesou ji? Umučí? Nebo prostě na místě zabíjí? V nekonečném zoufalství si přiznala, že doufá ve třetí možnost, jelikož oběť, kterou by třeba jen zranili špinavou čepelí, ta by potom ještě dlouho trpěla, v mukách a horečkách pomalu umírala na sněť. A Odette se šíleně bála, smrti i bolesti, těch prázdných očí bez slitování. S hořkostí zpytovala nerozumný nápad uraženého spratka, který opustil bezpečí Hory pro zbytečný pocit pitomého vzdoru.

Bestie se blížily, i když spěchat nemusely, protože na tomto proklatém místě, jakákoli kořist byla jistotou. Odette samotná pro ně nepředstavovala žádné nebezpečí, jenom povyražení z lovu. Možná o tom mezi sebou promlouvaly řečí, které nerozuměla. Snad se i smály hlasem podobným hřmění. A přesně v té chvíli, v mysli hrůzou mrtvé ženy se cosi zlomilo. Zastavila, otočila se čelem k nim. Jediné, poslední přání, o kterém ještě mohla podle svého rozhodnout, bylo, nedopřát těm neřádům žádné zábavy, neboť si byla jistá, že právě po té lační. Po strachu a odevzdání, po prosbách o milost, které by ale stejně nikdo nevyslyšel.
Vytáhla tedy svůj krátký meč, a třebaže s ním uměla zacházet jen málo, neobratně sevřela jílec v obou rukou. Mezi křečovitě staženými rty a drkotajícími zuby požádala Valar o odpuštění všeho zlého, čehož se v životě dopustila, rychle se jí kratil čas. Proto pomýšlela na mnohé zároveň, na Bilba, jenž snad na tomto světě ještě setrvá, na Bofura a Oriho, kteří za ni jistě ztratí dobré slovo, a především na otce a matku, kteří už ji čekají. V posledních vteřinách ještě pocítila touhu králi odpustit, jelikož odcházet ve zlobě je hřích. Věrně si vybavila vousatou tvář i vlasy stříbrem prokvetlé. Ten mírný pohled, takový, kterým na ni hleděl dříve. V dobách, než se všechno pokazilo. A jako by teď slyšela i jeho hlas, varovná slova, což jistě byla jenom pouhá, krutá hra ustrašeného podvědomí. Musela být, protože Odette nevěřila na zázraky. Avšak bestie se náhle zarazily, otočily hlavy stranou jako na povel. Přesně v momentě, kdy se údolím rozlehl psí štěkot a dunění koňských kopyt.

„Utíkej!" uslyšela znovu, jenže neutíkala, zůstala stát jako přimrazená. Šíp opatřený letkami z peří divoké husy – šíp trpaslíků – prosvištěl vzduchem těsně okolo, neomylně proťal lebku nejbližšího z monster, a za ním letěl další a další. Tři černá těla se v momentě kácela k zemi, za zvuku chrčivých skřeků, kterak jim z hrdel život unikal.

„Thorine," vyšlo namáhavě z Odettiných úst, a to společně s dechem velice plytkým. Doopravdy tady byl a byl skutečný. Svým tělem zastoupil tělo její, neomylně ťal nestvůru, co se na ně právě řítila.

„Utíkej!"

Odette tentokrát uposlechla, utíkala, jak jen svedla nohy míhat. Dělo se tak ale jenom chvíli, protože se jí do kroku připletl Balinův lovecký pes, naježený a rozrušený bitevní vřavou. Odette po břiše přistála v trávě, ale hned se přetočila na bok. Upřela oči na krále, jenž mocným máchnutím Orcristu srazil hlavu nejbližšímu z nepřátel. Snadno, jako kdyby meč nevážil vůbec nic, Thorin kolem sebe šířil smrt. Svižně se otočil v půlobratu, v mžiku přešlápl. Spodním výpadem jiného sekl do boku, dalšímu probodl hruď. Záklonem se vyhnul strašlivé ráně, která mu mířila kamsi na rameno, a zabodl ostří hluboko do černého těla. Bojoval způsobem, jako kdyby tančil, samozřejmě a lehce. Podobně jako jinak težkopádný mistr Dwalin, který se zjevil kdoví odkud, po jedné bojové sekeře v každé ruce, odrážel nepřátele ze dvou stran. Razil si cestu středem, výraz zuřivý a oči žhnoucí hněvem. Stejně jako další trpaslíci, kteří se bili neméně statečně.

„Nečučte a vstaňte!" Odette někdo uchupil za loket a vytáhl ji na nohy. Byl to Oriho bratr, prostřední, co nosil vlasy vyčesané nahoru a vousy spletené do tří copů. Chvílemi ji táhl za sebou, chvílemi zas pouštěl, aby oba mohl bránit. Ona jen mrkala podlitýma očima a sledovala bojiště, než pohled zastavila nedaleko. Jeden z Dwalinových mužů ležel na zemi a byl odzbrojen. Meč i sekera se válely z dosahu natažených rukou, a přestože se snažil, ryl jenom nehty do hlíny. Zbraně byly daleko, příliš daleko na to, aby ohrozily nepřítele tyčícího se vysoko nad ním. Skřet křivil ústa a cenil zuby, chystaje se zasadit poslední ránu.

„Pozor!" vykřikla Odette ochraptělým hlasem a ukázala směrem k bezbrannému. Thorin, jenž byl zrovna nejblíže, ji však uslyšel. Švihem se otočil, vytáhl jednu z dýk zastrčených za pasem a mrštil ji vzduchem. Čepel strefila cíl – krční tepnu, jíž nekryl žádný pancíř.

Černý upustil rezatý, železný prut a chytil se za hrdlo. Mezi prsty mu vytryskla tmavá, odporná tekutina, která byla nepochybně krví těch stvůr, a skanula přímo na trpaslíkovu tvář. Potřísněný namáhavě vstal a klel slova neslušná tak, že by je Odette nikdy a za nic na světě nezopakovala. Jiný muž mu kontroloval zranění na levé noze a ona mohla jenom doufat, že není příliš vážné.

Král očistil meč a Dwalin sekery, trpaslíci posbírali šípy a štíty hodili na záda. Bezvadná těla nepřátel ležela v porostu bílých květin, jako tmavé kaňky na pergamenu velmi málo pečlivého žáka.

„Je po všem, už žádný strach," řekl měkce Nori, zůstávaje stát po Odettině boku.

„Ty kozo jedna potrhlá!" zaburácel Dwalin, ten naopak shovívavý nebyl vůbec. Dokonce plivl Odette nohám. „Máš to tedy ztracený štěstí, ty jedna nezodpovědná káčo! Sakramentsky zatracený štěstí!"

Král tentokrát hromotluka neokřikl, na Odette sotva koukl, zato se osopil právě na Oriho bratra. „Kam to civíš?!"

Vylekaná žena si až nyní uvědomila, že i když už není sama, stále má dekolt poněkud hluboký a ramena vinou pádu odhalená ještě víc. Sevřela látku jenom v dlani, protože potýkat se právě teď s něčím tak titěrným jako knoflíky, zůstávalo zhola nemožné. Ve tváři střídavě bledá i rudá, dívala se do země.

Thorin sebral z trávy krátký meč, který Odette upustila, a přistoupil blíž.

„Je mi to líto," zašeptala, hlas přerušovaný udýchanými vzlyky, „tak strašně moc líto."

„Zahal se!" to jediné zasyčel král, z těch pouhých dvou slov čišela zlost. S očima přivřenýma v úzké škvírky, s notně prohloubenou vráskou nízko na čele, jí vrátil zbraň. Pak se otočil a poodešel, aby chytil rezavého hřebce za uzdu. „Pojedeš se mnou," dodal s odvrácenou tváři. Odette jej pokorně následovala. Byla by si bývala přála, aby na ni zakřičel jako Dwalin, jelikož opovržlivá, němá výčitka byla horší nežli facka, kterou by si právě zasloužila z obou stran.

„Ze který špinavý díry tohle svinstvo vylezlo?!" hromoval Dwalin, jenž ještě obcházel těla a počítal. „Ještě, že jich bylo málo. Nori, co tam hledáš? Vracíme se. Nezdržuj!"

Thorin zvedl Odette do sedla. Velice správně usoudil, že sama by tam vylezla jen těžko, když se pořád ještě třásla jako v zimnici. Pak se usadil za jejími zády, ruce jí protáhl okolo boků a vzal otěže. Pošetile si uvědomila, jak moc by si přála zrovna teď, opřít si hlavu o širokou hruď, schoulit se do bezpečí jako před nedávnem. Jenže tentokrát se neodvážila. Tentokrát si netroufala ani promluvit.

***

Družina opustila zátoku a projela soutěskou. Putovala proti proudu Celduíny a minula město Dol. Nechala za sebou skupinu kozorožců i stáda horských ovcí, která trpaslíci pásli pro maso a mléko na svazích Osamělé hory. Dosáhla brány Království, vjela na nádvoří a zvěstovala, co se přihodilo.

Nikdo z nich nemohl tušit, že k Cistusové zátoce, Zátoce skalních růží, právě potajmu ujíždí mladý trpaslík. Že se tam sklání nad padlými monstry. Že štrachá pod zbrojí jejich vůdce a vytahuje odsud přeložený pergamen. Že se mu zračí úleva ve zvláštních, vodnatých očích, podobných očím ropuchy.