Neměla lézt králi na oči – to Odette poradil Balin. Jistěže, výrazů použil mírnějších, avšak poselství nesly zcela totožné. Řekl to již před mnoha dny a Odette ono moudré doporučení mínila dodržet naprosto striktně. Králi se skutečně vyhýbala, jak jen dokázala, a on jí nejspíš také. Od toho šíleného rána jej neviděla, nepotkala, ani neslyšela jeho hluboký hlas někde poblíž. Nemohlo to tak zůstat na věky, jenže Odettina pošramocená důstojnost se příliš bouřila na to, aby to byla ona, kdo přijde s odprošením. Ač by to bylo jistě rozumné.

Vždyť ani otec na ni nevztáhl ruku, byť jen náznakem. A to měl častokrát pádnější důvody. Odette prostě nenabyla pocitu, že by se nějak zvlášť provinila. Čím také? Upřímným slovem? Vždyť to po ní nakonec žádal sám. Hrubián!

Bezděky si promnula nadloktí, kde stále cítila králův železný stisk, přestože modřina už téměř zmizela.
Proč ji ale ze všeho nejvíc trápila myšlenka, že král pod Horou zkrátka není takový, za jakého jej považovala?

Odette zaklapla tenký Epos o Yavanně a Aulëm – romantický příběh ji až nesmyslně rozčiloval – a raději otevřela objemný svazek pojednávající o ereborském právu. Znala jej, zevrubně, jenže půlčíkův případ byl tak neslýchaný, že se vymykal všem dosud známým standardům. Odette sama nevěděla, co v té knize neustále hledá. Asi vysvětlení, omluvu pro královo konání, které za nic na světě nemohla pochopit. Anebo byl důvod daleko prozaičtější – neskonale se totiž nudila. I když s Orim třídila svazky v knihovně, i když přijímala stížnosti místo Balina, vyřizovala běžnou korespondenci, či za Bofura napsala pár dopisů jeho příbuzným, do předešlého shonu měla daleko. Většina úkolů, jak věděla, padla znovu na bedra chudáka starého hlavního oficíra.

Stejně jako dnes, Odette trávila mnoho času na cimbuří nad hlavní branou Království. Nasávala do kůže sluneční paprsky a hledala tu ztracený klid, protože ereborské terasy bývaly častokrát poloprázdné. Tedy až na hlídky, samozřejmě, a také malého Gimliho, který zde nezřídka pobíhal se synem hutního mistra Trigem, a společně vymýšleli všerůzné lotroviny. Kupříkladu, ukryti za sloupem, slámkou flusali malé kamínky náhodným kolemjdoucím za krk, a ti si pak museli myslet, že je blecha kousla. Anebo jednomu ze strážných, jenž si tu ve službě dával dvacet, pomazali podrážky kolomazí. Odette je tenkrát dobře viděla, ovšem její ústa zůstala zamčená, neboť s tímto chlapíkem se pravidelně dostávala do křížku. Mezi informacemi, které se o sobě od vojáka dozvěděla, vynikala především ta, že by si měla stoupnout raději k plotně, a to nejlépe v příbytku lidském. Ano, potěšilo ji, když onen trpaslík, jakmile uslyšel hlas svého velitele a vyskočil na nohy, hnedle zase seděl s naraženým zadkem. A dobře mu tak!

Jinak na hradbách klid doopravdy býval. Skalnímu lidu povětšinou stačil pobyt v loučemi osvětlených sálech, jenže Odette, ačkoli žila s trpaslíky a jako trpaslík byla i vychována, pořád zůstávala zpola člověkem. Potřebovala k životu denní světlo a nepokládala to za slabost. Čas od času toužila cítit slunce i vítr, horko i déšť. Terasy proto vnímala jako nejkrásnější místo Osamělé hory, což z místních dokázal pochopit skutečně jen málokdo, a už vůbec ne ten, kdo bezmezně obdivoval leda pokladnici.

I toho dne tu seděla sama, zády opřená o vyhřátý kámen. Tedy skoro sama. Na protějším konci valu hledali soukromí ještě Kili s Tauriel. Choulili se k sobě, jeden druhým zaneprázdněni natolik, že si Odette ani nevšimli.

Tauriel byla další obyvatelkou Hory, kterou bylo možno vídat více vně kamenných stěn, nežli v jejich vnitřku. Dělo se tak především tehdy, když se nehodilo, aby Kilimu stála po boku. Což se právě nehodilo skoro nikdy. Třebaže pod ochranou prince, elfka stále zůstávala elfkou, nevítanou exulantkou, která čím méně byla na očích, tím lépe.

Odette si kdysi myslívala – a obecně se to povídalo – že elfové dokáží mluvit jenom v hádankách. Že prohlašují akorát podivné citáty bez významu, nad každou myšlenkou hloubají desetiletí a když je jim položena otázka, odpovídají ano i ne. Ale Tauriel taková nebyla, kdepak. Snad proto se navzájem brzy sblížily. Odette se Tauriel zdála podobná spíš lidem, nežli­ nadneseným elfům, které občas vídala, když přes Modré hory mířili na západ, do Šedých přístavů v deltě řeky Lhûn. Nepodobala se jim sice mysli, nýbrž vzezřením ano.

Tauriel se nikterak nevymykala termínu Sličný lid, jímž byli tací jako ona zváni v obecné řeči. Její vlasy zářily jako zapadající slunce, lemovaly jemný obličej i volavčí šíji, spadaly přes úzká ramena a štíhlý pas až k bokům. Ona doopravdy sličná byla, a proto svým zdánlivě křehký tělem dokonale klamala. Kdo by si byl býval pomyslel, že je zdatnou lučištnicí, dokonce zdatnější než kdekterý z místních vojáků či samotný princ Kili. V Temném hvozdu dokonce zastávala post kapitánky stráží, tudíž velmi dobré postavení na Tranduilově dvoře. Ale pak se najednou ocitla zde – v Ereboru. Ve vyhnanství, jímž ji za dobré služby odměnil vlastní král jenom proto, že svých léčitelských schopností poskytla rase podle něho podřadné – smrtelné. Odette tudíž naznala, že vděkem králové neoplývají asi obecně.

Jako Yavanna a Aulë, pomyslela si při pohledu na Kiliho se svou milou. Zelená paní a kovář, strom a kámen, tolik rozdílní, a přesto tolik blízcí. Tauriel se nezdála nešťastná, navzdory tomu, co ji potkalo. Ba právě naopak.

Odette na chvíli zvedla oči a s mírným úsměvem, který teď nemívala na rtech často, se zadívala na ereborské havrany. Ti si jen tak kroužili ve větru vysoko nad zemí a ona jim tu volnost záviděla. Směli si prostě opustit Horu a zase se vrátit, jak se jim zrovna zlíbilo. Také by si přála roztáhnout křídla a odletět, před křivdou a nespravedlností, před Thorinem i sama před sebou. Ne na vždy, to ne, ale na chviličku určitě.

„Dobré odpoledne," mužský hlas nedopřál tmavovlásce dalšího přemítání.

„Dobré odpoledne," odpověděla tedy na pozdrav. Schovala knihy do kabely a ze sedu se postavila na nohy.
Fili opřel lokty o cimbuří a chvíli mlčky pozoroval krajinu. Pouze krátkou chvíli, pak se na ni dlouze zadíval.

„Cos to řekla strýci, u všech hromů?" zeptal se neformálně, takto totiž rozmlouvali běžně. Ani jeden z princů žádné úslužnosti nežádal, na to se cítili příliš mladí. Odette se kousla do rtu, Thorin se zřejmě nepochlubil a ona už vůbec mluvit nechtěla. Nesvěřila se ani Bofurovi, ani Orimu. Ne zcela. Rozhodně vynechala tu část, kdy s roztřesenými koleny stála opřená zády o stěnu a čekala na trest za svou prostořekost. Cítila se zahanbeně, protože se nechala zahnat do kouta jako kocourem stíhaná myš. Jako nějaké děcko.

„Rozhodně máš můj obdiv!" hulákal Kili řítící se k nim, patrně přilákán hlasem svého bratra, „A také mou hlubokou poklonu." Zubil se od ucha k uchu se a v pase se zlomil způsobem, až se nosem málem dotkl podlahy. „Takhle jsem Thorina nerozhněval za celý život, a to bys koukala, jak jsem se snažil."

Odette se zamračila. Bez takové poklony by se ráda obešla. Její současná situace byla všechno, jen ne záviděníhodná. Pomyslela si akorát něco o tom, že láska patrně mlží Kiliho příčetmost, či možná pobyl příliš dlouho na slunku, a zdržela se komentáře.

„Vážně," navázal mladší princ, „strýc zuří. Hodně. Jako by měl podebraný nehet, jako by ho bolel zub."

„Ukaž mi ruku, Fili, když teď máme chvilku," zachránila Odette Tauriel, která zřejmě vycítila její neochotu k hovoru. Světlovlasý mladík poslušně vyhrnul rukáv a odhalil pořád ještě pokroucené zápěstí. Zdálo se být ale mnohem lepší, než když si ho Odette všimla poprvé – při audienci. Rusovláska zahýbala každým z princových prstů a potom i zakroutila očividně stále tuhým kloubem.

„Cvičils mečem, že?" vytkla mu. Bez okolků přikývl. „Říkala jsem ti přece, že nejprve je třeba zkoušet jemnou motoriku. Na meč i luk také dojde, neměj strach, ale musíš být trpělivý."

„Však procvičuju," ohradil se Fili s potměšilým úsměvem, „třeba když svírám hliněné ucho a korbel pozvedám, to je potom motorika jak se patří."

Tauriel jen protočila hnědozelené oči. „Tohle bolí?" zeptala se, když se rozhodla prohmátnout ještě předloktí.

„Ne. A i kdyby ano, nepřiznal bych to. Už jsi snad někdy slyšela trpaslíka fňukat?" Elfka zdvihla nevěřícný pohled k nebi podruhé.

„Tak vidíš." Fili si shrnul manžetu a podíval se do boku, rovnou na Odette. „No tak. Pověz nám už konečně, čím jsi to tolik rozzlobila Thorina?"

„Možná má jen podebraný nehet, anebo ho bolí zub," pokrčila tmavovláska rameny. Oba princové tázavě naklonili hlavy ke straně. Bylo jasné, že jí pokoj nedají.

„Dobrá. Dobrá tedy," vydechla nakonec a zdvihla dlaně, jako že se vzdává. „Řekla jsem králi, že soudit hobita není správné."

Kili ohromeně vypískl, zato Fili se kriticky zamračil. „Tos neměla dělat."

„Ale kdepak, to víš, že měla!" vyhrkl mladší muž a dloubl bratra loktem pod žebro. „Je jenom dobře, jestli taková slova Thorin uslyšel, znovu a z dalších úst. Třeba si konečně uvědomí, jak strašlivě se mýlí. Jakou chybu činí. A ty se neboj," povzbudivě mrkl na Odette, „však on Balin strýce zase zklidní, jako vždy, a ten ti potom jistě odpustí."

Odette si však nebyla příliš jistá, zda o královo odpuštění vůbec stojí. Ale to nahlas neřekla.

Fili si významně odkašlal. „Nevíš, co mluvíš, bratře. O chod Království se nestaráš. O nic se nestaráš. Všechen svůj čas trávíš leda na lovu anebo v posteli – s prominutím, Tauriel," dodal bezelstně, „ale je to tak. Ve své nevědomosti pak pokládáš za jednoduchá rozhodnutí, která ovšem jednoduchá vůbec nejsou. Vy oba příliš málo víte," ukázal prstem také na Odette, „o tom, co znamená být král. Mít odpovědnost za zemi a lid. A přesto si troufáte strýce soudit. Dělá, co může, rovněž co musí. Rozhlédněte se kolem a dívejte se pořádně," zvedl oči ke skalní stěně, co se jim tyčila nad hlavami skoro do oblak. „To Thorin se vydal k Ereboru. To Thorin jej pozvedl z prachu a dračího popela. To Thorin buduje Dol," kývl bradou přes cimbuří, směrem k červenajícím se střechám domů a věží města na úpatí Osamělé hory. „Nemáte právo."

„Ale ani on nemá právo!" opáčil horlivě tmavovlasý. „Ne stavět základy místa, které nyní můžeme zvát domovem, na Bilbově životě či dobrém jménu. To není správné a nemá to tak být."

„Nemá to tak být," zopakoval Fili. Pronášel slova, která mu očividně nedělala radost, ovšem i tak si za nimi stál. „Jenže je. Mnohé se odehrálo za krátký čas a Thorin, sic král, je stále jenom trpaslík, co mu na ramenou leží obrovská tíha. Ano, je pod tlakem, a kdo zná strýce, ví, že když se bude tlačit víc, všechno se jen zhorší. Hněv mu neprospívá, což v konečném důsledku neprospěje hlavně Bilbovi. Věřím, že to chápeš, Odette. A ty, bratře, pochopíš, až dospěješ."

„Až já dospěju?" prskl Kili. „Zato ty jsi, Fili, rovnou starý!"

Fili jenom mávl zdravou rukou. „Strýc není v jádru zlý, jen příliš hrdý a patrně ještě ne úplně... Jdi ho odprosit," poradil zaražené ženě a raději odešel.

„A já jsem si myslela," podotkla Odette směrem ke Kilimu, „že vy dva jste vždycky zajedno."

„Často," odtušil mladý princ, snad poprvé skleslý, postrádající svou pověstnou jiskru v oku, „ale jak jsi sama slyšela, vždycky ne."

„To je Mithrandir!" Taurielin hlas zazněl do tíživého ticha, které na cimbuří zůstalo po bratrské rozepři. Elfka se nakláněla přes hradbu, s očima zacloněnýma dlaní upírala pohled kamsi do dáli.

„Kdo?" otočila Odette hlavu. Neznala to slovo, patrně pocházející ze Sindarštiny.

„Tharkûn," vysvětlil Kili a zahleděl se směrem jako Tauriel, „Gandalf Šedý."

Odette si pomyslela, že elfka musí mít zrak jako draví ptáci. Opravdu se od západu kdosi blížil, ale ona viděla jen tmavou siluetu postavy a koně – víc proti klesajícímu slunci nebyla schopna rozeznat. Ovšem dobře věděla, co příchod čaroděje znamená.

***

Ke svým komnatám se ploužila co možná nejvíc neslyšně, neměla náladu nikoho potkat a dařilo se jí. Nedupala totiž jako mnozí trpaslíci, kteří byli slyšet na sto honů díky okovaným botám, jež povětšinou nosili. Ona nejraději obouvala obyčejné čižmy šité z hovězí kůže, opatřené měkkou podrážkou. A právě díky té dokázala našlapovat tiše jako kočka na římse.

Cestou rozjímala, ostatně jako poslední dobou pořád, protože pořád měla o čem. Nyní však konkrétně nad slovy Filiho, která ji obrala o veškeré argumenty. Zapeklitá byla celá tahle šlamastika kolem půlčíka, a Odette z toho všeho pomalu začínalo pobolívat ve spáncích. Dlouze mrkla očima a zrovna když zvedla řasy, v ohbí, kde se chodba stáčela do nižších pater, ve světle pochodně se mihl stín.
Zatřásla hlavou, protože v těch místech nikdo nestál. Asi začíná blouznit. Však sotva zašla za roh, něco do ní vrazilo.

Odette se skácela k zemi a až tam si plně uvědomila, že vlastně nikoho neviděla a nevidí ani teď. Ovšem pod sebou jasně cítila zmítající se tělo a hlasitě vyjekla.

Zato neviditelný ani nehlesl, snažil se jen rychle vyprostit. Poděšená žena máchala rukama ve vzduchu, a jako kdyby samo, cosi jí vklouzlo do dlaně. Po hmatu hádala, že je to snad kotník. Rychle natáhla i druhou paži, aby to stvoření udržela pevněji. Hrabalo se a plížilo, ovšem velmi opatrně, jako by ji v žádném případě nechtělo nakopnout. Určitě se mohlo prát sveřepěji, neb se zdálo velké asi jako trpaslík, avšak mnohem měkčí.

„Co jsi zač?" sykla s namáhavým výdechem. Třeštila oči do prázdna a křečovitě tiskla prsty, které potem začaly prokluzovat. Obě Odettiny ruce sjely níž a ona nahmatala bosé chodidlo. A na něm... chlupy? „Pane Pytlíku?"

......................................................................

Yavanna: Jedna z Valar, zvaná též Zelená paní. Patronka všeho živého a zeleného. Uctívaná hlavně hobity a elfy. Manželka Aulëho.

Aulë: trpaslíky zvaný Mahal, jejich stvořitel.