Balin měl pravdu, pomyslela si mladá žena, zdejší chodby opravdu byly hotové bludiště. Nadto, kvůli noci skoro probdělé, po obědě ještě na chviličku zavřela oči, což rozhodně neměla dělat. Ta chvilička se totiž poněkud protáhla, a proto ani nestihla zvolit vhodný šat a splést si neposedné vlasy. Natáhla na sebe jen všední, cestovní oděv, který ležel na dosah, a vyrazila. S plánkem v rukou, ledabyle načrtnutým mistrem Dorim, utíkala chodbami a modlila se, ať není příliš pozdě.

V předsíni u brány do trůnního sálu nikdo nečekal – vcelku špatné znamení.

„Promiňte," oslovila jednoho ze dvou strážných, kteří hlídali vchod. „Promiňte, mohl byste–," spolkla další slova, neb se zdála být naprosto zbytečná. Vojáci totiž připomínali spíše dvě sochy, nežli trpaslíky z masa a kostí. Nehnuli ani brvou, obličeje kamenné a netečné. Možná takový dojem měli vzbuzovat, neústupní a neoblomní, loajální ke králi i Království. Asi ano. Asi to tak bylo dobře, nicméně ne teď a ne pro ni. Jak by se měla dozvědět, zda je s ní ještě počítáno? Leda čekat.

A tak akorát přecházela sem a tam, poslouchajíc zvuky vlastních kroků. Byla nervózní. A jak.

Dveře se za moment otevřely a Odette spadl jeden menší kámen ze srdce. Jakýsi statný trpaslík, ovinutý širokánským opaskem vykládaným samými rubíny, s prsteny snad na každém z prstů, rázným krokem vypochodoval z trůnního sálu. V obličeji celý brunátný, cosi polohlasně lamentoval. Dupal, funěl a potil se pod těžkým pláštěm z vydřích kožek a cinkal jako zvonečky na šňůrce, jež se věší nad kolébky kojenců. Nevraživý a přezdobený, dost i na trpaslíky. Nicméně Odette se zaradovala. Vašnosta totiž znamenal, že přece jenom přišla včas.

Hned vzápětí si ale všimla, že za rozložitým mužem cupitá ještě světlovlasá dívka, ve tváři i těle kyprá, avšak hezká, a koutky rtů jí zase klesly. Rozpomněla se totiž na Bofurovu mýlku, a tak jí rychle došlo, o co tady asi běží. Jako klisna na koňském handlu, pomyslela si Odette při pohledu na úlevu v očích mladičké plavovlásky. Třebaže ji neznala, přesto pocítila na jazyku pachuť lítosti a bezpráví. Myšlenkou dívce popřála napodruhé někoho, koho by si sama mohla zvolit. Někoho snad i mladšího, než mohl být právě ereborský panovník. Nakonec, to stejné přála každé ženě včetně sebe.

Ve dveřích se za moment objevil Balin. „Pojďte, je čas."

Následovala ho tedy dovnitř a teď už zírala nepokrytě. Nemohla si pomoct. Špalíry soch tu sloužily jako pilíře pro klenbu stropu tak vysokého, jako by se mohl oblohy dotýkat. Do kamene vytesaní bojovníci třímali v rukou sekery a zdálo se, že i oni vzdávají poctu králi. Síň zdobená ornamenty ze zlata i stříbra, velkolepá a nádherná, odrážela věhlasný řemeslný um trpaslíků. Po zdech tu visely pochodně v tepaných pochvách, praporce se znaky gild i gobelíny znázorňující královský rodokmen, stejně jako podobizny dávných vladařů vsazené ve zlatých rámech. Dokonce i, jistě velice staré, vyobrazení samotného Durina. Odette předpokládala, že taková vzácná relikvie musela pocházet ještě ze samotné Morie. Durin Nesmrtelný, vzpomněla si na vskutku trefné přízvisko praotce ereborského lidu. A jejího též, cítila to tak. Přes veškerý nepokoj v duši, připadala si tu býti správně.

Pod nohama zaznamenala cosi měkkého, jež ji donutilo sklonit hlavu a podívat se také dolů. Ani se nedivila, že i koberec je zde vyšívaný zlatem. Zlaté síně Ereboru, to se povídalo, a vše co se povídalo, byla pravda bez příkras. Běhoun v barvě ereborské modři se táhl až ke kamennému trůnu, který se tyčil na vyvýšeném místě, přímo před vitrážovaným průhledem ve skalní stěně.

Odette nasucho polkla, protože tam, s očima podobnýma krystalům ledu, seděl samotný král pod Horou. Jeho dlouhé, tmavé vlasy splývaly na kožešinu z jezevce, lemující límec pláště rovněž barvy safíru. Obklopen denním světlem, vskutku působil dojmem hrdé, vznešené osoby, čímsi jiný, než si ho pamatovala, ačkoli se vlastně změnil jenom málo. Snad jenom vlasy měl nyní prokvetlé stříbrem, což ale spíše lichotilo vší té auře důstojnosti, co krále obklopovala.

Odette se trochu zastyděla nad svým předešlým smýšlením, jenže ona vskutku očekávala někoho vzezřením staršího a životem více poznamenaného. Ano, musela si totiž přiznat, že Thorin nepřestal být pěkný muž. Ale přesto přese všechno by tady nechtěla stát stažená ve šněrovačce, s prsy podloženými vycpávkou tak, aby jí sahaly bezmála po krk, z rozkazu se usmívat a cudně klopit oči. Být prodána za pompéznost a blahobyt. Nikdy! Ani za samotný Arcikam ne. Ten, jak si všimla teprve nyní, nad trůnem nezářil, ačkoli by dle všech pověstí měl. Zlatý ornament nad hlavou krále se zdál být pro kámen jako stvořený, nicméně zel prázdnotou

„Ženská!" ozvalo se odkudsi z nepočetného davu přihlížejících, asi posledních, kteří ještě považovali audience za zajímavé. „Samotná ženská!"

Povyk Odette navrátil z ohromení zpět, tvrdě na zem. Odtáhla oči od krále a rozhlédla se po ostatních přítomných. Po pravé i levé straně trůnu stáli dva mladí trpaslíci, podobně jako Thorin oblečeni do slavnostního šatu. Znovu se zacítila nepatřičně v jezdeckých kamaších a haleně kryté dlouhou vestou. Znovu se sepsula za odpolední dřímotu.

Fili, odhadla toho s kšticí barvy zlátnoucího se obilí. A mladší, tmavovlasý Kili – královští synovci. Usmívali se, oba, ale hlavně ten tmavý měl ústa od ucha k uchu, což mohlo být příjemné rozptýlení v této závažné chvíli, nicméně Odette se neodvážila oplatit. Ona ne, ona musela dbát na dekorum.

Starší princ však skoro jen neznatelně pozvedal koutky, a to velmi důstojným způsobem. Odette si všimla, že jeho kabátec má poněkud delší rukávy. Jeho pravá dlaň, sic vykukovala jenom trochu, se zdála být natočená v prapodivném úhlu. S úzkostí odvrátila tvář jinam – tak mladý a už bojem zohyzděný.

Prohlédla si ještě zbytek osazenstva, jež se naopak neusmívalo vůbec. Snad jen kromě Balina, který měl, patrně stále, ve tváři vepsanou dobrotu samu.

„Odette, dcero Oldrina, smíte předstoupit a vzdát čest Thorinovi, synu Thráina, syna Thrórova, vládci Ereboru a trpasličího lidu, svrchovanému pánu veškerých držav a právoplatnému králi pod Horou, a přednést svá slova," pronesl Balin ceremoniálním způsobem. Odette nezbylo než vzdychnout nad skutečností, že starý trpaslík, ke všem svým oficírským povinnostem, zcela evidentně zástavá i funkci hlavního herolda. A také nad vlastníma rukama, jež se začínaly nepříjemně třást. Jenže to ty oči! Královy ledové oči, kterých se jako dítě bála, ty ji upřeně pozorovaly a znervózňovaly. Strašně.

***

Thorin se předklonil a zaťatou pěstí si podepřel bradu. Prohlížel si přicházející mladou ženu. Velice záhy zjistil, že tak činí poměrně zaujatě. Dívka si z drobné tváře odhrnula husté, tmavohnědé kadeře a pohodila hlavou, jenže neposlušné vlny se v mžiku navrátily zpět a překryly koutek vcelku hezky vykrojených rtů. Král si pomyslel, že to by se jistě nestalo, pokud by měla řádně spletený tradiční účes, kterýžto by byl nanejvýš vhodný ku příležitosti, jakou byla audience. Nýbrž ona přišla s kšticí rozvrkočenou, jako kdyby právě vstala z postele. Nebo, přemítal, nosila vlasy rozpuštěné vždy, neb se toužila podobat svobodomyslným ženám, které dávaly přednost mužskému šatu a jízdě na koni před vřetenem, jehlou či vařečkou. Však nemínil soudit dle prvotního dojmu, k tomu se zařekl už v době, kdy je zrádný půlčík po svých doběhl tam v lese za Hobitínem.

Znovu se na dívku podíval. Nepřipomínala holčičku, kterou si vzpomínal z minulosti. Děvčátko nehezké a nešikovné, což přirozeně dával za vinu lidské krvi. Bylo tomu dávno, kdy míval obavy, co nezvyklého spojení vyroste. Však právě je pozbyl docela. Nyní mohl vidět bytost poměrně pohlednou, a to určitým, neobyčejným způsobem. Třebaže byla bledá a útlá, až by jí žebra spočítal – kdyby měl tu možnost. To se však rozhodl přisoudit dlouhé cestě ze západu, nikoli nedostatečné ženskosti, kterou jistě brzy navrátí trocha vydatné krmě. Vždyť nakonec i on sám, stejně jako jeho druzi, úplně všichni dosáhli Ereboru se značně utaženými opasky. A to včetně Bombura.

Dívka měla kolem štíhlého pasu ovinutý řemínek s očkem, který dříve jistě nesl meč, avšak nyní Thorin žádný meč neviděl. Na co taky? Během toulání Divočinou zajisté rozumné, avšak tady, v Hoře, nepotřebovala přece žádnou zbraň. Zde se nacházela mezi přáteli a král si s potěšením uvědomil, že od Bitvy vlastně ani jednu z poutnických či obchodních karavan nepotkala cestou žádná nepřízeň.

Možná, vrátil se k uvažování nad drobnou tmavovláskou, neukrývala ani nůž. Býval by se byl i pousmál nad myšlenkou, že dýka za lemem punčochy je vskutku nepraktická pro někoho, kdo punčochy, zdá se, nenosí. To by udělal, ano, pokud by se nacházel v soukromí, ale nikoli zde. Ne na trůně svých předků. Ne s korunou na hlavě, kdy byl povinen se dokonale ovládat.

Žena nebo dívka? musel se v duchu ptát, protože netušil, jak ji jmenovat. Nevěděl, jak ji zhodnotit. Je vůbec možno počítat věk trpaslíka, v jehož žilách proudí lidská krev? Avšak zelené oči říkaly jasně, že už dávno nejsou dětské.

Přistoupila ke trůnu, ani příliš blízko, ani příliš daleko. Dobré způsoby, pomyslel si král a střelil přísným pohledem po hihňajícím se Kilim. Předané dobrým učitelem. Poklonila se a ani její úklona neobsahovala typické dámské pukrle, které už začínal nenávidět. Ale ne, vlastně by ho ani nečekal. Odpověděl lehkým přikývnutím.

„Nuže, mluv. Pověz, co tě přivádí před krále, stejně jako do Ereboru." Ještě se předklonil o něco víc.

***

„Vaše Výs–." Odette nervozitou selhal hlas. Pro sebe si zaklela a byla si jistá, že její jindy bledé tváře přecházejí do odstínu přinejmenším světlé červené. Navíc slyšela posměšné uchechtnutí odkudsi z boku. Pocházelo z úst rezavovlasého trpaslíka, od pohledu vznešeného a jistě i vysoce postaveného. Tím spíš by měl mít nějaké vychování! Již co vstoupila, bedlivě ji sledoval a rozhodně ne vlídně. Klid, přikázala si však, protože nemohla připustit, aby ji tací jako on vyvedli z míry. Aby ji kdokoli vyvedl z míry. A král čekal, ve tváři naprosto nečitelný, podobný zdejším sochám z kamene.

Odette se znovu zhluboka nadechla.
„Vaše Veličenstvo, jak již pravil mistr Balin, mé jméno je Odette a jsem dcerou Oldrina, pobočníka Jeho Výsosti, vašeho děda, krále Thróra – kéž pokojně čeká v Mahalových síních." Na krátký okamžik se odmlčela, jelikož tak velel zvyk i dobré způsoby.

„Kéž pokojně čeká," zaznělo sálem sborově a ona mohla pokračovat dál.

„Přicestovala jsem do Ereboru, abych vznesla nárok na dědictví mé rodiny, na privilegium mých předků, jež potomstvu právoplatně náleží. Přijela jsem do Ereboru, abych na sebe převzala titul svého otce, titul pobočníka krále."

Tváře přítomných ztratily lhostejné masky a někteří začali i nesouhlasně reptat. Král naslouchal, aniž by dal najevo jakoukoli emoci. Odette si proto nemyslela, že by byl překvapen. Možná, že tušil, proč je tu.

„Ticho!" Thorin okřikl dav. Za moment, nikoli hned, ale mručení v tu ránu ustalo. Znovu Odette propíchl pohledem, který ždímal její žaludek jako kus mokrého plátna. „Máš vůbec tušení, co obnáší stát se pobočnicí krále?" zeptal se pomalu a kladl důraz na každé řečené slovo. Husté obočí se mu potkávalo těsně nad kořenem nosu, prohloubilo mělkou vrásku a nevěstilo nic dobrého.

„Jistěže ano, Vaše Výsosti, vím to," vydechla, do řeči se vyloženě nutíc. „Otec mě svědomitě učil veškerému vědění, které bych mohla upotřebit v oficírské službě. On totiž celý život věřil, že získáte zpět Erebor. Rovněž doufal, že ještě sám zastane svůj úřad a bude moci věrně sloužit vám, stejně jako sloužil vašemu předchůdci. Není mi známo, zdali jste srozuměn, že toho už se nedočkal."

Thorin mírně přikývl na znamení, že srozuměn už byl. Tím lépe.

„A proto zde stojím já a žádám vás, dovolte mi převzít jeho úlohu."

Král si promnul čelo a poprvé nevypadal naprosto vyrovnaný. „Tvé požadavky jsou troufalé, uvědomuješ si to?"

I Odette kývla hlavou, neb si opravdu byla vědoma, že jako žena, jako napůl člověk, žádá dost. Nicméně žádala pravém. „Jste přece vázán slibem," připomněla králi, tiše a opatrně.

Zamračil se ještě víc.

„Dávej si pozor na jazyk!" zaburácel jakýsi hromotluk s lysou hlavou, který stál u paty schodiště, svíraje v rukou oboustrannou sekeru. „Sotva ti přestalo týct mlíko po bradě, už tu rozumuješ o slibech, který nemůžeš pamatovat. Vážně si myslíš, že takový drzý, malý holce, jako jsi ty, by se mohlo dostat poct, o kterejch tu blábolíš? Že na ně máš právo? Já ti povím, na co máš právo. Leda tak na pořádnej vejprask!"

Nejeden z přítomných souhlasně kýval. „Mudrlantka!" vykřikl kdosi a Odette trhla hlavou tím směrem.

„Dwaline!" sykl Thorin ostře. „Mlč." Potom promluvil znovu na Odette. „Pravda, můj rod skutečně je slibem vázán. Myslíš si snad, že zapomínám tak snadno? Ne? Tak proč mi tu připomínáš dávné přísahy mých předků? Abys věděla, já ještě nejsem tak starý, jak se nejspíš domníváš."

Odette znovu vehementně zakroutila hlavou, protože si vskutku nemyslela nic z toho, co král naznačil. Měla polknout takovou zbytečnou poznámku – soudě též dle pohledu Balina – jenže to si uvědomila až příliš pozdě.

„Kdysi skutečně bylo tvému otci slíbeno, že titul i postavení přejdou na jeho potomka. Přesněji na tvého bratra."

„Ták!" ukázal prstem ten, jehož král oslovil jako Dwalina. „Na tvého nevlastního bratra, ne na tebe."

Tohle je hanebnost! pomyslela si Odette, která se snažila být nanejvýš slušná. Přivřela oči a posbírala poslední zbytky odvahy. Zbytky důstojnosti. „Ano," přikývla, však nikoli na hromotluka, tvář otočnou ke králi, „měl by zde stát můj bratr. Bratr, který zemřel dřív, než jsem se narodila. Třebaže byl nevlastní, a třebaže mi nebylo přáno poznat jej, věřte, že bych si nadevše přála, aby tu dnes mohl stát místo mě. Jenže on padl, Výsosti, dobře to víte. Padl za vás u bran Morie. Já jsem poslední z našeho rodu."

„Ale co zákon?!" nevzdával se lysohlavý, rozhazuje dlaněmi širokými jako lopaty."

„Zákon má práva nevyvrací," teď už Odette vyloženě prskla směrem na toho neotesance.

„Můj bratr chtěl jistě pouze naznačit," vložil se smířlivým tónem do hovoru Balin a Odette nemohla uvěřit vlastním uším, že zrovna tito dva muži mohou sdílet jednu krev, „že naše zákony jsou velice staré. V dobách, kdy byly sepsány, by nikdo ani nepomyslel, že by se dívka jako vy mohla–."

„Ano, přesně tak! Děkuji, mistře Baline, za velice trefnou připomínku."
Oficíra přerušil rezavovlasý, vznešený trpaslík a učinil pár významných kroků kupředu. Když zrovna nekráčel po koberci, sálem se rozléhal kovový zvuk. Odette záhy došlo, kdo onen muž asi je – Dáin zvaný Železná noha, pán Železných hor na východ od Ereboru. Králův bratranec.

„Drahé děvče," promluvil hlasem stejně sametovým jako jeho šat a složil ruce za zády, „jestlipak víš, jaký především musí být pobočník krále?" Položil otázku, a aniž by vyčkal jakékoli reakce, sám si i odpověděl. „Musí být především diskrétní. Ano. Je povinován držet slova na jazyku a myšlenky v hlavě, ať už se dozví cokoli, či mu král cokoli svěří. Mlčenlivost. Naprostá a bezpodmínečná, ta je hlavním úkolem jmenovaného, a proto jím také vždycky bývá muž. Přirozeně. Bylo by totiž naprosto nesmyslné a lehkověrné – a všichni přítomní mi jistě dají za pravdu – očekávat podobnou ctnost od ženské!" Trpaslíkova slova přešla v dunivý, ponižující smích, a k tomu smíchu se přidala ještě většina sálu. Hluk nesoucí se ozvěnou Odette rezonoval v hlavě a vháněl jí tupou bolest do spánků. Očekávala mnohé. Očekávala odmítnutí, ale ne výsměch a urážky. Ne na tomto místě. Ne od mužů, které považovala za hrdiny.

Chtěla se ohradit, bránit, ale slova jí těžkla jako kámen, vázla hluboko v krku. Veškerá touha jednat a vytrvat, dodržet přísahu, se smrskla na jediné přání – aby už byl konec tomuto tragickému představení. Potřebovala se dostat z dosahu opovržlivých pohledů a někde se v klidu rozmyslet, co dál. Zdali se raději nevrátit domů. Proto se jen ledabyle uklonila, pak se otočila na patě. Aniž by si všimla, že Thorin se nesměje, Odette zamířila pryč.

Slzy ji štípaly v očích, ale nechtěla dopřát žádnému, aby spatřil její pláč. Ani králi ne, však jeho stanovisko také znala, třebaže je zatím nevyslovil nahlas. Nemusel. Otec se v něm prostě spletl, dlouho se neviděli. Lidé i trpaslíci se občas mění, to se prostě stává.

***

„Lorde Dáine," zavrčel Thorin, už toho měl tak akorát dost, „na tomto posvátném místě nestrpím žádné urážky. Ani od Dwalina, ani od tebe ne, bratranče. A ty, děvče, zpět! Nevzpomínám si, že bych ti dovolil vzdálit se."

Odrzlá ještěrka. Ještěrka, napadlo krále vcelku trefné přízvisko, co se touží vetřít mezi hady, a možná aniž by to věděla, ještě víc chce komplikovat situaci v Království, už tak komplikovanou. Samozřejmě uposlechla a obrátila se zas čelem. Ploužila se zpátky bez předešlé kuráže a král trochu povolil rty stažené do přísné linky.

„Neřekl jsem, že tvůj nárok neuznám," pravil, ačkoli mu rozum kázal něco jiného. Už kvůli lidu. Měl by ji nějak šetrně odmítnout a jmenovat Oriho, ať se mu to prostě líbí nebo ne. Jenže už jednou se stalo, že dal sliby, které pak záhy porušil. Stud králi bránil se vícekrát opakovat.

V síni se rozlehlo hrobové ticho. Balin překvapeně zamrkal, Dwalin s Dáinem po sobě nechápavě koukli, ovšem měli dost rozumu na to, aby se více zdrželi jakýchkoli komentářů. Synovci na sebe mrkli rovněž, avšak ti zdaleka nebyli vzteky brunátní ani mrtvolně bledí.

„Odette," oslovil mírně mladou ženu, jménem, „jsi vítána v Ereboru. Tak, jako je zde vítán každý jiný trpaslík. Samozřejmě vím, že zákon nezpochybňuje tvé jmenování, nezpochybňuji je tedy ani já. Avšak stále nepřestává platit jedna podstatná skutečnost, a to skutečnost, že jsi ženou. Však nenech se mýlit," dodal hned, nemínil se jí zbytečně dotknout, „nedávám tím za pravdu lordu Dáinovi, neboť věřím, že jistě jsi schopna loajality. Ale mou povinností je varovat tě. Pokud převezmeš úřad svého otce, bude to pro tebe nesmírně těžké. Vysoké postavení není jen výsada, ale i odpovědnost. Nesmírná tíha." Což sám dobře znal. „Žádá si respekt. Respekt od mužů, kteří se ale budou zdráhat respektovat tě. Nebudou chtít přijímat příkazy od ženy, i když by ta žena měla státi nad nimi. Budou se snažit podrývat tvou autoritu, zesměšnit tě a zlomit. Tomu všemu budeš nucena čelit. A já se ptám, dokážeš to? Opravdu toužíš po takovém životě? Není žádná hanba, pokud přiznáš, že nikoli. Ujišťuji tě, že mi nejsi ničím povinována."

Král zvolil mírné, vlídné zastrašení, sám sebou jistý, že Odette nakonec z vlastní vůle skloní hlavu. Sama a bez příkazu odmítne, ustoupí od svých požadavků. No a až to udělá, učiní z ní třeba dvorní dámu, což také není žádný bezvýznamný post. A pro ni rozhodně vhodnější. Jak by jen mladičká žena, s rukama jako provázky, vystouplou klíční kostí a úzkými rameny, mohla ukázat dostatečně ostré lokty? Kde by vzala dostatek sil? Inu, toho dne to bylo poprvé, kdy se v ní šeredně zmýlil.

„Ano, Výsosti, toužím po takovém životě," pravila pevně.

„Dobrá tedy," vydechl Thorin těžce. Poté, co chvíli jen nevěřícně hleděl před sebe. Lhal by, kdyby tvrdil, že není zaskočen. Souhlasil však, jelikož před chvílí sám sebe neopatrně nahnal pozice, kdy už nemohl promluvit jinak, aniž by ze učinil hlupáka a lháře. „Dám ti příležitost, Odette, dcero Oldrina. Jmenuji tě svou pobočnicí, avšak pouze po dobu jednoho roku. Ty se v tomto, řekněme čase na zkušenou, můžeš rozhodnout ukončit svou službu, a to bez jakéhokoli trestu či pohany, pokud naznáš, že je takový úkol pro tebe příliš. A naopak, když obstojíš, titul bude navždycky tvůj. Ne, Dáine!" se zdvihnutou dlaní zasáhl dřív, než pán Železných hor stihl otevřít skoro odkrvená ústa. „Takové je rozhodnutí krále."

***

„Učinils správnou volbu," uculil se Kili, nakláněje hlavu ke strýcovu uchu. „Rozhodně je na ni lepší pohled, než na nějakého břichatého páprdu."

Thorin prince zpražil tvrdým pohledem. „Velmi mě těší, drahý synovče, že se tvůj zájem upírá k jiné dívce, než je ta tvá elfská raj–. Ta tvá elfka!" Sotva však král ta slova pustil z úst, uvědomil si, že se mu nijak zvlášť nezamlouvá představa, že by se jeho nové pobočnici měl někdo dvořit. Kdokoli.

„Bratr má pravdu," přidal se z druhé strany Fili. „Držet se slibů je důležitý počin. Toto lid pochopí. Toto ano."