Toho roku zima trvala po velice dlouhý čas. Bělostná pokrývka zahalila úpatí Hory už brzy na podzim, a v období, kdy Bystrá řeka obvykle ztrácela ledovou krustu, její hladina začínala stoupat a hemžila se pstruhy, nyní ještě zůstávala pokryta silnou vrstvou ledu. Celý Erebor byl nucen se uskromnit, vyčkávat příchodu nového období hojnosti, jež snad bude více přívětivé, nežli to předešlé.

Ve spižírnách ubývalo dokonce i sušené skopové, které lezlo krkem už i Balinovu pohublému psu. Jenže porazit chovná zvířata – i když se taková myšlenka mohla zdát tuze lákavá – musel každý soudný trpaslík pokládat za holý nerozum. Proto suché obilné placky a luštěninové kaše na tisíc způsobů putovaly na stoly poddaných i dvořanů, stejně jako k ústům samotného krále. Nakonec i toho mála se dostávalo jenom díky Železným horám, jejichž pán se nezdráhal otevřít zásobní sýpky navzdory nedostatku i nejistotě příštích žní.

Putovat za obchodem na západ, či ještě úrodnější jih se nedalo, a to kvůli až nezvykle nevlídnému počasí, které právě panovalo. Sněhu bylo letos tolik, že pokud by v něm poník, ba snad i kozorožec zapadl, těžko by ho někdo vyprostil. Tak tahali sáně muži obutí do sněžnic, jenže zvěř i ptactvo jako by se odsud stáhlo až někam k hranicím Temného hvozdu, kde lovit bylo vyloučeno. Často se proto vracívali s prázdnou.

Lidé z města, to se rozumělo, své tenčící se rezervy prodat nechtěli, a to ani za sumy vskutku horentní. Trpasličí přísloví, že neexistuje nic, co by nevyřešil dostatečně velký safír nebo rubín, tudíž vzalo za své. Naopak došlo na slova Barda zvaného Drakobijce, že všechno koupit nelze.

Král pod horou, ačkoli by mohl, k restrikcím vůči državě Dol se nesnížil. Jednak od půlčíkova soudu udržoval veskrze přátelskou nótu s tamním správcem, druhak takové opatření považoval za hanebné a nízké, třebaže si jiní mohli myslet opak. On totiž ani na moment nezapochyboval, že jednu příliš dlouhou zimu nakonec zvládne každý jeden jeho trpaslík. Každý snad kromě Bombura, který kdyby měl ještě nějaký omastek, jistě by jím pomazal a snědl vlastní boty.

Hora byla přesycena netrpělivostí až po vrcholek. Těžko by šlo najít snad jen jediného obyvatele, jenž by nepočítal dny, kdy se umrzlé vrstvy ztenčí natolik, aby bylo možno vyrazit na koních do vzdálenějších končin. Zkusit stopovat stáda jelenů či alespoň hubeného medvěda, samotného hledaje potravu po zimním spánku. Rozhodit sítě u přítoku Dlouhého jezera, který ze všeho nejdříve rozmrzal. Veškerý lid skalního města proto vyčkával v modlitbách za příchod oblevy, která přece musela být na už dohled. Ovšem pro Thorina zůstávalo ze všeho nejméně zásadní to, co měl zrovna na talíři. Už mockrát se musel spokojit s málem, a nyní by raději vyhladověl docela, než aby se chystal vítat první jarní paprsky. Až se totiž počasí umoudří a cesty stanou sjízdné pro jezdce i povozy, pak se měl bratranec Dáin navrátit do Ereboru a tentokrát ne sám.
Thorin si přál zastavit čas.

***

Toho dne nepřišlo tak jasné ráno, jako byla jasná ta předešlá. Nastalo první jitro, kdy nemrzlo. Následovalo po černé noci novoluní, noci beze svitu měsíce i hvězd, kdy zřejmě nemrzlo rovněž. Skla okenic totiž zůstala čistá, prostá ledových květů.

Král se skoro se až lekl, když ji uviděl.
Odette stála v průvanu, oděná jen v mužské košili sahající jí sotva do půli stehen. Štiplavý chlad jí barvil kůži do červena a jemu hlavou zavířily představy strašlivých chorob, které by mohly jeho Amrâlimê schvátit. Například nachlazení a vysoká horkost, jež tělo oslabí a přejde v zápal plic. Sic trpaslíci neznali taková soužení, po lidských vesnicích se vyprávěly hotové hrůzostrašné zkazky, povětšinou končící věčným ulehnutím. Nasucho polkl, těžko překonávaje nutkání navrhnout, že nechá poslat pro Oina, i kdyby jen pro jistotu. Přílišnou starostlivostí by totiž mohl Odette nahněvat, což rozhodně nechtěl. Za nic na světě nemínil narušit tu křehkou rovnováhu mezi nimi.

„Prochladneš," vyrazil ze sebe alespoň, hlas od spánku ještě trochu zastřený.
Odette se ohlédla přes rameno, drobný nos rudý doslova jako jahodu, a Thorin se musel chtě nechtě pousmát nad tím pohledem. Konečně teď mohl spatřit, co, u Mahala, prováděla v otevřeném okně. Ruce se jí třásly, zatímco odvazovala ruličku pergamenu z pařátu havrana stojícího na římse.

„Z Modrých hor," vysvětlila původ dopisu opatřeného nezapomenutelně známou pečetí. Král ji gestem vybídl, nechť tu klidně rozlomí. Neměl v tomto ohledu žádných tajemství.

„Od tvé sestry," dodala ještě, a v tu chvíli už mohla klidně přestat ve čtení, protože Thorin si už dávno nedělal žádné naděje ohledně kladné odpovědi na prosby a návrhy, kterých už odeslal tolik, že se ani nesvedl dopočítat. Koutky úst mu zase klesly, naopak se zamračil. Natáhl ruce před sebe, žádaje Odette, aby si ještě lehla k němu. Alespoň na krátký, vzácný okamžik. Pak ji celou ledovou zamotal do peřiny, až ze všeho nejvíce připomínala kuklu hmyzu, a přitiskl ji zády ke své hrudi. Zavzpomínal.

Ohledně Dís se vážně nepletl. Pořád odmítala žít na místě, kde on málem pohřbil její syny. Vlastně tomu docela rozuměl. Když se tenkrát zdálo, že Fili nepřežije, sám si vyčítal každé slovo o dávno ztraceném království, o němž oběma synovcům bájil od dětství. Třeba by se potom tak horlivě nepřidali k výpravě, ačkoli v letech už dospělí, stále ještě příliš mladí na pouť vstříc možné smrti. Ale přesto přese všechno Thorin  zůstával zkrátka přesvědčen, že obecně nejvhodnější místo pro život jeho vlastní sestry se nachází zde, bez ohledu na cokoli. V Ereboru, kde by našla veškeré pohodlí a blahobyt, jehož byla hodna.

Ale s Dís se lišili už od malička, jako by ani sourozenci nebyli. Ona velice snadno dokázala nazvat domovem místo, které on sám jmenoval výhradně vyhnanstvím, třebaže tam strávil podstatnou část svého bytí. Ona tak lehce přijala život velice odlišný od toho, který poznala jako princezna trpaslíků. Tak samozřejmě si zvykla na plotnu i valchu, na pouhé dvě děvečky namísto zástupu služebných. Sestřiny důvody si mohl stokrát vysvětlovat jako pochopitelné, ale stejně  si nesmírně přál mít ji tu. Hlavně na vlastní veselce, což by mohlo vnést do toho dne alespoň střípek radosti.

„Thorine... " vytrhla jej Odette z hlubokého zadumání. „Myslela jsem, že  dopis přichází z Železných hor." Promluvila tak neskonale trpce, až to krále donutilo vymrštit se do sedu. Ona slova se špatně skrytou výčitkou jej bodla jako hrot nabroušeného kopí, a podobná neslyšel poprvé – přirozeně. Jenže pokaždé, když obhlédl velkolepé skalní město, které se svornou rukou trpaslíků stávalo ještě velkolepějším, prostě věděl, že zvolil správně. Což ovšem vůbec neznamenalo, že by se necítil jako zrádce. Snad i horší, než jakým kdy půlčík býval.

Kdyby ji tu neviděl, říkal si, necítil pod rukama a neslyšel její dech, pomalu by se zdráhal uvěřit, že ho po tom všem neopustila. Nezavrhla okamžitě, jak se doznal k paktu s Dáinem. Samozřejmě, stálo to mnoho proseb a naléhání, mnoho vysvětlování, že plánovaný sňatek není ničím víc než povinností, ze které se zkrátka nelze vyvázat. Což sice zůstávalo pravdou, nicméně Thorin sám by se takto dělit nedokázal.

Za jiných okolností... přemítal dál. Pravda, nikdy se nijak zvlášť nehnal do chomoutu manželství, ovšem nečinilo by mu zas takový problém vědomí, že zanedlouho přijme na loži mladou královnu. Obklopil by ji dvorními dámami, aby neměla příliš času strkat nos do vladařských záležitostí. Nejlépe by ji i obtěžkal potomkem, aby na takové věci nepomyslela už vůbec. Přijal by bez mrknutí, co mu souzeno jest, jenže dnes to přijímal stejně těžce a s nechutí jako Odette samotná.

Tu tato zima stála obrovský kus dobré vůle, což bylo patrné na první pohled. Zdála se čím dál víc bledá, bledší než obvykle, zhubla, a Thorin se trápil. Však stále ne dost na to, aby ji sám od sebe odehnal. Kdyby byl lepším mužem, nenaléhal by a nechal by ji jít. Mladá a krásná, ještě by našla zalíbení v jiném a zapomněla na krále pod Horou. Jenže on nechtěl, aby zapomněla, a ani nechtěl zapomenout sám.

Té osudné noci se nemilovali, ale potom ještě mockrát. Ještě mockrát šeptala jeho jméno mezi vzdechy, stejně jako on šeptal to její. Zřejmě nebyl dobrým mužem, jelikož při pouhé představě cizích očí, cizích rukou na jejím těle se mu ježily vlasy v zátylku. Zatřásl hlavou, aby zahnal takové obrazy. On rozhodně neměl právo žárlit. A dobře to věděl!

„I takový dopis brzy přijde," přiznal, nemělo smyslu cokoli zastírat. Pohledem ovšem uhnul, dívaje se na stroze napsané poselství s pár málo větami, jež zůstalo ležet na nočním stolku. Jenže pak ucítil prsty ve vousech. Nechal svůj obličej pomalu natočit zpět.

„Já vím." Odette rovněž vstala a klekla si na kolena, vlasy jí padaly přes ramena jako ebenový vodopád. Objala ho silou až neuvěřitelnou, na to, jak drobná vlastně byla. Och, Mahale, tolik ji chtěl znovu a znovu. Uchopil ji za hýždě a přisunul k sobě do klína, pod košilí neměla nic. Důvěrně znal její reakce a pohledy, i když se jen málokdy osmělila říct, co by si právě přála, obvykle tušíval veskrze přesně. Ani dnes nebyla slova potřebná. Hádal, že netouží po předlouhých něžnostech, kterýma ji poslední dobou zahrnoval, aby tak splácel svou zradu. Nyní se prostě, oba dva, chtěli cítit navzájem. Hned a bez čekání, jako by nemělo přijít dalších dnů, dalších soumraků ani svítání. Zasténala a ostře vydechla, voněla spánkem i vzduchem nesoucím v sobě příslib jara. Thorin ji kolébal v pravidelném rytmu a přál si zatavit čas.

***

Poselství z Železných hor na sebe skutečně nenechalo dlouho čekat. Ještě nenastala ani rovnodennost a radostná zpráva se roznesla způsobem, jako by ji šeptalo i kamenné zdivo. Letěla od ucha k uchu, od trpaslíka k trpaslíkovi, vzduchem i vodou v řádu, a celý Erebor dychtivě očekával příjezdu budoucí královny pod Horou. Ještě vášnivěji se diskutovala svatební veselice, která měla přijít hned, jakmile se sklepení znovu zaplní hlavně čerstvou zvěřinou a udírny začnou opět doutnat. Jak se dostane sýru a prvních raných plodin. To se potom mělo slavit celý týden a Odette se ze všeho toho těšení a radování dělalo nevolno. Skutečně fyzicky nevolno.

Neuběhlo mnoho dní a slavnostní tmavomodré praporce zavlály zpod klenutí stropu vysokého tak, jako by se mohl oblohy dotýkat. Bylo to poprvé od korunovace Thorina Pavézy králem pod Horou, kdy se Erebor navlékl do takto pompézního hávu. Pozlacené sochy trůnního sálu i nádvoří se oslnivě leskly, stejně jako vysmýčená podlaha. Světlo padající skrz vitráže průhledu nad galerií se měnilo tisíci barevných odlesků, po zdech hořely pochodně a na zemi se táhl zlatem vyšívaný koberec. Síň zrcadlila nebývalou slávu i atmosféru radosti, jež měla brzy nastat. Bombur troubil na roh – vítal početnou karavanu přijíždějící do Hory.

Odette stála na čestném místě pobočnice po pravici krále, přestože tu dnes nemusela být. Thorin ji dokonce žádal, aby se zdržela uvítacího ceremoniálu, leč marně. Ona chtěla hrdě čelit tomu, čeho se strachovala poslední bezmála půlrok, a to raději hned. Jenže nyní – a proto až příliš pozdě – si uvědomila, že měla raději uposlechnout královu naléhaní. Zatoužila rozplynout se jako obláček kouře z dýmky, protože teď byla zde, tváří v tvář otevírající se bráně hlavní síně, ale její hlava musela zůstat vztyčená. Udržet si klid bylo však nesmírně těžké, pro duši i pro tělo. Veškerá její nevolnost a slabost, jako kdyby právě nyní vygradovala do samotného vrcholu. Mladá žena se vší silou snažila zabránit třasu spodního rtu, stejně jako rukou i nohou. Na čele cítila studené kapky potu a žaludek jí v břiše metal kotrmelce. Nemusela se vůbec ohlížet, aby poznala, že ji Thorin ustavičně sleduje koutkem oka. Ten pohled cítila jako mravenčení po páteři, jako tisíc jehliček zabodnutých v kůži. Už cestou sem na ni koukal ustaraně a Odette dobře věděla proč. Nevypadala zrovna zdravě. Jenže aby také ano, když na jídlo neměla už pár dnů ani pomyšlení a nebylo to proto, že byl pořád jenom hrách anebo čočka. Pod očima se jí vykreslovaly modravé stíny, ty zas z vrtkavého spánku. Že došla za ranhojičem, to si nakonec raději vymyslela, aby měla klid od králových věčných starostí. Vždyť chodit s nervozitou k léčiteli je leda tak pro smích a nešťastné srdce on zhojit neumí.

A král byl nervózní. Občas, pokud se zrovna zapomněl kontrolovat, poťukával pečením prstenem do kamenné područky trůnu. Ovšem toho by si někdo jiný jenom těžko všiml při všeobecném hlaholu okolo. Zvlášť ve chvíli, kdy se z davu zdvihly mohutné ovace. Přicházeli.

První vešel lord Dáin oděný do šarlatové – barvy Železných hor – a zdobené plátové zbroje. Z hlavy smekl přilbici s rudým chocholem.

„Vaše Výsosti! Bratranče!" zvolal svým obvyklým, hlasným způsobem, kdy se dalo jenom těžko hádat, zda se jedná o podbízivost, anebo se prostě obyčejně raduje. Teatrálně roztahoval rukama, jakožto příznivce okázalých gest.

„Buď vítán, Dáine, synu Náinův, v síních Ereboru," odvětil král naopak bez výlevů zbytečných emocí, což bylo zase jeho zvykem. „Buď vítán ty i tvá dcera, lady Diana, jakožto i celá družina z Železných hor. Pověz, jaká byla cesta?" zeptal se ještě, protože tak kázala slušnost, které muselo býti učiněno za dost.

„Klidná, Thorine. Klidná a dobrá," odvětil blížící muž, ryšavý plnovous splihlý vinnou vysoké vzdušné vlhkosti venku.

Dáin blýskal zlatým úsměvem na všechny strany a svou statnou postavou by skoro až zastínil ženu kráčející mu v patách. Až když oba dosáhli paty schodiště, mohla si Odette pořádně prohlédnout dámu, jež měla co nevidět usednout na místě po králově boku i ulehnout v jeho loži. Polkla staženým hrdlem a mrkla skelnýma očima.

Odette samo sebou vždycky věděla, že se nikdy neposadí vedle trůnu s čelenkou ze zlata a drahých kamenů ve vlasech, takové nakonec nebyly ani její tužby. Těžce, ale smířila s rolí milenky. Říkala si, že alespoň trocha štěstí je přece lepší než žádné. Avšak teď si tím tvrzením přestávala být tolik jistá.

Kradmě zkoumala Dianu pohledem – rezavé vlasy byly žel tím jediným, co podědila po otci. S ohledem na Dáinovo nepříliš líbivé vzezření, Odette zdaleka nebyla připravená na to, že přijde někdo tak půvabný. Lidé šířili o ženách trpasličího plémě nejrůznější zvěsti. Například, že ty jsou téměř k nerozeznání od svých mužských protějšků, což byla samozřejmě nebetyčná hloupost. Jistě, trpaslice se za muže mnohokrát vydávaly, protože to mnohokrát bývalo lepší. Na cestách či v prostředí, kde se necítily bezpečně. Nápomocný jim byl hlavně jemný vous, vyrůstající rovněž v ženském obličeji. Jenže uvnitř trpasličích bašt si většina dam ze skal pečlivě udržovala hladkou tvář, jelikož to prostě velela móda už pěkných pár set let. Stejně tak kázala pečovat o vlasy, splétat je do složitých účesů zdobených sponami, korálky či řetízky ze vzácných kovů a blyštivých drahokamů, oblékat šaty z přiléhavých látek, nejlépe opatřené širokou suknicí a hlubokým dekoltem, jenž poukazoval na jejich často bujné vnady. Diana se podobnému diktátu zřejmě ráda poddávala, neboť ona, dívka s jemným obličejem porcelánové panenky a postavou tak akorát, byla zkrátka tím, co by trpaslíci nazvali opravdovou krasavicí. A bylo to znát. Civěl nejeden muž z řad řemeslníků i dvořanů, svobodný i ženatý. Civěli i oba princové pod Horou.

Diana, dcera Dáinova, brilantně ovládala taktéž protokol. Způsobně se uklonila a nezapomněla přidat i typicky dámské pukrle, o němž Odette věděla, že je Thorin nesnáší. Jenže i tak se na ni upřeně díval. Díval se na ni!

Trpaslice na rtech vykouzlila oslnivý úsměv, ač jistě strojený, protože její výraz, ten se tedy rozhodně nesmál. Veliké oči barvy moriónu působily strhané a smutné, bez jakékoli jiskry. Až nezvykle prázdné na někoho tak mladého. Zato král se neobtěžoval třeba jen pohnout koutky úst. Shlížel z výše trůnu ve své naučené lhostejnosti, třebaže lhostejný určitě nemohl být.

Odette si nyní vskutku připadala, jako by bičovala sama sebe. V duchu velmi nepěkně klela na vrub své tvrdohlavosti i na vrub urozené ženy oděné v rouchu zelenavém jako tmavý jadeit. Srovnávala. Porovnávala sebe samotnou oproti nově příchozí, ačkoli takové chování vždycky pokládala za povrchní. Dříve si moc nepřipouštěla podobné věci. Nepovažovala za nezbytné nosit vrstvené sukně a vyšívané blůzky z hedvábí. Možná proto, že její otec často tápal, jak sám vychovávat dospívající dceru. Oblékl ji prostě do jednoduchých šatů, nebo ještě lépe do kalhot, a pod nos jí strčil knihu. A Odette si na ty kalhoty i knihu jednoduše zvykla. Naopak, byla pyšná na své dobré vzdělání a byla tak spokojená. Byla, až do teď. Až nyní a zde se cítila vskutku žalostně. Ač ve tváři jindy hezká, což Thorin často říkával, tak dnes s kruhy pod očima a znovu hrozně hubená, skoro jako tenkrát, když do Hory přijela. Navíc bez čisté krve.

Začínalo jí tvrdě docházet, že to ve skutečnosti není Erebor, s kým se bude muset o Thorina podělit – jak si poslední měsíce nalhávala – ale tato žena. Opravdová z masa a kostí, nikoli jakási beztvará hrozba budoucnosti. Její přítomnost jasně říkala, ba až křičela, že číslo tři je zkrátka někdy příliš vysoké. Odette se skoro až dusila tím prozřením i studem, že na to nepřišla dřív. Už tehdy, kdy se král doznal, jakou to smlouvu s Dáinem uzavřel. Dnes už mohla rány hojit, ne je teprve otevírat. Nebo – a to by bylo ještě lépší – měla poslechnout zdravý rozum už za úplňku v prostředku léta, kdy tohle všechno začalo. Už tehdy ji varoval.

„Je překvapivé vidět," promluvila z ničeho nic dívčím hlasem šlechtična, „že na dvoře ereborském mají i ženy právo zastávat vysoké oficírské posty. Ale je to milé, velice milé."

„Ereborský dvůr je v mnohém pokrokový," neodpustil si Dáin poněkud záhadně, ale jízlivost on uměl dobře zaobalit. Král se předklonil a zúžil oči, podrážděný byl už od rána.

„Samozřejmě, Dáine, jelikož pokrok znamená budoucnost. Kdo se dlouho na místě zastaví, leda tak zakysne a zcepení. A nabyde v pase."

Pán Železných hor se ušklíbl a Diana se poprvé usmála alespoň trochu vesele.

„Škoda jen," promluvila znovu, lehkým krůčkem obešla otce a přistoupila blíž, „že se schováváte za tak strohý šat, má drahá. Jako byste byla v přestrojení nebo na cestách. Jako byste se skrývala či v nouzi ucházela o podřádnou práci v lidských osadách. Máte vskutku krásné vlasy, jen kdyby byly lépe spletené. S vhodnými šaty, šperky a trochou červeně na tvář, učinila bych z vás dvorní dámu k pohledání. Mužům byste hlavy pletla."

Odette jímala zuřivost smísená s lítostí. Ne, toho dne rozhodně neměla chuti ani sil stahovat se od šněrovačky ani zaplétat nespočet copů. Natož hájit své zvyky. A už vůbec ne kvůli tadyté.

Král udeřil pěstí o područku trůnu způsobem, až obě ženy nadskočily.

„Ona ale není a nikdy nebude tvou dvorní dámou!" zahřímal hrozivě směrem k Dianě. „A zde nejsou Železné hory, nýbrž Erebor! Zde nemluvíme o žádné práci jako o podřádné. Víš, že i já sám jsem kdysi koval koně lidí v lidských vesnicích? Připadám ti tím snad zahamben? Zapomeň proto na veškeré své povýšenecké manýry. Nejsem na ně zvědavý!"

Diana zbledla a celá zaražená pohlédla na otce, který naopak nějak brunátněl. Avšak netroufl si promluvit, protože sám jistě dobře věděl, že přílišná řečnost jeho dcery byla při příležitosti oficiálního uvítání a plného sálu poddaných vcelku nevhodná.

„Slova lady z Železných hor jistě nebyla myšlena zle, strýci," nadnesl Fili hlasem, jenž zněl hlavně smířlivě, a ačkoli se nedopustil žádného prohřešku, zlostnému pohledu od krále stejně neušel.

„To nebyla," špitla Diana a nevypadala, že by chtěla ještě někdy něco říct.

Zatímco Thorin ještě polohlasně vrčel něco o tom, že od Dáinovy dcery a budoucí královny by očekával nejprve rozvahu a až potom slova, nikoli naopak, Odette sklopila hlavu s přiznáním, že ona šlechtična má vlastně v mnohém pravdu. Jak by se jen mohla rovnat její sebevědomé kráse?

„Směla bych odejít?" vykoktala směrem ke králi, třebaže to se rovněž vůbec nehodilo. Ani jej neoslovila navzdory všem zvyklostem a dobrým mravům. Přesto kývl hlavou, oči plné nevyřčené omluvy, na které ale už vůbec nezáleželo.

Provázena údivnými slovy i šokovanými pohledy, Odette utekla pryč ze sálu a bylo jí věru lhostejné, co si všichni trpaslíci pomyslí. V tu chvíli chtěla jen zanechat za zády celou tuhle zpropadenou taškařici. Šarádu, jak by řekl Bofur, Ereboru tolik podobnou.

Jakmile se ocitla v prázdných chodbách, zpomalila. Dokonce se musela loktem zapřít o stěnu. Zvedl se jí žaludek – teď už doopravdy. Tušila, že přichází i závrať. Přitiskla čelo ke sloupu z chladného mramoru a zatnula víčka, doufajíc, že tak zmírní úporné točení hlavy. Ztěžka oddechovala a v uších jí hučelo. Proto sebou leknutím trhla ve chvíli, kdy jí zachytila dvojice paží trpaslíka, který jí poskytl oporu.

„Je ti dobře?" zeptal se ustaraně.

„Ne," usekla Odette krátce a vrhla mu k botám. „Promiň."

„Dojdu pro mistra Oina," přešel Ori bez mrknutí celou tu nepěknou příhodu. „A obstarám někoho, kdo to uklidí."

Odette pevně sevřela lem hnědého kabátce, zabraňujíc tak mladíkovi v odchodu. Nechtěla zůstat sama. Nepamatovala si, že by jí někdy bylo takhle zle. Věděla však, že její stav nemá fyzickou příčinu, nestála tudíž o léčitele.

„Nikam nechoď, prosím tě," požádala Oriho trhaně mezi několika hlasitými nádechy a výdechy. Potřebovala se hlavně trochu sebrat. „Lék, co bych potřebovala, stejně nemá ranhojič ve svých vitrínách," vysvětlila, aby alespoň zmírnila knihovníkův do očí bijící nesouhlas. Ten nakonec přikývl, výraz plný obav se změnil na vědoucný.

„Tušil jsem, že ti král jenom ublíží."

Nyní pro změnu ona přešla Oriho poznámku.

„Pomůžeš mi k terasám?" Čerstvý vzduch potřebovala jako nic jiného na světě. A také čistý kapesník, který jí spořádaný trpaslík bez meškání poskytl.

Bylo to lepší, trochu. Studený, svěží větřík dělal Odette dobře. Zrovna tak i vědomí, že na hradbách nikdo není. Samozřejmě, vždyť dnes se každý přesunul do trůnního sálu, kde se právě psala nová a zářící éra Ereboru.
Rozhlédla se ještě jednou, shrnujíc si rozlétané kadeře z očí, a tentokrát odraz rudých vlasů na druhém konci valu prozradil přítomnost Tauriel. Ta totiž nebyla vítána při trpasličí slávě – jak jinak. Stigma na strojené čistotě královské rodiny nebylo potřeba stavět na odiv a elfka o takové divadlo beztak ani nestála. Odette s Orim si patrně nevšimla. Hleděla do dáli, snad soustředěná na vzpomínky, které jí přinesl dlouhý život.

„Neměls opouštět trůnní sál, Ori. Znovu ses dopustil neúcty ke králi, a znovu před zraky lidu," vytkla příteli tiše, ačkoli věděla, že její útěk také nebyl hoden obdivu. Ovšem ona si mohla být jistá, že tu poslední špetku shovívavosti od Thorina dozajista dostane, ale v případě knihovníka už to bylo na pováženou. „Podruhé jistě vyvodí důsledky."

„Ať si vyvodí, co chce!" prskl Ori kurážně. „Já z Thorina už nemám strach a mou úctu ztratil dávno. Lituji jen, že jsem mu kdysi pomáhal. Lituji, že jsem za ním šel a slíbil mu věrnost. Odette!" vykřikl, když  znovu zavrávorala tak, až málem upadla na zem.

„Musí tě vidět Oin," rozhodl tentokrát nekompromisně, očima pátraje po cimbuří. „Ale neměj strach, v žádném případě tě tu nenechám samotnou. Někoho za ním pošlu. Nebo seženu, kdo by tu s tebou počkal. Kde je nějaká stráž?!" Shodil kabátec a rozprostřel jej po zemi, aby se Odette mohla posadit, což ocenila vděčným pohledem.

„Dekuji ti."

„Tauriel, díky Mahalovi, pojď sem, prosím tě," vydechl, když i on zaznamenal elfku, která se blížila dlouhými kroky, asi zvědavá, co způsobilo Oriho láteření. Tauriel ovšem zůstala stát ve vzdálenosti několika stop, z výšky sjížděla mladou tmavovlásku zkoumavým pohledem. Po chvíli prazvláštního zadumání nasadila ještě podivnější, pro elfy naprosto netypický, melancholický úsměv.

„Víš, že nosíš dítě, Mellon nin?"

......................................................................

Mellon nin: můj příteli/má přítelkyně v jazyce elfů (pokud jsou mé zdroje z netu správné)