Jediný, kdo ji pořádně navštěvoval a nebál se ukázat, bylo Štěně. Přestože ho něčím naštvala, vracel se k ní s nuceným úsměvem, za nímž mohl skrývat prakticky cokoli. Katarina neměla sílu ani vůli nad tím přemýšlet. Bohatě jí stačilo, že alespoň pár minut denně se nemusela cítit jako vyvrhel společnosti a mohla prohlásit, že je v místnosti s někým.

Jak doktor prohlásil, ani odezvy v piškvorkách se nedočkala. Po terapii ji odvedli zpět do její cely. Podlaha byla dokonale čistá, bez jediného škrábance, jako by tam nikdy hrací pole nebylo.

„Jídlo,“ ohlásil se Štěně a vkročil dovnitř.

Katarina se zvedla z postele a natáhla ruce před sebe. Naštěstí se k ní choval hezky, pokud zrovna nepřišla řeč na zraněného doktora. A ani tentokrát nenechal jídlo na zemi, ale dal jí tácek do rukou, jak si to pamatovala ze školní jídelny.

„Těstoviny,“ zodpověděl nepoloženou otázku a kývl k nevzhlednému pokrmu. „Jíst se to dá. Je to lepší než ve školní jídelně.“

„Děkuji,“ špitla žena v manželově rodném jazyce a posadila se s tácem na postel.

Následovala chvilka, kdy oba mlčeli. Katarina si všímala jen toho, co se jí zlehka pohupovalo od jednoho okraje talíře ke druhému. Štěně, jejž se stále neodvážila zeptat na jméno, stálo u dveří s rukama spojenýma za zády.

Bylo na Katarině, aby načala téma. Moc se k tomu neměla, tohle tiché příměří jí vyhovovalo, ale zároveň… to nutkání vyzvídat se nedalo potlačit. Proto ještě odložila večeři a opřela si dlaně o kolena.

„Jak je na tom?“

Zdvořilosti, k těm jí byla čeština dobrá. Obzvlášť když už tolik let nevytáhla paty z přerovského okresu, kde se to Moraváky jen hemžilo. Přivykla si i náznakům vymírajícího nářečí z Brány, načichlého hanáčtinou, oblíbeným nářečím používaným zejména v hudbě a v moderní poezii.

Na muže v uniformě to dojem neudělalo. Mračil se, ostatně jako vždy, když zmínila doktorův stav.

„Léčí se,“ štěkl po ní. Nakonec ta přezdívka byla přeci jen trefná.

„Nechtěla jsem.“

„Já vím. Nevíš, co si bez toho počít, co? Neomlouvá tě to. Mohl zemřít. Nebýt toho, že nás Simona zavolala… mohlo to dopadnout zle. Hodně zle.“

Znělo to logicky. Pokud by ho zabila, dostala by trest, který by si odpykávala do konce života. Pravděpodobně by ji popravili, kdyby usoudili, že jim je k ničemu. Což ostatně mohli udělat kdykoli a ona tomu neměla jak zabránit.

„Znáte se, že ano?“ zkusila z něj dostat ještě něco. Potřebovala si ho tu udržet co nejdéle a nevyčerpatelné téma doktor Smetana se zdálo jako nejlepší volba.

Štěně dlouho neváhalo. Pomalým krokem vyšel k jejímu lůžku. Aniž by dostal svolení, o nějž ani žádat nemusel, protože to Katarina uvítala, posadil se na opačný okraj a spojil dlaně na stehnech.

„Ani vlastní život mi není dražší než on,“ přiznal šeptem.

Na to se neptala, ale nestěžovala si. Bylo příjemné vědět, že i někdo tady dole je lidský až do morku kostí. Začínala se bát, že jim ty plasty a operace vlezly do hlavy. Na tomhle však bylo víc přirozeností než té dnešní dokonalosti. 

„Rozumím,“ vydrkotala.

„T… ten Karel, že? Váš manžel.“

„Ano.“

Štěně se kouslo do rtu. Pak sklopilo pohled na své prsty.

Katarina se zarazila. Byla si jistá, že mu o něm neříkala. Zjišťoval si o ní nějaké informace? Dávalo by to smysl, vědělo se o ní všechno, co mohla nahlas přiznat. A složky ani nebyly tajné.

Chtěla se ho zeptat, jestli o něm neslyšel něco víc, ale neodvážila se k tomu. Bála se nejhoršího, totiž toho, že ho nedokázala ochránit. Přestože měla pomíchané vzpomínky a pletly se jí sny s realitou, pamatovala by si, kdyby viděla, jak mu ubližují. Pokud se něco stalo, muselo to být až poté, co ji odvedli.

Bylo nepravděpodobné, že by to Štěně vědělo. Ano, byl jí povědomý, takže pravděpodobnost, že sloužil tady, když ji přivedli, se navýšila, ale pochybovala o tom, že něco ví o jejím muži. Nebo synovi. Nebo komukoli, koho za sebou nechala.

„Doufal jsem, že jsi to ty,“ protrhlo ticho Štěně.

„Cože?“

„Jak jsem řekl. Doufal jsem. Nechtěl jsem jim věřit. Ale když jsem viděl, jak ho škrtíš… je lepší se smířit s jejich teorií.“

„Známe se?“ vypadlo z ní překvapeně.

Už to zmiňoval. Nebo alespoň naznačoval. Ptal se jí, zda si ho pamatuje. Nedokázala na to odpovědět tehdy, nezvládla by to ani nyní. Pátrala v paměti po mladém obličeji s vráskami od smíchu a jizvou na čele, ale nenašla nic, co by se mu byť jen trošku podobalo.

„To záleží na tom, jestli jsi skutečně ona. Víš, dostat se sem nebylo snadný. A oni toho časem využijou, že jsem tady. Doufají, že jim pomůžu z tebe vytáhnout, kde se schovávají neoperovaní. Oni… ví, že je t-ten tvůj muž vedl.“

„Vedl? O čem to mluvíš?“ pískla. „Karel by nikdy –“

„T-ten muž měl spoustu tajemství, o kterých nevíš.“

„Například?“

„Tohle,“ odsekl a mávl rukou kamsi před sebe. „Víc si nevybavím. Hlavně… je tu jeden fakt, který bys měla znát. Ale nemůžu ti to říct.“

„Proč ne?“

„Protože je to součást výslechu.“

Zvedl se z postele a urovnal si uniformu. Na kudrnaté vlasy si posadil čapku a secvakl paty k sobě, jako by vítal svého velitele. Pak kývl hlavou k hornímu rohu, ke kameře, a pomalu vyšel zpátky ke dveřím.

Tohle nakousnutí tématu Katarinu podráždilo, respektive její zvědavost. Nechtěla ho pouštět, když ještě neznala odpovědi na své otázky. Proto vyskočila na nohy a vyběhla za ním.

„M-ma-madam,“ vyhrklo Štěně, když ho žena popadla za paži.

„Nechoď, eště ne,“ pípla Katarina. „Pověz mi víc o mém muži. Prosím.“

„Nejde to.“

„Musím to vědět.“

„Tak jim řekni všechno, co víš.“

„Nic… neviem.“

„Tohle skončí, pokud jim to řekneš.“

Vedení nikdy nepřizná chybu. Donutí vás věřit v to, že jste vinna, ať už je to pravda, nebo ne. Na tom ostatně nezáleží, zazněla jí v hlavě doktorova slova.

„Nejsem vinna,“ zamumlala si pod nosem.

„Cože? Neslyšel jsem.“

„Já nejsem vinna. Ale… chtěli se mě zbavit…“

Štěně vytáhlo levý koutek do pokřiveného úsměvu. Ruku spustil podél těla.

„Ano,“ ujistil ji v její domněnce. „Už to vidíš jasně? Drogy vyprchaly.“

„Tak proč… mě nezabili?“

„Mám podezření, že chtějí, aby si pro tebe přišel.“

„Karel?“

„Ano. Chtějí, aby se ukázal. Je jediným vodítkem k těm, co odmítají čip. Ale od té doby, co se vypařil, ho nemůžeme najít.“ Zaťal ruku v pěst. „Hledali jsme ho všude, ale nezanechal po sobě nic. Ani své ženě nic neřekl. Prostě se odstřihl a… utekl. Parchant.“

Pustila ho. Ruku ihned poté přitáhla k hlavě a stiskla si prsty spánky. Bylo toho na ni moc. Proč jí to neřekli mnohem dřív? Patřilo i tohle k jedné z těch jejich krutých terapií? Měla problém to rozlišit od skutečnosti, přestože byla po několika měsících úplně čistá.

Chystala se zacouvat k posteli a mlčky rozmýšlet v pohodlí, ovšem Štěně jí ještě položilo dlaně na ramena a snížilo se na její úroveň.

„Najdeme ho. A tebe odtud dostaneme,“ řekl s jistotou v hlase a skoro až mateřsky ji pohladil po tváři.

„Pomáháš mi?“ slyšela se vyslovit.

„Tak trochu. Spíš dělám jen to, co mi nařídili.“

„Oni… mě chtějí propustit?“

Nevěřila vlastním uším. Pokud by se Karel ukázal, mohla by se dostat na svobodu. Svého muže milovala, ale ne více než čerstvý vzduch a teplé slunce. Kdyby ho našli, vděkem by se roztekla. Ty roky tady dole s ní udělaly hodně.

Úsměv jí během chvilky ze rtů zmizel. Vzpomněla si, že ho bránila – těsně předtím, než ji odvedli. To ale nevěděla, co dělal. Snad. Nebo ho v tom podporovala?

„Celý náš rozhovor je nahrávaný,“ zmínilo Štěně jen tak mimochodem. „Jen kdybys chtěla říct něco tajnýho, abys věděla, že to všichni uslyší.“

To už odtušila. A nevadilo jí to. Nabourávali se jí do soukromí několik dlouhých měsíců, nemohla od nich očekávat nic jiného.

„Děkuji,“ špitla. Chtěla ho oslovit, jenže mu nemohla říct štěně. Ústa tedy nechala otevřená, dokud je nezavřel znavený úsměv.

Aby nemusela dlouho pátrat po vhodném oslovení, ujal se toho za ni:

„Václav. Jmenuju se Václav.“