U ranní kávy měl ve zvyku si prohlížet maily a zprávy. Valná většina informací ze světa se týkala počasí a jeho nejkrutějších podob – tedy kyselého deště na jihu Evropy, silných bouří na americkém kontinentu a zemětřesení poblíž ohnivého pásu. Nic, co by způsobil člověk. Aby taky ne, kriminalita téměř vymizela, nebo se o ní nemluvilo.

S hrnkem nalepeným na rty prstem jezdil po chytrém zápěstníku, když očima přelétával z jedné fotografie katastrofy na druhou. Ani se nepozastavil, aby si prohlédl, jakému neštěstí se vyhnul, protože se zabydlel zrovna tady, kousek od Moravské brány.  Bral to jako samozřejmost.

Po počasí přešel na zprávy z úřadu práce. Povinnou registraci podstoupil téměř ihned poté, co ho vyhodili. Od té doby mu institut házel pracovní místa podobného stylu; kde není potřeba mozek a pokud máte sukni kratší než rozum, jste vítáni i s okamžitým povýšením.

Nespokojeně zamručel a opřel si ruku o stůl. Stačilo. Další dávku beznadějné nudy si dá zítra ráno.

Podíval se na Václava. Ten se na rozdíl od něj stačil převléct do civilu, učesat se a trochu si polidštit obličej. Seděl s narovnanými zády, hlavou vzpřímenou a rameny dole, jak by každý muž měl. Nebral si z něj příklad. Nehodlal si brát pohodlí hrbu, ani příjemný pocit volna plandavého pyžama.

„Další hurikán,“ seznámil Václav Kristiána se starší zprávou, konkrétně ze včerejšího večera. „Zajímalo by mě, kdy tohle ustane.“

„Neustane,“ zabrblal Kristián a klepl nehtem o hrnek. „Lidi jsou blbí.“

„To s tím nesouvisí.“

„Částma jo,“ namítl. „Ale to se těžko vysvětluje.“

„Tak ten rohlík otoč.“

„Cože?“

„Usměj se,“ převedl to do známé řeči a přitáhl si k sobě láhev s tekutou snídaní. „Nad lidskou blbostí se usmívá, jinak máš každej den černej.“

„Na to ti seru,“ zabrblal si pod nosem a schoval nos v hrnku.

Václav se natáhl přes stůl a poklepal kamaráda po rameni. Byl to zvláštní zvyk, ale nestalo se to poprvé. Kristián se toho přestal bát, občas tenhle letmý čistě přátelský dotek uvítal.

„Tak ser, ale na záchodě,“ řekl tak důrazně, aby mu Kristián rozuměl každé slovo.

Nedosáhl výsledku, po kterém toužil. Namísto toho, aby spatřil Kristiánův vzácný úsměv, dostal jen tiché škodolibé uchechnutí a intenzivní pohled skrz lebku.

„Máš horší smysl pro humor než táta,“ poznamenal Kristián. Narovnal se a olízl si mléčný knír. „A vůbec, kdy včera odešli?“

Václav se kousl do rtu.

„No… to je… má se to tak, že…“

„Vymáčkni se.“

„Neodešli,“ vyřkl nahlas a bez jediného zaváhání.

Kristián v ten moment zkameněl. Hrnek se najednou nezdál tak horký, když si v něm máčel prst, podlaha pod bosými chodidly, v zimě vytápěná, v létě s chlazením, přestala pomáhat s prouděním tepla v těle.

Polil ho studený pot. Dech se mu zarazil v krku. Vstával s vědomím, že nebezpečí zažehnali a on si může i nadále žít svůj spokojený život bez tvrdé ulity a stovkami těžkých závaží na zádech. Taková zrada, horká kudla do srdce, byla neodpustitelná.

„Vašine!“ pokusil se jméno zkomolit do vo nejhoršího tvaru a prudce se zvedl ze židle. V duchu neodpočítal ani jednadvacet a už držel kamaráda pod krkem. „Myslel jsem, žes je vyhnal!“

„Kiri, klid –“

„Ne, ty to nechápeš! Nemůžu být v klidu! Až otec zjistí, co se z jeho holčičky stalo, přetrhne mě jak hada a pošle na operace, aby ji měl zpátky!“

Vašek nahlas polkl většinu hustých slin a zakryl Kristiánovy dlaně svými. Přitom se snažil navázat oční kontakt. Kdyby chtěl, poslal by kamaráda k zemi jediným chmatem. Dostat se z této situace pro něj není nic těžkého. Ale rozhodl se pro jiný druh vyjednávání.

„Podívej se na mě,“ vyzval ho.

Už jen proto, že ho o to požádal, se Kristián koukal kamkoli jinam, jen aby se vyhnul případným přednáškám o zvládání vzteku. Chytrý zápěstník brněl a hučel na poplach, i ten však Václav utišil. Žádné nebezpečí nehrozilo, nepotřebovali slídily.

„Fajn, tak se nedívej. Ale aspoň poslouchej. Tvoje matka přebrala a usnula v mý posteli. Otec odešel domů sám. Bude tam zavřená, postarám se o ni. Ty půjdeš na úřad.“

Mluvil klidně, i přestože mu hrozilo, že Kristián ztratí kontrolu úplně a sevře hrdlo doopravdy. U toho se sluníčkovsky usmíval, jako by se nic nedělo.

Jednu mu vrazit by bylo málo. I tak si dobře mířenou pěstí do mladíkovy ostré čelisti ulevil od dalšího přívalu vzteku. Doplnil by to o kop do patřičných míst, ale to by musel platit víc než jen operaci na opravu. A ten andělský obličej bohatě stačil.

O krok od něj odstoupil a promnul si prsty. Z úderu ho brněla ruka. Možná to přehnal. A nebo byl ještě jemný, Vašek se totiž nepřestal zubit jako měsíček na hnoji.

„Pokud něco vyčmuchá,“ vyhrožoval zbitému policistovi muž s orlím nosem, „postarám se o to, aby sis už nezašukal, jasný?“

„Jak chleba kvasný,“ přitakal Vašek a opřel si nebolavou stranu tváře o pěst. „Vypadáš dobře, když se zlobíš.“

„Mám ti vrazit ještě jednu?“

„Stačilo mi.“ Tiše se uchechtl a vyrazil z hrdla tichý povzdech. „Chápu, že to nemáš jednoduchý. Ale kdyby sis nechal pomoct…“

„Od tebe? Ani ve snu. Už jsi toho posral dost.“

„Myslel jsem, že jsem včera byl ukázkový hostitel.“

„Poskok,“ opravil ho a spustil paže podél těla. „Ale to je jedno. Jdu se oblíct a rychle odtud vypadnu, než máma vyleze.“

„Mám na tebe čekat s obědem?“

„Ne. Z úřadu jdu rovnou k Metodějovi. Podívat se, jestli je v pohodě.“

„Masový kuličky,“ lákal ho Vašek dál.

„Strč si je někam.“

„Kam?“

„Třeba do pr–“

„Kdybych si tam měl strčit všechno, co mi přikážeš, nepotřebuju k jídlu ústa. Nějaký ti nechám. Pod podmínkou, že nepůjdeš do baru. Máš za sebou několik dní střízlivění. Složilo by tě to.“

„Nejsi moje máma.“

„To nejsem. Ale mám o tebe starost.“

„Jsem v pohodě,“ zamručel jako medvěd čerstvě po hibernaci a dovolil si do sebe dostat pořádný lok teplé kávy.

„To vidím.“ Další povzdech. „Uleví se ti, až jim to řekneš. Je to jenom přátelská rada; nečekej moc dlouho. Už tak jim lžeš z pár měsíců.“

„Let,“ opravil ho. „No a co, jsou mi ukradený. Dokud posílají peníze, jsem s nima zadobře a klidně budu princezna Leia.“

Vašek po sobě uklidil místo, kde snídal. Talíř odložil na pojizdný stolek, který na příkaz do myčky odvezl nádobí do kuchyně. Až poté, co dlaní setřel stůl, aby se přesvědčil, že po něm nezbyl jediný drobek, věnoval pozornost unavenému Kristiánovi.

„Nemusíš si chodit poplakat k Metodějovi,“ prohlásil pevným hlasem, takovým, jakým podává hlášení, „máš i mě, víš?“

„K tobě na rameno nejdu. Je to jiný.“

„Protože nejsem samá plastika a umělá úprava? Co je špatnýho na troše tý přirozenosti, hm?“

„Bez plastiky jsou lidi oškliví.“

Václav nad tím ledabyle mávl rukou a odešel do kuchyně za nádobím. Podobný rozhovor vedli už od té doby, co se Vaškovi svěřil se svými operacemi a důvody. Chápavějšího člověka by těžko hledal, ale občas byly hádky s ním neuspokojivé a k ničemu nevedly.

Občas litoval toho, že mu to řekl. Časem by na to nejspíš přišel sám, kdyby se Kristián dost nehlídal. Ovšem byla tu ta minimální pravděpodobnost, že by se tím vyhnul podobným trapným chvilkám nejen s ním, ale i se svými rodiči. Na druhou stranu se mu trochu ulevilo, když to mohl říct alespoň někomu. A Vašek se přímo nabízel.

Nakoukl do kuchyně. Kávu vypil, hrnek si ještě udržoval to příjemné nahořklé aroma. Obyčejně by si to teď vykročil k myčce a potěšil ji dalším kusem špinavého nádobí, avšak když viděl, jak sebou Vašek u umyvadla cuká, rozmyslel si to. Nebude moudré ho konfrontovat, ne v nejbližších hodinách.

Nechal hrnek na stole a odešel k sobě do pokoje. Bez rozmýšlení si oblékl to, v čem se včera ukrýval před slídivýma očima svých rodičů, a trochu se učesal. Vlasy by si zasloužily poznat vůni a péči kopřivového šampónu, takhle však mohl oželit gel a vlasy samy od sebe držely, jak jim poručil.

Proplížil se ke vchodu do bytu. Vašek ještě neopustil kuchyň, měl volný průchod. U rohožky si obul vysoké boty se svítící podrážkou, na zápěstníku zadal plánovanou trasu a bez rozloučení byt opustil.

Až venku na ulici mohl vypustit páru. Do uší si nacpal malá sluchátka a pustil do nich nejnovější hity. Exotická melodie s mixem namlouvání velryb a štěkání malých psů ho dokázala uvést do dokonalého klidu. Pak i nasadil úsměv, když ho po bledých tvářích pohladilo slunce.

Dostat se k úřadu nebylo těžké. Prakticky nemusel ani nikam zatáčet, pokud si to chtěl vzít zkratkou přes tmavou zónu. Tudy se neodvážil chodit ani za bílého dne, pokud u sebe neměl zbraň, nebo Metoděje. Nebo Vaška.

Zvolil tedy delší, ale zato bezpečnější trasu starým podloubím. Zachovalé oblouky byly čerstvě natřené bledě žlutou barvou, aby jim dali původní kouzlo. Kristián by rozhodně zvolil něco výraznějšího. I houpajícím se kachlicím by se hodila renovace.

Ačkoli nerad cestoval městem, procházku podloubím si užíval. Schovával se před sílícím sluncem, které se pozvolna blížilo ke své polední poloze, a zdravil ostatní noční sovy, jimž partneři poručili přinést nákup. Všichni za sebou táhli tašky na kolečkách jako v pravěku, občas na sebe zamručeli pozdrav.

Snad takhle nedopadnu taky, napadlo ho.

Minul stánek se zmrzlinou. Svítící cedule, jež se měnila každých pár sekund, tvrdila, že rozdávají lidem úsměvy už dobrých osmdesát let. Pak následoval obrázek ženy se rty jako pysky ptakopyska, jak spokojeně olizuje točenou zmrzlinu.

O kousek dál stálo pekařství, kam moc lidí nezavítalo. Jednoduše proto, že existovaly supermarkety a domácí pekárny. Znal pár starších lidí, kteří nedali dopustit na pokorňasa a jeho rohlíky. Osobně se tam zastavil jen jednou, když babičce vyzvedával meruňkovou kapsu a skořicový suk. Nikdy poté přes práh nepřekročil.

Vyšel z podloubí. Za zatáčkou, která objímala vysoký dům s několika i ve dne zářícími poutači na nejlepší vlněné koberce na Moravě, spatřil zdejší supermarket. Poděkoval vyšším silám za to, že jim ho tam dali. Bez něj by většina obyvatel města dozajista zemřela hlady. Obzvlášť bez standardního balení instantních polévek do hrnečku.

Jak se dalo očekávat, moc tuláků cestou nepotkal. Všichni buď zběsile lovili slevy uvnitř obchodu, nebo ještě vylehávali v postelích. S tím, jak se posunula pracovní doba od devíti do tří, čili povinných šest hodin, se posunuly i hodiny každého normálního člověka. Do půlnoci zábava, pak spánek do osmi, do práce a zase domů. Kristiánovi tahle rutina chyběla, ale nehnal se k ní.

Bývalý penzion a hotel, pak další menší byty a stačilo jen správně zahnout. Úzkou uličkou skoro proběhl, aby ho nechytl někdo z těch ostatních obyvatel města, k nimž nechoval ani špetku respektu nikdo s penězmi a vlivem. Protože ty podrážky přímo volaly; jsem boháč!, nedovolil si zastavit, dokud nestanul před budovou úřadu.

Upravil si límec, vlasy dlouhé po ramena sčísl dozadu. Z kapsy vytáhl formálního motýlka, jak se to slušelo, nasadil si rukavice a vešel dovnitř.

Jako obvykle přišel na řadu mezi prvními. Už v čekárně odmítl všechny doporučené pozice, hodil recyklovaný papír do schránky a posadil se naproti dveřím svého dnešního pracovního poradce. Střídali se častěji než počasí na západě republiky.

Už když zaslechl z pootevřených dveří otravný upištěný hlas, odhadl, že to nebude příjemná půlhodinka s kávou z automatu a nějakým rádoby odborníkem. Přesně v moment, kdy se ven z mezery mezi dveřmi a zárubní prostrčila hlava s pestrými fialovými vlasy, se chtěl zvednout a odejít, ale smysl pro povinnost ho přikoval na místě.

„Ále, Týnko,“ oslovila ho Božena.

„Ahoj, kurvo. S kým ses vyspala, abys tohle místo dostala?“ vrátil jí trochu drsněji, než plánoval.

„S nikým. Dostala jsem se sem tvrdou prací.“

„To určitě.“

„Na klíně jednoho z těch, co to tu vedou,“ dodala šeptem a tiše zachrochtala. Pak si urovnala hluboký výstřih, aby neukazoval víc, než měl, a ustoupila stranou. „Tak pojď. Tomáš už na tebe čeká.“

„Tykáte si, hm? Fajn. Ať to mám za sebou.“

Bez dalšího zdržování a provokací prošel kolem nadšené ženy do kanceláře.