Doposud považoval za možné úplně všechno. Tajemné sukování tkaniček? Jistě, za to mohla disciplína pro čarodějnice a černokněžníky, všemi dětmi jeho věku nenáviděná fyzika. Že se mu občas ztratily ponožky a objevily se pod polštářem? Bylo na místě se zamyslet nad tím, zda se v noci někam neprošel.

Ale dostat tuhle ženu ven z domu? Netušil, že existuje něco, co se mu ani přes všechnu snahu nepodaří. Vyhnat ji z pohovky byl nadlidský úkol, donutit ji, aby s ním šla do pokoje, trochu jednodušší, na druhou stranu však šel proti všem svým přesvědčením. Holka u něj v pokoji až od patnácti, ne dřív. Tohle pravidlo dnes porušil podruhé.

Nyní vysedával na židli a snažil se zabránit nutkání se otočit na zvědavou Denisu. V zrcátku, které nastavil tak, aby na ni viděl, si všiml toho, že si se zájmem prohlížela jeho paruky. Mezi prsty mnula pramínky a zkoušela pár vlásků vytrhnout. Všeho měl pokrk v moment, kdy si z vlasu udělala velmi řídký knír.

Sevřel ruku v pěst. Pírko, interaktivní pero tak lehké, že ho téměř necítil, varovně zablikalo všemi barvami spektra. Kdyby mohl, něco by po ní křikl. Až by našel odvahu, samozřejmě.

„Bavlnka, soustřeď se!" okřikla ho učitelka matematiky.

Sklopil pohled do tabletu. Kdyby dnes neměl školu, vyprovodil by ji, co nejdál by se odvážil. Ale protože musel trpět ve virtuální místnosti s věčně naštvanou čtyřicátnicí, jejíž kecy typu „a za nás to bylo lepší" lezly krkem nejen žákům, ale i zbytku učitelského sboru, a jejím malým kultem uznavačů, hromadně označovaných jako mazlíčci, nemohl.

Neodpustil si tiché zabrblání si pod nosem, které nikdo slyšet nemohl, ani kdyby si zesílili sluchátka na maximum, a udělal pírkem tečku na čistý poznámkový blok. Od začátku výuky nenapsal ani čárku a to nezmění ani učitelčiny výtky, ani hrozba oslovením rodičů. Svou budoucnost měl zajištěnou, nemusel se snažit dosáhnout vysokého vzdělání.

„Kdo mi poví, co znamená tento znak?" pochytil další nepodstatnou otázku.

Malý euro, to ví každej, problesklo mu hlavou, když se na znak podíval.

„Náleží!" zapištěl jeden z mazlíčků tak nahlas, že kdyby si je všechny předem nezeslabil, určitě by ohluchnul.

Rezignovaný povzdech, to bylo vše, čím třídu obdařil. Pak mu pohled padl zpět na zrcátko. Denisa si přestala hrát s parukou a zaujatě ho sledovala.

„Co to je?" zeptala se a ukázala na počítač.

„Počítač," odvětil. „Tys nikdy neviděla -"

„Bavlnka!"

„Bože můj," zavrčel a třídu opustil. Aby se nemohl připojit znovu, vypnul počítač i tablet. Učitelé si uměli najít způsob, jak děti donutit chodit na hodiny. Ale na něj jsou krátcí. „Tak, lepší."

„To bylo drsný," poznamenala Denisa.

„No... dík. Já takhle z hodin utíkám běžně."

Slyšel o tom, že dívky mají rády problémáře. Byla pravda, že na hodinách nedával pozor, ovšem když šlo o písemky, nestalo se, že by někdy udělal chybu. Alespoň co se logických předmětů týkalo, z historie a místopisu pomalu propadal. No a v době vyučování vyrušovat nechtěl... Už se ve svých myšlenkách ztratil. Co že to chtěl?

„Já do školy nepotřebuju," prohlásila a natáhla se na lůžku. Ruce poskládala pod hlavou. „Chlap mě a moje dítě zajistí. Žádná práce, žádná otročina. Už aby to bylo."

Otočil se k ní čelem. Vůbec nechápal, o čem mluvila. Rodiče svým dětem do hlavy vtloukali jen jeden sen; přesněji celou komprimovanou složku menších úspěchů, jichž musí za život dosáhnout. Dostudovat, najít si práci a partnera na celý život, mít jedno až dvě děti, aby dodrželi vládní doporučení a dostali rodinný příspěvek, vydělat si dost na spokojený důchod a mít ten nejlepší pohřeb v sousedství. Svatba se nikdy nenesla v takovém stylu jako pohřeb, až na smrtelné posteli se člověk uměl skutečně rozšoupnout.

Studium, o to měl Karel postaráno. Rodiče ho měli za génia, který ve škole jen ztrácel svůj čas. Dokonce i rázná maminka ho nenutila do učení. Stála si za tím, že všechno, co k životu bude potřebovat, se naučí v prvních třech letech, pak to jsou zbytečnosti, co stejně najde na internetu, kdyby se pídil po odpovědích.

Tahle holka zahodila studium i práci a rovnou skočila po dítěti. Protože tomu Karel ještě nerozuměl, nemohl se rozhodnout, zda dělá dobře, nebo zbytečně zahodila to minimum vzdělání potřebného k existenci v moderním světě, kde si bez znalosti malé násobilky... dobrá, tkaničky by si bez ní zavázala.

„Nepřemýšlel jsi někdy o svobodě?" přerušila tok jeho myšlenek zvědavá Denisa.

„O svobodě?" opovážil se zopakovat se stejnou intonací.

„Jo. Jako tam venku. Ještě jsem nepotkala děcko venku bez doprovodu rodičů. A ty už jsi dost starej, Karle."

„Šel bych, kdybych chtěl!" zavrčel. „Ale ještě jsem nechtěl. A vůbec, už jsem venku sám byl. A po tmě. U Lidlu."

Lhal. Ale pro dobrou věc. Snažil se na ni udělat dojem. Když to nevyšlo taktikou problémáře, bude muset přejít na statečného rytíře. Ani jedna z těchto rolí se k němu nehodila. Kdyby se měl popsat, slova jako odvaha a odhodlání by nepoužil.

Potily se mu dlaně. Opřel si je o kolena a pot nechal vsáknout do kalhot. On ho nahradil další, avšak s tím Karel nic nezmohl. Nesoustředil se na ně, snažil se myslet jen na to, jak na dívku zapůsobit a dostat ji ven pomocí nově získané moci šarmu, když na ni prosby nepůsobily.

„To seš drsňák," neodpustila si jízlivou poznámku a zkroutila rty do úšklebku. „To bys mě mohl doprovodit domů."

„To ne, musím dělat školu," plácl první výmluvu, která ho napadla.

„Teď jsi to zahodil."

„Nechci ven."

Denisa se opatrně posadila. Jednu ruku nechala na malém bříšku, jejž pak pohladila. Jen na chvilku vyměnila škleb za láskyplný úsměv, hned nato se podívala na Karla a koutky jí spadly.

„Nechceš, nebo se bojíš? Máš po pokoji spoustu dinosaurů. Víš, proč už nejsou mezi náma?"

„Jasně, že jo. To ví každej."

„No a kdyby nezůstali na zemi, ale vyskočili, Indiana Jones by je nezabil tou atomovkou."

„Cože?"

„Nebo to byl Bond? Wonka? Už se mi ty jména pletou... No, důležitý je, že nevyskočili, když mohli, a umřeli. Pokud taky nevyskočíš, umřeš. A určitě nemáš prachy na velkej honosnej pohřeb."

Vůbec nevěděl, o čem mluví. Jistě, tu myšlenku jakžtakž chápal, ale kdyby se ho zeptala, zda by to dokázal vysvětlit po svém, zavrtěl by hlavou. Byly mezi nimi velké rozdíly, jak v myšlení, tak ve vzdělání. Alespoň mu už konečně došlo, proč rodiče chtějí, aby na škole zůstal a dokončil ji. Jen pouhá představa toho, že by mohl dopadnout takhle... tedy, ne s dítětem pod srdcem, ale bez základních znalostí, ho děsila.

Denisa posadila paruku na pěst.

„Pojď se mnou a já ti ukážu, jak svoboda vypadá," vyzvala ho.

Vyškubla z paruky další vlas.

„Nebo tu zplešatíš, aniž by sis zkusil zapálit hlavu."

Tuhle analogii pochopil. Chopit se příležitosti, dokud nějakou má.

„Rozumím."

„Jo? Supr. Ale varuju tě, pak dorůstají pomalu a vypadáš jak debil."

Žádná analogie, myslela to smrtelně vážně. A to ho děsilo mnohem víc.

Dívka po něm hodila paruku a zvedla se z postele. Spokojeně se usmívala. Aby taky ne, měla Karla omotaného kolem prstu. A dokud tady strašila, byla jeho zodpovědností.

Karel odtušil, že jediný způsob, jak se jí zbavit, bude ji doprovodit, kamkoli chce. I kdyby měl dojít na druhou stranu Lipníka. Ještě se neodvážil jít sám dál než za střední stavební. Máma ho varovala, že pokud dojde tak daleko, že už neuslyší vlaky, mohl by ho kdokoli sbalit a nikdy by rodiče znovu neviděl.

Nutno podotknout, že byly chvíle, kdy by se mu to zamlouvalo. Občas mu rodiče lezli na nervy. On tátovi taky, u mámy by si to nedovolil. Ale to neznamenalo, že si jsou kvit. Ne, kdepak, ten vztek se v něm hromadil. A protože ho neuměl správně upouštět, bublal v něm jako kotlíkový guláš, po němž na zahradě zůstala hnědá skvrna na jinak krásném trávníku.

Ovšem opustit rodiče, aniž by o tom věděli? Ne, když už chtěl porušit zákaz, museli o tom vědět, jinak by to ztratilo ten smysl. Zrovna dnes neměl nejlepší náladu a takové dloubnutí do táty, podpantofláka, který si nedovolí žalovat manželce, by mu mohl spravit den.

Teď však šlo o něco jiného. Pokud by se vrátili domů a zjistili, že tu má dámskou společnost... Vzhledem k tomu, že nedávno oslavil dvanácté narozeniny, by to velká sláva nebyla. Obzvlášť když se Denisa ráda chlubila a vystavovala malé bříško na obdiv.

„Nebuď baba," zavrčela na něj jako vzteklý pes. Už stála u dveří. „Musím být doma do večeře. Jinak jsem bez ní."

Karel nasucho polkl. Nedovolil si nic namítnout. I kdyby posbíral všechnu odvahu, co v těle schraňoval... proti rázným ženám nic nezmohl. Takhle účinná byla maminčina tvrdá ruka. A když řekl tvrdá, myslel tím ta, po níž zůstane otisk dobrý týden.

Zvedl se tedy ze židle, sehnul se pro paruku a položil ji na stůl. Pocuchala ji, takže si musel nechat tu, co si vzal do školy. Osobně zastával názor, že mu černá nepasuje. S narůžovělýma očkama připomínal spíš pochodující příšeru, ne-li přímo stále ještě oblíbeného upíra. Ale holky na to letěly.

„Žádný tričko s dinosaurama," upozornila ho. „Obleč si košili."

„Ale... já neumím zapínat knoflíky..."

„Svlíkni se. Nebo tě svlíknu já."

Styděl se. Pochopitelně. Ve svém věku ještě ani nezačal dozrávat, nebylo co ukazovat. A on si byl jistý, že se na něj bude Denisa koukat.

Odcupital na druhý konec místnosti a otočil se čelem ke skříni. Než vůbec natáhl ruku, aby ji stisknutím tlačítka otevřel, o rameno se mu opřel suchý loket. Trhl sebou. Kdy se sem stihla tak rychle dostat?

„Jsi malej, ale to by mohlo stačit," zamrmlala si dívka pod nosem a odstrčila ho na stranu, aby si mohla obsah skříně prohlédnout. „Brácha je podobně starej jak ty. Tohle si půjčím."

„A-ale to je moje -"

Stačil jediný pohled a zalitoval toho, že otevřel ústa ke slovu.

„Myslíš si, že to nevrátím, hm? Že kradu, že jo?" zvýšila na něj hlas.

Přesně to si myslel. Rodiče ho před tímhle typem lidí varovali. Všichni obyvatelé se před nimi měli na pozoru.

„Tak poslouchej, bledá hubo," sykla s jedovatostí hada a chytla Karla za límec trička. „Nejsme zloději. Nekradem. Všechno špatný, co se stane, hážou na nás. Ještě jednou řekneš, že kradu -"

„N-nic jsem n-neřekl -"

„Ticho!" okřikla ho. Teď se jí upřímně bál. „Když mluvím, držíš hubu, jasný?"

Jak chleba kvasný, odpověděl si v duchu. Nahlas se neodvážil říct nic, pouze souhlasně pokýval hlavou. Z hrdiny, co jen tak vypnul školu, se stal prostý srab. Kdyby neexistovaly ženy, všechno by bylo jednodušší. Proč musely existovat? To mu chtěly lajnovat život až do smrti?

„Všechno ti zaplatím, až budu mít peníze," řekla o poznání klidněji. „Za rok."

Jistěže jí nevěřil. A bylo mu jedno, jestli mu to splatí, nebo ne. Přál si, aby mu zmizela ze života a už nikdy se nevrátila. Ale ví, kde bydlí. To by mohl být problém.

Poklepala ho po rameni.

„Tak, obleč se a jdeme. Vezmu tě na procházku do parku."

Zámecký park. Místo, kde se pod stromy scházejí pochybná individua. Hudbu si pouští tak nahlas, že neslyšíš vlastní myšlenky, a když je na to upozorníš, hodí po tobě kaštan, nebo hůř - unesou tě, znásilní, rozčtvrtí a zakopou ke kořenům.

Máma strašila lépe než kdokoli jiný. Jen zmínila park, po kůži mu přeběhl mráz. Ale jinou možnost neměl. Musel doufat, že ho její ráznost ochrání i před hormonálně nestabilními jedinci a jejich velkými přenosnými repráky.