Zbytek návštěvy probíhal bez větších komplikací. Václav se snažil, aby se všichni měli dobře, a obskakoval hosty i Kristiána, kdykoli po něčem zatoužili. Pokud to náhodou nedokázal splnit, omlouval se v hlubokém úklonu a couval ke dveřím, aby přišel s nějakou alternativou.

Kristián nemohl popřít, že ho nebavilo kudrnáče trápit. Jedině otec zůstával na hladině splnitelnosti všech přání a příliš nezapojoval představivost. Bohatě mu stačilo, že má co pít, co jíst, s kým mluvit a na koho se koukat. Kristiánovi se vždy zdál mnohem klidnější a rozvážnější než matka.

Matka Vaška nutila, aby jí nalíval, kdykoli bude mít pod půlku, údajně proto, že takhle to nebude vypadat, jako by byla alkoholička. Při každém dolívání si dovolila ho plesknout po zadku a okomentovat to vždy jinou poznámkou stejného významu; schválen.

„Děkuji, Františko,“ děkoval Vašek pokaždé, když ho vychválila skoro až do nebes, a věnoval tmavovlasé ženě široký úsměv.

Celou dobu se choval zvláštně. Takového ho Kristián neznal. Chvíli byl sluhou, pak poslušným synem, vmžiku zase sluhou. Jako potomek, kterého si Františka s Pavlem vždycky přáli, ale nikdy ho nedostali. Přirozený veselý obskakovač.

Když konečně dali pokoj a nechali ho si odpočinout, posadil se Václav do křesla a opřel si kotník levé nohy o koleno. Kristián se musel držet, aby se na něj nekoukal. Marně. Nikdy neodolal a dnešek nebyl vyjímkou.

Jeho tváře nabraly zdravější červený odstín, když do sebe kopnul zbytek asi páté sklenice vína. I přes zjevnou imunitu vůči alkoholu se mu rozmazávalo vidění, pohyby se zdály být pomalejší a ladnější a celkově ho k sobě všechno lákalo víc než obyčejně. Dokonce sáhl po zavařovačkách ze Znojma, ačkoli si přísahal, že se závislosti na nich a sladkokyselém láku zbaví.

S chutí chřoupal větší okurky a prohlížel si matku, jejíž oči ještě neopustily Vaškův klín, i otce, u nějž si poprvé všiml podobného gesta jako u matky - totiž toho, jak často si olizoval rty, když pohledem zavadil o matku i o svého potomka.

Ačkoli vládla uvolněná atmosféra, Kristián se nemohl zbavit podivného napětí. Vůbec se mu nelíbilo, jak se jeho rodiče chovali. A jak se choval Vašek. Udělal by pro ně první poslední bez ohledu na to, s jakým šíleným nápadem přijdou. I kdyby si to s ním chtěli oba rozdat zároveň, pravděpodobně by neodmítl. Z takových lidí se Kristiánovi dělalo zle.

Trochu si poupravil podprsenku a poodepl zip u krku. S narůstajícím promile alkoholu v krvi se zvedala i teplota těla. Bylo mu takové horko, že by se svlékl do půlky těla, kdyby tím nezmařil všechno, o co se dnešní večer snažil.

„Víc,“ vyzíval ho otec. „Neboj se odhalit víc. Jsme tvoji rodiče, viděli jsme všechno.“

Přál si, aby návštěva skončila. Vašek se stal tím nejmenším problémem tady. Už i z otce se mu chtělo zvracet, obzvlášť v moment, kdy z kapsy vytáhl stočený starý tabák. Naštěstí měl Vašek dost rozumu a zastavil ho.

„Kouřit venku, prosím. Jsem zapřísáhlý nekuřák,“ vysvětlil a ukázal na balkón na konci místnosti.

„Ale prosím tě, zvykneš si,“ opáčil Pavel Dvořák a dvakrát poklepal na konec doutníku, aby zajiskřil. Když pozvolna hořel, stiskl doutník mezi rty.

„Musím vás poprosit, abyste šel kouřit ven,“ řekl s takovou úctou a klidem, jaký Kristián ještě nezažil.

„Zaplatím čističku vzduchu,“ nedal se otec odbýt.

„Jde o princip.“

Otec se pomalu zvedl z gauče. Zrovna ve chvíli, kdy to vypadalo, že nesmyslnou hádku vzdává, vytáhl z kapsy další doutník a hodil ho Vaškovi do rukou.

„Tu máš, mladej. Dej si.“

Ačkoli mezi nimi byl věkový rozdíl minimálně třiceti let, vypadali podobně mladě. Ovšem zatímco na starším z nich byly znát omlazující kůry a všemožné plastické operace, ten mladší vyhlížel i nadále dětsky a nevinně, když si prohlížel dárek.

„Ne,“ stál si Václav za svým a odložil doutník na stůl. Pak se postavil, jednu ruku schoval za zády a druhou ukázal na dveře balkónu. „Prosím.“

„Tati, poslechni,“ ozval se Kristián hrubším hlasem, než chtěl. Kvůli alkoholu se nehlídal.

Muž se svítícími tetováními pokrčil rameny a vytáhl tabák z úst. Pak se uklonil podobně jako Vašek, když je obskakoval, a vykročil si to k balkónu.

Kristián si s Vaškem stihl vyměnit jen jeden pohled, než se zvedl z křesla a docupital za otcem. Nebylo bezpečné nechávat Václava s Františkou samotné, ale cítil, že mu chce otec něco sdělit. Naznačil mu to svým specificky netradičním způsobem - divadlem. Jinak si chvilku o samotě nevyprosí.

Rychle se protáhl úžící se mezerou mezi dveřmi a zdí. Už poblíž nízkého prahu ho po tváři pohladil studený noční vánek a do nosu ho udeřil aromatický pach vanilkového tabáku.

Když se dveře zavřely, spojil ruce za zády, zhoupl se ze špiček na paty a zase zpátky, pak se ustálil opřením o stěnu vedle sebe. Překřížil jednu nohu přes druhou, cuknutím ramen porovnal ramínka podprsenky a tichým povzdechem ohlásil, že se rozhodl zůstat s ním.

Otec si ho nevšímal. Bafal tabák, jehož horký konec osvětloval mužův hustý knír. Hleděl kamsi do dálky, do nekonečné hry světel a stínů, na věž kostela na Bratrské, jedné z mála budov, co zůstaly zachovány a neopravovaly se.

„Tati?“ zkusil ho oslovit pisklavým hláskem.

„Tiše. Bude bít na jedenáctou,“ umlčel ho a opřel se lokty o zábradlí.

Kristián poslechl. Lákalo ho otce napodobit a trochu uvolnit tuhnoucí záda, ale bál se, že by si ho prohlížel. Pro jistotu se k němu ani nepřibližoval.

Zvedl pohled od potetované hlavy, od níž se odrážela světla z jejich bytu, a zkusil se podívat ke kostelu. Výhled mu mohl kdekdo závidět, málokomu se poštěstilo mít ty nejhezčí kousky Lipníka takhle po ruce. Jej však nikdy nezajímaly. Staré budovy vypadaly zašle a skoro se rozpadaly, nebylo na nich co obdivovat. Samozřejmě, Václav byl jiného názoru. Už několikrát ráno vyšel z pokoje a spatřil budoucího policistu, jak s horkou kávou civí na vysokou střechu budovy a nedaleký zámek.

Brzy jeho pozornost upoutala houkačka a blikající světla na silnici. Jako by se policie domluvila se zvony, odbila věž na jedenáctou.

„Zas oni,“ poznamenal otec, když zvony přestaly hrát. „Nikdo jinej bordel nedělá.“

„Obvykle tu takhle rušno nebývá,“ zamumlal si Kristián pod nosem.

„U nás straší furt. Vkradli se nám na zahradu a ukradli bazén. Dodneška nevím, jak se jim to povedlo.“

Tehdy, když se to stalo, ještě bydlel u nich. Dokonce se mu zdálo, že jednoho z opovážlivých zlodějů zahlédl. Protože však nechtěl mít problém, nebo nos rozdrcený na kaši, popřípadě skončit znásilněn jen kousek od odcizeného majetku, sledoval to v tichosti.

Přirozeně svíral všem lidem ze smetánky hrdlo strach z těch, co neměli co ztratit. Jejich nevysvětlitelná odvaha a opovážlivost způsobily, že je házeli do stejného pytle jako všechen odpad města – trochu jiné lidi, nepřizpůsobivé kultuře a žijící vlastním stylem života.

Otec o nich často říkal, že by ani neměli vycházet z domů. Odmítali podstoupit operace, dokonce i ty hrazené státem. Vláda se jim snažila vyhovět ve všem, v čem mohla, proto jim dotovala nejen případnou plastiku, ale celkově bydlení, jídlo, svatby i pohřby, aby s nimi byli zadobře.

I Kristián byl toho názoru, že se ve férovosti s vládou neshodli. Zatímco spoustu peněz práskali do beznadějných případů, jejichž jediným životním cílem se staly krádeže, provokace a obecně mnohem divočejší život, než si on kdy mohl dovolit, zbytek obyvatelstva strádal. Těm nejchudším se nedostávalo podpory, po třetí plastice většinou mizeli neznámo kam.

„Jsou to svině,“ prohlásil pan Dvořák a odplivl si z balkónu na chodník pod sebou. „Žijou z našich peněz a ještě nám berou majetek.“

„Jsou trochu jiní,“ odvážil se Kristián vyslovit.

„Hodit je do plynu.“

Zamračil se. Ano, tyhle obyvatele města neměl zrovna v lásce. Podobně jako otec si uvědomoval, že valná většina peněz z daní, jež museli odvádět, padla právě k jejich nohám. Ale smrt jim nepřál. Nepřál ji nikomu. Jen se tohoto názoru zastával pouze uvnitř, navenek hlasitě souhlasil s otcem, aby si u něj udělal body k dobru.

„Ano,“ dostal ze sebe přidušeně.

Cukaly mu prsty. Samy od sebe. Jako by vlastní tělo chtělo viditelně odporovat nejčastějšímu názoru smetánky. Chytil si zápěstí a podíval se na otcovu plešatou hlavu.

Už tolikrát se jim chtěl svěřit. V této lži se cítil jako ryba na suchu, bez možnosti volného nádechu. Srdci chyběla radostná poskočení svobody, kdykoli zmínili jméno osoby, kterou nechal kvůli komfortu pohřbít hluboko pod zem. Ale strach byl silnější. O to víc, když si uvědomoval, s jak radikálními názory rodiče přicházeli.

Ne, nemohl jim to říct. Jednou, až pochopí, že svět se nedělí jen na ty, kdo peníze mají, a na ty, co jim je berou, uznají i nižší vrstvy. Dostat se k tomu, aby respektovali i ty, u nichž si vyšší síly hrály s pohlavím i orientací, jako by to byly bezcenné žetony, by nemělo být o moc těžší. Jeden krok za druhým.

Otec se na něj otočil přes rameno. Kristián mu věnoval další chabý úsměv. Díky mírné opilosti se mu se rty pracovalo lépe, ačkoli koutky odmítaly vypadat šťastně.

„Nech si spravit ten nos. A vyplň si rty. Vypadáš jak chlap,“ sdělil mu bez obalu a sáhl si pod světle modré sáčko. Než se Kristián stačil zeptat, podával mu doutník. „Ber. Dneska můžeš.“

Nepřijmout by bylo zahanbení otcovy dobroty. Václav odmítnout směl, dobře si to obhájil, ovšem Kristián podobný argument  použít nemohl. Otec dobře věděl, že ho lákalo vše, co mělo oblbovací účinky na mozek. Touhu po stavu bez tíže, toho původního, co nadnášel svobodou uvažování bez rušících elementů a problémů, sdíleli oba.

Doutník si bez odporu vzal a po otcovê vzoru dvakrát poklepal na konec. Jakmile ho dostal do úst, rozlila se mu po jazyku chuť vanilky. Zadržel kouř uvnitř, pak ho pozvolna vyfukoval ven tenkou škvírou mezi rty.

„Měla by ses líp upravovat,“ dodal ještě a otočil se zpět k městu. „Nebo tě ten tvůj Václav opustí kvůli jiné.“

Jako tvoje matka mě, jako by tato slova slyšel taky.

Zbytek času stráveného na balkóně promarnili pobafáním a spokojeným mlaskáním. Kristián se neodvážil komentovat nic z toho, co se mu drželo na jazyku, a otec o potomka ztratil zájem v moment, kdy se po chodníku prohnala skupinka divokých studentů.

Kupodivu skončil Kristián dříve. Položil prázdný tabák na malý stolek, omluvil se otci a vrátil se dovnitř.

Polil ho studený pot, když si všiml, že tu matka ani Václav nejsou. Ihned mu došlo, co se stalo. Z představy spokojené padesátnice, jak si užívá ve vedlejším pokoji s mužem, který by klidně mohl být její syn, se mu zvedl žaludek.

Natáhl se po skleničce s vínem. Netušil, komu patřila. Na tom teď nezáleželo. Vypil ji až do dna a práskl sebou do křesla.

Tahle návštěva je jedna velká katastrofa. Přál si, aby to skončilo, aby si mohl lehnout k televizi a na chvíli úplně vypnout.

Zaklonil hlavu. Chyběl mu Metoděj. Jeho bezstarostné dovádění, veselá povaha. Jeho krásné tělo, které mohl z dálky obdivovat a zblízka pokoušet démony, aby ho k němu pustili. Dal by cokoli, opravdu cokoli, jen kdyby mu mohl padnout do náruče, nechal se odtáhnout do ložnice, kam si odvedl kvanta naivních slepic a konečně si prožil svůj sen.

Se zavřenýma očima to viděl lépe. Srdce se mu rozbušilo, jen co mu opilý mozek ukázal obrázek nahého kamaráda. Ovšem sotva se mu podíval do obličeje, vlasy se nejprve změnily na boženovsky sytě fialovou a poté na blond vlnky. A nakonec na malou ženu s širokým obličejem.

Trhl sebou do rovného sedu. Chytil se za hlavu. Možná by měl alkohol omezit. Ještě na tom nebyl nejlépe z poslední návštěvy baru, pořád se z toho vzpamatovával. Migréna ho trápila víc než obyčejně.

„Kiri?“ oslovil ho Vašek.

Podíval se za hlasem. Václav stál ve dveřích od kuchyně, starostlivě se na něj koukal.

„Mám dost,“ prohlásil Kristián, nevšímaje si oslovení, a opatrně se zvedl z křesla.

Neudržel však rovnováhu, protože se předklonil víc, než v takovém stavu zvládne. Kdyby k němu Vašek nepřiskočil a nechytil ho, nejspíš by si rozbil hlavu o skleněný stůl.

„Půjdeš si lehnout. Vyprovodím je,“ ujišťoval ho kamarád.

Podebral ho pod koleny, přidržel pod lopatkami a zvedl ho nad zem. Takhle nějak se kdysi dávno nosily dámy, nyní spolubydlící, co trochu přebrali. Protože se Kristián ani trochu nebránil, dostat ho do pokoje nebyla žádná výzva. Tam ho položil na postel, podal mu navlhčený ubrousek a posadil se na okraj.

„Neřekls jim to, co?“ pokusil se začít citlivější téma.

„Ne,“ zahuhlal Kristián. „Tys taky lhal.“

„Tak trochu.“

„Už se jich nezbavíš. Táta doufá, že si mě vezmeš.“

„To ještě neví, že u tebe nemám šanci.“

„To neví,“ přitakal. Měl na jazyku to nemáš, ale nějak mu to nešlo přes rty.

„Hele,“ řekl Vašek o dost veseleji a poplácal kamaráda po rameni, „mám nápad. Až jim to řekneš, přestěhuju se.“

„Jo, to se mi líbí.“

„Tvoje máma po mně jede.“

„Všim jsem si.“

„Nemá šanci.“

„Nemá odznak?“

„Není můj typ.“

Zvedl se z postele.

„Zkus se prospat. Zítra jsem ve službě. Nikam nechoď.“

„Jasně, mami.“

„Dobrou, Kiri,“ rozloučil se s ním a pokoj opustil.

„Dobrou,“ zabrblal si Kristián pod nosem.

Neusínal dlouho. Brzy ho k sobě přitáhla silná náruč se silnou vůní Nokia. Nepátral po tom, komu patřila. Veškeré své úsilí vynaložil do představy malého svalnatého Metoděje. A s tímhle krásným obrázkem propadl do říše snů.