Chodbu, do níž zabočili, nepoznávala. Všechny si byly podezřele podobné, ale často nacházela drobné rozdíly, které je od sebe docela spolehlivě rozlišovaly. Například barevné proužky na rozích, okopané stěny u podlahy, počet dveří a zda do cel může vidět.

Místo, kde strávila poslední měsíce, nebylo moc daleko od výslechové místnosti. Přesun tam trval pár minut. Navíc měla chvilky, kdy se jí vybavovaly vzpomínky na to, jak tudy prováděla vězně ona. Obrazy bledly s každým dalším pokusem o to si vybavit, jaký to byl pocit, když se mohla považovat za spravedlnost lidu a ne za jeho ostudu.

Ochranka na ni nemluvila. Ani se s nimi nesnažila zapříst rozhovor. Myšlenkami bloudila zpět k doktorovi. K nekontrolovatelné ženě, již pozorovala z výšky stropních nosníků. Přála si vrátit se v čase, připoutat se ke křeslu a poslušně přikyvovat na cokoli, co jí doktor nabídne. Po dlouhé době se ukázal někdo rozumný a ona už nebyla schopná najít dost rozumu uvnitř sebe, aby s ním mohla komunikovat na úrovni.

Kdykoli se jí vybavilo bledé nehybné tělo, klesla pokojová teplota o pět stupňů. Následkem toho se u cely, v níž ne zrovna pohodlně seděl hubený muž, otřásla. Pak bylo těžké se třasu zbavit. I když si na to myslela a často se jí podařilo tomu zabránit včas, prsty měly vlastní vůli. A kolena taky.

Najednou se zastavili. Vyděšeně se rozhlížela kolem sebe, zda nedošli na místo, kde ji ani její výdrž nezachrání. Nevypadalo to, že by došli k nějakým dveřím – od prázdné místnosti, dveře byly rozesety po celé chodbě. Dokonce se na ni z jedné z cel koukala žena, možná o dvacet let mladší než ona. Velké oči jí div nevypadly z důlků, skoro až popelavě šedá kůže působila dojmem pomalého mrtvolného rozpadu.

Zapomenutí zločinci, uvědomila si.

Naprázdno polkla. Snažila se na ni nedívat. Koutkem oka však pohledem zavadila i o krátké tmavé vlasy, stejnokroj zapnutý až u brady a tetování, které se podobalo zajíci, možná králíkovi. Rozdíl nepoznala.

Suché rty, tmavší, než vídávala u obyčejných lidí, se pohybovaly, jako by se snažily vyslovit prosím. Blednoucí lesk v očích jí napovídal to samé.

Pomoz mi.

Chci ven.

Chci, aby to skončilo.

To se honilo hlavou komukoli, kdo měl za sebou alespoň pět výslechů – včetně vodoterapie a elektřiny.

„Štěně,“ protrhl ticho hlas jednoho z členů ochranky.

Katarina sebou škubla a podívala se směrem, odkud zvuk přišel. Nepoznala, kdo to řekl. Všichni si byli podobní.

„Ano, pane?“ ozval se jeden z těch, co stáli za ní.

Nakoukla si přes rameno. Jediné, co pány od sebe odlišovalo, byly pramínky vlasů, jež vyčuhovaly zpod čepic. Tenhle jich měl víc než ostatní. Štěně, jak ho kolega oslovil, se totiž mohlo pyšnit srstí zlatého retrívra.

Byl jí povědomý. Jako by se s ním už někdy potkala. Dokonce i hlas poznávala. Ale to i u dalších zdejších policistů, doktorů a hloupých plastických hříček, sekretářek. Nesměla se toho chytat.

„Jdi napřed a připrav křeslo. Nikdo tam není volnej,“ pokračoval vedoucí.

Štěně nic nenamítlo. Přikývl na znamení, že úkolu rozumí, a rázným krokem vyšel před ně. Katarina zachytila jeho pohled. Jejich oči se na chvíli setkaly. Viděla v nich podobnou bolest jako u té ženy. Tak mladou tvář hyzdnila spousta nevyplněných vrásek a nezahojených jizev.

Trvalo to jen chvíli, ovšem jí to připadalo jako věčnost. Čas se zpomalil. Všímala si všeho, kam dohlédla. Ten pocit, že na něj narazila i venku mimo vězení, se vrátil. Mohl by to být někdo známý? Třeba pracoval pod jejím velením. Nepřekvapilo by ji to, většinu lidí z práce by nepoznala, ani kdyby se jí znovu představili.

Jakmile jim zmizel z dohledu, dali se do pohybu. Šli mnohem pomaleji než předtím. Muži ji pod pažemi nedrželi tak pevně. Předpokládali, že zvládne chodit sama. Troufla by si, kdyby se na nohou udržela.

Klopýtala. Snažila se s nimi držet tempo. Ačkoli nasadili volnější chůzi unaveného vycházkáře, nestačila jim. Únava, abstinence, šok a zmatení dělaly své. Nedokázala se na nic pořádně soustředit. Už ani nevěnovala pozornost ničemu, co bylo kolem ní, dokonce ani nespokojenému mlaskání ochranky.

Než se zastavili znovu, uplynula snad věčnost. Katarina vzhlédla od čisté podlahy k dalším dveřím. Sotva tak učinila, otevřely se a nabídly jim pohled na místnost vybavenější než většina míst, co si pamatovala. Křeslo, lůžko, židle a stůl, v rohu obrovský prázdný květináč a u levé stěny prosklená skříň s blikajícími přístroji.

Než se nadála, poutali ji ke křeslu. Štěně, které šlo napřed, postávalo u stolu a něco zadávalo do počítače. Katarina tam nedohlédla. Nebylo však těžké odhadnout, že se jí to ani v nejmenším líbit nebude.

Dali si záležet, aby se tak snadno nevyvlekla. Chladný kov ji probral. Díky tomu, že měla končetiny natažené, se přestala třást. Nastoupil jiný reflex – kašel. Omylem vdechla slinu, kterou si šetřila na rty.

Protože se nemohla pořádně hýbat, kašlala, dokud jí jeden z ochranky nepomohl pár jemnými údery do hrudníku. Chtěla mu poděkovat, ale nenašla ta vhodná slova.

„Kterou?“ zeptalo se Štěně.

„Alza,“ odpověděl vedoucí.

Vůbec netušila, o čem se baví. Tohle tu museli zřídit nově. Nevybavovala si, že by sem chodila.

„Kolik?“

„Jen jednu. Na smyčku. Potřebuje lekci. Rozkazy znáš.“

Pozorovala ho. Zlatý retrívr váhavě tiskal klávesnici. Sem tam se podíval po ostatních. Jednou pohledem zavadil i o ni. Než stačila cokoli vykoumat, zatřásl hlavou a schoval obličej za obrazovku.

„Kdy bude ta párty?“ zachytila šepot.

„V sobotu. Hlavně nezapomeň vzít kytky, má je rád.“

Zavřela oči. Nezajímalo ji to. Nechtěla je poslouchat. Normální život, běžné konverzace, to už k ní nepatřilo. Tohle připomenutí toho, že i ona kdysi patřila mezi běžný lid, ji bolelo víc než cokoli jiného.

„Neboj, ženská už koupila.“

„Která z nich?“

„Renata. Hana a Sabina jsou s děvkama na dovči.“

„Děvkama?“

„Děckama, sory.“

„On v tom pak stejně nebude rozdíl. Máš… kolik? Tři dcery?“

„Pět.“

„Vole, kde na to bereš?“

„Držte hubu,“ okřiklo je Štěně. „Nemůžu se soustředit.“

„Není divu, když seš blbej jak poleno.“

„Juliáne, mohli byste jít? Zvládnu to tady,“ dodalo Štěně s tichým zavrčením.

Nedařilo se jí vyhodit hlasy z hlavy. Slyšela je, i když se snažila myslet na něco jiného. Dokonce ani vzpomínky na jejího manžela, na jejího sladkého Karla s tunou krému na opalování, jí nepomohly.

„Ale žádný kraviny. Nezapomeň, pokud jí pomůžeš, letíš.“

Vedoucí.

Takže se jmenuje Julián.

Pootevřela levé oko. Skutečně se muži sbalili a odešli ven. Zůstala uvnitř sama se Štěnětem. A to jí nevěnovalo pozornost, soustředilo se na to, aby správně zadalo kód do počítače.

Dveře se zavřely. Už dávno ji společnost jiného muže než jejího manžela neděsila. V této době se sexem platilo docela běžně a to i za věci, které dostane až po platbě. Samozřejmě nikdy nesvolila a oni to respektovali. Tak daleko, aby se to blížilo znásilnění, se nezacházelo zpravidla nikdy.

I tak měla právo se trochu bát. Připoutali ji. Pevně. A ona ještě nejedla. Sbíhaly se jí sliny nad tím pudinkem. I nad sklenicí vody. I nad tou injekcí.

Kapička sliny jí utekla z koutku. Nestihla si slíznout, putovala až na bradu. Instinkt ji nutil si ji setřít rukávem, nebo alespoň hřbetem ruky. Marně se snažila vyškubnout zápěstí ze sevření pásku.

„Přestaň,“ zaslechla Štěně. „Ublížíš si.“

Koukla se na něj. Už se zvedl od počítače. V pěsti něco svíral. Neviděla tam, nemohla ani hádat, co by to mohlo být.

„I když jsi mu ublížila, nemůžu tě nechat v takovém stavu.“

Došel až k ní. Tam si všimla, že to, co před schovával, byla malá špuntová sluchátka. Pamatovala si je ze svého mládí. Podobné si pořídila za svou první výplatu.

Sledovala ho. Bála se, co s tím chce dělat. Zatím se nezdálo, že by se k něčemu měl. Hnědé oči, absolutně bez lesku radosti, hleděly na malé špunty jako na něco tak odporného, že si to ani nezaslouží existovat. Rty se mu krčily do znechuceného šklebu.

Nelíbil se jí. Jakákoli podobnost s někým, koho možná dřív znala, byla pryč. Teď vypadal jako každý, kdo tu kdy pracoval. Prázdnou schránku bez možnosti na vlastní názor, prakticky stroj, co udělá všechno, oč ho vedení požádá.

Uplynula snad věčnost, než se odtrhl od sluchátek a naklonil se k jejímu uchu. Sevřel špunty pěsti.

„Pokud jsi ho zabila, už nikdy se ven nedostaneš,“ zašeptal mileji, než předpokládala. Smutně. To bylo to správné slovo.

Uvědomila si, že mluvil o tom doktorovi a jeho slibu, že ji dostane alespoň do zámeckého parku. Takže o tom věděli i řadoví vojáci. I kdyby to přežil, bylo na místě ani nedoufat v naději. Už nikdy slunce nespatří. O to se postarala.

„Rozumiem,“ slyšela se říct ve svém rodném jazyce.

„Nie,“ odvětil po jejím vzoru. „Pokud to nepřežije,“ vyměnil rychle slovenštinu za češtinu, „zabiju tě. Pak už nebudeš ona.“

Nerozuměla mu. Nechápala, co se jí snažil sdělit.

„Nepamatuješ si na nás, že ne?“

Zavrtěla hlavou. Že by je znala oba? I doktor jí byl povědomý, v tom měl pravdu.

„Fajn.“

Narovnal se a rozevřel pěst. Pak se otočil přes rameno. Chvíli sledoval stěnu. Že by kamera? Musely být po celé místnosti.

„Kto ste?“ zkusila získat ještě nějakou informaci. „Známe se?“

„Ne,“ řekl víc nahlas, než bylo potřeba. „Neznáme se.“

„Ste mi –“

„Nikdy jsme se neviděli, falešná paní Bavlnka. Nesnaž se si vzpomenout. Nemá to smysl.“

Falešná.

Další šíp do srdce. A přesně do středu.

Na nic dalšího se nečekalo. Štěně jí dalo špunty do uší. Kupodivu to udělalo opatrně, skoro to necítila. Kdyby netlačily, ani by nevěděla, že tam sluchátka jsou.

„Bude to takhle,“ prohlásil opět zvučným hlubokým hlasem, „zadal jsem ti smyčku. Je to nová terapie, zatím funguje jen jako forma trestu. Poslední průzkumy ukázaly, že hudba může mučit podobně jako hlad. A existuje něco otravnějšího než nejnovější song od Varhanářů z Hané. Už od pradávna si lidé zvykli, že je to zlo, které k nám přinesli poslové z pekel.“

Zatajila dech. Snad nemyslel…

„Často opakované reklamy s mimozemšťany.“

Myslel.

„Tohle bude tvůj trest.“

Chtěla něco namítnout, cokoli. Bránit se, prosit o milost. Ale nenalezla v sobě dost sil. Uvědomovala si, že si trest zaslouží.

Vedení nikdy nepřizná chybu. Donutí vás věřit v to, že jste vinna, ať už je to pravda, nebo ne. Na tom ostatně nezáleží, zazněla jí v hlavě doktorova slova.

„Přijdu za hodinu na kontrolu,“ oznámil ještě a vyšel ke dveřím.

„Počkat!“ vykřikla Katarina.

Zastavil se. Ale neotočil se na ni.

„Spěchám.“

„Pokud bude v poriadku…“

Nedokázala se přimět větu dokončit. Musela doufat, že si zbytek Štěně odtuší.

„Přijde. A já vám budu dělat doprovod. Nenechám tě s ním samotnou.“

Než se stačila zeptat na cokoli dalšího, zmizel za dveřmi. A chvíli nato se rozezněla úvodní znělka reklamy.

Nežertoval. Skutečně to poslouží jako výborný trest.